Nedávno mě napadlo: Ačkoliv jako letniční kazatelé věříme stejnému učení, nepoužíváme všichni stejné metody – zejména pokud jde o styl kázání.
Pochopitelně věřím tomu, že můj styl kázání je ten nejlepší. Stejně tak, jako vy si to myslíte o tom svém, že? Spousta kazatelů považuje svůj styl oproti ostatním za nejlepší a jsou rádi, když jim to někdo potvrdí a pochválí je. Vtip ovšem spočívá v tom, že posuzujeme ostatní na základě vlastních, osobních preferencí.
Tyto úvahy nás zákonitě přivádějí k otázce: Existuje vlastně jediný správný způsob, jak kázat? Odpověď zní: ano i ne. Některé aspekty prezentace Božího slova jsou variabilní (a Bůh nám dovolí zvolit si formu, jaká nám nejvíc vyhovuje), existují však i některé nepřekročitelné principy správného kázání.
Záležitosti podléhající osobní volbě
Přizpůsobení se místnímu dialektu a způsobu mluvy. Jestliže váš sbor dává přednost rychlejšímu tempu řeči, mluvte rychle. Pokud lidé lépe vnímají, když nasadíte klidný tón, udělejte to. Pokud kážete mladšímu publiku, které ocení slangové výrazy, jděte do toho – bude to cajk, kámo… Jestliže máte sbor plný vzdělaných lidí a češtinářů, dbejte na správnou výslovnost koncovek. Ať už s vašimi lidmi komunikujte jakkoliv, čiňte to Pánu. Nepovažujte však jiného kazatele za méně užitečný Boží nástroj jen proto, že nepracuje stejným způsobem jako vy. Použijte styl vhodný pro místní podmínky. Poznejte dobře vaše lidi a mluvte k nim jejich jazykem. Bůh nemá žádný oblíbený dialekt. Naslouchá našemu srdci.
Hlasitost projevu. Křik nemusí nutně být projevem horlivosti a svatosti. Někdy jím je, ale může se jednat i o naučený vzorec chování. Podobně tichý hlas blížící se šepotu nemusí signalizovat speciální citlivost na Boží přítomnost. Ať už při kázání křičíte a přecházíte po podiu sem tam, anebo mluvíte jemně a zůstáváte stát za kazatelnou, nevypovídá to o vaší duchovnosti, ale o tom, jaké technice kázání jste byli vyučeni. Mě například učili, abych kázal stejně silným hlasem, jako když si objednávám hamburger. Mluvím tedy při kázání dobře slyšitelným, konverzačním tónem hlasu. Neříkám, že je to jediný správný styl. Mně však vyhovuje, a doufám, že si mě Duch svatý používá k tomu, aby mé posluchače směřoval k Ježíši.
Styl kázání. Někteří kazatelé ve svém projevu používají dramatické prvky, velká gesta a často mění hlas. Jiní jsou umírněnější a spoléhají na to, že biblické poselství nejlépe předají vhodnou volbou svých slov. Někteří kazatelé jsou rození baviči, jiní věcnější, ale důvtipní. Někteří jsou vášniví, jiní dokážou lidi dojmout k slzám. Další kážou podobně jako když trenér pronáší před zápasem motivační řeč k hráčům. Všechny zmíněné metody jsou v pořádku, pokud konkrétní řečnická technika lidem pomáhá lépe rozumět Bibli a „osvěcovat“ jim věčné pravdy. Váš způsob není lepší než můj. Bůh si používá každého z nás.
Další parametry kázání. To, zda používáte Český studijní překlad, Bibli 21, Bibli Kralickou nebo Slovo na cestu neodráží Boží preference, ale vaše. Zda kážete v obleku a kravatě, rozhalené košili a džínách anebo šortkách a sandálech není otázka správné a chybné volby. Spíše to vystihuje styl, jenž je vám vlastní. Do vašeho sboru budete přitahovat lidi podobného ražení. Někdo při kázání používá rekvizity, jiný powerpointovou prezentaci nebo tři body k zapamatování. Někdo lidem rozdá osnovu kázání s volnými řádky na poznámky. Někteří pastoři rádi kážou za zvuku klavíru, další používají klipy z filmů. Bůh si použije cokoliv, pokud mu své kázání předložíte jako oběť a požádáte ho, ať skrze něj k lidem promlouvá.
Záležitosti nepodléhající osobní volbě
Pravdivost poselství. Kazatelé musí mluvit pravdu – už proto, že jejich kázání odráží dokonale charakterního Boha, který nikdy nelže. Každý kazatel zná pokušení zveličit vyprávěnou historku, příběh či svědectví. Proto se většinou snažím vyprávět jen příběhy, které se staly v posledních sedmi dnech (od minulého víkendu). Proč? (1.) Jsou čerstvé. (2.) Nikdy dříve jsem je (zjevně) nevyprávěl. (3.) Jsou místní a tím pádem relevantní. (4.) Jsou pravdivé (což je nejdůležitější). Je těžší nafouknout pravdu s méně než týdenním odstupem.
Kazatelé musí mluvit pravdu – už proto, že jejich kázání odráží dokonale charakterního Boha, který nikdy nelže.
Osobní život kazatele. Je absolutně nepřijatelné, aby Boží služebník žil jinak za kazatelnou a jinak mimo ni. Velice záleží na tom, kde je vaše srdce, když právě nestojíte v církvi před lidmi. Bohu nezáleží jen na kvalitě času stráveného na kazatelně. Stejně důležitý je pro něj i čas přípravy – a to nejen ve vaší studovně, ale i v kuchyni, ložnici, obývacím pokoji s televizí, na sportovišti, u čerpací stanice … sami si doplňte, kde ještě … Na kázání se připravujete všude, kde přes týden jste. Kážete to, kým jste, nestáváte se tím, co kážete.
Ať už používáte jakýkoliv styl kázání, musíte jím uctívat Boha. Nesmí se stát zástěrkou, jíž maskujete, co se ve vás skutečně odehrává. Kazatelé, kteří žijí to, co kážou, přinášejí Bohu potěšení.
Je absolutně nepřijatelné, aby Boží služebník žil jinak za kazatelnou a jinak mimo ni.
Hlavní myšlenka kázání. Jednou jsem slyšel „kázání“ založené na historickém příběhu o jistém vůdci. Všechny tři body poselství vycházely z historických událostí. Kazatel postavil hlavní myšlenku na vojevůdci, který stál v centru příběhu. Ačkoliv používal biblické texty, aby jimi podtrhl hlavní body svého … ehm, své … promluvy, nebyly zjevně potřebné. Základem předávaných myšlenek nebylo Písmo, ale principy vůdcovství.
Kázání musí být rozborem Božího slova. Není v tom žádný prostor pro kompromis. Jeho hlavní myšlenkou musí být pointa některého biblického textu. Cokoliv menšího je zneužitím, či nešťastným užitím, svatého času posluchačů. Naše kazatelny nepotřebují lepší, vznosnější myšlenky. Potřebují, aby z nich kazatelé beze studu přinášeli jasné pravdy Písma. Nechci, abyste mě špatně pochopili. Já mám také rád historii a vůdcovské principy. Nesmí se ale stát náhradou za věrný výklad textů Božího slova.
Kázání musí být rozborem Božího slova.
Není v tom žádný prostor pro kompromis.
Bůh především hledí k srdci. Dokáže si lépe použít špatné kázání, za nímž stojí dobré srdce, než dobré kázání, za nímž stojí srdce špatné.
Pamatujte, že Bůh si nás používá, ale není na nás závislý. Právě proto není správné ptát se, čí kázání je lepší – vaše či moje. Jen Bůh sám ví, jak si používá vše, co mu předkládáme.
Kdo je tedy lepší? Vy. Já. My. On.
