Náhlé vytržení ze „statu quo“ může člověka postavit před zdánlivě nepřekonatelné překážky, ale zároveň mu i otevřít bezprecedentní příležitosti. Dokáže v lidech probudit to nejlepší anebo nejhorší, co v nich je. Vykolejení z normálu zjevuje pravý stav našeho nitra a hodně vypovídá o našem charakteru a kvalitě našeho vůdcovství.

Abraham zažil obrovské vyvedení z míry, když ho Bůh požádal, aby mu obětoval svého jediného syna Izáka (Genesis 22). Jako otce mě vždy udivovalo, jak vůbec dokázal absolvovat onu třídenní cestu k hoře Mórija, kde měl svého syna položit na oltář.

Tři nekonečně dlouhé dny Abrahamovy poutě nepochybně provázela hluboká temnota a zoufalství duše. Představuji si, že praotec víry do konce svého života nezapomněl na intenzitu bolesti, jakou na každém kroku své cesty pociťoval. Často jsem se zamýšlel nad tím, jak vůbec dokázal uposlechnout takové přikázání. Jak mohl dobrovolně jít obětovat svého syna? Jak vůbec zvládl onu třídenní pouť k hoře Mórija přežít?

Podobné vytržení z běžného chodu věcí nelze naplánovat předem. Můžete se na ně však připravit. Když na Abrahama dolehla krize, vyšlo z jeho nitra to, co se tam ukrývalo – věrnost Bohu bez ohledu na cenu a okolnosti.

Ačkoliv to Abraham nemohl naplánovat, jeho hluboký vztah s Bohem a jeho dlouhodobá věrnost ho připravily na největší narušení „statu quo“, jaké kdy v životě zažil. Protože byl Abraham připraven, vyšel ze zkoušky silnější než kdy dříve. Na druhém břehu oněch tří temných dní jej čekalo vysvobození a násobné požehnání pro něj i pro jeho potomstvo. (Genesis 22,17-18)

V poslední době jsme i my zažili bezprecedentní vytržení z normálu. Uprostřed něj jsem však s radostí sledoval úžasný charakter a vůdcovskou sílu bezpočtu pastorů a vedoucích ze společenství naší církve. Ani oni si toto vykolejení z běžného provozu nemohli předem naplánovat. Byli na ně však duchovně připravení a probudilo v nich to nejlepší. Jejich inovativnost v komunikaci evangelia, jejich závazek nepřestávat sloužit lidem a naplňovat jejich potřeby, jejich zápal pro péči o lidi, jejich neutuchající naděje a optimismus a jejich odhodlání vyjít z těchto temných dní silnější než kdy předtím byly evidentní a zjevné.

Zažili jsme bezprecedentní vytržení z normálu. Uprostřed něj jsem však s radostí sledoval úžasný charakter a vůdcovskou sílu bezpočtu pastorů a vedoucích.

Z úst mnoha vedoucích jsem v tomto období slyšel jednoduché poselství: Jsme stavěni na to, abychom to ustáli! Vypozoroval jsem, že mají pravdu. A vím, že na druhém břehu čeká vysvobození a násobné požehnání i nás. Sloužíme věrnému Bohu, který si používá vydané a pokorné lidi k budování své církve. Udělej to znovu, Bože, uprostřed tohoto vykolejení!