Zdá se, že vědci každý den objeví v našem světě nějaký zázrak – větší či menší. Tyto divy jen podtrhují Boží slávu – vždyť to byl On, kdo je všechny stvořil! Jedním z výjimečných zázraků našeho světa je kapacita lidské mysli. Vedle andělů mají právě lidé schopnost rozeznávat Boží dílo a vzdávat mu za ně chválu.
Existuje však mnoho lidí, kteří to nedělají. Namísto toho „v nepravosti potlačují pravdu“ (Římanům 1,18) a v důsledku „ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě“ (Římanům 1,21). A to se týká nás všech. Nevděčnost za Boží vzácné dary poskvrňuje každé lidské srdce.
Stvoření je nádherné, lidské srdce však zkažené – proto mám poněkud rozpolcený vztah k vědě. Na jednu stranu přijímám z pokroků vědy veliký užitek. Používám například Enbrel – lék ze skupiny inhibitorů TNF – kterým léčím svou Bechtěrevovu nemoc. K práci i studiu používám svůj iPhone, iPad i laptop, které pro mě v dnešní době představují nenahraditelné pomocníky. Jejich aplikace a programy mi zpracovávají a skladují spoustu cenných informací a pomáhají mi i s jejich tříděním, předáváním a komunikací. Efektivní klimatizační a výhřevné systémy udržují mou rodinu v příjemné teplotě za každého letního i zimního počasí. A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Věřím, že rozumíte, co se tím vším snažím říct: věda je do značné míry užitečná.
Na druhou stranu se zdá, že vědecké pokroky mají přímou souvislost s úpadkem víry. Think tank Pew Forum ve spolupráci s Americkou asociací pro rozvoj vědy (American Association for the Advancement of Science) v roce 2009 zjistili, že „vědci ve srovnání s širokou veřejností jen zhruba z poloviny věří v Boha či existenci vyšší moci“. Podle Davida Kinnamana si dvacet pět procent lidí ve věku 18 až 29 let pocházejících z křesťanského rodinného zázemí myslí, že výrok „křesťanství je v rozporu s vědou“ lze považovat za „plně či z větší části pravdivý“.
Já nevěřím, že křesťanství popírá vědu. Jak by si Boží slovo a Bohem stvořený svět mohly vzájemně protiřečit? Avšak mnozí lidé – včetně řady letničních věřících – mají za to, že křesťanství vědě odporuje. Jak potom máme jako křesťané žít uprostřed napětí mezi užitečností vědy a výzvami, jež věda představuje pro naši víru?
Za prvé, musíme být stále plní Ducha. Jednu z nejsilnějších stránek pentekostalismu představuje jeho empirická kvalita. Naše víra vychází z živé zkušenosti. Bůh pro nás není teoretickým konceptem, nad nímž rozjímáme, ani hercem z dob dávno minulých, jehož minulé počiny je zajímavé archivovat (ačkoliv má nepochybně význam rozjímat nad Boží velikostí a připomínat si jeho dřívější skutky). Bůh – Otec, Syn a Duch svatý – pro nás představuje živou osobu, která nás zve k obecenství, hluboce proměňuje náš charakter a nadpřirozeně nás vystrojuje k tomu, abychom promlouvali a jednali v jeho jménu. Naše živá zkušenost s ním svědčí o tom, že naše víra není slepá a stojí na pevném základě. Žalm 34,9 říká: „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý.“ Jakmile je naše víra prověřována vědou nebo čímkoli jiným, naší první spontánní reakcí je vždy modlitba: „Přijď, Duchu svatý, potřebuji tě!“
Za druhé, zmíněné zaměření pentekostalismu na živé zkušenosti s Bohem neznamená, že nebere na zřetel argumenty. Ano, představujeme lid Ducha, zároveň ale i lid Slova. Ježíš Kristus je Boží Logos (Jan 1,1–3,14) – Božím Slovem, Rozumem a Logikou. Ve chvíli, kdy naše víra prochází zkouškou vědy či čímkoliv jiným, musíme se obehnat valem neprůstřelné apologetiky. Vzorem nám může být Pavlova služba: „Boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista“ (2. Korintským 10,4-5). Protože Bůh existuje, je každý vědecký či filozofický argument popírající jeho existenci špatným argumentem a my ho musíme umět za pomoci logiky a rozumu vyvrátit. Pavel ztracené lidi pouze neevangelizoval, ale přesvědčoval je. Vysvětloval a dokazoval jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých (Skutky 17,2–3).
Za třetí, k výkladu Písma i přírodních jevů musíme přistupovat s pokorou. Písmo i příroda jsou Božím zjevením (2. Timoteovi 3,16; Římanům 1,20). Teologie v tomto kontextu představuje náš výklad Božího zjevení skrze Písmo. Věda zase představuje náš výklad Božího zjevení skrze přírodu. Bůh je nekonečný, avšak „každé tělo je jako tráva a všecka jeho sláva jako květ trávy“ (1. Petrův 1,24). Bůh charakterizuje vševědoucnost, my však „poznáváme jen z části“ (1. Korintským 13,9). Bůh je absolutně dobrý, avšak lidské srdce „lstivé nade vše“ (Jeremjáš 17,9). Vzhledem k propastné vzdálenosti mezi Boží dokonalostí a naší nedokonalostí musíme k výkladu jeho Slova i jeho světa přistupovat s pokorou. Musíme být vždy připravení a ochotní naučit se o něm skrze ně něčemu novému.
Věda nám přináší mnohé užitky, z nichž se můžeme těšit. Přináší s sebou ale i výzvy pro naši víru. Letniční cestu vpřed navzdory těmto výzvám představuje nové ponoření se do Ducha svatého, pevné zakotvení v pravdě Ježíše Krista a pokorné uvědomění si našich omezení.
