Rozmanitost církve leží Bohu na srdci natolik silně, že by to mělo pohnout i naším srdcem. Jak ale tento model, představený v druhé kapitole listu Efezským, uvést do života v kontextu naší doby?

Tiše jsme seděli u venkovního stolku kavárny v centru Cincinnati s majestátními mrakodrapy nad hlavami. Právě nám donesli kvalitní čerstvě praženou rwandskou kávu. Sešli jsme se – dva pastoři církve Assemblies of God z Ohia – abychom se vzájemně sdíleli o svých vizích a o všem, co nám leží na srdci.

Můj přítel zahájil rozhovor otázkou: „Jakou bys mi dal radu, jak vést svůj (středně velký předměstský) sbor k tomu, aby se do budoucna mohl stát etnicky rozmanitým? Bůh mi to silně položil na srdce a vím, že to musím udělat. Věci prostě nemohou zůstat tak, jak jsou. Naše město to potřebuje. Náš sbor to potřebuje. Jen nevím, jak na to.“

Nebylo to poprvé, co jsem něco takového slyšel. Zdá se, že Bůh v těchto dnech klade do srdce mnoha lidí touhu, aby pozemská církev věrněji zrcadlila Nebe.

I my jako sbor Peoples Church Cincinnati máme za sebou dvacet let trvající proces proměny ze společenství sestávajícího z téměř stoprocentně homogenní skupiny bělochů v náš současný sbor tvořený z padesáti procent jinými rasami a reprezentující více než třicet národů. Navzdory rasovému napětí, panujícímu v současné společnosti, tvoří čtvrtinu našeho společenství Afroameričané, za což jsme Pánu velice vděční.

Když jsem se nad upřímnou otázkou svého přítele zamyslel, vyvstala mi v duchu následující odpověď: „Začni vyučováním. Vše, co děláš, se musí opírat o Písmo. Peklo proti tobě vyrazí do boje. A až k tomu dojde, musí být tvá vize pevně zakotvená v Božím slově.“

Potom jsem se s ním sdílel o biblickém vzoru etnicky rozmanité církve z druhé a třetí kapitoly listu Efezským. Hluboce se mě dotýká, jak moc leží Bohu na srdci rozmanitost církve. Zas a znovu nad tím nepřestávám žasnout.

Vzor církve z Efezu

Novozákonní Efez byl v mnohém podobný a srovnatelný s moderní americkou společností. Jednalo se o etnicky, ekonomicky i nábožensky rozmanité město, v němž žila směsice pohanských uctívačů bohů, konzervativních fanatiků, pouličních liberálů, uctívačů model, domorodého obyvatelstva i přistěhovalců z nejrůznějších koutů světa. Přístavní velkoměsto ležící na západním okraji současného Turecka tehdy představovalo prosperující kosmopolitní středisko, v němž se mísily nejrozmanitější kultury a světonázory, a které bylo třetím nejvlivnějším městem římského impéria.

Také efezskou církev tvořila bohatá směsice lidí – spojených v Kristu, naplněných Duchem svatým, zakotvených v evangeliu. Pestrobarevný sbor uváděl svému městu i „vládám a autoritám v nebesích“ ve známost „přerozmanitou Boží moudrost“ (Efezským 3,10). Všimli jste si někdy tohoto verše? Církev zde pouze neovlivňovala společnost a nekázala evangelium, ale svou kristocentričností a jednotou v rozmanitosti navíc upoutávala pozornost bytostí z duchovní oblasti!

Pavel jednotu různorodých a dříve vzájemně znepřátelených entit Židů, Řeků a Římanů nazývá „Kristovým tajemstvím“, zjeveným Duchem svatým (viz Efezským 3,4–6). Když v Efezu vznikla církev, zjevilo se spolu s ní po věky skryté Kristovo tajemství. Není to úžasné?

Naše (rozdělené) Spojené státy by velice požehnalo, kdyby napříč celou zemí vznikaly sbory stejné duchovní DNA, které budou přinášet jednotu a smíření. Něco takového by otřáslo branami podsvětí.

Ve druhé kapitole Efezským Pavel představuje svou přesvědčivou vizi – vzorový model pro novodobou církev, zažívající jednotu v rozmanitosti. Poté, co ve svém listu vyloží evangelium, propojí ho s vizí pestrobarevné, avšak hluboce jednotné místní církve. Jeho poselství můžeme dobře vztáhnout i na svou dobu a aplikovat ho ve všech typech místních církví – vesnických, maloměstských i velkoměstských.

Evangelium

V Efezským 2,1–2 Pavel nejprve píše: „Byli jste mrtví pro svá provinění a pro své hříchy, v nichž jste kdysi žili…“ Než přišel Kristus, nedokázali jsme naplňovat Boží dokonalý plán. Byli jsme duchovně mrtví. „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem… Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar“ (Efezským 2,4–5.8).

Potud text rozebírá podstatu evangelia. V desátém verši pak Pavel přechází k odkrytí smyslu a záměru spasení. Ukazuje, jaký vliv na svět mohou mít vykoupení lidé pocházející z různorodých kulturních zázemí, když se sjednotí v Kristu: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“ Bůh nás tedy zachraňuje k tomu, abychom pro něj něco dělali. K dobrým skutkům, k prospěšným věcem. Ježíš chce skrze každého z nás ovlivňovat společnost a tvořivým způsobem oslovovat lidi evangeliem.

Po většinu svého života jsem Efezským 2,1–10 četl jako pasáž určenou mně samotnému jako jednotlivci. Samozřejmě, že ji na sebe takto můžeme vztáhnout. Můžeme z ní však vyčíst ještě něco jiného – je totiž vzorem pro církev jako celek. Všechna zájmena druhé osoby jsou totiž v Efezským 2,1–10 uvedeny v množném čísle. Pavel promlouvá k celému etnicky a kulturně rozmanitému efezskému sboru.

Jasně to zjevuje další část textu této kapitoly této knihy. Pavel zde jedním dechem přechází od tradičního pojetí evangelia – kdysi jsme byli mrtví v hříchu a nyní jsme živí v Kristu – k připomenutí skutečnosti, že jsme společně jeho dílem Bohem stvořeným k dobrým skutkům. Chce, abychom společně jako vykoupená, krví obmytá církev činili a zažívali mocné věci a zakoušeli přitom jednotu v rozmanitosti.

Evangelium a církev

Před Kristovým příchodem panovalo na zemi hluboké etnické a kulturní rozdělení (viz Efezským 2,11–12). „Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově“ (Efezským 2,13). Evangelium přivedlo Židy a Řeky – skupiny, které se do té doby vzájemně nenáviděly – blíže ke Kristu, blíže k Božímu zaslíbení a blíže jedni k druhým.

„Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství … aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství“ (Efezským 2,14–16).

Připomeňme si, že druhá kapitola začíná výkladem evangelia. Právě na jeho základě Pavel vyhlašuje, jak mocný dokáže být sbor, který je jednotný ve své rozmanitosti.

Někteří z čtenářů tohoto článku možná vznesou několik námitek:

1. „Zmíněný biblický text se týká konkrétně Efezu. V našem městě nemáme Židy a Řeky.“ Dobře, ale co rozdíly etnické, kulturní či náboženské? Anebo rozdíly ve světonázoru? 
2. „Týká se to všeobecné, univerzální církve. Co to má společného s místní církví?“ Pavel zde ale nepoužívá slovo „církev“ (ekklesia), nýbrž výraz „tělo“ (soma). Svůj dopis adresuje konkrétnímu místnímu tělu věřících v Krista – sboru v Efezu, který původně osobně pastoroval (Skutky 20,31). Pavlova slova samozřejmě můžeme vztáhnout i na celou, univerzální, církev, primárně jsou však určena místní efezské rodině věřících.

Bůh po nás samozřejmě nevyžaduje, aby naše sbory zahrnovaly skupiny lidí, kteří v jejich okolí vůbec nežijí. Co ale ti, kteří v něm žijí? Jestliže vaše město není etnicky rozmanité, nezapomínejte na ostatní druhy rozmanitosti, například socioekonomickou.

Ačkoliv Pavel píše své listy celé církvi napříč všemi staletími, primárně oslovuje vždy konkrétní sbor, nalézající se v konkrétní situaci. Věřím, že Kristův Duch prostřednictvím Pavla promlouvá k vykoupeným lidem všech časů a míst a všude je vyzývá k jednotě v rozmanitosti.

Tuto část druhé kapitoly uzavírá vybídkou k uskutečňování vznešených ideálů v efezské církvi: „Proto již [jako pohané v Kristu] nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých [Židů v Kristu] a patříte do Boží rodiny“ (Efezským 2,19).

Nejsou podle něj jedni pro druhé cizinci a přistěhovalci. Představte si, jaký rozdíl by dokázala udělat podobná rasově, etnicky i politicky rozmanitá společenství napříč Amerikou!

Všimněte si, jak Pavel tento vzor popisuje v dalších verších: „V něm se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu; v něm jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu“ (Efezským 2,21–22). Tak vypadá skutečný letniční sbor! Jedno tělo plné Ducha, sestávající z lidí náležících do dříve izolovaných skupin.

Neunikl nám tento klíčový důraz Nové smlouvy? Zjevení o vizi místní církve, která je jednotná ve své barevné rozmanitosti, Pavel nazývá „Kristovým tajemstvím.“. Jako by skrze Pavla Duch svatý říkal: „Toto je tajný recept mého Království!“

V Efezským 3,10 k tomu Pavel dodává: „Skrze církev [jednotnou ve své rozmanitosti] se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost.“ Jinak řečeno, Bůh svou přerozmanitou moudrost vyjadřuje prostřednictvím církve, která je jednotná ve své pestrosti. Promlouvá skrze ni nejen na zemi, ale i do duchovní oblasti. Kéž bychom prozřeli a uvědomili si, jak mohutné pódium nám tím bylo dáno k dispozici!

Zbytek listu Efezským v kapitolách čtyři až šest vysvětluje, jak společně v tomto tajemství kráčet. Budeme-li číst celou epištolu optikou verše 2,15, spatříme v celém listu zlatou nit zjevení církve, která je odrazem Nebe na zemi (Zjevení 7,9). Věřím, že jednota v rozmanitosti představuje Božím plán pro každou místní církev.

Když se Pavel ve Skutcích 20,27 loučí s efezskými staršími, říká: „Nic jsem vám nezamlčel a oznámil jsem vám celou vůli Boží.“ Jinak řečeno, Pavel předal Efezským něco vzácného. Právě jen u nich se Pavel během svých cest zastavil na delší dobu a strávil s nimi celé tři roky. V slzách je dnem i nocí vyučoval, pečoval o ně, držel nad nimi jako nad stádem hlídku a ochraňoval toto krví vykoupené rozmanité jednotné tělo věřících (viz Skutky 20,28.31). List Efezským k tomu přináší další detaily a do záře reflektorů přitom staví vzorový model církve, jímž se tento sbor měl pro ostatní sbory všech dob stát.

Jak ve světle tohoto porozumění druhé kapitoly této knihy uplatňujete tento model v kontextu vašeho sboru, zejména pokud společnost vašeho města není příliš rozmanitá? (Doporučuji zastavit se u závěrečného odstavce tohoto článku s názvem ‚Diagnostické otázky‘.)

Jak vaše místní církev káže evangelium?

Každý sbor a každý pastor by si měli dobře nastudovat demografické, etnické, historické, ekonomické, duchovní, generační, sociální a jiné složení obyvatelstva svého města, aby dobře porozuměli tomu, jakým lidem vlastně slouží.

Musíme uvažovat jako misionáři působící na nezasažené skupiny lidí a na modlitbách rozmýšlet, jak zasívat a zalévat semena evangelia, abychom tak činili věrně, kontextuálně, srozumitelně a efektivně.

Musíme uvažovat jako misionáři působící na nezasažené skupiny lidí a na modlitbách rozmýšlet, jak zasívat a zalévat semena evangelia, abychom tak činili věrně, kontextuálně, srozumitelně a efektivně.

Ježíš svou krví vykoupil lidi všech ras, kmenů a národů, aby se stali jednou rodinou (Efezským 2,15; Zjevení 5,9). Ačkoliv je jistě důležité zabývat se otázkou návštěvnosti nedělních bohoslužeb, neměli bychom si začít všímat i míry rozmanitosti jejich účastníků?

Pokud si myslíte, že ve vašem městě žádná rozmanitost neexistuje, možná přemýšlíte jen o té etnické. Nezapomínejme však na rozmanitost politickou, ekonomickou či generační! Zasahujete závislé a jejich rodinné příslušníky? Nezapomínáte na přistěhovalce, zahraniční pracovníky nebo pěstounské rodiny? A co ________________________ (doplňte sami)?

Jak se to může stát? Kažte Ježíše a jeho království všem bez rozdílu. Ujistěte se, že svými slovy a skutky nekážete nic jiného než Ježíšovo království, a ne nějaké jiné evangelium (zpolitizované evangelium, naředěné evangelium, nacionalistické evangelium nebo náboženské evangelium). Ježíš to řekl těmito slovy: „Ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích“ (Matouš 5,16).

Pavel s největší pravděpodobností napsal 2. list Korintským krátce po svém odchodu z Efezu, kde sepsal svůj první list do Korintu. Pravděpodobně pod čerstvým dojmem nadšení z efezského modelu církve zformuloval i jeho pátou kapitolu, která se v rámci Bible nazývá velkou kapitolou smíření. Ve verši 17 například stojí známý verš: „Proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové.“

Hned předtím Pavel v šestnáctém verši prohlašuje: „A tak od nynějška nikoho neznáme podle těla.“ Tento výrok platí i pro nás, vedoucí. Pokud se nedokážeme zbavit předsudků pramenících z naší staré přirozenosti, nebudeme moci evangeliem oslovovat všechny lidi. Naši službu nesmí za žádnou cenu určovat naše kulturní preference, předsudky ani politické názory. Jinak budeme oslovovat jen lidi, kteří nám jsou podobní, nikoliv celou církev, za kterou Ježíš Kristus zaplatil na kříži.

Pokud si myslíte, že ve vašem městě žádná rozmanitost neexistuje, možná přemýšlíte jen o té etnické. Nezapomínejme však na rozmanitost politickou, ekonomickou či generační!

Nesmíme již místním komunitám sloužit podle světských měřítek. Musíme všem bez rozdílu přinášet plné evangelium, Ježíše, Boží království. Kdysi jsme byli mrtví ve svých přestoupeních a hříších, nyní jsme ale živí spolu s Kristem. Ti, kdo byli vzdáleni, i ti, kteří byli blízko, se nyní stali „součástí téhož těla a spoluúčastníky jeho zaslíbení v Kristu Ježíši“ (Efezským 3,6 B21).

Ztracení lidé současné Ameriky touží po církvích, které by tuto skutečnost odrážely. Model církve z druhé kapitoly listu Efezským je přesně tím, co naše společnost nyní potřebuje.

Závěr

Můj kamarád pastor mi později e-mailem poslal svůj promyšlený plán. Na podzim spustí sérii kázání nazvanou „Vize JEDNOTY“, založenou na Janovi 17,20–23 a Efezským 4.

Pracuje i na tříleté strategii kladení biblických základů, během nichž lidi přivede k tomu, aby vzali za svůj koncept rozmanitosti. Představí jim příběhy smíření a bude klást důraz na klíčovou roli služby vedoucích z řad dobrovolníků. Cíleně navázal osobní přátelství s několika členy svého sboru, kteří již teď vybočují z jeho většinového demografického průměru. Chce se od nich učit a získávat od nich rady pro další kroky celého procesu změny. 

Při pomyšlení na všechnu tu záslužnou práci, která je před ním, se musím usmívat. Častěji se teď za něj modlím. Koneckonců, jakmile začneme sbor vést podle biblické vize vzorového modelu efezské církve, ďáblovi se to znelíbí a zaútočí. Proč? Prosazením této vize totiž naše společnost zažije uzdravující dotek a Ježíš získá více toho, zač zaplatil (Zjevení 5,9–10). Nepřítel oba tyto důsledky nenávidí. 

Diagnostické otázky

Následující diagnostické otázky můžete použít k analýze svého současného stavu a během úvah a modliteb za to, jak lépe uplatňovat model z  druhé kapitoly Efezským 2.

• Do jaké míry odráží demografie sboru, jemuž sloužím, demografii města a jeho okolí (ekonomicky, etnicky, politicky, generačně, úrovní vzdělání, atd.)?
• Odráží demografii našeho města složení týmu vedoucích?
• Mohou naše účty na sociálních sítích odrazovat jistou část společnosti kvůli protežování některých skupin? Mají lidé pocit, že se mnou jako pastorem musí souhlasit i v méně podstatných věcech, aby mohli navštěvovat církev a okoušet moc evangelia?
• Volám k Bohu za sklizeň všech duší napříč veškerými skupinami obyvatel v dosahu patnácti kilometrů od našeho sboru?
• Co vím o různých skupinách lidí z našeho města?
• Studoval jsem sociální problémy a duchovní historii našeho města? Vím, jak na tyto otázky z pohledu Božího království reagovat?