Je 20. září krátce po osmé hodině ranní. S očima na vrch hlavy zírám na zprávu od bývalého člena naší vysokoškolské křesťanské skupiny Chi Alpha. Dozvídám se z ní, že někdo přes noc posprejoval budovu univerzitního areálu velice urážlivým rasistickým nápisem, ve kterém všechny černochy vyzývá, aby „vypadli“, což po celé škole okamžitě rozdmýchá bouřlivé vášně.
Píše se volební rok 2016. Národem hýbe hluboké rozdělení a rasové napětí. Nedávná rasově zabarvená policejní střelba zvedla řadu lidí ze židle. Aktivisté začali po celé zemi připomínat, že „na černošských životech záleží“ (black lives matter), zatímco jiní oponují, že „na všech životech záleží“ (all lives matter).
Začíná další den, kdy čelíme nepěkným životním realitám. Jako bílá žena nebývám osobně terčem rasismu tak jako mí přátelé a příbuzní z řad minoritních skupin. Ovšem jako pro manželku černocha a matku rasově smíšených dětí nabírají tyto otázky i pro mě mimořádně osobní rozměr.
Na mé reakci jako vedoucí kampusové misionářky rozmanité skupiny studentů Chi Alpha na Eastern Michigan University v Ypsilanti záleží. Byl to tehdy ostře sledovaný incident, ačkoliv se průběžně každý den okolo mě odehrávala řada podobných, menších – na kterých také záleží. Pro nás jako lidi je žel obvykle jednodušší pouze na něco reagovat, než být proaktivní.
V každé skupině lidí existuje vždy majorita a minority. I ranou církev tvořily majoritní a minoritní skupiny obyvatel. Totéž platí i ve společenství naší církve či v našich křesťanských službách. Je s tím spojena celá řada nemalých výzev. Na způsobu, jakým na ně reagujeme, skutečně velice záleží.
Potřebujeme usilovat o správné porozumění výzvám, jimž čelíme, přiznat si je a proaktivně pracovat na jejich řešení.
K výzvám menšin spojeným s jejich interakcemi s majoritní skupinou patří:
- Trvalý stres plynoucí ze snahy „zapadnout“ a naplnit očekávání majority.
- Pocit vyčlenění plynoucí z toho, že jejich kulturní hodnoty nejsou tak kvalitní jako kulturní hodnoty většinové společnosti.
- Potlačování jejich kulturních vzorců chování v důsledku preference kulturních vzorců majority.
- Soustavný pocit, že jim většinová společnost nerozumí.
K výzvám většinové skupiny spojeným s její interakcí s minoritami patří:
- Neochota vzdát se vlastních tradic a pohodlí ve prospěch budování vztahových mostů.
- Odpor vůči změně v důsledku nedostatečného porozumění její hodnotě.
- Problém porozumět kultuře minority a otevřít srdce pro její hodnoty.
- Nedostatečná investice času a zájmu s cílem porozumět potřebám a každodenním životním bojům menšin.
Podobné výzvy v konečném důsledku vedou k tomu, že se většina s menšinou maximálně vzájemně tolerují a žijí vedle sebe, namísto vzájemného spolužití. Zůstávají na sobě vzájemně nezávislé. Jako členové Kristova těla si ale nemůžeme dovolit setrvávat v rozdělení. Písmo nás vyzývá, abychom se navzájem vroucně milovali (1. Petrův 1,22).
Ve Skutcích 6 došlo k rozepři ohledně péče o vdovy, což byla otázka vztahu mezi majoritou a minoritou. Stejně tak koncil ve Skutcích 15 řešil napětí mezi většinou a menšinou. V každé z takových a jim podobných situací církev vždy přijímala kroky, jimiž vyjadřovala upřímnou péči o menšiny. Nešlo přitom jen o pasivní smířlivé reakce na aktuálně nastalý problém, ale o proaktivní řešení, měnící celou vizi a směřování církve.
Jan 3,16 nám připomíná, že Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna, Ježíše. Kristus je dokonalým příkladem člověka, který přichází na místo, které se nepodobá jeho vlastnímu, a přesto všechny miluje svou dokonalou láskou.
Během let jsem byla na několika misijních cestách. Pokaždé jsem se chtěla ještě před odjezdem do cizí země hlouběji seznámit s kulturou lidí, jimž jsme se chystali sloužit. Nakonec mě to přivedlo k zamyšlení nad následující otázkou: Neinvestuji více času do toho, abych porozuměla skupině lidí, kterým sloužím po dobu jednoho týdne než do porozumění menšině, vedle níž žiji doma po celé roky?
V rámci předmanželského poradenství se po celé týdny soustředěně věnujeme tomu, abychom snoubencům pomohli lépe se vzájemně poznat. Proč to děláme? Nechceme, aby jejich manželství stála jen na pocitech, ale na opravdovém vzájemném porozumění, pochopení pravé hodnoty a smyslu manželství a jejich společnému povolání.
Jestliže je možné, aby si vzájemně nerozuměli dva zamilovaní lidé, oč snadnější je, aby vznikaly příkopy nepochopení mezi sousedy, spolupracovníky nebo členy církví? Jak často se setkáváme s příslušníky minorit s pocitem, že je známe, aniž bychom však investovali čas do toho dozvědět se, kým skutečně jsou a co ve svém životě prožívají?
Smutnou pravdou zůstává, že si naše vzájemné rozdíly uvědomujeme jen v okamžicích, kdy na ně společenská situace hlasitě upozorní. V takových chvílích se z důvodu nedostatečného poznání navíc uchylujeme k rychlým, unáhleným soudům. Tak by to být nemělo.
Je dobře, že církev Assemblies of God představuje rozmanité společenství. Máme však před sebou ještě hodně práce v oblasti porozumění svým odlišnostem. Jsme čím dále rozmanitější. Jak ale zabránit tomu, abychom se jen netolerovali a nežili vedle sebe v navzájem odizolovaných skupinách?
Vyrůstá ta nejrozmanitější generace, jakou kdy Amerika zažila. Odráží se však její rozmanitost ve fungování našich sborů a ve strukturách týmů vedoucích? Je čas posunout se od dobrého pocitu z existující rozmanitosti k cílenému zaměření se na to, abychom rozmanitosti správně a hluboce porozuměli.
Na rozmanitosti záleží. Na vás záleží. Na vaší reakci záleží.
Je 20. září krátce po osmé hodině ranní. S očima na vrch hlavy zírám na zprávu od bývalého člena naší vysokoškolské křesťanské skupiny Chi Alpha. Dozvídám se z ní, že někdo přes noc posprejoval budovu univerzitního areálu velice urážlivým rasistickým nápisem, ve kterém všechny černochy vyzývá, aby „vypadli“, což po celé škole okamžitě rozdmýchá bouřlivé vášně.
Píše se volební rok 2016. Národem hýbe hluboké rozdělení a rasové napětí. Nedávná rasově zabarvená policejní střelba zvedla řadu lidí ze židle. Aktivisté začali po celé zemi připomínat, že „na černošských životech záleží“ (black lives matter), zatímco jiní oponují, že „na všech životech záleží“ (all lives matter).
Začíná další den, kdy čelíme nepěkným životním realitám. Jako bílá žena nebývám osobně terčem rasismu tak jako mí přátelé a příbuzní z řad minoritních skupin. Ovšem jako pro manželku černocha a matku rasově smíšených dětí nabírají tyto otázky i pro mě mimořádně osobní rozměr.
Na mé reakci jako vedoucí kampusové misionářky rozmanité skupiny studentů Chi Alpha na Eastern Michigan University v Ypsilanti záleží. Byl to tehdy ostře sledovaný incident, ačkoliv se průběžně každý den okolo mě odehrávala řada podobných, menších – na kterých také záleží. Pro nás jako lidi je žel obvykle jednodušší pouze na něco reagovat, než být proaktivní.
V každé skupině lidí existuje vždy majorita a minority. I ranou církev tvořily majoritní a minoritní skupiny obyvatel. Totéž platí i ve společenství naší církve či v našich křesťanských službách. Je s tím spojena celá řada nemalých výzev. Na způsobu, jakým na ně reagujeme, skutečně velice záleží.
Potřebujeme usilovat o správné porozumění výzvám, jimž čelíme, přiznat si je a proaktivně pracovat na jejich řešení.
K výzvám menšin spojeným s jejich interakcemi s majoritní skupinou patří:
- Trvalý stres plynoucí ze snahy „zapadnout“ a naplnit očekávání majority.
- Pocit vyčlenění plynoucí z toho, že jejich kulturní hodnoty nejsou tak kvalitní jako kulturní hodnoty většinové společnosti.
- Potlačování jejich kulturních vzorců chování v důsledku preference kulturních vzorců majority.
- Soustavný pocit, že jim většinová společnost nerozumí.
K výzvám většinové skupiny spojeným s její interakcí s minoritami patří:
- Neochota vzdát se vlastních tradic a pohodlí ve prospěch budování vztahových mostů.
- Odpor vůči změně v důsledku nedostatečného porozumění její hodnotě.
- Problém porozumět kultuře minority a otevřít srdce pro její hodnoty.
- Nedostatečná investice času a zájmu s cílem porozumět potřebám a každodenním životním bojům menšin.
Podobné výzvy v konečném důsledku vedou k tomu, že se většina s menšinou maximálně vzájemně tolerují a žijí vedle sebe, namísto vzájemného spolužití. Zůstávají na sobě vzájemně nezávislé. Jako členové Kristova těla si ale nemůžeme dovolit setrvávat v rozdělení. Písmo nás vyzývá, abychom se navzájem vroucně milovali (1. Petrův 1,22).
Ve Skutcích 6 došlo k rozepři ohledně péče o vdovy, což byla otázka vztahu mezi majoritou a minoritou. Stejně tak koncil ve Skutcích 15 řešil napětí mezi většinou a menšinou. V každé z takových a jim podobných situací církev vždy přijímala kroky, jimiž vyjadřovala upřímnou péči o menšiny. Nešlo přitom jen o pasivní smířlivé reakce na aktuálně nastalý problém, ale o proaktivní řešení, měnící celou vizi a směřování církve.
Jan 3,16 nám připomíná, že Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna, Ježíše. Kristus je dokonalým příkladem člověka, který přichází na místo, které se nepodobá jeho vlastnímu, a přesto všechny miluje svou dokonalou láskou.
Během let jsem byla na několika misijních cestách. Pokaždé jsem se chtěla ještě před odjezdem do cizí země hlouběji seznámit s kulturou lidí, jimž jsme se chystali sloužit. Nakonec mě to přivedlo k zamyšlení nad následující otázkou: Neinvestuji více času do toho, abych porozuměla skupině lidí, kterým sloužím po dobu jednoho týdne než do porozumění menšině, vedle níž žiji doma po celé roky?
V rámci předmanželského poradenství se po celé týdny soustředěně věnujeme tomu, abychom snoubencům pomohli lépe se vzájemně poznat. Proč to děláme? Nechceme, aby jejich manželství stála jen na pocitech, ale na opravdovém vzájemném porozumění, pochopení pravé hodnoty a smyslu manželství a jejich společnému povolání.
Jestliže je možné, aby si vzájemně nerozuměli dva zamilovaní lidé, oč snadnější je, aby vznikaly příkopy nepochopení mezi sousedy, spolupracovníky nebo členy církví? Jak často se setkáváme s příslušníky minorit s pocitem, že je známe, aniž bychom však investovali čas do toho dozvědět se, kým skutečně jsou a co ve svém životě prožívají?
Smutnou pravdou zůstává, že si naše vzájemné rozdíly uvědomujeme jen v okamžicích, kdy na ně společenská situace hlasitě upozorní. V takových chvílích se z důvodu nedostatečného poznání navíc uchylujeme k rychlým, unáhleným soudům. Tak by to být nemělo.
Je dobře, že církev Assemblies of God představuje rozmanité společenství. Máme však před sebou ještě hodně práce v oblasti porozumění svým odlišnostem. Jsme čím dále rozmanitější. Jak ale zabránit tomu, abychom se jen netolerovali a nežili vedle sebe v navzájem odizolovaných skupinách?
Vyrůstá ta nejrozmanitější generace, jakou kdy Amerika zažila. Odráží se však její rozmanitost ve fungování našich sborů a ve strukturách týmů vedoucích? Je čas posunout se od dobrého pocitu z existující rozmanitosti k cílenému zaměření se na to, abychom rozmanitosti správně a hluboce porozuměli.
Na rozmanitosti záleží. Na vás záleží. Na vaší reakci záleží.
