Několikrát jsem se Pána ptal: „Proč jsi mě obdařil představivostí, a přitom po mě žádáš, abych si nedělal starosti?“

Představivost je úžasný dar. Je fontánou tvořivosti a jedním z nejčistších způsobů, jak můžeme odrážet obraz našeho Stvořitele. Když svou představivost poddáme očistnému výkupnému dílu Božího slova a Ducha a budeme věrně kráčet s Bohem, stane se hnacím motorem naší životní vize a naděje. Nevykoupená představivost má ovšem opačný efekt. Pokřivená padlou lidskou přirozeností a neprostoupená Boží slávou se stává motorem našeho sobectví a strachu, které nás odvádějí od plnosti života a služby, jež pro nás Bůh naplánoval.

Diskuzi o škodlivých účincích pornografie na nevykoupenou představivost člověka ponechme nyní stranou. Dnes se zaměřme na sílu lidské představivosti podřízené Ježíšově autoritě, která nám pomáhá vítězit v každodenních bojích navzdory očekáváním a úzkostem, které jako pastoři občas zažíváme.

Naše povolání doprovázejí nesčetná požehnání a odměny, zažíváme však také trvalé tlaky. Způsob, jak s nimi zacházíme, do velké míry ovlivňuje délku i efektivitu naší služby. Mezi důležité součásti naší sebekázně patří nepřetržitě si připomínat, kým jsme a komu sloužíme. David nám k tomu v Žalmu 94,19 dává vodítko: „Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením“ (ČEP).

Útěcha zmíněná v tomto verši nezahrnuje jen potěšování Ducha svatého, který promlouvá k našemu srdci. Patří sem i používání své představivosti k tomu, abychom si připomínali, k čemu nás Bůh povolal a co nám zaslíbil. Doplňujeme tím naši radost a odhodlání neházet ručník do ringu. Používáním své vykoupené představivosti rozšiřujeme horizont naděje a budoucích možností a dáváme Bohu prostor mocně a nadpřirozeně skrze nás pracovat k jeho nejvyšší slávě a našemu nejvyššímu dobru.

Naší přirozenou tendencí je hledět na své současné okolnosti a promítat je i do naší budoucnosti, zejména pokud pociťujeme frustraci či ohrožení. Narušujeme tím vnitřní vědomí Božího ujištění. On zajisté chce, abychom snili a plánovali svou budoucnost. Především však touží po tom, abychom žili dnes – a také mu dnes důvěřovali. To patřilo mezi důležité součásti Ježíšova vyučování v rámci jeho známého „Kázání na hoře“. Poté, co připomněl naši hodnotu v řádu stvoření a zaslíbení Otce, že nás vždy zaopatří a postará se o každou naši potřebu, prohlásil: „Nedělejte si tedy starost kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení“ (Matouš 6,34).

Ježíš nám uděluje jasnou lekci: Bůh dává milost pro to, co je – ne co by mohlo být. Ve výzvách probíhajících v reálném čase nás zahrnuje svou hojnou milostí. Jestliže ho však požádáme, aby nás utěšil a ujistil ohledně věcí, které by mohly nastat, zažijeme zklamání. Je naší svobodnou volbou začít si – namísto důvěry v Boha tady a teď – představovat možné budoucí scénáře, které v nás vyvolají strach, nejistotu či falešný pocit kontroly nad situací. Nemůžeme však počítat s Boží útěchou a ujišťováním v oblasti potenciálních scénářů budoucnosti.

Před mnoha lety jsem si jako mladý manžel a pastor občas dělal starosti o to, co mi přinese budoucnost a jaké rány mi život možná uštědří. Při pohledu zpět na téměř čtyřicet let manželství a osmatřicet let služby pastora mohu konstatovat, že téměř nic nedopadá v životě podle našich představ. Někdy je skutečnost předčí, jindy nikoliv, ale především je nám vždy dostupná Boží milost – neměnná a dostačující ke všemu. Ať už jsem procházel bolestnými zkušenostmi ve službě, nebo stál po boku manželce v jejím boji s rakovinou prsu, vnímal jsem každý den v reálném čase mocnou a přítomnou Boží milost. Nalézal jsem milost pro to, co je, nikoliv pro to, co by mohlo být.

Vykoupená představivost není jednorázový dar. Podobně jako náš nový charakter v Kristu ji musíme ve spolupráci s Duchem svatým rozvíjet a dovolovat jí proměňovat naše srdce i mysl. Představuje kontaktní sport, jehož cílem je aktivně odrážet pokušení předvídat budoucnost oddělenou od Boží zaopatřující ruky. Je postojem služebníka, hluboce přesvědčeného o tom, že poslušnost není cestou, ale podstatou našeho života. Apoštol Pavel tento proces popisuje v 2. Korintským 10,5: „Boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista.“

Zdá se vám, že při pohledu do budoucnosti vaše sebejistota vrávorá? Nejste v tom sami, zažili jsme to všichni. Ježíš dobře rozumí křehkosti našeho lidství. Židům 4,15 nás ujišťuje, že „nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.“

Pisatel listu Židům pokračuje: „Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas“ (verš 16).

Zachovat si v průběhu všech fází života zasvěceného službě zdravou sebedůvěru není možné bez každodenní dávky milosti. Bůh vám ji dá pro to, co je.