Bůh vám jako vedoucím svěřil pravomoc dělat konečná rozhodnutí. Proto vám předkládám pět praktických kroků, které můžete ihned uvést do praxe. Chaosu sice úplně nezabrání, ale pomohou vám jej udržet na uzdě tak, aby vás nezničil.

Právě jste se dozvěděli, že tři členové vašeho týmu služebníků spolu vzájemně naschvál nemluví. Do toho váš počítačový server dnes udělal „drobnou chybu“, kvůli níž jste přišli o tisíce kontaktních údajů na lidi navštěvující váš sbor. Navíc v areálu, v němž máte už za tři měsíce pořádat každoroční konferenci pro ženy, údajně ztratili vaši rezervaci a nezvedají vám telefony. A k tomu všemu jedna z vedoucích mládeže právě podala výpověď s odůvodněním, že ve vašem týmu čelí diskriminaci kvůli svému pohlaví.

Říká se, že chaos přináší změny. Ve skutečnosti jsou to změny na steroidech – tak rychlé a časté, že se s nimi ani postupně nestíháte citově, duchovně a fyzicky vypořádávat.

Římský básník prvního století jménem Ovidius popisuje chaos jako „neuspořádanou hrubou masu věcí“ (Metamorphoses I,7). Nepopsal náhodou dávnověký básník váš pracovní stůl?

Nás, které Pán povolal k tomu, abychom jeho jménem promlouvali k dnešnímu kolísavému, pokřivenému a bezohlednému světu, by chaos neměl překvapovat. Tvoří totiž neoddělitelnou součást naší služby, a to ze dvou důvodů.

Za prvé, chaos představuje kulisu příběhu stvoření. Povšimněme si, že celá naše teologie stojí na prehistorickém zápisu událostí spojených se stvořením. Písmo v něm dává do kontrastu výroky „Duch Boží se vznášel nad vodami“ a „Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou“ (Genesis 1,2). Už od počátku času přítomnost chaosu zdůrazňovala, že se ve vesmíru nikdo nemůže zabydlet, aniž by to inicioval Hospodin.

Za druhé, chaos představuje porodní oddělení, kde se narodil Boží syn. Betlém byl tak malé, nedůležité a přehlížené místo, že se uprostřed chaosu tehdy nenašla lepší postýlka než krmný žlab poskvrněný slinami dobytka.

Chaos je nedílnou součástí našeho příběhu a jedním ze základních stavebních kamenů naší teologie. Bůh nás – po vzoru našeho Pána – volá k tomu, abychom pomáhali lidem žijícím v chaosu tohoto světa a nabídli jim světlo a život (1. Petrův 2,9).

Měli bychom si na chaos zvyknout. Nás, kdo jsme odpověděli na Boží volání ke službě, by neměl překvapovat. Musíme však dbát na to, aby míra chaosu nediskreditovala naše poselství.

Chaos a vyhořelí kazatelé

Možná jste z úst určitých lidí někdy slyšeli větu: „Raději shořím pro Ježíše, než shniju v nějaké mrtvé církvi.“ Upřímně řečeno, ani jednu z možností nepovažuji za dobrou variantu.

„Shořet pro Ježíše“ mi nezní nijak hrdinně ani biblicky. Jednou z nejhorších vizitek církve, která má nést poselství dobré zprávy (euangelion), je pohled na rodinu deprimovaného, vyhořelého a zahořklého posla evangelia. Církev si žel již po staletí odmítá přiznat, že duchovní vedoucí se v důsledku doléhajících zodpovědností spojených se službou mohou stát žhavými kandidáty na duševní onemocnění zvané vyhoření.

V tomto směru doporučuji kazatelům velice přínosnou knihu Burnout: Stages of Disillusionment in the Helping Professions (Vyhoření: Fáze rozčarování u pomáhajících profesí) od Jerryho Edelwicha a Archieho Brodskyho. Autoři ve své knize popsali pět po sobě jdoucích fází sestupné duchovní spirály, která člověka přivede od nadšení až k úplnému rozčarování.

První fáze: přehnané nadšení 

V této fázi hledí služebník na plný úvazek na všechno růžovými brýlemi. Domnívá se, že se minimálně v rámci své denominace stane vyhlášeným kazatelem, jehož jméno zdomácní po celé zemi, a že nebude stíhat odmítat všechna pozvání, která se k němu pohrnou z celého světa. Zažívá návaly euforie, během nichž si často sám sebe představuje, jak ohnivě káže na stadionech pro sto tisíc lidí.

Tato počáteční fáze vyhoření s chaosem vůbec nepočítá – cíleně jej naopak vytlačuje. Růžové brýle však člověku záhy spadnou a on dopadne tvrdě na zem – dolehne na něj neúprosná realita chaotického života našeho značně nedokonalého světa.

Druhá fáze: stagnace

Růžovou vizi budoucnosti začínají válcovat každodenní problémy. V životě vizionářského duchovního vedoucího začínají pozvolna vyrůstat hradby, které mívají mnoho podob. Oslabuje spolupráce ze strany dříve spolehlivého staršovstva. Hvězdná pověst konkrétního akademického oddělení křesťanské univerzity se postupně promění v trojského koně ovládaného hlučným a nepřátelsky naladěným pedagogickým sborem. Nové misijní pole se stane spálenou planinou nesplněných závazků. 

V druhé fázi stagnace dostává původně nezlomná naděje citelnou trhlinu. Na služebníka začne ze všech stran doléhat chaos a on neví, jak na něj reagovat a často mu jen nečinně přihlíží.

Třetí fáze: frustrace

Na scénu se dostavuje emoce, kterou si mnoho kazatelů odmítá přiznat: hněv. Frustrace se přemění ve vztek. Boží služebník uvěří tomu, že ho druzí lidé zradili. A nic nebolí více než zrada.

Tuto fázi obvykle spustí nesplněný slib. Někdo vám něco slíbí a potom to nesplní – a to naschvál, nepřátelsky, s úmyslem vám záměrně ublížit.

Problémem tohoto typu hněvu je, že má tendenci prosakovat do celého našeho života a projeví se i na naší službě. Pastor jej začne dávat veřejně najevo – nahromaděný vztek promítá do svého vyučování, kázání a vedení uctívání. Aniž by si to uvědomoval, začnou ho i věrní členové sboru vnímat jako člověka, který je kvůli všemu permanentně naštvaný.

Čtvrtá fáze: apatie

Tuto fázi můžeme považovat za nejhorší. Na duchovním vedoucím je na první pohled vidět, že mu chybí energie, životní jiskra a nedokáže se pro nic nadchnout. Oblíbí si fráze jako „nové koště dobře mete“ nebo „nehas, co tě nepálí“.   

K psychologickým znamením této fáze patří nulová iniciativa, emoční a fyzické odcizení od rodiny a přátel, přílišný nebo nedostatečný spánek, přejídání nebo podvýživa, projevy nepřiměřené podrážděnosti, ztráta fyzické energie a posedlost minulostí. Chaos tak získal svou další oběť.

Pátá fáze: intervence

V této fázi dopadne služebník na samé dno. Buď na něm pak zůstane ležet, anebo se od něj odrazí, procitne a postaví se realitě. Vybere si mezi tím, zda stráví zbytek života v roli oběti anebo bude proaktivní.

Někteří služebníci na plný úvazek své povolání udusí a dostanou se do stavu určité apatie a paralýzy. Uvěří tomu, že s nimi lidé a okolnosti zle naložili a ukřivdili jim. Zbytek života stráví tím, že o tom budou vyprávět každému, kdo jim bude ochotný naslouchat. Všem vylíčí, jak v nich jejich denominační systém nebo konkrétní lidé uhasili plamen povolání, které od Boha přijali.

Na druhou stranu jiní přežijí. Uvědomí si, že se nechali nějaký čas zmítat prudkými vlnami chaosu. Následně však začnou usilovně hledat novou, pevnou půdu pod nohama, na niž se budou moci postavit.

Připadají vám právě popsané fáze vyhoření povědomé?

Pohled do zrcadla jako nástroj pomoci

Právě popsanému bolestivému paradigmatu lze ovšem předcházet. Dávat na sebe pozor je prvořadou součástí vaší zodpovědnosti.

Předpokládám, že máte konečnou pravomoc ve všech věcech. Proto vám předkládám pět praktických kroků, které můžete ihned uvést do praxe. Chaosu sice úplně nezabrání, ale pomohou vám jej udržet na uzdě tak, aby vás nezničil.

Na prvním místě se vás chci zeptat: Kdo slouží vám?

Jak se jmenuje člověk, který vám v minulosti dokázal pečlivě naslouchat, uvažoval nad tím, o čem přemýšlíte a jak se cítíte? Člověk, který vám nemusel nic lakovat na růžovo a rádi jste od něj dostávali pravdivou zpětnou vazbu?

Pokud nikoho takového nemáte, chaos vás přemůže a uvrhne do zmatku. Čas od času každý z nás potřebuje, aby se na něj někdo s upřímným zájmem dlouze zadíval a řekl: „Počkej chvilku, to, co teď říkáš působí nějak zmateně, neupřímně, depresivně. Co se ti poslední dobou odehrává v hlavě?“ Pokud se takovým zpětným vazbám nebudeme vystavovat, zabydlíme se v omezeném, malém, uzavřeném světě, do něhož si budeme pouštět jen lidi, kteří nám budou říkat to, co sami chceme slyšet.

Za druhé vás chci povzbudit, abyste trávili čas s lidmi, kteří jsou pokorní a jichž si vážíte. Budete se v jejich přítomnosti cítit bezpečně a vědět, že před nimi můžete svobodně mluvit i o svých selháních.

Většinou jde o ty, kdo nemají tituly před a za jménem. Bývají to běžní, nekomplikovaní lidé, kteří se v křesťanském světě více než jednou spálili, přesto však prokázali svůj charakter tím, že si ovázali rány a bez reptání dál kráčí za Ježíšem.

Když se s tímto typem lidí setkávám, vždy je bezpečně poznám. První zjevná charakteristika je jejich umění být vděční. Každý den pro ně představuje Den díkůvzdání. Chaos je nejednou přivedl k pádu, oni však vždy vstali, setřásli ze sebe prach a vzdali díky za poučení, co příště nemají dělat.

Třetí doporučení tkví v tom, abyste si během svého tichého modlitebního času připustili, že chaos vás ve službě nikdy úplně neopustí. Modlete se k Bohu, aby uprostřed vašeho života mohlo vládnout jeho hluboké ticho. Člověk snadno propadne sebeklamu a řekne si, že pokud rostou sbírky, sborové lavice se plní lidmi a pravidelně vás poplácávají po zádech, musíte na tom být s Bohem skvěle.

Pokud se obklopujete svatým hlukem, může z toho ohluchnout váš duch. Chci vám zcela konkrétně navrhnout, abyste si sami vyjeli na krátkou dovolenou či výjezd a obklopili se během něj absolutním tichem. Právě v „nicotě Ducha“ (Thomas Moore: The Care of the Soul /Péče o duši/) začíná obnova a restrukturalizace našeho nitra a naší budoucnosti.

Za čtvrté vám doporučuji, abyste se jednou ročně sešli s týmem vašich partnerů ve službě ke strategické plánovací poradě. Proberte společně všechny hlavní „kvocienty chaosu“ příštího období. Mám tím na mysli nejhorší scénáře, které se mohou odehrát. Pokud na ně budete předem připravení, prohloubí se vaše schopnost jít navzdory chaosu dál, budovat Boží království a růst.

A nakonec vás povzbuzuji, abyste se podívali do zrcadla a uvědomili si, že vaše vlastní rodina představuje váš nejdůležitější sbor. Pokud vás váš životní partner, děti a ostatní členové nejbližší rodiny znají jen z kazatelny a doma jste pro ně jen tělem bez duše, člověkem, který je míjí a myšlenkami se toulá úplně někde jinde, zavládne v rodině chaos. Bůh vás na prvním místě povolal do vaší rodiny – dříve, než vás kdy povolal do služby.