Pokud čtete tento sloupek, znamená to, že jste duchovní vedoucí. A ti jsou od nepaměti příhodnými terči pro nejrůznější útoky lidí.

Jistě jste už ty jízlivé poznámky zaslechli: „Nemohlo by se v sále více zatopit?“ „Nerosteme, protože tvá kázání lidi uspávají.“ Anebo smrtící úder: „Platíme tě snad dost na to, abys mi alespoň zavolal, když jsem minulý měsíc ležela v nemocnici.“

Slova mají obrovskou moc. Kritizující, všetečná, pichlavá slova nás dokážou zranit tak, že to skutečně bolí.

Jsem přesvědčen o tom, že citové rozpoložení, v jakém verbálně reagujeme na kritiku, je tím nejlepším ukazatelem naší duchovnosti.

Probuď se a přičichni … k rakvi svého starého já

Na počátku mé služby upoutala mou pozornost zásadní publikace Dietricha Bonhoeffera, The Cost of Discipleship (Cena učednictví). Slova tohoto autora, umocněná jeho následnou brutální popravou v koncentračním táboře třetí říše, stále rezonují v mém nitru: „Když Kristus volá člověka, vybízí ho: ‚Následuj mne a buď přitom připraven zemřít‘.“ 

Myslíme si, že „umřeme hanbou“, když omylem ohlásíme chybné datum výroční členské schůze nebo si nedokážeme zapamatovat jméno člověka, kterého jsme minulou neděli pokřtili. Často v církvi kážeme o „umírání s Kristem“, přesto však tato teologie od nás v reálném životě nic nevyžaduje – dokud ovšem neokusíme, co znamená muset se v přímé konfrontaci postavit za Božího syna.

Má poselství Kristova kříže nějaký dopad na to, jak jednáme s těmi členy našich sborů, kteří se domnívají, že jim jejich majetek zaručuje vyšší postavení? Má poselství Kristova kříže nějaký dopad na naši odezvu na zneužívání dětí, byť by byl viníkem vlivný člen sboru? Jak poselství kříže formuje náš postoj k rasové diskriminaci uvnitř i vně církve?

Pokud upřímně věříme v Krista, bude naše soteriologie (nauka o spasení) v trvalém rozporu s duchem současné doby.

Biblické vzory – Mojžíš, Elijáš, Miriam, Jeremjáš, Štěpán či Dorkas – vykreslují duchovní vedoucí, kteří se nebáli odvážně mluvit v Božím jménu, ačkoliv zůstávali stát nohama pevně na zemi.

Naše víra od nás vyžaduje, abychom se otevřeně hlásili ke Kristu. Proto musíme být připraveni na to, že se budeme stávat terčem kritiky některých lidí.

Různé druhy kritických poznámek

Kritické poznámky dokážou v církvi vykreslit bolestivé panorama. Existují tři základní druhy obviňujících výroků, které obvykle cílí na tým vedoucích a pastorů.

Prvním druhem jsou ty, které kritiku nemíří na žádnou konkrétní osobu a jejichž záměrem je poškodit pověst celého společenství.

Mezi lidmi se začnou šířit věty jako: „O tomhle sboru se ví, že už dlouho nefunguje tak, jak by měl. Do budoucna těžko můžeme čekat něco lepšího.“

Záměrem takového negativistického přístupu je barvitě vykreslit, že situace je tak špatná, že ani Bůh nedokáže změnit beznadějný stav, v němž se sbor dlouhodobě nalézá. To nejlepší, co se s tím dá údajně udělat, je „vydržet, dokud Ježíš nepřijde“.

Dalším druhem kritiky je pasivní agresivita, která je základem pro rýpavé komentáře typu: „Každý den se za tebe modlím a vyprošuju požehnání pro změny, které děláš ve chvalách. Ale řeknu ti, že před sedmi lety, než ses stal naším pastorem, jsme zpívali dvakrát více starých písní.“

Povšimněme si, že podobné pasivně-agresivní výroky jsou skrytými narážkami, na které často duchovní vedoucí nemá co odpovědět a vyvolávají v něm zmatek a roztrpčenost.

A konečně třetím druhem je přímý frontální útok. Ti, kdo na vás takto zaútočí, to rádi dělají za přítomnosti třetí osoby, protože je to z jejich pohledu efektivnější a mohou vás tak lépe znemožnit.

Nenechte se tím zaskočit a buďte připraveni. Ti, kdo používají tento druh kritiky, na vás rádi zaútočí na setkání vedoucích, výroční ekonomické schůzi sboru nebo třeba i ve vstupní hale církve za přítomnosti lidí, kteří právě odcházejí domů ze shromáždění.

Tito kritikové vědí, že je mnohem efektivnější nakydat na někoho špínu za přítomnosti dalších lidí. Nechtějí si s vámi nic vyříkávat z očí do očí. Jde jim o to očernit vás před druhými. Lidé, kteří jsou podobným atakům na vaši osobu přítomni, jim dodávají potřebnou psychickou energii k tomu, aby na vás v jejich přítomnosti něco vytáhli.

Jak má služebník na kritiku správně reagovat?

Předložím vám několik tipů, jak na kritiku reagovat. Chci zdůraznit, že se nejedná o komunikační triky, ale o dovednosti. Komunikační triky lidé snadno odhalí a poznají, že nejsou míněny upřímně, zatímco vaši schopnost moudrým způsobem nakládat s kritikou si lidé vyloží tak, že o ně a o vzniklou situaci projevujete nepředstíraný zájem.

První sada dovedností cílí na vhodné emoční zabarvení vaší odpovědi na citově laděnou kritiku.

Jaké pocity ve vás vyvolají slova: „Tvoje dnešní kázání mi přišlo zmatené. Zdálo se mi, že ses na ně dostatečně nepřipravil“? Jaké emoce ve vás podobný výrok vzbudí? Strach, frustraci, uraženost nebo sebekritiku?

Zkuste se přes vaše emoce přenést. Zeptejte se: „Můžeš mi nějak lépe popsat, co ti v mém kázání chybělo? Proč přesně myslíš, že jsem se na ně dostatečně nepřipravil?“

Taková odpověď odráží tři dovednosti z oblasti mezilidských vztahů. Za prvé, zachovali jste emocionální rovnováhu, nereagovali podrážděně a nestupňovali citovou vypjatost vašeho rozhovoru. Za druhé, namísto toho, abyste učinili prohlášení, jste položili otázku. A za třetí, poprosili jste o konkrétní informace, které vám mohou pomoci k tomu, abyste se do budoucna skutečně zlepšili.

Druhá sada dovedností je zaměřená na to, abyste svého kritika neshodili a ukázali mu, že jeho slova berete vážně. V praxi to může vypadat nějak takhle: „Víš co? Když o tom tak přemýšlím, tak by opravdu nedělní kázání mělo být jasnější.“

Povšimněte si, že těmito slovy sice souhlasíte, že by vaše kázání mělo být jasnější, ale nepotvrzujete mu, že jste zanedbali jeho přípravu. 

Pokud kritikovi ukážete, že jeho slova berete vážně, do jisté míry mu přitakáte. V tom případě to však musíte myslet upřímně. Pokud mu povýšenecky odseknete: „No jo, máš naprostou pravdu. Jsem ten nejhorší kazatel, jaký se kdy postavil za kazatelnu,“ podryjete tím svou vlastní důvěryhodnost.

Odplácet kritiku sarkastickým posměškem je pod úrovní vašeho povolání a není to profesionální. I kdybyste měli skvělé rétorické schopnosti a dokázali vyprodukovat pohotovou jízlivou odpověď, nedělejte to.

Poslední dovednost jistě sami znáte a používáte.

Zůstaňme u příkladu, že někdo právě zkritizoval vaše kázání. Bez ohledu na to, zda to proběhlo mezi čtyřma očima nebo je u toho někdo jiný, získejte čas, abyste se na odpověď mohli lépe připravit.

Můžete například říct: „Zdá se, že máš silné pochybnosti o mé schopnosti kázat Boží slovo. Víš co? Beru si čas do zítřejšího rána, abych se nad tím zamyslel a srovnal si své myšlenky a pocity. Rád bych se s tebou sešel v devět ráno u kávy. Vyhovuje ti to? A děkuji za tvůj upřímný postřeh.“

Závěrem bych rád zopakoval svůj výrok ze čtvrtého odstavce tohoto sloupku: Jsem přesvědčen o tom, že emocionální rozpoložení, v jakém verbálně reagujeme na kritiku, je tím nejlepším ukazatelem naší duchovnosti.