Všichni známe ten tíživý pocit, když se s někým srovnáváme a vyjdeme z toho jako ti horší. Stává se to i lidem s dostatečnou sebedůvěrou a nevyhne se to ani křesťanským vedoucím.

Srovnáváme s ostatními náš majetek, příjmy, velikost sboru, životního partnera, zaměstnání, životní příležitosti, pódium, dovednosti, talenty a míru našeho vlivu. Pokud k srovnávání nepřistoupíme zdravým způsobem, může nás přivést k nejistotě, frustraci nebo dokonce depresi.

Někdy se zdá, že si od srovnávání nemůžeme pomoci. Kdykoliv čtu nějaký článek nebo slyším rozhovor na téma srovnávání se s ostatními, vždy nese jasné poselství: Přestaňte s tím! Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem viděl frázi „past srovnávání“ nebo vyslechl, jak někdo o srovnávání mluví jako o léčce. Je to ale pravda? Je porovnávání opravdu nebezpečné a musíme se ho vyvarovat?

Prohlásím něco, co vás možná překvapí. Porovnávání není nebezpečné. Je naprosto přirozené.

V padesátých letech dvacátého století přišel psycholog Leon Festinger s teorií sociálního srovnávání. Argumentoval tím, že lidé sami nedokážou zjistit, kým jsou. Mínil, že porovnání s ostatními představuje nejpřirozenější způsob, jak zjistit, kým jsme.

Slyšíte to? Srovnávat se s lidmi okolo nás souvisí s naší lidskou přirozeností! V průběhu každého dne to děláme neustále, většinou podvědomě. Naše mysl trvale vyhodnocuje své okolí a porovnává, jak jsme na tom. Srovnáváme se s ostatními lidmi fyzicky, slovně, emocionálně i ve všech ostatních oblastech. Řekli byste o sobě například, že máte vysokou nebo nízkou postavu? A jak to vlastně víte? Jediným způsobem je srovnat svou postavu s průměrnou postavou ostatních lidí. Podobně se s druhými lidmi srovnáváme neustále. Většinou v tom není žádný problém. Všímat si rozdílů oproti ostatním nám může pomáhat. Srovnávání nás učí správně jednat s druhými lidmi.

V současné době existuje více informačních kanálů než kdy dříve. Zdroje, z nichž můžeme čerpat srovnání, jsou obrovské: čtyřiadvacetihodinová zpravodajství, časopisy, sociální sítě. Trvalá propojenost se světem nám umožňuje soustavně sledovat, co dělají všichni ostatní.

Nechme teď tedy stranou srovnávání jako takové. Pokud se člověk příliš zaměří na zkoumání rozdílu mezi jím samým a druhou osobou, může se tento rozdíl stát třískou v mysli, která se zanítí a z níž se rozšíří  infekce. Bude nás trvale obtěžovat a nebudeme ji moci dostat z hlavy. Nakonec ovládne celé naše myšlení. Tehdy se z obyčejného porovnávání stane velice nebezpečná věc, kterou popisuje Bible a o které se málo hovoří: závist.

Závist je nepatřičná touha mít to, co mají ostatní. Pokud to nemůžeme mít my, závist nás může  dovést k přání, aby to alespoň neměli ti druzí.

Zesnulá spisovatelka Dorothy Sayersová o závisti prohlásila: „Začíná to tím, že si položíte logickou otázku, ‚Proč bych si nemohl užívat to, co si užívají ostatní?‘, a končí požadavkem, ‚Proč by si měli ostatní užívat to, co si já užívat nemohu?‘“

Závist má tedy následující vývoj. Nejprve prožíváme přirozenou tendenci srovnávat se s ostatními (což je naprosto v pořádku). Takové srovnávání nás přivede k pocitu, že se nám líbí to, co má někdo jiný (ani v tom ještě není problém). Pokud s tím však nenaložíme zdravým způsobem, dotkne se nás to („Bože, proč s tamtím člověkem zacházíš lépe, než se mnou?“). Nakonec v nás vyroste zahořklá, zákeřná závist („Když to nemůžu mít já, ať to nemá ani on.“) Je až s podivem, jak rychle a náhle se takový zlý postoj může dostavit.

Srovnávejte … ale nezáviďte

Hovořit o nebezpečí srovnávání je velice snadné a laciné. Navenek to působí jasně a jednoduše. Stačí, když lidem řekneme, aby se nesrovnávali s ostatními, a tím věc končí. Lepší, ale těžší cestu, představuje snaha upozorňovat na to, kam nás může zavést nesprávně zvládnuté srovnávání a co o tom vyučuje Bible. Bible o srovnávání příliš nemluví, má ale hodně co říct o závisti. My raději hovoříme o srovnávání. Mluvit o závisti je nám totiž nepříjemné a nepohodlné.

Písmo řadí závist mezi nejhorší existující hříchy. Závist je jako rakovina, která nás rozežírá zevnitř (Přísloví 14,30). Pramení v hlubinách našeho srdce, odkud se šíří dál a znečišťuje nás (Marek 7,21-22). Ježíš si uvědomoval, že v závistivosti velekněží spočíval důvod, proč ho vydali Pilátovi k popravě (Marek 15,10). Závist člověku zabrání obdržet dědičně Boží království (Galatským 5,19-21). Někteří bibličtí učitelé věří tomu, že desáté přikázání zakazuje závist proto, že kvůli ní porušujeme prvních devět přikázání. Závist není v žádném případě neškodná a bezbolestná. Zpočátku dělá oběť ze závidícího, rychle jí však za oběť padne i ten, jemuž je záviděno.

Frestinger ve své teorii sociálního srovnávání uvádí, že čím jsme si s jinou osobou podobnější v oblasti, kterou považujeme za důležitou, tím více tíhneme ke snaze se s ní porovnávat. Znamená to, že se budeme spíše srovnávat s někým, kdo se nám hodně podobá. Když se daří budovat sbor pastorovi z cizí země, kterého neznáme, je nám to jedno. Pokud však v našem nejbližším okolí založí sbor mladý pastor a jeho sbor zažívá rychlý růst, pak nás to zajímá. Nechá nás chladnými, když úspěšný vedoucí dostane pozvání promluvit na konferenci. Jestliže však místo nás stejné pozvání dostane náš spolužák z vysoké, bodne nás u srdce. Čím blíže jsme někomu věkem, životní fází, úrovní vzdělání, zaměstnáním, rodinnou situací apod., tím více se s ním budeme srovnávat. Pokud se srovnáváním nenaložíme správně, začneme právě těmto lidem závidět.

Pokud následující výroky popisují váš stav, pak možná bojujete se závistí:

• Při pohledu na ostatní si připadáte méněcenní.
• Máte pocit, že Bůh je k ostatním štědřejší než k vám.
• Zdá se vám, že pořád musíte s někým soutěžit.
• Ve snaze udržet krok s ostatními zjišťujete, že toužíte po věcech, které vám nikdy nic neříkaly.
• Je pro vás těžké vážit si vlastních úspěchů a životních příležitostí, protože se nepodobají úspěchům a příležitostem druhých.

Protilátky vůči závisti

Pokud jste zjistili, že ve vašem srdci vzklíčila závist, překonejte ji pomocí následujících čtyř kroků:

Pojmenujte ji. Přiznejte si, že se pouze nesrovnáváte, ale závidíte. Učiňte z toho před Bohem pokání a vyznejte to člověku, kterému důvěřujete a kterému na vás upřímně záleží.

Radujte se z úspěchů ostatních. Proměňte srovnávání s ostatními v oslavu jejich úspěchů. Radujte se z toho, co Kristus v nich a skrze ně dělá. Oslavujte Boží požehnání v jejich životech. Vyjadřujte radost z nich jim, ostatním lidem i Pánu. Radovat se z úspěchu ostatních je zdravou odezvou na vámi vypozorované rozdíly mezi nimi a vámi.

Srovnávejte se sami se sebou. V roce 2015 provedly univerzity v Cambridge a Essexu studii, z níž vyplynulo, že čím jsou lidé starší, tím více se srovnávají se svým „mladším já“ a méně s ostatními, díky čemuž jsou šťastnější. Stanovte si cíle pro svůj osobní růst. Ne však na základě toho, co dělají ostatní, ale podle toho, kam se chcete posunout z místa, kde právě teď jste.

Přijměte Boží vizi. Pamatujte, že vaše identita je v Kristu. Poddejte se mu a následujte jeho vedení. Přijměte jako fakt skutečnost, že jeho plán pro vás nebude totožný s jeho plánem pro někoho jiného. Vyhodnocujte a oslavujte své obdarování – právě v těchto oblastech si vás Bůh s největší pravděpodobností nejvíce použije.

Zdravé, biblické srovnávání skutečně existuje. Když srovnáme svůj život právě teď s člověkem, kterým jsme kdysi byli, a uvědomíme si, jak moc nás Bůh proměnil, inspiruje nás toto poznání k uctívání (1. Korintským 6,11). Když se srovnáváme s lidmi, jejichž zbožný příklad chceme následovat, inspiruje nás to k růstu (1. Korintským 11,1). Když se srovnáváme s lidmi, kterým se nechceme podobat, inspiruje nás to k moudrosti (Přísloví 26,11–13). Když se srovnáváme s chudými, nemocnými a slabými a přemýšlíme, jak jim můžeme pomoci, inspiruje nás to ke službě (Jakub 5,14–16).

Kdybyste měli problém s obezitou, nepřestali byste úplně jíst. Jedli byste vyváženou stravu. Jestliže máte problém se závistí, nepřestaňte se úplně porovnávat s druhými. Srovnávejte se však zdravým, biblickým způsobem – radujte se z úspěchů ostatních a rozvíjejte své vlastní povolání.