Předávejte členům svého sboru biblické vyučování o životě ve svatosti, které je uvede do duchovní svobody.
Víra v osobní svatost všech věřících patří k letničnímu vyučování minimálně od probuzení na Azusa Street. Písmo nás učí, že „bez posvěcení nikdo nespatří Pána“ (Židům 12,14). Bůh je svatý, a proto musíme být svatí i my. Vzniká tím ale dilema: sami se totiž posvětit nedokážeme. Každé naše úsilí učinit tak vlastními silami plodí jen zákonictví a vede k vnější změně, již ale nedoprovází opravdová vnitřní transformace patřící ke skutečné svatosti.
Vyrůstal jsem v církvi, a proto jsem vždy chápal, že mi při spasení Bůh deklarativně odpustil všechny mé hříchy skrze prolitou krev Ježíše Krista. Dále jsem přijal, že žít svatým křesťanským životem po spasení je primárně mou zodpovědností. Bůh už udělal svou část tím, že mě spasil, a já teď musím vynaložit svou lidskou snahu k tomu, abych se stal svatým. Přijal jsem tedy výzvu být svatým, přestože mě tento úkol znepokojoval a zdál se být nesplnitelným. Věděl jsem, že budu v souvislosti s jeho plněním prohrávat a zažívat kvůli svým selháním ponížení. Prožíval jsem vděčnost za Boží milost, cítil jsem se však zdánlivě nereálnými standardy svatosti uvězněn. Nechtěně jsem vykročil na cestu zákonictví. Trvale jsem si kladl otázku, jak dosáhnout vysokých standardů svatosti, které po mě Bůh požadoval…
Pastoři vynakládají veliké úsilí, aby lidem vštípili, že mají žít každý den svatým způsobem. Někteří vedoucí však nechtěně akcentují zákonickou spravedlnost založenou na skutcích.
Zákonictví ze své podstaty oslabuje církev a působí v životech křesťanů frustraci, vyhoření a poraženeckou náladu. Mnozí věřící se nechali přesvědčit o tom, že musí dodržovat soustavu rigidních pravidel, standardů a omezení, aby si zasloužili Boží přízeň. Pastoři vynakládají veliké úsilí, aby lidem vštípili, že mají žít každý den svatě. Někteří vedoucí však nechtěně akcentují zákonickou spravedlnost založenou na skutcích. Bůh křesťany povolal k svobodě v Kristu (Galatským 5,1). Na nás, vedoucích a pastorech, leží zodpovědnost ujišťovat lidi o tom, že svatý život vyplývá z toho, co pro nás Kristus vykonal na kříži, nikoliv z toho, čeho jsme schopní dosáhnout svým lidským snažením.
Svatý život vyplývá z toho, co pro nás Kristus již vykonal na kříži.
Jak Bůh v Kristu posvěcuje křesťana?
Autoři Nové smlouvy používají různé termíny, aby popsali onu dramatickou změnu, která proběhne v životě člověka v důsledku přijetí Kristovy oběti. Jednu z metafor spasení představuje osvobození z otroctví. Bibličtí pisatelé často přirovnávají naše vykoupení k ceně placené za osvobození člověka ze zajetí.
Ospravedlnění je právní pojem popisující závěrečný verdikt v soudní síni, kdy věčný soudce, Bůh, ospravedlní věřícího od jeho či jejích hříchů. Při popisu zkušenosti spasení však často přehlížíme posvěcení. Někdy na posvěcení, či svatost, nahlížíme jako na zkušenost věřícího následující po ospravedlnění a předcházející oslavení. Takový obraz ovšem nepředstavuje úplné porozumění tomu, jak Bůh v Kristu posvěcuje křesťana. Naznačuje totiž závěr, že ospravedlnění souvisí se skutkem milosti, zatímco posvěcení lze dosáhnout skrze lidské úsilí.
Při popisu zkušenosti spasení často přehlížíme posvěcení.
Spasením nás Bůh nejen ospravedlnil, ale i posvětil. Teologové často hovoří o dvou rozdílných, avšak vzájemně provázaných, aspektech posvěcení: poziční posvěcení – kým jsme v Kristu v důsledku jeho smrti na kříži; a progresivní posvěcení – proces našeho učení se žít každý den ve svatosti. Pavel tento koncept vyjádřil užitím oznamovacího způsobu na jedné straně a rozkazovacího na straně druhé. Oznamovacím způsobem Pavel popisuje pravdy a fakta platné v životě věřícího díky Kristovu dílu. Na straně druhé pak stojí Pavlova přikázání vyzývající ke každodennímu etickému a morálnímu životu, který vyvěrá ze zmíněných pravd a faktů. Kristova smrt vás učinila svatými – teď podle toho tedy žijte!
V následujícím textu popisuji, co pro nás Kristus udělal na kříži, když nás posvětil a vydobyl nám skrze něj nové postavení. Zmiňuji biblické verše, které kladou důraz na poziční posvěcení, zároveň ale také burcují žít podle toho, kým v Kristu jsme. Bůh své děti nikdy nevyzval k tomu, aby se posvěcovaly ze svých vlastních sil. Zve nás k tomu, abychom žili svatost, která nám skrze Kristovu smrt náleží.
Poziční posvěcení
Židům 10,5–18
Kristova oběť na kříži dokázala vykonat to, co opakované prolévání krve zvířat nedokázalo. Kristus obětoval sám sebe „jednou provždy“ jako konečnou, dokonalou oběť (Židům 10,10). Skutečnost, že „jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista“, představuje stav či postavení, které nám Kristova smrt vydobyla. Jeho oběť se uskutečnila „jednou provždy“, „žádné další oběti ani rituály nejsou potřebné k tomu, aby nás ve stavu posvěcení udržely.“ 1
Čtrnáctý verš opakuje, že věřící jsou posvěceni skrze Krista a jeho smrt na kříži a že je „jedinou obětí učinil navždy dokonalými“. Dodává však, že dokonalými se stali „ti, kteří jsou posvěcováni“. Jak máme rozumět tomu, že „jsou posvěcováni“? Použití přítomného času naznačuje, že verš hovoří o Kristově trvalém vnitřním díle v srdci věřícího. Díky Kristově smrti může mít křesťan smělou důvěru, s níž se přibližuje k Bohu (Židům 7,19; 10,1.22).
V Židům 10,22 pisatel listu věřící povzbuzuje, aby přistupovali k Bohu „s opravdovým srdcem v plnosti víry“. Jde o naplněné zaslíbení, že Bůh změní srdce svého lidu (Jeremjáš 31,33; Ezechiel 36,26-27). Díky Kristově oběti máme svobodu uctívat živého Boha, sloužit mu a žít způsobem, jaký ho ctí a líbí se mu. „Když vyznáváme a věříme v posvěcující Ježíšovo dílo, Bůh proměňuje naše srdce a poutá nás k sobě jako děti nové smlouvy.“ 2 V porozumění tomu, kým jsme v Kristu, spočívá základ svatosti. Vnitřní proměna našich srdcí vede i k vnější změně životního stylu a naší poslušnosti Bohu.
1. Korintským 1,2
Pavel otvírá tento dopis adresovaný korintským křesťanům slovy: „církvi Boží, která je v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým“ (1. Korintským 1,2). Zdůrazňuje v nich Boží aktivitu v rámci našeho posvěcení. Církev nazývá „Boží“, tedy náležící Bohu, a její členy označuje za „posvěcené“,3 Stali se svatými ne kvůli tomu, co udělali, ale kvůli tomu, co udělal Bůh. Jsou „posvěceni v Kristu Ježíši“.
Spasení jim přineslo poziční posvěcení v Kristu. Korinťané se ale nechovali jako posvěcení, svatí lidé. Jejich vzájemné roztržky vedly k rozdělení (1. Korintským 1,11-13), byli laxní vůči muži, žijícímu s manželkou svého otce (1. Korintským 5), soudili se před pohanskými soudci (1. Korintským 6,1-8), znevažovali Večeři Páně (1. Korintským 11,17-34) a zneužívali duchovní dary (1. Korintským 12-14).
Když tedy Pavel v úvodu listu hovoří o posvěcení Korinťanů, sotva hovoří o jejich svatém charakteru a chování, protože větší část dopisu toto jejich chování napravuje a volá je k etickému životu. „V mnoha ohledech se spíše podobali Korintu, než Božímu lidu v Korintu.“ 4 Přesto o nich Pavel hovoří jako o „posvěcených v Kristu Ježíši“ (1. Korintským 1,2).
Pokud se týče vztahu k Bohu, Korinťané již byli posvěceni, potřebovali však své posvěcení ještě vyjádřit posvěceným životním stylem.5 Pavel pojmenovává propast mezi tím, kým jsou v Kristu, a realitou jejich životního stylu, když jim připomíná, že byli „povolaní ke svatosti“ (1. Korintským 1,2 – Study Bible). Měli povolání stát se skutečně tím, kým v Kristu jsou, a celým svým životem odrážet Boží charakter.
1. Korintským 1,30
V 1. Korintským 1,30 Pavel píše: „Jen díky němu jste v Kristu Ježíši, který se stal naší moudrostí od Boha, naší spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (B21). V předchozí pasáži zdůrazňuje, že ukřižovaný Kristus je Boží moudrostí, a odmítá snahy Korinťanů hledat svou vlastní moudrost (1. Korintským 1,18-25). Jako konečné vyjádření Boží moudrosti se nám Kristus stal třemi věcmi: (1.) spravedlností (ospravedlněním) – což představuje právní termín popisující milost udělenou věřícímu a jeho nezasloužené právo stanout před Bohem, (2.) svatostí – tento termín popisuje naše nové postavení svatých v Kristu a (3.) vykoupením – což je naše cena za osvobození ze zajetí hříchu.
V této pasáži tedy posvěcení není považováno za proces morální změny člověka, ale za popis naší nové pozice v Kristu. Všechny tři tyto termíny – spravedlnost, posvěcení a vykoupení – se vztahují k Boží spasitelné aktivitě. „Jen díky němu jste v Kristu Ježíši“ (1. Korintským 1,30). Pavel klade posvěcení za spravedlnost, ale před vykoupení. Pokud by v posvěcení šlo o proces morální změny následující po obrácení, Pavel by ho logicky uvedl až po vykoupení.
Pokud by v posvěcení šlo o proces morální změny následující po obrácení, Pavel by ho logicky uvedl až po vykoupení.
Nové postavení korintských křesťanů v Kristu jim dalo novou identitu. Již nebyli definováni světem, jenž na ně nenahlížel jako na „moudré podle těla… mocné… a vlivné” (1. Korintským 1,26-29). Pavel je vyzývá, aby podle své nové identity a pozice v Kristu také žili a neřídili se světskou moudrostí, ale moudrostí Boží.
1. Korintským 6,11
V kontextu této pasáže Pavel Korinťany napomíná, aby se vzájemně nevláčeli před světské soudy, když mezi sebou řeší osobní spory (1. Korintským 6,1-8). Jako jisté varování jim Pavel jmenuje ty, kteří „nedostanou do dědictví Boží království“ (verše 9 a 10). Následně dodává: „Takoví jste někteří byli!“ (verš 11). Používá minulý čas, aby jim opět připomněl, co pro ně Kristus již vykonal: „Ale dali jste se omýt, (ale) byli jste posvěceni, (ale) byli jste ospravedlněni ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a v Duchu našeho Boha“ (verš 11). Stejně jako v 1. Korintským 1,30 zde Pavel používá tři slova popisující Boží spasitelnou aktivitu v Kristu. V řečtině jsou uvedena ve tvaru pasivního aoristu, vyjadřujícího, co pro nás Bůh učinil v minulosti. V originálním textu se před každým z nich opakuje slovo „ale“ (alla), což běžné biblické překlady obvykle neodrážejí.
Pavel Korinťanům třemi různými způsoby vysvětluje tutéž skutečnost: „dali jste se omýt“ – což vyjadřuje očištění od hříchu; „byli jste posvěceni“ – Bůh si je nárokuje za své a učinil je svým lidem; „byli jste ospravedlněni“ – což vyjadřuje spravedlivé postavení z pohledu Božího zákona. To vše se děje „ve jménu … Krista“, tedy díky spasitelné Kristově autoritě ve prospěch věřících a „v Duchu našeho Boha“ (1. Korintským 6,11). „Tyto dvě předložky společně vyjadřují, co Bůh pro svůj lid v Kristu vykonal, a jak to v nich skrze svého Ducha uvedl v působnost.“ 6
Ani v této pasáži, stejně jako v 1. Korintským 1,30, tedy posvěcením nejsou myšleny pokroky v morální oblasti života. Bez ohledu na to, že se vzájemně žalovali u soudu, již byli posvěceni v Kristu. Pavel jim připomíná, co pro ně Kristus již vykonal, čímž je chce motivovat k svatému životu. Bez ohledu na Pavlovu výzvu, „Takoví jste někteří byli!“, se Korinťané rozhodli promítnout své minulé životy do svých současných skutků. Neprokazovali si vzájemně lásku a znevažovali své svědectví evangelia před nevěřícími – lidmi, jimž chtěl Bůh skrze ně projevovat svou svatost.
Efezským 5, 25–27
V těchto verších Pavel používá přirovnání Kristovy lásky vůči církvi k manželské lásce. Kristovu posvěcující oběť na kříži popisuje slovy: „Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal, aby ji posvětil.“
„Kristus zamýšlel získat si církev do svého vlastnictví, jako společenství jeho svatého lidu, odděleného jen pro něj.“ 7Jako svou nevěstu Kristus církev oddělil, aby se cele oddala jen jemu. Bez ohledu na všechny chyby církve je stále jeho svatou nevěstou a při svém druhém příchodu ji Kristus „sám sobě postaví jako slavnou církev, bez poskvrny ani vrásky ani čehokoliv takového, svatou a bezúhonnou“ (verš 27).
Žít podle toho, kým jsme v Kristu
Progresivní posvěcení
Kristova smrt na kříži nás neposvěcuje jen pozičně, ale zároveň nás i zmocňuje k průběžnému životu ve svatosti – k progresivnímu posvěcení. Slovo „progresivní“ však musíme používat s jistou opatrností, protože si jej někteří lidé mohou vyložit tak, že se křesťan může stát svatějším skrze své vlastní úsilí.
Kristova smrt na kříži nás neposvěcuje jen pozičně, ale zároveň nás i zmocňuje k průběžnému životu ve svatosti – k progresivnímu posvěcení.
K svatosti nevedou žádné schody, po nichž by měl každý věřící vystoupat. Nová smlouva nás nikde nevyzývá k tomu, abychom sami sebe učinili svatějšími. Burcuje ale křesťany k tomu, aby se drželi toho, kým jsou v Kristu. Nikdo se nemůže stát svatějším, než je. Svatými nás učinil jen a pouze Kristus.
Kristus nás nejenom posvěcuje, ale zároveň nám jde příkladem v tom, jak má svatý život vypadat. Jako Bůh v těle nám zjevuje Boží charakter. Povolává nás k tomu, abychom se mu podobali, když říká: „Následuj mě.“ Jak prohlásil církevní otec Athanasius: „On se připodobnil nám, abychom se my mohli připodobnit jemu.“
Chceme-li následovat Ježíše, klademe si otázku: „Co by udělal Ježíš?“ Krásně to zformuloval Dallas Willard: „Učím se od Ježíše žít svůj život tak, jak by ho žil on, kdyby stál na mém místě. Nezapomínejme, že se neučíme žít Ježíšův život (který již prožil); učíme se žít naše životy, jako by je místo nás žil on, kdyby byl námi.“ 8
Opravdové úsilí o svatost vysoce převyšuje snahu dodržovat jakousi soustavu pravidel. Spočívá v tom, že se učíme žít a milovat stejně jako Kristus. Po praktické stránce lze nejlepším způsobem vyjádřit naši svatost láskou. Zůstávání v hříchu lásku zadržuje, zatímco posvěcený život ji uvolňuje. Kristus nás učil následující pravdě: „‚Miluj Pána, svého Boha‘… a ‚Miluj svého bližního‘… Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“ (Matouš 22,34-40). Vskutku platí, že „naplněním Zákona je láska“ (Římanům 13,10 – B21).
Duch svatý nás uschopňuje žít posvěcený život tím, že v nás neustále plodí užitky plynoucí z toho, co pro nás Kristus vydobyl na kříži. Připomíná nám Kristovo dílo a současně s tím nás vede v tom, jak žít stejně jako on. Chození v Duchu (Galatským 5,16.25) plodí ovoce Ducha, kterým je láska (Galatským 5,22). Duch svatý nás vede a my musíme své mysli zaměřit na věci Ducha (Římanům 8,5). Duchem umrtvujeme skutky těla (Římanům 8,13). Skrze svou přítomnost v našich životech nás Duch – který je svatý – uschopňuje žít svaté životy. „Duch pracující v nitru křesťana ho vede k podobnosti Kristu.“ 9
Římanům 6–8
V šesté kapitole Římanům Pavel vyzývá věřící k tomu, aby žili životy vedoucí k svatosti (Římanům 6,19.22), a to tak, že si uvědomí, kým jsou v Kristu (Římanům 6,11). Připomíná jim, že již nepatří mezi otroky hříchu, a vybízí je, aby se dobrovolně stali otroky spravedlnosti. Ztotožněním se s Kristovou smrtí a vzkříšením umírá v křesťanovi jeho „staré já“ (Římanům 6,2.6) a on může „vkročit do nového života“ (Římanům 6,4). Podobně jako starý život člověka bez Krista charakterizovala vláda hříchu, by měla jeho nový život charakterizovat Boží vláda. Křesťan se stal skrze Krista živý Bohu a nesmí již nechávat „vládnout hřích“ a „podléhat jeho zlým žádostem“ (Římanům 6,12). Namísto toho má věřící sám sebe odevzdat „do otroctví spravedlnosti vedoucí k posvěcení“ (Římanům 6,19.22).
Chození ve svatém životě má souvislost s tím, co pro nás již Kristus vykonal na kříži. Musíme však svému novému postavení v Kristu věřit a přijmout ho. Jak nás napomíná Pavel: „Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Římanům 6,11). Byli jsme „povoláni k tomu, abychom souhlasili s Boží perspektivou.“ 10 Pavel volá věřící k tomu, aby „se stali tím, kým on prohlašuje, že jsou. Pro Pavla identitu určuje bytí v Kristu. Křesťan se ale pořád musí rozhodnout této skutečnosti věřit natolik, že podle ní bude i žít. Skrze víru člověk přijímá novou identitu a skrze víru si ji musí následně vytrvale osvojovat, žít v ní a vyjadřovat svou živou víru prostřednictvím skutků poslušnosti.“ 11 Neznamená to, že Pavel od věřících z Říma očekává bezhříšný perfekcionismus – ba právě naopak. Očekává, že věřící usilující o svatý život, budou čelit obrovským výzvám a potížím. Jejich úspěch se ale odvíjí od motivace plynoucí z porozumění, kým jsou v Kristu.
Pavel popisuje zápas s hříchem poutavým vyprávěním v první osobě v Římanům 7,14-25. Není přitom podstatné, zda tu má Pavel na mysli svůj vlastní život před obrácením či po něm, anebo zda první osobu používá jednoduše jako rétorický prostředek. To podstatné na Pavlově sdělení je jeho barvité líčení zbytečné snahy dodržovat z vlastních sil zákon.
Pavlovo opakované používání zájmena „já“ podtrhuje marnost snahy o posvěcení z vlastních sil. Jak může být člověk osvobozen z takového bídného stavu? Odpovědí je kříž – „Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Římanům 7,25). Na kříži Kristus vykonal, co zákon nedokázal (Římanům 8,3).
Osmá kapitola listu Římanům vykresluje život vedený Duchem, který nazývá „žitím podle Ducha“ (Římanům 8,5). Ten je doprovázeným „smýšlením Ducha“ (Římanům 8,6) či „myslí ovládanou Duchem“ (překlad NIV). Jakmile člověka ovládá „Duch“, nikoliv jeho „já“, výsledkem je vítězný křesťanský život. Chceme-li se poddat vedení Ducha, musíme dovolit pravdě Ducha, aby formovala naše myšlení. Máme se „považovat za mrtvé hříchu“ (Římanům 6,11) a „myslet na věci Ducha“ (Římanům 8,5). Tělesná (hříšná) přirozenost ovládala naši mysl v době, kdy jsme byli nevěřící. Vedla nás bezbožnou stezkou, lemovanou zlými návyky a způsoby žití (Římanům 8,5-8).
Po obrácení lidé často podlehnou pokušení vrátit se zpět ke svým starým návykům a cestám, které si vypěstovali před svým znovuzrozením. Získají díky tomu pocit, že setrvávají pod nadvládou hříchu. Dveře hříchu však můžeme utěsnit obnovou své mysli. Tak se již nebudeme „připodobňovat schématu tohoto světa“ (Římanům 12,2 – NIV). Skrze Ducha umrtvujeme v našich životech to, co již Bůh odsoudil k smrti na kříži (Římanům 8,13). „Také lidské úsilí je potřebné, nesmí však být oddělené od jednání Božího Ducha, který podmaňuje naši tělesnost, když ji jeho mocí umrtvujeme, a když naši mysl zaměřujeme na věci Ducha.“ 12
1. Tesalonickým 3,12–13
První list Tesalonickým je adresován církvi procházející tvrdým pronásledováním. To potenciálně ohrožovalo jejich vlastní jednotu. Pavel se modlil za rozhojnění jejich lásky a za to, aby „oplývali v lásce k sobě navzájem i ke všem lidem“ (1. Tesalonickým 3,12). Když píše, „i ke všem lidem“, myslí tím lidi mimo církev, zjevně tedy včetně jejich pronásledovatelů. Aby si přes výheň zkoušek, jimiž procházeli, dokázali zachovat své svědectví, modlí se Pavel k Bohu, aby posílil jejich srdce a oni tak mohli zůstat při druhém příchodu „bezúhonní v svatosti“ (1. Tesalonickým 3,13).
Svatost pramení ze srdce posíleného Bohem. Opravdová svatost nespočívá nikdy jen ve vnějších projevech. Bůh v nás pracuje zevnitř ven. „Láska a svatost představují dva vzájemně provázané projevy křesťanského života. Svatost vyjadřujeme primárně láskou a láska je zase základním prostředkem k udržení svatosti. Z Pavlovy modlitby plyne, že chtějí-li křesťané vytrvat ve svatém životě, musí jejich láska růst a rozhojňovat se. … Platí tedy, že svatost se rozhojní, když se rozhojní láska.“ 13
Židům 12,10–14
Autor listu Židům psal věřícím zkoušeným protivenstvím. Vyzval je, aby po vzoru těch, kdo tu byli před nimi (Židům 11) s vytrvalostí běželi svůj běh víry s pohledem pevně upřeným na Ježíše (Židům 12,2). Utrpení, jimiž procházejí, slouží Božímu záměru s upevňováním jejich sebekázně. Stejně jako otec kázní syna, kterého miluje, tak i Bůh kázní nás, abychom se mu více podobali (Židům 12,10). Svatost v těchto verších znamená „charakter“. Bůh si umí použít „všechny věci“ k tomu, aby nás připodobnil k obrazu svého Syna (Římanům 8,28-29).
Cílem setrvávání v jeho svatosti je nést „ovoce spravedlnosti a pokoje“ ve vztahu k ostatním lidem (Židům 12,11). Bůh nezamýšlel, abychom svou svatost uskutečňovali v izolaci – máme ji zjevovat tím, jak se chováme k ostatním. Obzvláště se to projevuje v časech, kdy zažíváme stres a utrpení. Pisatel listu Židům tomu rozuměl, když zkoušeným křesťanům napsal: „Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána“ (Židům 12,14).
Závěr
Kristus nás na kříži posvětil a obnovil nás k tomu, abychom s ním mohli mít vztah. Před námi leží výzva uvěřit a přijmout, co pro nás Kristus učinil, když nám v sobě dal novou identitu. Máme se „považovat za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši“ (Římanům 6,11) a nahlížet sami na sebe jako na lidi, jejichž život je „ukryt s Kristem v Bohu“ (Koloským 3,3). Boží dílo svatosti v nás začíná v okamžiku, kdy uvěříme tomu, co pro nás Bůh učinil skrze Krista na kříži.
Naše výzva spočívá v tom, abychom navzdory pokušením světa, těla a útokům toho Zlého věrně následovali svaté povolání, které jsme od Boha přijali.
Když přijmeme, kým jsme v Kristu, začneme sami sebe vidět způsobem, jakým nás vidí Bůh. Na svou identitu již nenahlížíme podle toho, jak nás hodnotí ostatní, jak vnímáme sami sebe, ani pod úhlem převažující kultury okolní společnosti. Pokud svou identitu opíráme o proměnlivé hodnoty a stavíme ji na věcech, které můžeme snadno ztratit, budeme mít nízkou sebedůvěru a budeme žít v trvalé nejistotě. Naše identita spočívá v Ježíši. Když přijmeme Krista, můžeme s pevnou vírou a jistotou říci „ano“ svatosti a „ne“ světu. Stále jsme ve světě, ale nejsme z něj.
Bůh nás skrze Krista posvěcuje a povolává nás k životu, který odpovídá naší nové identitě. Není to povolání k tomu, abychom sami sebe posvěcovali. Bůh od nás nežádá to, co může udělat pouze on. Namísto toho nás povzbuzuje – poté, co jsme již byli posvěceni – k životu ve svatosti neboli k tomu, abychom byli „sami sebou v Kristu“. Žít svatě uprostřed nesvatého světa od nás nepochybně vyžaduje vydanost a vytrvalost. Prostřednictvím Ducha musíme „usmrcovat pochybení těla“ (Římanům 8,13 – NIV). Někdy však v rámci silného konfliktu mezi Duchem a tělem podléháme a selháváme. Bůh nás však ve své milosti pozvedá a prostřednictvím svého Slova nám připomíná, kým jsme.
Příkladem svatého života je pro nás sám Kristus, který skrze lásku zjevoval Boží charakter. My máme jeho vzoru následovat a vyjadřovat Boží svatost láskou. Budeme-li tak činit, staneme se svatým společenstvím, zjevujícím tomuto světu Boží charakter. K tomu Bůh povolával Izrael, učedníky a věřící v Tesalonice. Teď k tomu volá i nás. Bůh nás skrze Kristovu smrt na kříži posvětil, abychom společně zjevovali tomuto světu jeho svatý charakter.
Poznámky
1. David Peterson: „Possessed by God: A New Testament Theology of Sanctification and Holiness“ (Posedlý Bohem: Novozákonní teologie posvěcení a svatosti), Grand Rapids: Eerdmans, 1995, str. 34.
2. Ibid., str. 40.
3. V řečtině Pavel používá pro slovo „posvěceni“ trpné příčestí složeného minulého času (perfekta), popisující, co křesťané již prožili při spasení. Trpný rod vyjadřuje, že korintští věřící přijali Boží jednání, a perfektum poukazuje na minulou událost, která má trvalý vliv na přítomnost.
4. Gordon Fee: „The First Epistle to the Corinthians“ (První epištola Korintským), Grand Rapids: Eerdmans, 1987, str. 33.
5. Peterson, str. 41.
6. Fee, str. 247.
7. F.F. Bruce: „The Epistle to the Ephesians“ (Epištola Efezským), Toronto: Fleming H. Revell Co., 1961, str. 116.
8. Richard Foster: „Salvation Is for Life“ (Spasení je pro život) v Theology Today, (61, 2004), str. 307.
9. Millard Erickson: „Christian Theology“ (Křesťanská teologie), Grand Rapids: Baker Book 1985, str. 970.
10. Craig Keener: „Romans: A New Covenant Commentary“ (Římanům: Komentář k Nové smlouvě), Eugene, Oregon: Cascade, 2009, str. 81.
11. Keener, str. 82.
12. Peterson, str. 112 -113.
13. Peterson, str. 80.
