Kam až mi paměť sahá, cítila jsem se jako chlapec uvězněný v ženském těle. Rodiče si mysleli, že jsem jen klukovský typ holky a že z toho – stejně jako většina podobných dívek – vyrostu. U mě však nešlo o dočasnou fázi života: byla to posedlost. Cítila jsem se ve svém těle nesvá a neúplná. V devíti letech jsem se dozvěděla, že existují operace na změnu pohlaví. Zajásala jsem, že můj problém má řešení. Jakmile budu dostatečně stará a movitá, změním si jméno na David, podstoupím operaci na změnu pohlaví a budu žít šťastně až do konce života – takto jsem si to alespoň představovala.

Na druhém stupni základní školy jsem chlapcům okolo sebe záviděla, když jsem sledovala, jak se jim mění hlasy a dorůstají v muže, kterým jsem i já toužila být. Zhruba ve stejnou dobu jsem také objevila, že mě přitahují pouze dívky. Nezvolila jsem si to. Nechtěla jsem to. Nedokázala jsem to ale změnit. Zanedlouho jsem upadla do hluboké deprese.

S tím, co prožívám, jsem se nemohla nikomu svěřit. V osmdesátých letech se o podobných věcech příliš nemluvilo. Skutečnost, že mě přitahovaly dívky, mi připadala smysluplná, pokud jsem skutečně uvnitř sebe měla chlapce uvězněného v ženském těle. Tím pádem jsem byla běžný heterosexuální muž. Rozhodla jsem se, že to prostě nějaký čas musím vydržet a jakmile to bude možné, podstoupím operaci na změnu pohlaví. Můj život pak konečně začne dávat smysl.

Na konci základní školy jsem začala přemýšlet, jak to mám sdělit své rodině. Bála jsem se, co si o tom pomyslí rodiče, prarodiče a sousedé. Došlo mi, že mám jenom dvě možnosti. Utéct z domova, podstoupit operaci a se svojí rodinou se už nikdy nevidět, anebo se operace vzdát a udržet si rodinu, i kdyby mě dohnala k životu v zoufalství, samotě a myšlenkách na sebevraždu. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože rodina pro mě byla vším. Mezi spolužáky jsem nikdy nezapadala, takže jsem neměla blízké přátele a nechtěla jsem strávit zbytek života o samotě. Zkoušela jsem se tedy prosadit jako dívka, nechala si narůst dlouhé vlasy, a dokonce jsem zkoušela chodit na rande s kluky. Doufala jsem, že sexuální experimenty s chlapci ve mně probudí skryté sexuální touhy. Jakkoli jsem se ale snažila, docílila jsem jen toho, že jsem klukům záviděla. Chtěla jsem být mužem, který je se ženou a ne ženou, která je s mužem.

V předposledním roce střední školy jsem zažila opravdové obrácení ke Kristu. Myslela jsem si, že se tím všechny mé potíže rozplynou, ale nestalo se to. Brzy mi došlo, že v církvi se o menšinové sexualitě nemluví, a že si tudíž své tajemství budu muset ponechat pro sebe. Milovala jsem Ježíše a chtěla jsem ho následovat. Jenom jsem nevěděla, co si počít se svými zapovězenými touhami. Až do posledního ročníku vysoké školy jsem žila dvojím životem. Tehdy jsem se konečně odhodlala svěřit se svým problémem mému kampusovému pastorovi. Myslela jsem si, že mi vyčiní a vyloučí mě ze sboru. Namísto toho mi řekl: „Děkuju, že ses o to se mnou podělila. Vím, že jsi musela sebrat spoustu odvahy. Chci, abys věděla, že to nemění nic na našem vzájemném vztahu s tebou. Máme tě rádi, vidíme na tvém životě Boží ruku a zajistíme ti veškerou pomoc, kterou budeš potřebovat.“

Kdyby ten člověk zareagoval jinak, možná bych tu dnes nebyla. Tento rozhovor, k němuž došlo před dvaceti šesti lety, se stal prvním krokem mé jedenáctileté cesty proměny. Šlo o nesmírně bolestivý a zmatečný proces, a mnohokrát jsem to chtěla vzdát. Ačkoliv to bylo mimořádně těžké, za nic bych tuto svou cestu nevyměnila, protože jsem během ní hluboce poznala Ježíše a jeho neochvějnou lásku, jakou mě miluje.

Ježíš se mnou prošel celou cestu a během mých zmatků mi stál po boku. Uzdravil hluboká zranění v mém srdci, která přispěla k mé pomýlené víře, že je lepší být mužem než ženou. Ježíš naplnil mou hlubokou žízeň po ženské lásce, která byla ve skutečnosti kořenem toho, že mě přitahovaly ženy.

Nemělo to totiž původně žádný sexuální podtext. To, že mě přitahovaly ženy, plynulo z mého emocionálního a vztahového deficitu – z nedostatku láskyplných vztahů a přijetí ze strany žen. Teprve postupem času nabrala má touha zažívat takové vztahy sexuální rozměr.

Kromě přímých setkání s Pánem, který naplnil mou žízeň po lásce, si Bůh použil zdravé vztahy s ženami v Kristově těle, aby uzdravil mé srdce. Dnes jsem se svým ženským tělem spokojená a ženy mě již nepřitahují. Kdybych však vyrůstala v dnešním světě, podporujícím a propagujícím homosexualitu, výsledek mohl být opačný.

Když jsem poprvé pocítila, že mě přitahují ženy, nebyla jsem ještě křesťankou. Přesto jsem intuitivně vnímala, že jsou takové touhy špatné. Boží usvědčování spolu s tehdejšími společenskými normami mě tehdy díky Bohu ochránily před změnou pohlaví a poškozením svého těla, které jsem chtěla uvést do souladu s pokřivenými touhami svého srdce. Dnešní mladí lidé však naopak ze všech stran slyší, že rozhárané sexuální touhy jsou přirozené a že se mají nejen přijímat, ale dokonce oslavovat. Křesťanské vedoucí to bohužel zahnalo do defenzivy, takže nevědí, jakým způsobem k otázkám sexuality a genderové identity přistupovat.

Přes mou osobní zkušenost je i pro mě výzvou v dnešní postmoderní, postkřesťanské kultuře mluvit s lidmi o otázkách LGBT. Chci se s vámi podělit o čtyři klíče, které vám pomůžou co nejlépe diskutovat se současnou generací o otázkách sexuality a genderové identity:

1. Začněte budováním vztahu.
2. Hovořte o sexualitě v kontextu celostního přístupu k člověku.
3. Pojmenujte falešné koncepty sexuální orientace a genderové identity.
4. Sdílejte příběhy proměny.

Budování vztahu

Jako kampusová misionářka studentského hnutí Chi Alpha jsem doslova ponořena do postkřesťanské kultury, která odmítá absolutní pravdu a křesťany považuje za pokrytce. Není to právě bezpečné místo k rozhovoru o biblickém pohledu na sexualitu. Jestliže chci, aby mi lidé vůbec naslouchali, musím nevěřícím předat pravdu způsobem, jakým jsou ji schopni přijmout. Namísto toho, abych je od začátku bombardovala pravdivými prohlášeními, musím zpočátku investovat do vztahů a budování důvěry.

Vybudování hlubokých vztahů s nevěřícími boří stereotypy, že křesťané jsou nedůvěryhodní pokrytci. Když nevěřící zažijí Kristovu lásku v rámci osobních vztahů s věřícími lidmi, vznikne tím bezpečné místo k debatám o hlubších otázkách jako je sexualita. Jde o to spojit se nejprve prostřednictvím srdcí, a až potom hlav.

Dnešní generaci nezajímají „pravidla“ biblické sexuality. Mladí lidé vyrostli v rozmanité společnosti, která schvaluje ideologii LGBT a předpokládá, že někteří lidé se rodí jako gayové či transsexuálové. Z jejich perspektivy je kruté chtít po někom, aby nesměl následovat své vrozené touhy. Zastávají přesvědčení, že láska je láska a že jakýkoli druh dobrovolného, konsenzuálního sexu nikomu neubližuje.

Nechtějí poslouchat, že homosexuální praktiky jsou špatné – zajímá je, proč si to myslíme. Pokud je Bůh dobrý, proč by stvořil homosexuála nebo transsexuála a potom mu řekl, že je hřích jednat podle jeho přirozených sklonů? Odpovědi na podobné otázky potřebujeme hledat v kontextu celostního přístupu k člověku.

Celostní přístup k člověku

Ačkoliv by nás možná někdy lákalo zahájit diskuzi s lidmi hned zkraje biblickými texty, které dokazují hříšnost homosexuálních praktik, faktem je, že tyto pasáže uvádějí pouze „pravidla“ sexuálního chování, aniž by vysvětlovaly jejich důvod. Chcete-li odpovědět na otázku proč, začněte u Boží osoby, jeho charakteru, přirozenosti a jeho záměru pro sexualitu v souvislosti s evangeliem. Já začínám vysvětlením, že Bůh existuje jako Otec, Syn a Duch svatý – tedy jako tři různé osoby jediného Boha – v božském společenství svaté lásky. Vše, co Bůh dělá, dělá z lásky a cílem evangelia je pozvat nás do věčného vztahu s ním. Díky tomu se následný rozhovor neodvíjí od neosobních principů a pravidel, ale od vztahu s Bohem.

Hned potom debatu zúžím na tři Boží vlastnosti: Bůh je za prvé tvůrčí bytostí, která láskyplně stvořila vesmír a ustanovila v něm svá pravidla; zadruhé je vztahovou bytostí, která s námi touží mít vztah lásky; a za třetí představuje tři odlišné osoby sjednocené v jediném Bohu. Jinak řečeno, Bůh existuje jako jednota v rozmanitosti.

Následně vysvětlím, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu (Genesis 1,26–27). Také my jsme tvůrčí bytosti. Bůh nás stvořil a vládne nad vesmírem, nás ale povolal k tomu, abychom panovali nad zemí a množili se na ní (Genesis 1,28). Znamená to, že podobně jako Bůh jsme i my vztahové bytosti, stvořené k životu ve společenství, a ne v izolaci (Genesis 2,18).

Existujeme jako jednota v rozmanitosti – sjednocuje nás naše lidství, avšak v rozmanitosti odlišných pohlaví, mužů a žen, reflektujících Boží obraz (Genesis 1,27). Lidské manželství je pouhým stínem vrcholného manželství mezi Kristem a jeho nevěstou církví, které je vyústěním evangelia. Stejné vlastnosti vidíme i v našem vztahu s Ježíšem. Když přijdeme ke Kristu, stáváme se novými stvořeními (2. Korintským 5,17). Ježíš touží mít důvěrný vztah se svou nevěstou (1. Korintským 6,17; Efezským 5,32). S Ježíšem jsme sjednoceni v našem lidství, rozlišuje nás ale skutečnost, že on je Bůh a my ne.

Boží plán pro intimní život a manželství odráží jeho charakter a přirozenost a jeho vrcholnou touhu být sjednocen se svou nevěstou. Bůh nestvořil sexualitu jako seznam pravidel, podle nichž máme postupovat, ale jako výraz toho, kým on sám je a jaký s námi touží mít vztah. Dnešní generace s tímto výkladem bude souznít, protože považuje vztahy za důležitější než pravidla. Protože Bůh stvořil sexualitu tak, aby odrážela jeho charakter a druh vztahu, jaký s námi chce zažívat, nedovoluje žádný sexuální akt, který by tuto skutečnost neodrážel. Když to chci někomu vysvětlit, připadá mi pro dobré pochopení nejlepší začít s rozmanitostí, přejít ke vztahu a skončit u plodnosti.

Za prvé, Bůh nedovoluje žádnou sexuální praktiku, jež by neodrážela jednotu v rozmanitosti. Z toho důvodu spadá rozvod mimo Bohem zamýšlený plán, protože boří jednotu. Bůh nedovoluje ani homosexuální praktiky, protože v nich chybí rozmanitost: dva muži nebo dvě ženy odrážejí jednotu ve stejnosti, nikoliv v rozmanitosti. Právě proto jsou homosexuální praktiky zakázané. Neodrážejí Boží charakter a přirozenost a neodrážejí ani konečné, vrcholné manželství mezi Kristem a jeho nevěstou, církví.

Za druhé, Bůh zapovídá každou sexuální praktiku, která neodráží jeho lásku vyjádřenou vztahem. Z toho důvodu zůstává jediným přijatelným sexuálním vztahem celoživotní závazná smlouva mezi jedním mužem a jednou ženou. Takový vztah odráží Boží věčnou smlouvu s námi. Z toho důvodu Písmo zakazuje smilstvo a cizoložství, tedy sexuální praktiky nepodložené smluvním vztahem. Písmo také zakazuje každý sexuální akt, jenž nemá potenciál množení a plození. Homosexuální svazek nemůže naplňovat pověření plodit se, nesoucí se ve stejném duchu s pověřením nést světu evangelium, množit počet duchovních učedníků a naplnit zemi Kristovými následovníky. Tím nechci říci, že lidé, kteří nemohou mít děti – neplodné páry, starší páry a nezadaní lidé – neodrážejí evangelium. Žijeme v padlém světě a některé páry se potýkají s neplodností. Nespadá to však do stejné kategorie jako spojení stejnopohlavních párů, které jsou neplodné ze své podstaty. Neplodný heterosexuální pár může navštívit lékaře a zvážit medicínské možnosti početí, zatímco stejnopohlavní pár spolu nemůže počít nový život za žádných okolností. Neplodný heterosexuální pár stále odráží Boží plán a představuje druh vztahu s potenciálem množit se.

Zatímco manželské páry odrážejí výlučnou, smluvní Boží lásku, pro nesezdané osoby je nevhodné fixovat se vztahově na jediného člověka. Namísto toho jsou povoláni prožívat přátelské, platonické vztahy se všemi, což odráží Boží všeobjímající lásku. Každý z nás má tedy schopnost představovat světu kolem nás Boží lásku, ale jedinou přijatelnou formu sexuálního svazku tvoří celoživotní manželství jednoho muže s jednou ženou, které zobrazuje jednotu v rozmanitosti, smluvní vztah a možnost plození. Ačkoliv mohou existovat lidé, kteří se rozhodnou být „eunuchy pro království Nebes“ (Mt 19,12), nebo svobodní lidé, kteří dosud nevstoupili do manželství, tak jako já, nemění to nic na Božím záměru pro sexualitu.

Celostní přístup k člověku pomáhá nevěřícím rozumět tomu, že veškerá naše sexualita byla stvořena tak, aby odrážela Boží charakter a přirozenost a dobrou zprávu evangelia. Nejde o dodržování seznamu pravidel, ale o vykreslování obrazu našeho vztahového, trojjediného Stvořitele. Takové paradigma nepřipouští nic jako sexuální orientaci či genderovou identitu – uvažuje jen o muži a o ženě, kteří jsou stvořeni k Božímu obrazu. Chceme-li o těchto záležitostech efektivně mluvit se současnou generací, musíme ale pojmenovat i falešné konstrukty týkající se sexuální orientace a genderové identity.

Identita

Písmo nikde nemluví o sexuální orientaci ani o genderové identitě, protože v Božím plánu sexualitu určuje biologické pohlaví. Bůh stvořil biologické muže, aby se identifikovali jako muži, prezentovali jako muži a aby je přitahovaly ženy. Biologické ženy pak, aby se identifikovaly jako ženy, prezentovaly jako ženy a aby je přitahovali muži. Jestliže se tomu v nějakém ohledu realita vymyká, není to ukazatel alternativní sexuality, kterou je třeba oslavovat. Poukazuje to na oblasti duše (mysli, vůle a emocí), které neodrážejí soulad s Bohem stvořeným tělem. Když někdo trvá na tom, že duševní vnímání člověka nemusí být v souladu s vnímáním formy vlastního těla, jedná se o jistou formu gnosticismu – o falešné přesvědčení, usilující o rozvod duše a těla.

Proces mé vlastní proměny zahrnoval uzdravení hlubokých ran v mé duši, díky němuž mé nitro začalo vnímat soulad s formou těla, které mi Bůh dal. Bylo k tomu zapotřebí, abych odložila své staré já a všechny lži, kterým jsem za celý život uvěřila, a které ve mně daly povstat mým klamným touhám. Postupně tak došlo k úplné proměně mých postojů a myšlenkových procesů a vstoupila jsem do toho, k čemu mě Bůh stvořil (Efezským 4,22-24).

Namísto přizpůsobování se vzorcům světa – včetně falešných vývodů a konstruktů týkajících se sexuální orientace a genderové identity – jsem si hluboce prožila obnovu mysli, která se dostala do souladu s Božím slovem a jeho plánem pro mou sexualitu. Může to znít na první poslech jednoduše, ale tento proces trval mnoho dlouhých let. Naše sexualita je totiž hluboce propojena s našimi minulými zkušenostmi a s přesvědčeními našich srdcí.

Příběhy proměny

Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak oslovit tuto subjektivně smýšlející generaci orientovanou na pocity, je vyprávění příběhů. Kromě sdílení velkého příběhu o tom, jak naše sexualita odráží Boží charakter a přirozenost, se podělte o zkušenosti konkrétních lidí, kteří se dříve identifikovali jako homosexuálové nebo transsexuálové, a zažili proměnu. Písmo nás učí, že nad nepřítelem vítězíme Kristovou krví a slovem svého svědectví (Zjevení 12,11). Doporučuji dva kvalitní dokumentární filmy: Such Were Some of You (Takoví byli někteří z vás) od společnosti Pure Passion Media, který vypráví příběhy desítek bývalých homosexuálních mužů a žen, a TranZformed, který sdílí příběhy patnácti bývalých transsexuálů, kterým Ježíš změnil život. Oba jsou volně k dispozici na YouTube. Nedoporučuji, abyste tyto dokumenty vnucovali lidem, kteří aktivně zastávají ideologii LGBT. Pokud však znáte někoho, kdo upřímně pochybuje o své sexualitě a hledá odpovědi, může být pro něj povzbudivé slyšet příběhy jiných lidí, kteří touto cestou prošli a zažili díky Ježíši Kristu opravdovou proměnu.

Diskutovat s dnešní generací o sexualitě a genderové identitě může být náročný úkol, ale jde také o výzvu k přemýšlení o geniálním Božím plánu pro intimní spojení skrze optiku celistvého náhledu na člověka a na evangelium. Když Bůh dával světu sex, neměl v první řadě na mysli pravidla. Sex měl být vyjádřením Božího charakteru a přirozenosti a obrazem vztahu, který s námi chce mít. Naše sexualita poodkrývá slavné tajemství evangelia, které vrcholí ve spojení Krista a jeho nevěsty, církve. Chcete-li této generaci pomoci pochopit tuto skutečnost, začněte budováním vztahu, pomáhejte lidem uvažovat o sexualitě v rámci celostního přístupu, pojmenovávejte falešné konstrukty v oblasti sexuální orientace a genderové identity a sdílejte s nimi příběhy proměny.

Když v centru našeho rozhovoru zůstane Ježíš a evangelium, můžeme této generaci nabídnout jasný pohled na věc a naději, kterou tak zoufale potřebuje.