V našem dnešním zamyšlení se zaměříme na novozákonní učedníky a duchovní vedoucí. Zdrojem našeho vzdělávání je samozřejmě Boží slovo. Jeho pečlivým studiem objevíme zajímavé příklady, jimiž se můžeme inspirovat i v současné kultuře naší novodobé církve. Tato lekce je zaměřena na učednictví vedoucích rozvíjejících se ve službě Kristu. Ukážeme si pět aspektů progresivního duchovního vývoje a důležitost klíčové role, kterou v něm hraje místní církev. Jako duchovním vedoucím nám byl svěřen strategický úkol, který nesmíme podceňovat, chceme-li, aby si církev i v budoucích letech zachovala svou dynamiku. Jedná se o investování do budoucích vedoucích, kteří půjdou v našich šlépějích. Jak výjimečná a slavná výsada, kterou nám Bůh svěřil!

Novozákonní učedníci a Apoštolové

Ježíš si osobně vybral dvanáct učedníků, aby s ním trávili čas. Stal se jejich osobním mentorem, který je vyučil tomu, aby dál kázali dobrou zprávu (evangelium) i poté, co on odejde zpět k Otci do nebe.

1. „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“ (Matouš 4,19)
2. „Ne vy jste si vybrali mne, ale já jsem si vybral vás“ (Jan 15,16)
3. „Jako mne poslal Otec, i já posílám vás“ (Jan 20,21)
4. „Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření“ (Marek 16,15)
5. „Přijmete moc Ducha svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky – budete o mně vyprávět na každém místě – v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země“ (Skutky 1,8 – překlad NLT)

O Ježíšově záměru nemůže být pochyb. Náš Pán věděl, že jeho čas na zemi je omezen. Pokud se jeho poselství o odpuštění, vykoupení a obnově mělo rozletět k lidem „v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země“ (Skutky 1,8), museli jim ho donést a předat ti, které k tomu účelu vybral. Je to jedno z nejpřímočařejších přikázání Bible, které vyjadřuje jasný tah na branku. Zahrnuje v sobě i boření všelijakých bariér – (1.) náboženských, (2.) kulturních, (3.) jazykových, (4.) etnických a (5.) politických. Jednoduše řečeno, Ježíš zemřel proto, aby KAŽDÝ ČLOVĚK mohl být skrze jeho vzácnou oběť vykoupen a obnoven ke vztahu s Bohem. Slavná pravda o smíření člověka s jeho Stvořitelem Bohem musí představovat hnací motor těch, které pomazal, aby nesli jeho poselství.

Ani dramatické obrácení a „povolání“ Saula z Tarsu (později zvaného apoštol Pavel) nezanechává žádný prostor pro spekulace ohledně Božího plánu pro jeho život (Skutky 9,1-22). Tento židovský učenec, nyní obrácený ke Kristu, (1.) napsal téměř polovinu Nového zákona, a tím nám přetlumočil vše, co mu Duch svatý zjevil, (2.) založil církve po celé Asii, a dokonce i v Evropě, (3.) byl uvězněn v Římě a (4.) nakonec za svou víru zaplatil životem. Tyto věci nemají sloužit jako nástroj chlouby – představují pro nás ujištění o tom, že v Kristu člověk dokáže ustát jakoukoliv zkoušku a pronásledování pro Ježíše (Filipským 4,10-13). Pavlovo povolání bylo tak silné, že ve srovnání s ním vše ostatní bledlo. Za hnací motor jeho života lze považovat odhodlání „(nekompromisně) bojovat dobrý boj, (s vytrvalostí) dokončit běh, zachovat (neochvějnou) víru“ (2. Timoteovi 4,7 – s vlastními přidanými komentáři).

Při zběžném pohledu na historii rané církve vidíme, že všichni apoštolové (s výjimkou milovaného Jana) museli pro svou víru položit své životy. Základ jejich vydanosti představovala hluboká láska k Mistrovi – Ježíši, který osobně investoval sám sebe do jejich životů. Nemohli se k němu otočit zády.

Když se přesuneme z počátků novozákonní doby do 21. století, povšimneme si, jak Pavel upozorňuje na to, že církvi byly dány rozličné specifické dary duchovního vůdcovství. „Kristus dal církvi následující dary: apoštoly, proroky, evangelisty, pastory a učitele. Jejich zodpovědností je připravovat Boží lid k dílu služby a k budování Kristova těla, církve“ (Efezským 4,11-12 – překlad NLT). Apoštol zde nepředkládá soupis hodností či oficiálních pozic, ale uvádí konkrétní služby, které Bohem konkrétně povolaní lidé budou vykonávat v zájmu naplňování Velkého poslání.

Boží povolání představuje svatou výsadu. Člověk by neměl kázat, jen pokud jde vše hladce a nejsou problémy, nebo dokud se mu nenaskytne lepší pracovní příležitost. Pokud se ve službě věci nevyvíjejí dle očekávání, Bohem povolaný člověk se nepropůjčí jiné alternativě. Jako mladý kazatel jsem zaslechl následující slova jistého známého služebníka: „Pokud dokážeš dělat něco jiného než kázat, tak jdi do toho.“ Zpočátku mi to připadalo poněkud zvláštní, až nebiblické. Teď ale rozumím tomu, že chtěl položit důraz na mimořádnou důležitost Božího povolání do služby. Kázání není profese, kterou si vyberete na základě svého psychologického profilu. Pokud vás věčný Bůh vyvolil k tomu, abyste vyhlašovali jeho věčnou pravdu, ani se nad jinou životní dráhou či možnostmi nezamýšlejte.

„Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebyli-li posláni? Jak je napsáno: ‚Jak jsou krásné nohy těch, kteří zvěstují pokoj, těch, kteří zvěstují dobré noviny‘“ (Římanům 10,14-15).   

Biblický úkol pastora (pastýře) nikdy nespočívá v tom, že on sám nese osobně zodpovědnost za veškeré dílo služby. Můžeme to vyjádřit i tak, že místní společenství křesťanů nemá představovat jakési divadlo či kino, v němž někteří účinkují a jiní jsou diváky. Úkolem pastora je vystrojovat svaté ke službě (Efezským 4,12). Členové sboru nemají jen sedět a čekat, že od Boha přijmou požehnání.

Malá odbočka: slovo pastor je v Nové smlouvě použito jen jednou (v Efezským 4,11) a ve starozákonní knize Jeremjáš ho prorok použil osmkrát.

Další zajímavou skutečností je, že Nová smlouva se o skutečných pastýřích (kteří chovají ovce kvůli své obživě) zmiňuje pouze v souvislosti s Kristovým narozením (Lukáš 2,8.15.18.20). Na všech ostatních místech se hovoří o duchovních vedoucích. Židé tomu dokonale rozuměli – věděli, že pastýř „vede své stádo“.

O Ježíši Písmo říká, že je:

V té souvislosti si musíme připomenout, že novozákonní církev je trvale v pohybu. Boží plán nikdy nespočíval v tom, aby toto společenství stagnovalo či zachovávalo status quo. Do církve mají přicházet noví lidé, obracet se ke Kristu a zažívat zázrak nového narození. Noví věřící se musí po obrácení sytit základy Božího slova a citlivým způsobem se zapojovat do společenství křesťanů. Také lidé, kteří se obrátili již dříve, potřebují stále růst, stávat se lepšími učedníky (skrze poznávání a aplikaci Božího slova) a usilovat o dosahování nových úrovní duchovního rozvoje. Z řad těch, kdo díky své vytrvalé vydanosti Bohu a oddané poslušnosti jeho Slovu dozráli, jsou vybíráni vedoucí, kteří pak učí mladší křesťany a provádějí je cestou růstu od duchovního novorozeněte až po dospělé věřící silné ve víře. K dosažení tohoto procesu se na různých místech a v různých kulturách používají rozličné metodologické nástroje. Bible mimochodem neposkytuje žádné konkrétní instrukce či závazné směrnice, jak přesně by tato důležitá funkce církve měla fungovat. Učednictví může probíhat jak ve větším sále, tak na domácích skupinkách. Ať už je uspořádání setkání jakékoliv, musí ho vést duchovně kvalifikovaní a pomazaní vedoucí, kteří zajistí, že církev půjde dopředu, pevně zakotvená v Kristu.

Růst probíhá ve většině případů pod záštitou místní církve. Dobrovolníci (neplacení členové církve, stojící ve službě vedoucích) investují svůj čas a Bohem dané schopnosti, aby učili ty, kdo jsou mladší ve víře. Tito věrní pracovníci obvykle nepatří k lidem, které Bůh povolal ke službě za kazatelnou, mohou však výraznou měrou přispět k tomu, aby církev trvale rostla v kvantitě i kvalitě. Díky jejich obětavé práci z místního sboru do jeho okolí – vesnice, městečka či města – prostupuje čím dál více „soli a světla“ (Matouš 5,13-16). Představuje neoddiskutovatelný fakt, že bez těchto služebníků střední linie nedokáže místní sbor efektivně sloužit lidem a někdy dokonce ani přežít.

Mnoho křesťanů, kteří nepatří mezi pastýře a učitele, má pro místní společenství také velikou cenu a hodnotu. Někteří z nich vykazují dar pohostinnosti, jiní dar povzbuzování, štědrosti apod. (Římanům 12,6-8). Tito muži a ženy mají velikou víru, hluboce milují svého Mistra a chtějí mu dělat radost. Jejich jména nenajdete na propagačních materiálech sboru. Netlačí se na ně zástupy lidí, jen aby se s nimi mohli setkat a popovídat si. Přesto však pro Pána vykonávají důležitou práci a rozhodně jen v neděli nezahřívají židle. V den udělování věčných odměn si jistě vyslechnou hlasitou pochvalu: „Dobře, služebníku dobrý a věrný…“ (Matouš 25,21-23).

Záměrně jsem až do této chvíle nezmínil požehnané sourozence, kteří nesou břemeno církve skrze přímluvné modlitby. Nelze dostatečně ocenit hodnotu duchovních bojovníků, kteří na kolenou zápasí o vzácné duše mužů a žen. Čas od času od někoho zaslechnu následující slova: „Já neumím dělat nic než se modlit.“ Odpovídám, že neexistuje nic důležitějšího, co můžeme pro Boží království vykonat než usilovná vroucí modlitba. Vyhledávejte lidi, kteří jsou ochotní oddávat se očekávání na Pánovu přítomnost a vyprošovat Boží nadpřirozené intervence v životech lidí zmítaných rozličnými zkouškami. Začnou se dít zázraky. Životy lidí se promění a obnoví. Jak jsme již možná někdy slyšeli: „Po modlitbě se stane mnoho věcí, ale před modlitbou se nestane nic.“

Červenou nit vinoucí se celým tímto článkem představuje skutečnost, že my všichni jsme společně „Božími spolupracovníky“ (2. Korintským 6,1). V jeho království neexistují velcí a malí lidé, ti důležití a ti nedůležití! Bůh nemá žádný kastovní systém, který by některým službám určoval větší a jiným menší důležitost. Ve skutečnosti Bůh každému křesťanovi svěřil specifický, na míru šitý úkol. Svědomitě ho naplňovat je nesmírně význačné. Pravdou zůstává, že některé oblasti služby je vidět více a tudíž požívají i větší známosti. Pod křížem jsme si však všichni rovní – hříšníci spasení Boží milostí.

Životní lekce: Někteří lidé přijali specifické povolání do („profesionální“) služby na plný úvazek. Odpověděli na nadpřirozené Boží volání a vedení a jejich povolání se pro ně stalo nejvyšší životní prioritou (Skutky 6,4). Mnozí za účelem naplňování Božího povolání přinášejí obrovské osobní oběti, někteří u toho musí mít ještě druhé zaměstnání, aby uživili své rodiny. Ať náš Pán tyto své oddané služebníky bohatě odmění za jejich vydanost a obětavost při naplňování jeho povolání. V Kristově těle – místní církvi – Bůh zároveň pozvedá pomazané služebníky, obdarované k vyučování a péči o mladší, méně zralé křesťany. Bez těchto vydaných pracovníků by duchovní i početní růst církve ustal. A konečně existuje řada dalších lidí, povolaných do méně viditelných služeb, které však pokrývají rozličné potřeby jednotlivců a rodin i praktický chod církve. Kristovo tělo se stává jednotným a celistvým díky ochotě každého jeho člena stát se služebníkem. Všichni jsme si pak navzájem oporou skrze svou lásku a péči. V našem středu nemáme žádné nepřátele – jen bratry a sestry v Kristu Ježíši.

Investujte do budoucích generací vedoucích

Neexistuje lepší biblický příklad člověka, který ochotně investoval své úsilí do budování nových vedoucích než Barnabáš, jehož jméno v překladu znamená „syn povzbuzení“ (Skutky 4,36). Ve skutečnosti toto pojmenování představovalo přezdívku, kterou mu dali apoštolové. Jeho pravé jméno bylo Josef.

• Téměř okamžitě po Saulově obrácení na cestě do Damašku se ho osobně ujímá Barnabáš a představuje ho apoštolům v Jeruzalémě (Skutky 9,27).
• Když se v Antiochii velký počet pohanů obrátil k Pánu, poslali tam jeruzalémští vedoucí Barnabáše, aby celou situaci obhlédl. Jakmile tam dorazil, „povzbuzoval všechny, aby s rozhodným srdcem zůstávali u Pána“ (Skutky 11,23). 
• Barnabáš odešel z Antiochie do Tarsu, aby vyhledal Saula. Přivedl ho pak s sebou zpět do Antiochie, kde Saul s Barnabášem zůstali celý rok a vyučovali nové věřící Božímu slovu (Skutky 11,25-26).
• Barnabáš a Saul převzali z církve v Antiochii sbírku pro Jeruzalémské poté, co Agabus prorokoval o přicházejícím hladu (Skutky 11,30).
• Po návratu do Antiochie Duch svatý vyvolil Barnabáše a Saula (Písmo uvádí Barnabášovo jméno na prvním místě) k speciálnímu misionářskému úkolu (Skutky 13,1-4).

Povšimněme si dvou podstatných rysů této cesty. (1.) Barnabáš chtěl s sebou vzít Marka a (2.) v průběhu této cesty začal být Saul známý pod jménem Pavel (Skutky 13,9) – od té chvíle se zároveň stal vedoucím. Po zbytek této misijní cesty s Barnabášem a později i se Silasem, už byl Pavel vždy uváděn jako první.

• Barnabáše a Pavla církev v Antiochii opět vyslala do Jeruzaléma, aby prodiskutovali otázky zákonictví (Skutky 15,4). Povšimněme si, že se zde Barnabášovo jméno opět uvádí jako první, což svědčí o vysoké úrovni respektu vůči Barnabášovi ze strany jeruzalémských apoštolů.
• Když se přiblížil čas druhé misijní cesty, chtěl Barnabáš opět s sebou vzít (svého synovce) Jana Marka, ačkoliv Marek předchozí cestu nedokončil a vrátil se předčasně do Antiochie. Pavel to odmítl, vzal s sebou Silase a Barnabáš se s Janem Markem vydali jiným směrem (Skutky 15,37-40). Barnabáš se opět rozhoduje povzbuzovat a budovat mladšího bratra. 

Písmo přináší ohromující důkazy o tom, že Barnabáš mentoroval a povzbuzoval Saula stejně jako později Jana Marka. Z obou se stali vedoucí novozákonní církve. To představuje silné povzbuzení pro lidi zralé ve víře, aby ochotně investovali svůj čas a duchovní vliv do životů těch, kdo se teprve nedávno vydali Božímu plánu pro svůj život.

Ze studia Písma si jistě vybavíte, že Ježíše nazývali „rabbi“ neboli učiteli (v Janově evangeliu je toto oslovení použito pětkrát). V té době rabbi nepředstavoval učitele ve třídě. S rabbim učedníci trávili každý den mnoho hodin. Sledovali ho v reálných životních situacích. Způsob, jakým náš Pán investoval svůj čas a úsilí do svých dvanácti, byl mimořádně důležitý – tito muži se měli stát vůdci nastupujícího duchovního království. Těžko lze předpokládat, že si je vybral kvůli jejich vytříbeným vůdčím schopnostem. Ježíš si je přesto vyvolil – dvě dvojice bratrů, rybáře s mnoha zjevnými osobnostními vadami. Do jeho skupiny patřil i židovský výběrčí daní a politický fanatik. Nikdo z nich neprošel rabínským výcvikem. Ježíš jim k tomu narovinu řekl: „Ne vy jste si vybrali mne, ale já jsem si vybral vás…“ (Jan 15,16). Nevybral si je kvůli tomu, kým byli, ale kvůli tomu, kým se v něm mohli stát. „Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti“ (Jan 15,5). Jeden z nich, Jidáš Iškariotský, Pánovo vyučování nepřijímal. Kým by se ten muž mohl stát – jen kdyby zůstal věrný svému mentorovi! Až do konce věků bude Jidáš Iškariotský známý jen jako muž, který zradil Krista pro pár stříbrňáků a potom si z lítosti sáhl na život.

Pavel představoval skvělého mentora pro svého „syna ve víře“, Timoteje. Tento mladík, z poloviny Žid a z poloviny pohan, se k Pavlovi připojil během jeho druhé misijní cesty do Lystry (Skutky 16,1-3) a stal se apoštolovým velice blízkým společníkem. Dvě z Pavlových pastorálních epištol jsou adresované právě jemu, druhé dvě Titovi a Filemonovi. Epištola 2. Timoteovi patří mezi poslední kanonickou knihu Písma, kterou respektovaný apoštol sepsal. Je to velice osobní dopis, který píše otec svému synovi.  „Ty však jsi sledoval mé učení, můj způsob života, můj úmysl, mou víru, trpělivost, lásku, vytrvalost, pronásledování a utrpení…“ (2. Timoteovi 3,10-11). Pavel vyjadřuje mladému Timoteovi svou důvěru v něj, utvrzuje ho a povzbuzuje k tomu, aby zachovával čisté učení a zároveň nastiňuje své vážné obavy o budoucnost církve i celé společnosti.

Staré rčení říká:

Spatříte-li želvu na sloupku plotu,
bude vám jasné, že se tam nedostala sama.

Často říkám: „Vedoucí se rodí skrze Boží milost – a milosrdenství lidí!“ Zatímco zrajeme v Pánu, a roste i náš tělesný věk, měli bychom dávat bedlivý pozor na to, jaký odkaz po sobě zanecháváme. Ukáže jednoho dne někdo na nás a řekne: „Ty jsi mi pomohl, abych se ve službě Mistrovi stal(a) tím, kým dnes jsem“? Modlím se za to, aby se nám to s Boží pomocí podařilo.

Životní lekce: Jako vedoucí se v životě mohu pohybovat vždy jen jedním směrem. Není možné zastavit čas nebo se vydat proti jeho proudu. Nemůžeme se vrátit do minulosti, abychom ji změnili nebo byť jen nepatrně poupravili. Minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky běží neúprosně dál vpřed. Jednoho dne se ohlédneme zpět za naší životní cestou, kterou jsme ušli. V tu chvíli už bude výrazně delší než ta, která ještě zůstává před námi. Ten okamžik dříve či později nastane v životě každého z nás. Až se však zastavíme na onen moment rozjímání, spatříme někoho kráčet v našich šlépějích? Budeme schopní ustoupit stranou a uvolnit cestu nové generaci s vědomím, že Boží království půjde vpřed díky našim investicím do životů mladých „Timotejů“ či „Janů Marků“? Ježíš nás učí, že správné vůdcovství vede cestou multiplikace –cestou budování ostatních, kteří následně budují zase další.

Na této naší cestě jsme se zaměřili na objevování Božího plánu pro jeho stvoření, jemuž byla dána schopnost rozlišovat dobré od zlého. Po pádu Adama a Evy se okamžitě ukázalo, že království světla se dostalo do věčné bitvy s královstvím temnoty. Naše zamyšlení se blíží ke svému cíli. Podíváme se ale ještě na biblická proroctví, týkající se konečného vítězství království světla a definitivní porážky království temnoty. Ačkoliv možná nerozumíme všem detailům eschatologických událostí, Písmo nám dává dostatek zjevení na to, aby našim srdcím přinášelo radostnou naději. Budoucnost, stejně jako minulost, přinese velice specifické a svrchované činy Všemohoucího. Nenechte si naše příští zamyšlení ujít. Bude pro nás biblickým ujištěním o Pánově brzkém návratu a zřízení nového nebe a nové země.

Těšíme se na setkání s Ježíšem!