Cesta k úspěchu vedoucích v Božím království nevede stejným směrem jako cesta k úspěchu založená na moderní společenské moudrosti. Usilovat o osobní úspěch pouze naplňováním vlastních snů a tužeb je v rozporu s Ježíšovým vzorem. Písmo nám představuje jiný způsob uvažování o úspěchu – takový, který vidí za horizont současného okamžiku. Ať už se nacházíte v jakémkoli období služby, Bůh chce, abyste mysleli na další generaci církevních vedoucích, kteří přijdou po vás.
Židům 11,20 říká: „Vírou požehnal Izák Jákobovi a Ezauovi i v tom, co se týkalo věcí budoucích.“ Překlad The Message verš formuluje takto: „Izák se skrze skutek víry vztáhl do budoucnosti, když požehnal Jákobovi a Ezauovi.“ Abrahamův syn Izák byl dítětem zaslíbení. Dokázal však nahlédnout za horizont přítomné situace svých synů. Bůh o Izákovi dříve prohlásil: „S ním ustanovím svou smlouvu jako smlouvu věčnou pro jeho potomstvo po něm“ (Genesis 17,19).
Izák si uvědomil, že Boží zaslíbení požehnání se netýká jen jeho, a proto s výhledem na budoucnost požehnal další generaci. Pisateli listu Židům se to jeví jako nejpozoruhodnější aspekt Izákova života.
V současné době potřebujeme ve službě vedoucí, které víc zajímá požehnání příští generace než dosažení osobního úspěchu. Uvedu tři charakteristiky vedoucích nastavených na to být požehnáním pro příští generaci.
Perspektiva
Gordon Anderson, můj mentor a bývalý rektor North Central University v Minneapolisu, mi jednou vyprávěl o svém příteli, který vystudoval medicínu za přispění vojenského stipendia a po promoci se stal důstojníkem. Když jako lékař-nováček poprvé vkročil na vojenskou základnu jako uniformovaný důstojník, sloužící vojáci se zastavovali a salutovali mu.
Anderson si na tom uvědomil, že v armádě lidé nesalutují člověku, ale uniformě. Upozornil mě na nebezpečí, které vznikne, když dovolíte, aby se vaše služební pozice či titul (obdoba uniformy) staly vaší identitou.
Můžete tak usilovně pracovat na dosažení svého postavení ve službě, že vám unikne širší obraz. Boží povolání nemá povahu pouhého zaměstnání či pouhé kariéry. Bůh nás povolal k tomu, abychom slyšeli jeho hlas a následovali ho.
Když Hospodin promluvil k Abrahamovi, řekl mu: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Genesis 12,1) Abraham tehdy ve víře a poslušnosti opustil život, který dobře znal, a následoval Boha do neznámého teritoria.
Církev, kterou vedete a jíž sloužíte, je váš úkol. Následování Boha ve všem, k čemu vás vede, je vaše povolání. Váš sbor vás nevlastní. Jestliže vám Bůh řekne, že máte dělat něco jiného, udělejte to.
Stejně tak i já často připomínám členům svého týmu: „Nevlastním vaše povolání.“
Když se k mému týmu připojují noví pracovníci, říkám jim, že jsem vděčný za jejich pomoc. Zároveň jim však vždy připomenu, že nepatří mně, ale Bohu. Mým snem je, aby každý z nich překročil svůj současný úkol. Když uslyší Boží volání a odpoví na ně, chci jim fandit a nadšeně je povzbuzovat, ať už je Bůh zavede kamkoliv. Stejný postoj mám vůči všem členům našeho sboru.
Jan Křtitel měl úspěšnou službu a následovaly ho veliké zástupy. Potom se na scéně objevil Ježíš. Zástupy začaly náhle odcházet a následovat Ježíše, jehož služba teprve začínala.
Co k tomu poznamenal Jan Křtitel? „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30). Jan rozuměl tomu, že to není o něm.
Později se Jan ocitl ve vězení a hrozila mu poprava. Zatímco byl uvězněn, nepochybně zápasil s celou řadou různých myšlenek. Co se pokazilo? Kde jsem to minul? Jak by to dopadlo, kdybych si udržel zástupy svých následovníků?
Nakonec se Jan rozhodl poslat Ježíši zprávu, v níž se ho zeptal: „Ty jsi Ten, který má přijít, nebo máme očekávat jiného?“ (Lukáš 7,20)
Jan odpověď na svou otázku již znal (Jan 1,32-34). Možná se těmi slovy chtěl spíše zeptat, zda to všechno stálo za to.
Ježíš mu odpověděl: „Jděte, podejte zprávu Janovi, co jste uviděli a uslyšeli: Slepí opět vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blahoslavený je ten, kdo by se nade mnou nepohoršil.“ (Lukáš 7,22-23)
Jinými slovy, nejde o vaši roli nebo uniformu. Nejde o to, zda kážete z velkého pódia. Nejde o to, zda vás někdo zná.
Jde o to odpovědět na Boží povolání a následovat jeho hlas. Když jdete tam, kam vás Bůh vede, a uvolníte druhé k tomu, aby dělali totéž, vaše oběti se vždy vyplatí. Slepí uvidí a lidé uslyší dobrou zprávu.
Vaše poslání pro vás vždy musí být důležitější než vaše role.
Milost
Zaměřte se na pokrok, ne na dokonalost. Jako vedoucí služebníci se často poměřujeme s nedosažitelným standardem. Někdy máme tendenci klást přemrštěné požadavky nejen na sebe, ale i na své okolí.
Není zdravé očekávat dokonalost. Té totiž nikdo z nás nemůže dosáhnout. Všichni potřebujeme Boží milost, která bude vyplňovat mezery našich nedostatků.
Namísto trvání na dokonalosti se učte oceňovat pokrok. Pavel prohlásil: „Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš.“ (Filipským 3,12)
Jako Kristovi následovníci už nejsme tím, čím jsme bývali. Ježíš každého z nás proměňuje a činí z nás nové lidi. Pokud rosteme a děláme postupné pokroky, stojí to za oslavu.
Cesta následování Ježíše není o tom, čeho jste dosáhli, ale kým se stáváte. Pokud se vám za deset let naplní veškeré vaše sny o službě, kým budete? Budete člověkem, který je na druhé tvrdý, takže od něj po čase odcházejí zranění, frustrovaní a pochybující o svém povolání? Nebo budete typem člověka, který u jednotlivců oceňuje pokrok, raduje se z něj a pomáhá lidem k dalšímu růstu?
Cesta následování Ježíše není o tom, čeho jste dosáhli, ale kým se stáváte.
Chcete-li lidi dobře vést, musíte je dobře milovat. 1. Korintským 13,4-7 říká: „Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Vždy chrání, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy nezanikne.“ (NIV)
Zamyslete se nad těmito verši z pohledu vedoucího – zejména nad Pavlovým výrokem, že láska vždy chrání. Řecké slovo, které se překládá jako „chrání“ vyjadřuje krytinu, jako je střecha na domě. Cítí se ti, které vedete, chráněni, nebo se vám bojí zkřížit cestu? Představuje pro ně váš sbor bezpečné místo, kde lidé mohou být sami sebou, dělat chyby a růst pod příkrovem lásky, respektu a milosti?
Integrita
Integrita vás udrží ve službě v dlouhodobé perspektivě. Zásadní jsou dva druhy integrity: morální bezúhonnost a strukturální celistvost.
Síla charakteru je nezbytná pro účinné vedení Božího lidu včetně náhledu za horizont současných dní. Všechny drobnosti, které děláte v soukromí, zrcadlí úroveň vaší morální integrity. Vykazujete charakterovou stálost, i když se lidé nedívají?
Tato morální bezúhonnost je zásadní pro způsob, jakým si uspořádáváte svůj život a službu. Představte si visutý most. Technici staví mosty tak, aby zvládly dopravu, která po nich projíždí. Pokud je celistvost mostu kvalitní, pak jejich nápor ustojí.
Konstrukční integrita představuje schopnost udržet plánovanou zátěž dopravy, aniž by se most zřítil. Jak pod zátěží obstojí vaše konstrukce? Kdykoli vaše služba zažije 40% růst, budete potřebovat změnit strukturu.
Kdyby se vám náhle na jednom místě na těle zvýšila vaše současná hmotnost o 40 %, vaše kostra by se pod náporem váhy prohnula. Dodatečnou váhu byste museli buď shodit, nebo přerozdělit. Říkám tomu pracovně zákon kostry.
Když se vaše církev nebo organizace rozrůstá, nemůžete dělat věci tak, jak jste je dělali dříve. Jinak se něco zhroutí.
Jako vedoucí musíte nastavit struktury jednotlivých služeb, delegovat odpovědnosti a nechat ostatní, aby vám pomohli nést tíhu.
Téměř před dvaceti lety jsem byl postgraduálním studentem denního studia, a navíc jsem na plný úvazek učil. Kromě toho jsem se věnoval přednáškové činnosti a trénoval fotbalové a basketbalové týmy našich čtyř synů. V důsledku toho se můj spánek omezoval jen asi na tři až čtyři hodiny denně.
Byl jsem pyšný na to, že dokážu pracovat i s malým množstvím spánku. Jednoho dne jsem se však uprostřed obchodního domu zhroutil. Když jsem se na pohotovosti probral z bezvědomí, napadla mě první myšlenka: Tvůj rozvrh tě zabíjí.
V tu chvíli k mému srdci promluvil Bůh a řekl: „Za tvůj rozvrh není zodpovědný nikdo jiný než ty. Jednoho dne budeš stát přede mnou jen ty sám.“
Uvědomil jsem si, že pokud chci naplňovat vizi pro svůj život i službu, musím si život zásadním způsobem přeuspořádat.
Během následujících dvou týdnů jsem podstoupil řadu testů, aby se odhalila příčina mého kolapsu. Závěr byl, že k němu přispělo především dlouhodobé období spánkového deficitu a stresu.
Neuroložka přirovnala sled událostí v mém životě k postupnému snižování břehů řeky až do okamžiku, kdy se z nich vylije voda. Řekla, že budu muset břehy své řeky obnovit. Mimo jiné jsem dostal za úkol naspat každou noc minimálně sedm hodin.
Nemohl jsem dělat věci, které pro mě Pán zamýšlel, dokud jsem se nenaučil okolo sebe uvolňovat další vedoucí, namísto toho, abych nesl veškerou tíhu sám.
Bůh dopustil zhroucení mého těla, abych si uvědomil, že potřebuji strukturální celistvost. Abych se stal člověkem, jakým mě Bůh stvořil, musel jsem se naučit říkat „ne“. Musel jsem být ochoten lidi zklamat. Nemohl jsem dělat věci, které pro mě Pán zamýšlel, dokud jsem se nenaučil okolo sebe uvolňovat další vedoucí, namísto toho, abych nesl veškerou tíhu sám. Učím se tomu neustále.
Chceme-li budovat službu s generačním přesahem, která hledí za horizont budoucnosti, potřebujeme pracovat na morální i strukturální integritě.
Můj dědeček příjmením Ruch vedl sbory Assemblies of God v malých městech ve státech Illinois a Iowa. Než jako dospívající přišel ke Kristu, prožil těžké dětství a dusil v sobě mnoho hněvu.
Jako veterán námořnictva z druhé světové války se službě nevěnoval na plný úvazek. Dovednosti, které získal v armádě, využíval při práci mechanika. Prarodiče společně vychovali, včetně mého otce, čtyři děti.
Přestože dědeček udělal spoustu rodičovských chyb, které souvisely s jeho vlastními dysfunkcemi spojenými s jeho minulostí, udělal prostor pro další generace. Nakonec jsem z dědečkova i tátova růstu těžil i já. Děda skutečně nahlédl za horizont svých vlastních dní ve prospěch mého táty, který totéž udělal pro mě.
Ke konci svého života mě děda doprovázel na misijní cestě mládeže do Chile, kde jsme pracovali s misionáři AG Mikem a Monou Shieldsovými. Mike vyrůstal v církvi, kterou dědeček vedl jako pastor ve městě Comanche v Iowě.
Mike nám během výjezdu vyprávěl spoustu příběhů o „bratru Ruchovi“ a děda se přitom náramně bavil. Na misijní cestě pak kázal ve vězení, kde několik stovek mužů dalo své životy Pánu.
Každý večer si děda sundával naslouchátka a minimálně na hodinu si lehal na podlahu a modlil se. Přimlouval se za své děti, vnoučata a pravnoučata, stejně jako za všechny mladé lidi, kteří s námi byli na výjezdu. Připravoval svými modlitbami budoucí cestu každému jednomu z nich.
Štafeta je ve vašich rukou a vy máte příležitost ovlivnit nejen jejich životy, ale i životy těch, kteří přijdou po vás.
Několik měsíců po našem návratu z Chile byl dědeček kvůli rakovině prostaty umístěn do hospice. Jednoho dne jsem mu zavolal a zeptal se ho: „Jak se máš, dědo?“
„Přišel můj čas odejít,“ odpověděl děda. „Štafeta je teď ve tvých rukou.“
Představte si všechny lidi ve svém životě: členy rodiny, zaměstnance a služebníky církve a členy sboru. Štafeta je ve vašich rukou a vy máte příležitost ovlivnit nejen jejich životy, ale i životy těch, kteří přijdou po vás.
Požádejte Boha, aby vám dal nadhled, milost a integritu, abyste mohli měnit budoucnost a dotknout se věčnosti.
