Žijeme v době, kdy mnozí opouštějí svá zaměstnání. Ve Spojených státech v uplynulých pandemických měsících zanechal rekordní počet lidí svou práci. Někteří zažádali o předčasný důchod, jiní změnili kariéru, a ještě jiní si dali oddechový čas, aby přehodnotili své priority.

Je prokázáno, že stejným směrem bohužel zamířili i církevní vedoucí. Průzkum skupiny Barna Group z ledna 2021 ukázal, že 29 procent z dotázaných pastorů uvažovalo v posledním roce o tom, že zanechají své služby na plný úvazek. V říjnu 2021 poměr pastorů zvažujících odchod poskočil k 38 procentům.

Kazatelé jsou vyčerpaní. Od roku 2020 zažívali karantény, pokles návštěvnosti ve sborech, odchody klíčových dobrovolníků a konfrontace mezi členy sboru týkající se témat, které nespadaly do jejich odbornosti. Ačkoliv utěšovali truchlící a kázali poselství naděje ztrápeným, mnozí dnes sami zápasí o to, aby se udrželi na správné cestě.

Nedávno, zatímco jsem si pročítala 1. a 2. knihu Samuelovu, jsem se nad tím zamýšlela. David dobře věděl, co znamená zažívat těžkosti. Mezi okamžikem svého pomazání za krále a skutečným nástupem na trůn prožil celé roky zmatků, bezdomovectví, hladu, násilí a zrad.

Navzdory tomu všemu se David nikdy nevzdal svého povolání. Měl daleko k dokonalosti, jeho srdce však milovalo Boha a důvěřovalo mu – a to i v těžkých obdobích.

Davidovi jsou přisuzována i následující slova z Žalmu 27,13-14:

„Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotu v zemi živých! Očekávej na Hospodina! Buď pevný a posilni své srdce! Očekávej na Hospodina!“

David během let svého čekání vyrostl ve víře a dovolil Bohu, aby ho připravil na jeho vůdcovský úkol. Pán odměnil jeho vytrvalost slibem, že Davidův trůn upevní navěky (2. Samuelova 7,16).

Saul na rozdíl od Davida soustavně předbíhal Boha a odchyloval se od správné cesty. Bezhlavě spěchal do boje, vypouštěl z úst neuvážené sliby, usurpoval si kněžské povinnosti, a dokonce se namísto k Bohu obracel k okultním praktikám. Saule jeho nejistota nakonec uvedla do takové paranoie, že nechal vyvraždit pětaosmdesát kněží jen kvůli podezření z jejich neloajality. Saulovo království se nakonec rozpadlo.

Vytrvalost vyžaduje víru uprostřed zkoušek a navzdory obtížím, ne jejich obcházení zapovězenými zkratkami.

Vytrvalost vyžaduje víru uprostřed zkoušek a navzdory obtížím, ne jejich obcházení zapovězenými zkratkami. Jakub 1,2-4 říká:

„Pokládejte za velikou radost, moji bratři, když upadnete do rozličných pokušení. Víte, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost. A vytrvalost ať má dokonalý výsledek, abyste byli dokonalí a úplní a aby vám v ničem nic nescházelo.“

Překlad New Living Translation to formuluje následovně: „Když je zkoušena vaše víra, dostává vaše vytrvalost příležitost růst. Nechte ji tedy vyrůst.“

Můj manžel Wayne už léta trénuje fotbal na střední škole. Když děti hrají svůj první zápas, často po chvíli prosí, aby je někdo na hřišti kvůli jejich velké únavě vystřídal. Právě je pak manžel nechává na dalších trénincích poměrně dlouho běhat. Chce v nich vybudovat vytrvalost, aby vydržely tempo celého hodinového zápasu.

Wayne jim říkává: „Během zápasu si vzpomenete na vytrvalost, jen když vám chybí. Když ji máte, tak jednoduše hrajete ze všech sil až do konce.“

Jaké návyky nám jako kazatelům pomohou vydržet a doběhnout náš závod až do konce? Zde předkládám šest návyků, které můžete okamžitě uvést do praxe:

1. Cvičte se v trpělivosti

Vytrvalost uprostřed zkoušek vyžaduje trpělivou, věčnou perspektivu, zatímco očekáváme naplnění Božích zaslíbení.

Jakub 5,7-8 říká: „Hle, rolník očekává vzácný plod země, trpělivě na něj čeká, až se mu dostane podzimního a jarního deště. Buďte i vy trpěliví a upevněte svá srdce, protože Pánův příchod se přiblížil.“

Naší moderní kultuře je vzdálený koncept dlouhodobého procesu sázení, zalévání, sledování pole a čekání na úrodu. Žijeme ve světě, kde se věci dějí okamžitě, rychle a na vyžádání. Pravda Písma se však nezměnila.

Trénujte trpělivost tím, že se odpojíte od televize a technologií, budete se od nich postit a tiše přebývat v Boží přítomnosti. Začněte drobnými změnami. Vypněte například rádio během každodenní cesty do práce a naslouchejte namísto toho tomu, co vám v tu chvíli říká Duch svatý.

2. Cvičte se v radosti

Radostný životní postoj dokáže učinit rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. Jako křesťané musíme Bohu dát prostor, aby proměňoval naši mysl Božím slovem, namísto toho, abychom se přizpůsobovali negativním a destruktivním vzorcům světa (Římanům 12,2).

V minulém roce zemřel ve věku 94 let můj dědeček, Monroe David Grams. Jako misionář naší církve Assemblies of God pomáhal v Bolívii rozběhnout službu, která od té doby založila více než dvanáct set sborů. Můj dědeček byl nejen skvělým vůdcem s velkým charakterem, ale měl také nezdolný optimismus, který ho provedl celou řadou svízelných okolností.

Na jeho pohřbu zazněl příběh, kdy mému dědovi i tátovi při cestě do Guatemala City naráz ukradli peněženky. Když si uvědomili, že nemají peníze ani žádné doklady, kterými by se mohli identifikovat, děda vyprsknul smíchy. Zdálo se mu to legrační!

Tento příběh na mě udělal hluboký dojem a později jsem si na zeď kanceláře vyvěsila otázku: „Co by udělal děda?“

Tato otázka mi připomíná, abych nezapomněla důvěřovat Bohu, cvičila se v radosti a smála se tváří v tvář nesnázím.

3. Cvičte se v nářku

Toto se může zdát neslučitelné s předchozím návykem, ale radost a nářek mohou existovat vedle sebe. A obojí je důležité. David psal žalmy nářku, v nichž si vyléval své srdce v Boží přítomnosti – což představuje to nejlepší místo pro uvolnění nářku!

Poslední dva roky představovaly období obrovských ztrát. Je důležité si tuto skutečnost uvědomit, abychom mohli prožít růst a začali své okolnosti vnímat tak, jak je vidí Bůh.

Popírání reality nám cestu vpřed neusnadní. Ve skutečnosti nás zadrží na místě. Požádejte Boha, aby vám pomohl zpracovat vaše zápasy správným způsobem a na správném místě.

4. Cvičte se ve schopnosti „vypnout“

Během těch let jsem se naučila tomu, jak je důležité umět se „odpojit“ od veškerých požadavků služby a dokázat „vypnout“.

Každý z nás potřebuje mít čas na odpočinek a dobití baterek. Věnujte se svému oblíbenému koníčku. Čtěte romány, zapojte se do sportovního týmu, rybařte, malujte, běhejte, fotografujte. Najděte si aktivitu, která vás inspiruje, uklidňuje a dobíjí.

Nate Zinsser, který vede psychologický výcvikový program na Vojenské akademii USA, tvrdí, že rozptýlení je pro vojáky v situacích, kdy se nacházejí pod vysokým tlakem, životně důležité. Ve své knize The Confident Mind(Sebevědomá mysl) Zinsser vysvětluje, že schopnost vědomě vypnout a dělat si mikro-přestávky může lidem pomoci vyvarovat se vyhoření.

5. Cvičte se v přebývání v Kristu

Jako Kristovi následovníci s ním potřebujeme trávit čas. Zvláštní skutečností je, že na to někdy zapomínají i kazatelé.

Za naši osobní zbožnost nás nikdo neplatí. A proto, žel, mnozí kazatelé postrádají hluboký osobní duchovní život. Modlitba, četba Bible a uctívání by měly představovat každodenní praktiky každého křesťana.

„Jestliže někdo ve mně nezůstává [v překladu ESV „nepřebývá“], bude jako ta ratolest vyvržen ven a uschne.“ (Jan 15,6)

6. Cvičte se ve vykazatelnosti

Píseň písní zmiňuje „lištičky, co na vinicích škodí“. (2,15) To, co se může jevit jako drobnost, dokáže vyústit do velikých problémů.

Nic nemůže mé srdce zlomit více než služba zničená kvůli nedostatku charakterové integrity jejího vedoucího.

Někdy si nástrahy uvědomíme, až když je příliš pozdě. Proto potřebujeme křesťanské přátele a mentory, kteří se nás nebojí upozornit na lištičky našeho života. Takoví lidé nás také mohou povzbudit a posílit, abychom vytrvali, když naše víra ochabuje a slábne.

Váš mentor nemusí být členem vašeho sboru. Nemusí dokonce bydlet ani ve vašem regionu. Ale mít někoho takového ve svém životě – případně někým takovým být pro druhé – může zásadně ovlivnit to, zda doběhneme závod související s naší službou v plné síle až do konce.