Spisovatel Lloyd Douglas vyprávěl o muži, který navštívil svého učitele hry na housle a zdvořilostně se ho zeptal: „Co je nového?“ „Povím vám, co je nového,“ odpověděl nazlobeně učitel. Popadl ladící vidlici a klepl jí o stůl. „Tohle je A“, prohlásil. „Sopranistka o patro výše zkouší celé dny, ale vždycky je mimo tóninu. V sousední místnosti trénuje čelista a zvuky, které vydává, se ani nedají nazvat hudbou. Z opačné strany zase poslouchám rozladěný klavír. Ve dne v noci mě obklopují příšerné zvuky.“

Učitel poklepl vidlicí ještě jednou a pokračoval: „Tohle je tón A. Áčko se nikdy nezmění – je stejné včera, dnes i zítra.“

Já chci znít jako tón A biblického učení o Kristově návratu a  naplňování Velkého pověření. Studiem všech novozákonních pasáží týkajících se Ježíšova druhého příchodu zjistíme, že tento příchod je požehnanou nadějí, která má církvi pomáhat a povzbuzovat ji. Tato naděje nám křesťanům dodává sílu, aby naše srdce nezemdlela, naše ruce se neunavily a hlavy nám neklesaly pod tíhou životních břemen a tlaků, jež ve světě zažíváme. Slavné poselství o Kristově opětovném zjevení představuje pro církev vzpruhu a pomáhá nám zůstávat pilní ve svěřeném úkolu evangelizace.

Všechny novozákonní pasáže o Kristově druhém příchodu spadají do jedné z následujících definic. Naděje na Pánův návrat …

1. je pro nás mocným povzbuzením ke každodennímu životu ve spravedlnosti;

2. dodává nám sílu odvážně pro Krále a jeho království riskovat;

3. upevňuje naše odhodlání vytrvat až do konce;

4. naplňuje nás očekáváním odměny;

5. vyvolává v nás touhu po opětovném shledání s tím, kterému sloužíme a kterého milujeme.

Napijme se zhluboka ze studnice pomoci, kterou nám poskytuje učení o blahoslavené naději a přijměme povzbuzení stát a pozvednout hlavu, protože naše vykoupení se přiblížilo (Lukáš 21,28).

Žijte spravedlivě

Naděje na Pánův návrat je silným podnětem ke spravedlnosti v našem každodenním životě. Ježíš uvedl příklad lidí, kteří nevstoupí do věčného království: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů? ‘A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“ (Matouš 7,21-23).

Proč se tito lidé nekvalifikují pro vstup do Království? Protože zaměnili přebývání v Boží vůli za její činění. Domnívali se, že se do Božího království kvalifikují skrze své vnější skutky, zatímco Pán hledá spravedlnost našeho vnitřního života. Ačkoliv zažívali projevy charismatické služby, Ježíš je odehnal a označil za „činitele nepravosti“.Kázali velikým zástupům a činili mocné skutky, ale jejich životní styl nenesl Kristovy znaky. Nadmuli se pýchou a vedli nepřiměřený životní styl. Přijímali obětní dary vdov, ale sami si žili jako králové. Kázali ukřižovaný život, ale nosili nejdražší šperky a oblečení. Mluvili, jako by byli občany Jeruzaléma, žili však jako Sodomští.

Charisma bez charakteru vede ke katastrofě. Ježíš nás napomenul, abychom s bdělostí vyhlíželi jeho návrat: „Bděte tedy, neboť nevíte, kdy Pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, či před rozbřeskem, aby nepřišel neočekávaně a nenalezl vás spící. Co tedy říkám vám, říkám všem: Bděte!“ (Marek 13,35-37). Uveďme nyní několik způsobů, jakými křesťané mohou usnout a selhat ve své úloze bdít:

• Materialistický životní styl a ukládání pokladů na zemi namísto v nebi (Matouš 6,19–21).
• Způsob vedení, který ubližuje spolupracovníkům skrze tvrdá slova a činy, zatímco vedoucí sám žije požitkářsky (Matouš 24,45–51).
• Mentalita kozlů, která křesťanský život vnímá jako cestu k úspěchu, namísto mentality ovečky, která si váží služby: rozdávání jídla hladovým, vody žíznivým, přijímání cizinců, oblékání nahých a návštěv nemocných a vězňů (Matouš 25,31–46).
• Neochota zříci se bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žít v tomto věku, očekávajíce blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista (Titovi 2,11-14).

Jak má vypadat náš život ve světle posvěcující pravdy jeho nadcházejícího zjevení?

• Nemáme nedostatek v žádném daru milosti a dychtivě očekáváme zjevení našeho Pána Ježíše Krista (1. Korintským 1,7).
• Naše srdce jsou upevněná a bezúhonná v svatosti před Bohem a naším Otcem v příchodu našeho Pána Ježíše se všemi jeho svatými (1. Tesalonickým 3,13).
• Nestydíme se za něj a za jeho slova a nebudeme zahanbeni při jeho příchodu v Otcově slávě (Marek 8,38; Lukáš 9,26).
• Rozumíme tomu, v jakém čase žijeme. Procitáme ze spánku, neboť naše záchrana je blíže, než když jsme uvěřili. Odkládáme skutky tmy a oblékáme zbroj světla, protože ten den je blízko (Římanům 13,11–12).
• S vědomím, že základy země se žárem rozplynou, vedeme svaté a zbožné životy, zatímco očekáváme Pánův den a urychlujeme jeho příchod (2. Petrův 3,10–13).
• Vyhlížení Pánova návratu nás plní nedočkavostí. Apoštol Jan popsal, jak se naše očekávání promítá do našeho životního stylu: „Víme, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je. A každý, kdo v něm má tuto naději, očišťuje se, tak jako on je čistý“ (1. Janův 3,2-3).

Naše letniční hnutí (Assemblies of God) v několika posledních letech bohužel kleslo v očích světa v důsledku toho, že někteří služebníci nežili ve světle a spravedlnosti. Naše úsilí o naplňování Velkého poslání po celém světě zastínily skandály. Na mnoha místech jsme ztratili dobré jméno – a potrvá celé roky, než si získáme zpět důvěru společnosti.

Vyhlížení Pánova návratu nás plní nedočkavostí.

Budeme-li se však domnívat, že skandály byly způsobeny chybnými kroky jen několika málo osob, potom se z minulých chyb nepoučíme a budeme je opakovat. Šlo o náš systém, jenž jim umožnil bezbřehý rozlet bez dostatečné zpětné vazby, jenž dávno předcházel zjevení konkrétních hříchů a selhání. Nepostavili jsme se jejich výstřelkům, pýše a ostrým útokům na ostatní věřící. Namísto toho jsme je zvali na naše konference, dávali jim čestná místa a tajně toužili po jejich okázalém životním stylu a pozici moci. Zaměnili jsme zbožnost za velikost, Boží moc za čísla a pomazání za touhu po sebeprosazení.

Potřebujeme zbožné vedoucí, kteří budou mít srdce služebníků. Učiňme přítrž nablýskaným životním stylům a postavme do čela ty, kdo jsou skutečnými služebníky, nikoliv lidmi lačnícími po našich finančních darech. Odložme jednou provždy dvojí metr, podle kterého se od jedněch očekává, že se budou obětovat pro evangelium, zatímco druzí budou žít z tuku země. „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok“ (Ámos 5,24).

Otázky k osobnímu zamyšlení:

Kdyby měl dnes přijít Ježíš, chtěl bych se s ním setkat? Nebo bych předtím potřeboval uzdravit nějaký vztah, odpustit, zanechat hříchu či dokončit úkol, jehož naplňování jsem zanedbal? Potřebuji hlubší křest jeho lásky?

Nebojte se riskovat

Naděje Pánova blízkého návratu nás podněcuje k tomu, abychom pro jeho Království neváhali riskovat.

Ježíš vyprávěl o člověku, který vůbec neriskoval. Vědomí, že se jeho pán vrátí a vyžádá si vyúčtování talentu, který mu předtím svěřil, ho ochromilo strachem, a tak ho raději zakopal do země. Nezískal z talentu nic, a proto si jeho pán vzal, co mu náleželo, a nehodného služebníka vykázal pryč ze svého panství (Matouš 25,14-30).

Ježíš se nás jednoho dne zeptá, co jsme pro něj udělali. Jak proběhne naše vyúčtování? Čím větší je riziko, tím větší bude odměna.

Jako hnutí se blížíme k závěru jedenáctého desetiletí naší existence, během níž někteří pro Boha podstupovali značná rizika.

Ježíš se nás jednoho dne zeptá, co jsme pro něj udělali. Jak proběhne naše vyúčtování?

Vztyčili vlajku evangelia na tvrdých místech, obětovali své životy i životy svých rodin. Podívejte se na jakékoliv místo, kde nyní pokračuje Boží dílo a všude nalezte příběhy těch, kteří hodně riskovali.

Dobrým příkladem je misionář Assemblies of God jménem J.W. Tucker, který od roku 1939 sloužil v Belgickém Kongu a žil ve městě Paulis. (Město se dnes jmenuje Isiro a je oblastním hlavním městem Hut-Uele, severovýchodního regionu Demokratické republiky Kongo.)

V listopadu 1964, během Simbova povstání, obklíčil Tuckera dav. Vrhl se na něj holemi, obušky, rozbitými lahvemi a pěstmi. Jeho výkřiky byly slyšet na vzdálenost celých bloků v průběhu tři čtvrtě hodiny, než ho dav zabil.

Zástup pak vzal jeho tělo, hodil ho na korbu náklaďáku, ujel pětasedmdesát kilometrů a vhodil ho do krokodýly zamořených vod řeky Bomokandi. Tucker riskoval všechno. K čemu to všechno bylo?

Ukázat to měl teprve čas.

Řeka Bomokandi protéká oblastí Nganga obývanou kmenem Mangbetů. V té době žili tito lidé prakticky mimo dosah evangelia. V průběhu desetiletí probíhaly opakované snahy o jejich evangelizaci, včetně úsilí proslulého britského misionáře C. T. Studda, výsledkem jehož dlouholetého snažení však nebyl jediný obrácený. Zklamaný Studd odešel jinam a svou energii dal do služeb Africké vnitrozemské misie. Avšak i zde působil po celá desetiletí téměř bezvýsledně.

Vedoucí představitelé Mangbetu, znepokojení násilnostmi Simbova povstání, přesvědčili známého a schopného strážce zákona přezdívaného „Brigádní generál“, aby se přestěhoval z Isira do Nganga a stal se tam hlavním policejním důstojníkem. Shodou okolností tohoto muže Tucker krátce předtím, než byl zavražděn, získal pro Pána.

Brigádní generál začal po příchodu do Nganga zvěstovat Mangbetům evangelium o jediné cestě k pokoji. Součástí prastaré tradice Mangbetů bylo přísloví: „Jestliže v naší řece Bomokandi teče krev nějakého člověka, musíme naslouchat jeho poselství.“ Brigádní generál použil toto rčení ke své výzvě:

„Před časem zde našel smrt muž a jeho tělo bylo vhozeno do vaší řeky Bomokandi. Krokodýli v řece ho sežrali. Jeho krev tekla do vaší řeky. Než zemřel, zanechal mi tento muž vzkaz.

Jeho poselství se týká Božího syna, Pána Ježíše Krista, který přišel na tento svět, aby zachránil lidi, kteří byli hříšní. Zemřel za hříchy celého světa. Zemřel i za mé hříchy, a když jsem toto poselství přijal, změnilo mi život.

Kdyby tu Tucker dnes stál s námi, řekl by vám totéž. Není tady, ale jeho poselství se nezměnilo. A protože je to poselství muže, jehož krev tekla ve vaší řece, musíte mu naslouchat.“

Tato slova se stala klíčem k probuzení mezi Mangbety. Církve v Isiře museli brzy začít do Nganga posílat pastory a evangelisty. Evangelium zapustilo kořeny a doprovázely ho znamení a zázraky. Mnozí se rozhodli následovat Krista a stali se jeho učedníky.

Tisíce křesťanů hlásících se k Assemblies of God a desítky dalších církví dnes mezi Mangbety odvozují svůj duchovní původ od mocného poselství o muži, jehož krev tekla v řece Bomokandi.

Všimněme si ještě jednou Ježíšova podobenství o hřivnách. Jediný člověk, který kdy prohrává, je ten, který neriskuje. Neprohrál ani mučedník Tucker, jenž zdánlivě riskoval zbytečně. Až se jednou otevřou záznamy věčnosti, uvidíme v nich diametrálně odlišný zápis o výsledku jeho pozemského života.

Otázky k osobnímu zamyšlení:

Kdyby dnes přišel Ježíš, nalezl by mě, jak riskuji? Jaká rizika právě podstupuji pro jeho jméno? Stáhl jsem se ve strachu před něčím, co mám na srdci dělat namísto toho, abych se odvážil vykročit ve víře? Jsem ochoten vzdát se kvůli Ježíši vlastního pohodlí? Slouží rizika, jež právě podstupuji, k dosažení dlouhodobých výsledků, anebo jsou to mé pošetilé reakce na momentální podněty? Odvažuji se dnes jít pro svého Krále s kůží na trh?

Odhodlejte se vytrvat

4. července 1952 se u pobřeží jižní Kalifornie odehrálo drama.

Mladá žena jménem Florence Chadwicková se vrhla do Tichého oceánu s úmyslem přeplavat čtyřicetikilometrový průliv mezi ostrovem Catalina a kalifornským pobřežím. Dálkové plavání pro ni nebylo novinkou; stala se první ženou, která přeplavala kanál La Manche v obou směrech.

Voda byla toho dne mrazivě studená a otupující. Mlha byla tak hustá, že sotva viděla doprovodné lodě. Několikrát od sebe musela střelbou z pušky odehnat žraloky. Chadwicková plavala více než patnáct hodin, než nakonec požádala o vytažení z vody – pouhého půl kilometru od cíle.

Selhání Chadwickové nezpůsobila zima, strach ani vyčerpání, ale mlha. Později řekla: „Nechci se vymlouvat, ale kdybych viděla zemi, zvládla bych to.“

O dva měsíce později Chadwicková ze stejné pláže vyrazila do stejného průlivu a vzdálenost překonala. Tentokrát viděla na pevninu a vytvořila nový rychlostní rekord. Náš Pán věděl, že nás občas bude obklopovat mlha. Zde je několik slovních spojení, jimiž ji on a apoštolové popisovali:

• Natolik silná nenávist a nárůst bezzákonnosti, že ochladne láska mnohých a budou zachráněni jen ti, kteří vytrvají až do konce (Matouš 10,22; 24,12–14).
• Utrpení tak těžké, že se bude zdát, že převáží nad budoucí slávou, která má na nás být zjevena (Římanům 8,18).
• Zkoušky natolik tvrdé, že budou vyžadovat štít Boží moci střežící nás k záchraně, jež bude zjevena v posledním čase (1. Petrův 1,3–9).
• Výheň zkoušek tak podivná a překvapivá, že její temnotu prozáří jen vědomí našeho podílu na Kristových utrpeních a očekávání zjevení jeho slávy (1. Petrův 4,12–14).

Kdo může zabránit nesení Velkého pověření? Jen sami křesťané, pokud je přemůže deprese a zklamání. Boží děti, které ztratily naději uprostřed půlnoci stínů tohoto světa.

Očekávání Pánova návratu zapaluje naše srdce během dní únavy a pouště. Dodává nám odhodlání pokračovat.

Pavel nám připomíná, že již nejsme bez naděje (Efezským 2,12). Máme mít osvícený vnitřní zrak, abychom věděli, jaká je naděje v Kristově povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme (Efezským 1,18-19).

Očekávání Pánova návratu zapaluje naše srdce během dní únavy a pouště. Dodává nám odhodlání pokračovat.

Víme, že po zkoušce přijmeme korunu života, a proto se můžeme začít radovat již teď (Jakub 1,12). Tak jako rolníci čekají, než jim dozraje úroda, jsme i my voláni k trpělivosti, protože Pánův příchod se přiblížil (Jakub 5,7-9).

Protože obdržíme zaslíbení, neodhazujeme naši smělou důvěru jako ti, kteří  ustupují k záhubě. Jsme ti, kteří vytrvají – lidé víry k zachování duše (Židům 10,35–39).

Pánovo slovo pro církev ve Filadelfii přijímáme jako osobní poselství pro nás: „Přijdu brzy. Drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal věnec vítěze“ (Zjevení 3,11).

Skrze Ducha přijímáme napomenutí, abychom se utekli k pevnému uchopení předkládané naděje a čerpali z ní mocné povzbuzení. Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do nitra za oponu, kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš (Židům 6,18–20).

V něho jsme složili naši naději (2. Korintským 1,10), která nám dodává odhodlání zůstat věrní a vytrvat, pokračovat ve svěřeném úkolu. Víra v jeho brzký návrat z nás nečiní snílky. Posiluje nás k aktivitě. Velkolepá zpráva o jeho příchodu nás povzbuzuje k činům a vyvolává v nás vzrušené očekávání. Účinky naší naděje přesně popsal C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství:

„Budete-li se probírat dějinami, zjistíte, že pro tento svět vykonali nejvíce křesťané, kteří na prvním místě mysleli na ten příští. Křesťané jsou tak neúčinní v tomto světě právě od dob, kdy z velké části přestali myslet na slávu věčnosti. Miřte k nebesům a získáte s nimi i zemi. Miřte k zemi a nebudete mít ani to, ani ono.“

Otázky k osobnímu zamyšlení:

Jsem odhodlán vytrvat až do konce? Zintenzivnily se mé současné zkoušky ještě více z toho důvodu, že jsem ztratil ze zřetele slavnou naději na Ježíšův návrat? Nehledím dolů namísto nahoru?

Očekávejte odměnu

Můj strýc Victor Plymire se stal průkopníkem misie v Číně a Tibetu. Odjel tam v roce 1908 a sloužil tamním lidem celých šestnáct let, než získal prvního obráceného člověka. Většina lidí by evangelizační úsilí dávno vzdala, on se však rozhodl vytrvat.

V devatenáctém roce jeho misionářské služby, v průběhu jednoho týdne, zemřeli jeho jediný šestiletý syn a manželka na neštovice. Hřbitov je odmítl pohřbít, a tak si koupil malý pozemek na svahu za městem. Uprostřed zimy mu síly sotva stačily na to, aby oběma ve zmrzlé zemi vykopal jeden společný hrob.

V čem spočívala uprostřed všech těchto okolností jeho odměna?

Zejména na Západě žijeme v kultuře bezprostředního uspokojení. Za vykonanou práci, službu a investici očekáváme okamžitou odměnu.

Bible však hovoří o odměně, která se dostaví až se zpožděním: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji“ (Marek 8,34-35).

Můj strýc Viktor zemřel v roce 1956, aniž by se kdy dozvěděl, jaký smysl měla smrt jeho ženy a syna pro Boží dílo.

V roce 1988 zažádal sbor, který Victor Plymire kdysi založil, o oficiální znovuotevření. Povolení bylo zamítnuto s odůvodněním, že církev nemá žádný důkaz, že zakoupený pozemek a budova postavená mým strýcem byly někdy používány pro účely církve. Státní orgány znaly pravdu, stejně jako všichni ve městě. Úředníci jen pastorovi, synovi dalšího mučedníka, jehož Plymire ustanovil vedoucím v roce 1949, házeli klacky pod nohy.

V zoufalství se pastor zeptal mého bratrance, misionáře Davida Plymira, zda existuje nějaký písemný důkaz, který by mohl prokázat, že budovy a majetek patří církvi. David vyhledal spis svého otce ve Springfieldu ve státě Missouri. Našel listinu, která se ale netýkala pozemku církve. Dokladovala vlastnictví hrobu na svahu kopce.

Z důvodů známých jen Bohu kdysi Victor Plymire uzavřel smlouvu na hrob ve jménu církve. Když David Plymire dorazil do Číny a předal smlouvu pastorovi, místní úřady ji přijali jako nezvratný důkaz toho, že církev skutečně existovala. Vrátili jí její nemovitost a sbor mohl obnovit svou činnost.

Teprve o století později teď malinko více rozumíme oné temné noci. Bůh zajisté nezpůsobil smrt Victorovy manželky a syna. Použil si nicméně tuto ztrátu k tomu, aby ve městě ukotvil působení místní církve. Plymire se o tom nikdy nedozvěděl, my ale nyní vidíme pozemskou odměnu za jeho nesmírnou oběť.

Přichází ještě slavnější den, kdy přijmeme odměny za vše, co jsme vykonali v těle. Hroby se otevřou a mrtví vstanou, aby je přijali přímo z Ježíšových rukou. Odměny zastíní každý smutek.

Boží lid může čerpat obrovskou útěchu z posledních Ježíšových slov v Bibli: „Hle, přijdu brzy a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků“ (Zjevení 22,12).

Otázky k osobnímu zamyšlení:

Jakou odměnu v onen den přijmu? Nosil jsem dobrovolně každý den svůj kříž a trpěl v životě kvůli evangeliu – ne proto, že jsem musel, ale ze své vlastní vůle? Jsem Pánův věrný a opravdový služebník? Může se na mě dnes skutečně spolehnout?

Očekávejte v srdci opětovné shledání s Ježíšem

Posledním okamžikem, kdy se celá církev vešla jen do jedné místnosti, byl den Letnic. Tehdy se shromáždilo sto dvacet osob. Jakmile však byl vylit Duch svatý, církev v jediném dni vyrostla na tři tisíce lidí. Od té doby se už nikdy do jediného pokoje nevešla.

Mějte to na paměti, až budete přemýšlet o tom, co se stalo během Poslední večeře. Ježíš vzal kalich a řekl: „Pravím vám, že od této chvíle již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi nový v království svého Otce“ (Matouš 26,29).  Po těchto slovech Ježíš a jeho učedníci zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu (verš 30).

Nám na této posloupnosti – kalich, chvalozpěv, vyjití – nepřipadá nic zvláštního.

Kdybyste se však někdy zúčastnili pesachu, oslav židovských velikonoc, věděli byste, že se na nich pilo v přesně vymezených intervalech ze čtyř různých kalichů. Kalichy symbolizují čtyřnásobné zaslíbení z Exodu 6,6-7:

„Vyvedu vás.“

„Vysvobodím vás z vaší otročiny.“

„Vykoupím vás.“

„Přijmu vás za svůj lid a budu vaším Bohem.“

Každý kalich se pil v přesně vymezený čas: první na začátku, druhý po požití hořkých bylin a dušeného ovoce, ale před požitím beránka, třetí, někdy označovaný jako kalich vykoupení, po požití beránka.

Bylo běžné, že po jídle zůstávali lidé u stolu několik hodin a hlouběji rozprávěli o minulých i budoucích činech Božího vykoupení. Rozhovor končíval zpěvem úryvků ze Žalmů 113-118, tedy halelů (či chvalozpěvů).

Pesach pak končil vypitím čtvrtého kalicha, kalicha završení. Tento kalich symbolizoval těšení se na budoucnost, kdy budou Boží vykupitelské činy dokončeny: jeho soud vylitý na nevěřící a shromáždění vykoupených v Jeruzalémě.

Všimněte si textu z Matoušova evangelia šestadvacáté kapitoly. Z jednoho kalicha se mělo pít před chvalozpěvy, z dalšího po nich. Po zpěvu však Ježíš se svými učedníky jednoduše odešel (verš 30).

Co se stalo? Ježíš sváteční večeři předčasně ukončil. Když řekl: „Od této chvíle nebudu pít z tohoto plodu vinné révy“ (verš 29), držel v ruce třetí kalich. Čtvrtý kalich však nikdy nevypil.

Třetí kalich je kalichem vykoupení. Z něj pijeme během našich shromáždění při Večeři Páně a připomínáme si jím Pánovu vykupitelskou smrt, dokud si pro nás nepřijde (1. Korintským 11,26).

Kdy dojíme sváteční hostinu a vypijeme čtvrtý a poslední kalich, kalich završení? Ježíš řekl, že „jej s námi bude pít nový v království svého Otce“ (Matouš 26,29). Dojde k tomu teprve tehdy, až se církev opět celá shromáždí v jediné místnosti při Beránkově svatební večeři.

Představte si hodovní síň, která je tak rozlehlá, kam až oko dohlédne, ale zároveň v ní panuje natolik důvěrná atmosféra, že se každý cítí být její součástí. Rozhlédněte se v duchu po stolech prostřených ubrusy s příbory, číšemi a nebeským nádobím, zdobených s oslnivou elegancí a krásou. Z klenutých stropů se dolů spouštějí slavnostní standarty a na smysly útočí ze všech stran vizuální podněty širokého spektra barev stvořených mistrem umělcem.

Představte si hodovní síň, která je tak rozlehlá, kam až oko dohlédne, ale zároveň v ní panuje natolik důvěrná atmosféra, že se každý cítí být její součástí.

Orchestry hrají na nástroje symfonie chvalozpěvů. Harfy hrají, činely duní, trubky slavnostně zní, zvonkohra zvoní. Zvony a lesní rohy, loutny a housle, cimbály a klarinety. Čas od času nástroje utichnou, aby se do nich mohly vloudit mohutné andělské sbory s takovými melodiemi radosti, že zaženou každou vzpomínku na pozemskou noc plnou bolesti.

Stoly jsou vyhrazeny hostům, kteří se nechali obmýt Beránkovou krví. Jsou oděni do bílého – ačkoliv když se na ně pozorně zadíváte, povšimnete si, že bílá barva se na okamžik zázračně změní v pozemský oděv a většina stolovníků má na sobě prostou hnědou a černou barvu rolníků a vězňů.

Na scénu vstoupí anděl a ohlásí: „Zůstaňte prosím na svých místech. Za okamžik se bude podávat jídlo.“

Po místnosti se rozhostí ticho. Rozhlížíme se po rozsáhlém gobelínu přítomných svatebních hostů. Kolem dokola si všímáme jen radostných, rozzářených tváří.

Do čela stolu zasedá společnost apoštolů, proroků a mučedníků, kteří nesli břemeno v žáru dne a zůstali věrní. Pak přichází ta chvíle. Poslední pozemský host je na svém místě. Jiný anděl ohlašuje příchod hostitele: „Představuji vám Krále králů a Pána pánů, Ježíše Nazaretského!“

Trubky spustí fanfáry a nesčetné zástupy andělů pozvednou hlasy k nebesky harmonickému haleluja. Sál zaplní nebeská čestná stráž mávající vlajkami a stuhami.

A potom vstoupí on, majestátný ve své kráse. Syn člověka a Syn Boží kráčí na své čestné místo. Po celém sále se rozhostí ticho. Mlčení prolomí jeho hlas: “Vítejte na mé svatební večeři. Pozvedněme teď kalich završení.“ Spolu s ním v tu chvíli svatí všech věků, národů, jazyků a kultur, z vesnic i měst, polností i pustin, společně pozvednou kalich k přípitku na jeho počest. V okamžiku, kdy vypijeme čtvrtý kalich, se celá sága vykoupení uzavře a před námi se otevře věk věčnosti.

Nyní je čas rozesílání pozvánek. Seznam hostů ještě není dokončen. Prostřednictvím jednoho ze svých podobenství nám Pán svěřil výsadu zvát všechny lidi na jeho svatební večeři. „Vyjděte na cesty a mezi ploty a přinuťte lidi přijít, ať se můj dům naplní“ (Lukáš 14,23).

Vědomí nadcházejícího opětovného shledání s Kristem by v nás mělo vzbuzovat pocity veliké naléhavosti a poslušnost Pánovu přikázání. Přinášejme evangelium všem lidem bez ohledu na adresu jejich bydliště, jejich věk, rodný jazyk, barvu pleti, zdravotní stav, pohlaví, ekonomické postavení a potřeby. Nehleďme ani to, zda právě teď slouží falešným bohům.

Otázky k osobnímu zamyšlení:

Stýská se mi po Ježíši, nebo jsem si zvykl na své pohodlí? Bolí mě pomyšlení na lidi, kteří jsou vně Boží rodiny – a to natolik, že se rozhodnu obnovit veškeré možné úsilí a napnout síly k tomu, abych je přivedl na nadcházející velikou slavnost?

Toužím být na Beránkově svatební večeři a nechci, aby ji jediný člověk minul. Jak šťastný den je před námi!

Maranatha!

Jak souvisí Pánův druhý příchod s Velkým pověřením?

Ježíš vysvětlil, že sklizeň nevázne na nepřipravenosti úrody, ale na nedostatku ochotných dělníků (Matouš 9,37-38). Velká část církve usnula, protože nevěří, že Ježíš se vrací.

Učení o Pánově druhém příchodu cílí přímo na dělníky, nikoliv na svět. Ve světle Ježíšova blízkého návratu je jim řečeno:

Žijte spravedlivě – připraveni na jeho příchod.

Hodně riskujte – vyplatí se to.

Odhodlejte se vytrvat – nikdy se nevzdávejte.

Očekávejte odměnu – až se vrátí, přinese ji s sebou.

Očekávejte v srdci opětovné shledání s Ježíšem – a tak už budeme na věky s Pánem.

Maranatha! Pane Ježíši, přijď!