Po shromáždění jsem se modlila se studenty naší biblické školy Assemblies of God v Buenos Aires v Argentině, když mi Pán dal prorocké slovo pro jednoho mladíka.

V tentýž čas začal na protilehlé straně místnosti jeden student, sloužící ve chválách, zpívat píseň z Ducha a použil při tom stejná slova, jaká jsem v proroctví promlouvala já, a která nemohl napříč místností slyšet. Když jsem mu o tom později vyprávěla, měl velikou radost z vědomí, že si ho Duch skutečně použil. Zmíněný mladík nám řekl, že si do té doby nebyl jistý tím, zda v té chvíli správně slyšel Boží hlas, a že v něm teď vyrostla víra vstoupit do Božího plánu pro svůj život.

Učit se rozeznávat Boží hlas je zcela zásadní. Prorokování vždy spočívá v tom, že uslyšíme poselství od Boha a přijaté slovo následně správným způsobem předáme. Jak čteme ve Zjevení 19,10: „Ježíšovo svědectví je duch proroctví.“

Joel prohlásil, že v posledních dnech budou naši synové a naše dcery prorokovat (Joel 3,1). Věřím, že musíme příští generaci připravit na to, aby přijala vše, co pro ni Bůh má. Vyučujeme je v oblasti autentického prorokování a jdeme jim v ní osobním příkladem?

Obhajoba proroctví

Mladí i staří lidé by měli proroctví považovat za vítaná a životodárná. Proroctví dává Bohu prostor promlouvat, nasměrovat, připravovat, budovat, vést, utvrzovat, napomínat a povzbuzovat Kristovo tělo. Tím vším dokážou proroctví efektivně budovat církev.

Jaký sbor by se chtěl ochudit o tak důležité aspekty přispívající k duchovnímu zdraví a učednickému růstu? Proroctví hrálo v prvotní apoštolské církvi důležitou roli. Apoštol Pavel Korintské vybízel: „Dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali“ (1. Korintským 14,1).

Proroctví zůstává zásadní pro rozvoj a budování místních církví i v současné době. Tento důležitý dar nikdy v dějinách nepominul a zůstane s námi, dokud se neuvidíme s Pánem tváří v tvář. Bůh k nám stále promlouvá – skrze Bibli i prostřednictvím svého lidu. Nadále si používá proroctví, aby svou církev prováděl současnými nejistými a rychle se měnícími časy.

Kristovi následovníci potřebují i dnes vědět, jak plynout v proudu Ducha, aby dokázali promlouvat i rozsuzovat proroctví. Musí se učit slyšet Boží hlas. Ježíš prohlásil: „Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou“ (Jan 10,27).

S rozmáhajícími se satanskými aktivitami v období posledních dní zuří okolo nás duchovní válka. Bůh nám dal dar proroctví jako jeden z nástrojů budování církve, abychom s jeho posilou dokázali ve válce obstát a vítězit.

První Korintským 14,3 v různých překladech říká: „Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše“(ČSP); „Ten, kdo prorokuje, však mluví k lidem, aby je posílil, povzbudil a potěšil“ (B21).

Proroctví často potvrzují, co již nějakou dobu sami vnímáme ve svém duchu nebo potvrzují, co již Bůh promluvil prostřednictvím jiných způsobů. Někdy nám proroctví otevře oči a postrčí nás vpřed. Jindy, když potřebujeme utěšit, přijde od Boha slovo plné soucitu, které nás pohladí, pozvedne a povzbudí.

Proroctví dává Bohu prostor promlouvat, nasměrovat, připravovat, budovat, vést, utvrzovat, napomínat a povzbuzovat Kristovo tělo.

Někteří lidé tento verš vykládají tak, že proroctví mají člověka vždy pozitivně budovat a že žádné proroctví nemá být negativní či korektivní. Budování ale není vždy pozitivní. Poselství, které člověka buduje, proměňuje a napravuje jeho mysl a charakter. Napomenutí nepochybně může vést ke zdokonalení.

Když Bůh poukáže na naše problematické oblasti a pojmenuje je, může nám to jako jednotlivcům i celým sborům pomoci učinit příslušné změny vedoucí k nápravě a zlepšení. Takový druh proroctví by však měli přinášet zralí lidé, kteří jsou vždy citliví a pokorní a jejichž srdce je plné touhy varovat lidi před nebezpečím hříchu a bludu.

Duch svatý nám někdy zjevuje věci, které teprve mají přijít. Promlouvá, abychom se na změny připravili, přijali potvrzení Boží vůle a prožili povzbuzení. Když je prorocké slovo od jiného křesťana v souladu s Písmem a s tím, co sami vnímáme od Boha, přináší ujištění o Božím vedení.

Jednou jsem byla na cestách a projížděla jedním z amerických států. Prožila jsem, že se mám zastavit v jednom sboru naší církve Assemblies of God, který jsem vůbec neznala. V průběhu jejich shromáždění mi Pán pro ně dal prorocké slovo. Po skončení setkání a výzvě jsem přistoupila k pastorovi a řekla jemu a dalším přítomným vedoucím, co jsem cítila, že Bůh říká. Pastor mi v slzách řekl, že jsem v tom týdnu již třetím návštěvníkem sboru, který jim prorokuje stejnou věc. Miluji, když na nás Bůh tak mocně dohlíží a potvrzuje své slovo způsobem, který vyloučí veškeré pochyby.

Pán k nám může mluvit mnoha způsoby, v různých časech a na rozličných místech. Duch svatý může promluvit skrze dar proroctví během shromáždění, skrze část uctívání, písemně, prostřednictvím umění, během kázání či vyučování anebo uprostřed poradenského rozhovoru. Může se to stát během výzvy k modlitbám, ale i na parkovišti, v kanceláři, v nemocnici nebo v obchodě s potravinami. Boží načasování není vždy předvídatelné, ale je vždy dokonalé.

Právě proto potřebujeme zůstávat i během běžného pracovního týdne trvale naladění na Boží hlas – v církvi i mimo ni. Bůh k nám může mluvit kdekoliv, musíme ale naslouchat. Bůh hledá naslouchající srdce.

Starozákonní proroctví

Pisatel listu Židům uvedl: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky“ (Židům 1,1). Ve starozákonních dobách proroci nepochybně sehrávali velice důležitou roli.

Starozákonní proroci měli dva úkoly: přijímat poselství od Boha a věrně ho předávat. Tyto zodpovědnosti se odrážejí ve třech hebrejských slovech, která Stará smlouva pro slovo „prorok“ používá.

Hebrejská slova ‚chose‘ a ‚ro’eh‘ poukazují na roli proroků týkající se přijetí poselství, které jim bylo Bohem zjeveno. Nejčastěji se oba výrazy překládají jako ‚vidoucí‘ (tedy člověk, který vidí, co Bůh činí nebo říká).

Nejčastěji používané hebrejské slovo označující starozákonního proroka je ‚nabi‘. Popisuje vyjadřovací prostředky proroka, který přijaté poselství předává slovy, písemně nebo jinými formami.

Všechny tyto hebrejské výrazy podtrhují roli proroků jakožto lidských prostředníků božské nadpřirozené komunikace. Proroci uslyšeli a uviděli poselství od Boha a následně museli rozeznat i správný čas a způsob k předání přijatého poselství.

Starý zákon je plný slov věhlasných proroků, jakými byli Ezechiel, Elijáš, Elíša, Izajáš, Jeremjáš či Zacharjáš. Zmiňuje se ale i o nesčetné plejádě méně známých proroků, kteří však také napomohli Božímu lidu držet se správné cesty a nezbloudit. Stará smlouva se zmiňuje i o prorokyních (‚nabia‘), například o Miriam, Chuldě, Izajášově manželce a Deboře, která sloužila jako prorokyně, soudkyně a vojenská vůdkyně Izraele.

Starozákonní proroci sehrávali zásadní roli ve vedení Judy i Izraele. Reprezentovali Boha, tlumočili jeho slovo, varovali lid před nadcházejícím soudem kvůli modlářství a porušování jeho smlouvy. Vedoucí často usilovali o to, aby uslyšeli vhled proroků, který jim pomáhal přijímat správná rozhodnutí v důležitých chvílích, například uprostřed války.

Proroci někdy lidi osobně napomínali, jako když se Elijáš setkal s králem Achabem (1. Královská 18,18-19). K jejich službě patřilo i sjednávat právo a spravedlnost (Ámos 2,6-7; Micheáš 6,8). Proroci po všech stránkách odráželi to, co popsal apoštol Petr: „Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha“ (2. Petrův 1,21).

Novozákonní proroctví

V období Staré smlouvy Boží Duch sestupoval na proroky. Ode dne Letnic se Duch svatý usídlil ve všech křesťanech a proroctví se v církvi aktivně projevovala skrze mnohé.

Proroctví je jediný dar Ducha jmenovaný v každém novozákonním seznamu darů. Jeden z nich nalézáme v Římanům 12,6-8, kde je vysvětleno, že máme „rozdílné dary podle milosti, která nám byla dána“ a seznam začíná proroctvím. 1. Korintským 12,7-10 zdůrazňuje, že všechny dary včetně proroctví slouží ke společnému prospěchu. 1. Korintským 12,27-31 připomíná, abychom usilovali o „vyšší dary“. Efezským 4,11 uvádí dar proroka jako jeden z pětice darů, jež byly svěřeny církvi a 1. Petrův 4,10-11 hovoří o prorokovi jako o člověku, jenž „mluví Boží výroky“.

Je-li proroctví uvedeno v každém biblickém seznamu darů, rozhodně bychom ho neměli opomíjet.

O prorocky obdařených lidech čteme zmínky napříč celou Novou smlouvou. Jen v prvních dvou kapitolách Lukášova evangelia se dozvídáme o Alžbětě, Marii, Zachariáši, Simeonovi a Anně, kteří všichni promlouvali prorocky o Ježíši.

V rané církvi představovala prorocká aktivita normu. Skutky 11,27-28 vypráví o muži jménem Agabus, který spolu s několika dalšími proroky přicestoval z Jeruzaléma do Antiochie, „povstal a naznačil skrze Ducha, že nastane veliký hlad po celém světě“. Lukáš k tomu poznamenává, že „ten skutečně nastal za Klaudia“. Později Agabus prorokoval, že Pavel bude v Jeruzalémě spoután a předán pohanům (Skutky 21,10-11).

V antiochském sboru postupně vyrostla skupina místních „proroků a učitelů“, k nimž patřili Barnabáš, Šimon, Lucius, Manahen a Pavel (Skutky 13,1).

Po jeruzalemském sněmu zvolili přítomní křesťanští vedoucí dva proroky, Judu a Silase, aby pohanům doručili své rozhodnutí (Skutky 15,22.32). Pavel po své třetí misijní cestě přebýval v domě evangelisty Filipa, který byl otcem „čtyř dcer, panen, které prorokovaly“ (Skutky 21,9).

Biblické prorocké povolání bylo všeobecně rozšířené a známé. Proroci se těšili úctě a uznání své místní církve – v dobách Staré smlouvy pak svého kmene. Byli považováni za jednotlivce, které si Bůh k prorocké roli vyvolil a oddělil.

Prorocká práce se podobá ledovci, který je z 90 % skrytý pod vodní hladinou modliteb a jen 10 % je viditelných.

Proroctví bylo vetkáno do života novozákonní církve. Ti, kdo plnili legitimní prorocké role, neustanovovali sami sebe. Nešlo jim o to, aby zaplnili konferenční sály nebo sami sobě zbudovali jméno. Proroctví se obvykle odehrávalo v rámci místní církve nebo skupiny věřících, nikoli nezávisle na nich. Křesťané neprorokovali proto, aby si tím vydělali peníze, ani neslibovali lidem jedno proroctví denně. Namísto toho pokorně naslouchali Božímu Duchu jako zdroji veškeré prorocké aktivity.

V období Staré smlouvy i v rané novozákonní církvi se samozřejmě někdy vyskytovali i falešní proroci. Dnes také nalézáme příklady pravých i falešných proroctví. Otázkou je, co můžeme udělat, abychom ve svých sborech podpořili zdravé, autentické projevy prorockých darů.

Autentická proroctví v dnešní době

Pravá proroctví přinášejí lidé, kteří mají určité kvality. Každý, koho si Bůh používá v prorocké službě, potřebuje být zapojený do některé místní církve, které je vykazatelný a která ho zná. Musí představovat lidi pokory, vysoké integrity a svatosti a měli by mít srdce služebníků. K správnému fungování prorockých darů je tedy zároveň zapotřebí intenzivního procesu  učednictví. Prorocká práce se podobá ledovci, který je z 90 % skrytý pod vodní hladinou modliteb a jen 10 % je viditelných. Vskrytu Pán formuje ty, které si povolává, pomáhá jim růst v bázni, rozeznávání jeho hlasu, a ochotě činit a říkat vše, co si Bůh přeje.

Všímejte si, kdo chodí na modlitební setkání. Kdysi jsem organizovala pravidelná přímluvná setkání, která se scházela jednou týdně. Trávili jsme vždy nějaký čas tichým nasloucháním Pánu. Když jsme se pak o svých zkušenostech sdíleli, zjišťovali jsme, že nás Bůh jako skupinu vede k modlitbám a víře ve stejné věci. Podobné příležitosti, během nichž očekáváme na Boha a nasloucháme jeho hlasu, by měly být nedílnou součástí života každé místní církve.

Autentická proroctví přicházejí od lidí, kteří mají důvěrný vztah s Bohem a slyší jeho hlas (Jeremjáš 23,16-18). Jejich poselství nesmí mít zdroj nikde jinde než v Boží přítomnosti. Nikdy nesmí povstávat z lidské moudrosti, kulturních tlaků, politických motivů či z osobních tužeb a emocí. V takových případech je pravděpodobné, že půjde o falešné proroctví.

Veškeré dary patera služebností uvedené v Efezským 4,11 mohou pracovat zcela neformálně a přirozeně. Pastor nemusí povstat a ohlásit: „Tak praví Pán, nyní vás budu pastorovat.“ Učitel jednoduše vyučuje, evangelista zase všude zvěstuje dobrou zprávu. Podobně se ani dar proroctví nemusí vždy projevovat formálně. Křesťan může předat prorocké poselství obyčejným, neokázalým způsobem – tím, že se v rámci sdílení s jiným člověkem podělí o vhled, který od Boha přijal.

Proroctví se nemusí projevovat jen na shromážděních církve, ale i na setkání vedoucích a dobrovolníků. Může napomáhat při přijímání směru, rozhodovacích procesech, strategickém plánování i organizaci církve. Prorocká služba může být nositelem změny a průlomu také v oblasti porozumění a poznání.

Měli bychom usilovat o znormalizování proroctví v církvi. Lidé potřebují mít větší ochotu věnovat čas naslouchání Bohu a být k dispozici plynutí prorockého daru. Musíme být otevření vést lidi k účasti na pohybu Ducha, mentorovat je a povzbuzovat.

Vyučování o proroctví

Autentická proroctví přicházejí od lidí, kteří mají důvěrný vztah s Bohem a slyší jeho hlas. Jejich poselství nesmí mít zdroj nikde jinde než v Boží přítomnosti.

Mnozí mladí dospělí, s nimiž jsem se potkala, hladoví po vyučování o používání tohoto daru Ducha svatého. Potřebují se učit jak, kdy a kde prorocké slovo uvolnit. Když je v tom ale nikdo nevede, často se stáhnou a vycouvají. Nechtějí koneckonců udělat chybu.

Církevní vedoucí musí poskytovat lidem trénink, mentoring a příležitosti ke krokům víry. Potřebují křesťanům pomáhat růst nejen v sebejistotě, ale i v moudrosti.

Vhodnou příležitostí pro mladé lidi a prostorem k využívání jejich duchovních darů jsou modlitební setkání mládeže, na kterých se mohou modlit jedni za druhé a sdílet se ohledně toho, co věří, že jim Pán říká.

Samozřejmě, musíme lidi vyučovat i citlivosti na Boží načasování a nasměrování. Pavel řekl, že křesťané se mají „horlivě snažit prorokovat“, okamžitě však k tomu dodal: „Všechno ať se děje slušně a spořádaně“ (1. Korintským 14,39-40). Vždyť „Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje“ (1. Korintským 14,33).

Když někdo přijme slovo, nemusí být nutně určené k tomu, aby ho okamžitě vyslovil „tady a teď“, tam, kde právě je. Někdy je určené pro jiný čas a místo, anebo přinejmenším pro jiný úsek shromáždění. Bůh může člověku dát i vhled, který není vůbec určený ke sdílení s ostatními. Má se na základě něj jen přimlouvat.

Rozsuzování proroctví

Kdekoliv se vyskytují skutečná proroctví vnuknutá Duchem svatým, objeví se na scéně i satan se snahou padělat a pošpinit pravý dar. Potřebujeme na to být připraveni a růst ve schopnosti podobné ataky odhalovat a odrážet.

Boží lid se musel od dávných časů potýkat s falešnými proroky. Řešením ale nikdy nebylo úplně zavrhnout veškerá proroctví. Zhášet Ducha svatého Pána zarmucuje.

Pavel řekl Tesalonickým: „Ducha neuhašujte. Proroctvími nepohrdejte. Všechno však zkoušejte; co je dobré, to pevně držte, a všeho, co vypadá zle, se vystříhejte“ (1. Tesalonickým 5,19-22).

Podobně v 1. Janově 4,1 čteme: „Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků.“

A v Matouši 7,15 Ježíš prohlásil: „Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“

Falešní proroci jsou vlci, kteří podvodem proklouznou ohradou ovčince s cílem pohltit ovci. Musíme jejich hrozbu odhalit a odstranit dříve, než bude pozdě. Patří to k výslovným zodpovědnostem církevních vedoucích. Pastoři potřebují usilovat o růst v daru rozlišování duchů, aby byli připravení zastavit vše nevhodné a nebiblické.

Nejlepší způsob, jak problémům čelit, se mění v závislosti na konkrétním případě. Vždy záleží na konkrétní situaci. Někteří lidé mají dobré úmysly a při prorokování chybují jen kvůli nedostatku duchovní zralosti. Jiní se na sebe snaží strhávat pozornost. A ještě jiní mají vysloveně cílený záměr vyvolávat zmatek a rozdělení.

Volá to po moudrosti a vhledu Ducha svatého. V minulosti jsem musela veřejně přerušit to, co jsem rozsoudila jako falešné proroctví. Musela jsem daného člověka požádat, aby přestal mluvit. Jindy jsem s lidmi mluvila v soukromí a nabídla jim vedení. Několikrát jsem musela někoho požádat, aby opustil místnost. Jednou jsem dokonce musela požádat pořadatelskou službu, aby kvůli rušivému a bezohlednému chování někoho ze sálu vyvedli. Ten člověk strhával pozornost od Božích věcí sám na sebe.

Když někdo pronáší proroctví, ať ostatní jeho slova pečlivě zvažují.

Výborný lakmusový papírek na rozlišování pravého od falešného nabízí Matouš 7,16-18: „Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce.“

Jestliže v něčím životě pracuje Duch svatý, ponese takový člověk duchovní ovoce vyvyšující Ježíše. Pokud si naopak někdo přisvojuje duchovní autoritu, ale jedná mimo působení Ducha, nese špatné ovoce – zkaženou sklizeň sebestřednosti oddělenou od Božího srdce, charakteru a podstaty.

Když někdo pronáší proroctví, ať ostatní jeho slova pečlivě zvažují (viz 1. Korintským 14,29). Chceme-li našim lidem pomoci rozlišovat mezi pravým a falešným proroctvím, musíme je podporovat ve studiu Bible. Pravé proroctví je vždy v souladu s Písmem.

Bůh není nikdy v rozporu se svým Slovem. Překonává naše očekávání a převyšuje naše vlastní lidské porozumění (Izajáš 55,8–9; Efezským 3,20). Jestliže se z přirozeného hlediska zdá být proroctví nenaplnitelné, nemusí to samo o sobě znamenat, že je falešné. Bůh je svrchovaný.

Církev dnes potřebuje dar rozlišení. Když Ježíš popisoval, co se bude dít v posledních dnech, řekl: „A tehdy mnohým to bude kamenem úrazu, budou se navzájem zrazovat a jeden druhého nenávidět. Také povstanou mnozí lživí proroci a mnohé svedou“ (Matouš 24,10-11).

Nesmí nás šokovat, když se na scéně objeví falešní poslové. Ježíš nás před nimi předem varoval. Církev na ně musí být připravena tím, že zná Boží slovo a Božího Ducha a dokáže rozeznávat Boží hlas.

Vedoucí potřebují jednat se vším, co se děje mimo Bohem ustanovený řád, a současně podporovat a povzbuzovat používání pravých proroctví. Potřebujeme ve svých sborech jednání všech darů Ducha. Nemůžeme si dovolit, aby v době, kdy lidé naléhavě potřebují slyšet od Boha, proroctví zněla stále méně častěji.

Jako letniční nepochybně doufáme, že nikdy nezažijeme období podobné tomu Samuelovu, kdy „bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté“ (1. Samuelova 3,1 – ČEP). Potřebujeme proroctví vedená Duchem a povstávající z hluboké studnice naslouchání Bohu.