Vrátí se Ježíš v roce 2024? Tato otázka v některých vyvolává naději, v jiných úzkost.

Jak jen by mohla myšlenka na Ježíšův návrat v někom vyvolávat úzkost? V roce 2022 získaly pozornost prominentních médií příběhy o „úzkosti z vytržení“. Někteří bývalí evangelikálové – lidé vychovaní v křesťanských rodinách, kteří často kvůli traumatickým zážitkům začali zpochybňovat tradiční evangelikální doktríny – tvrdí, že v nich učení o vytržení vyvolalo úzkost.

Jako pastora mě bolí srdce, když vím, že někteří lidé utrpěli trauma v církvi.

Má křesťanské učení vyvolávat v lidech úzkost? Rozhodně ne!

Třináctý článek, který je součástí Prohlášení o základních pravdách církve Assemblies of God, k tématu vytržení uvádí: „Vzkříšení těch, kteří zesnuli v Kristu, a jejich přenesení do slávy spolu s těmi, kteří budou naživu a dočkají se Pánova příchodu, je bezprostřední a požehnanou nadějí církve.“

Myšlenka vytržení by se neměla stávat příčinou úzkosti křesťanů. Naopak, měla by přinášet uklidnění. Bez ohledu na to, jak špatné věci se dějí, víme, že se blíží naplnění naší požehnané naděje!

Naše doktrinální prohlášení k vytržení vychází z následujících čtyř biblických textů: 1. Tesalonickým 4,16–17; Římanům 8,23; Titův 2,13 a 1. Korintským 15,51–52. Při bližším pohledu na kontexty těchto pasáží uvidíme, že očekávání vytržení má v křesťanech vyvolávat naději.

V 1. Tesalonickým 4,16–17 Pavel hovoří ke křesťanům, které znepokojovala úmrtí jejich bratří a sester v Kristu. Vrtala jim hlavou otázka, zda tito lidé propásnou Kristův návrat.

Pavel se snažil starosti Tesalonických rozptýlit. Připomněl jim, že pro křesťany se smrt podobá spánku. „Boží polnice“ bude budíčkem, díky němuž při Kristově návratu procitnou. Mrtví v Kristu vstanou nejdříve a potom se k nim „ve vzduchu“ připojí živí, abychom se všichni společně setkali s Pánem.

„A tak už navždy budeme s Pánem,“ uzavírá Pavel. „Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte.“

Římanům 8,18-25 promlouvá k věřícím souženým „utrpeními nynějšího času“. Zmíněná utrpení nebyla zdaleka jen osobní, ale celosvětová. „Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu.“

Máloco nás přivádí k zoufalství tak jako hluboké a trvalé utrpení. Dojdou naše soužení někdy svého konce? Pavel napsal, že naše utrpení definitivně skončí ve chvíli, kdy se Kristus vrátí a uskuteční „naše přijetí za syny, vykoupení našich těl“.

Hned potom Pavel pronesl další důležitý výrok: „V té naději jsme byli zachráněni.“

Naději nalézáme i v Titovi 2,11-14. Třináctý verš se stal koneckonců předlohou pro název výše zmíněného třináctého článku našeho doktrinálního Prohlášení o základních pravdách: „Požehnaná naděje.“

V této pasáži se Pavel věnuje další věci, jež věřící znepokojovala, a tou byl hřích – konkrétně „bezbožnost“ a „světské žádosti“.

Kristův příchod na svět ozářil hříšné lidstvo paprskem naděje. „Zjevila se Boží milost, která přináší záchranu všem lidem,“ napsal Pavel. V důsledku tohoto vědomí by se věřící měli snažit vést zbožný život a očekávat „blahoslavenou naději – zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce“.

Povšimněme si časů, které Pavel ve svých výrocích používá. Slova „zjevila se Boží milost“ poukazují na minulost. Naše očekávání „blahoslavené naděje – zjevení slávy“ pak směřuje do budoucnosti. Jako křesťané nežijeme uprostřed dvou úzkostí. Žijeme mezi milostí a nadějí. Tak vypadá realita naší současnosti!

Jako křesťané nežijeme uprostřed dvou úzkostí. Žijeme mezi milostí a nadějí.

1. Korintským 15,50–58 opět pojednává o smrti jako o zdroji úzkosti. Máloco nás trápí tolik jako naše vlastní smrtelnost, nemluvě o smrtelnosti našich blízkých. Máme tendenci považovat smrt za konec života. Není to však pravda.

„Hle, říkám vám tajemství“, napsal Pavel. „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni.“

Pro ty, kdo svou víru vloží v Krista, neznamená smrt konec života, protože Ježíš nám dává věčný život.

Tím už se vracíme zpátky k otázce vznesené v úvodu tohoto článku: Měla by v nás myšlenka na vytržení vyvolávat úzkost? Budeme-li přijímat vyučování pouze z Bible, odpovědí je jednoznačné ‚ne‘. Mezi zdroje úzkosti patří hřích, utrpení a smrt. V kontrastu s tím však Kristův příchod pro jeho svaté vždy představuje zdroj naděje.

Miluji výrok bývalého generálního superintendenta církve Assemblies of God, G. Raymonda Carlsona o vztahu mezi Kristovým příchodem a jistotou křesťanů:

„Křesťanská naděje se soustředí na Ježíšovu osobu, její svrchovanost a konečné vítězství. Z toho důvodu je křesťan tím nejoptimističtějším člověkem na světě. Ví, že současný chaos náš Pán předem předpověděl a že ve skutečnosti představuje předzvěst Kristova druhého příchodu. Ví, že svaté Boží záměry se beze zbytku naplní a Kristus nakonec zvítězí. Víra v příchod našeho Pána z nás dělá nevyléčitelné optimisty.“

Představuje-li vytržení zdroj naší naděje, proč v některých lidech myšlenka na ně vyvolává úzkost? Dovolte mi závěrem uvést tři důvody spolu s pastoračními léky na každý z nich.

První důvod tkví v přílišném spekulování. Možná si vzpomenete na křesťana, který vydal knihu s názvem „88 důvodů, proč v roce 1988 nastane vytržení“. Když se tak nestalo, vydal revidovaná vydání v letech 1989, 1993 a 1994. Ve všech čtyřech případech se jeho předpovědi ukázaly jako chybné.

To nás nemůže překvapit. Ježíš koneckonců prohlásil: „O tom dni či hodině nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec. Dávejte si pozor, bděte a modlete se, neboť nevíte, kdy je ten určený čas.“ (Marek 13,32-33)

Jestliže den a hodinu svého návratu nezná ani sám Kristus, tím spíše ne my. Pokud tvrdíme, že víme víc, než vědět můžeme, škodíme tím druhým lidem (i své vlastní pověsti).

Druhý důvod spočívá v akcentování ponurých obrazů. Vzpomenete si na thriller o posledních časech z roku 1972 nazvaný „Jako zloděj v noci“? Prakticky veškerá pozornost filmu se zaměřila na hororové scény z velkého soužení, následujícího poté, co Kristus uchvátí svou církev.

Položíme-li přílišný důraz na ponuré obrazy související s velkým soužením, lidé přeslechnou dobrou zprávu o Kristově návratu pro svaté. Naše kázání a vyučování by neměla jen vykreslovat ponurý obraz o stavu lidstva, ale mělo by z nich zároveň vyzařovat světlo Boží milosti.

Naše kázání a vyučování by neměla jen vykreslovat ponurý obraz o stavu lidstva, ale mělo by z nich zároveň vyzařovat světlo Boží milosti.

Třetí důvod souvisí se zákonictvím. Písmo jasně učí, že jsme spaseni z milosti skrze víru, nikoli ze skutků (Efezským 2,8–9). Titovi 2,11–14 nás povzbuzuje, abychom žili zbožně ve světle milosti, která se již projevila, a naděje, která se objeví. Naší motivací k zbožnému životu je tedy milost a naděje, nikoli strach ze soudu.

Naděje vyjadřuje základní lidskou potřebu. Každý člověk potřebuje zažívat jistý druh naděje! Pokud máte osobní vztah s Kristem, pak je poselství o vytržení zvěstí o naději, že náležíte Bohu. Snažme se, aby naše kázání o posledních časech naplňovalo lidi „požehnanou nadějí“!