Možná je „týrání“ příliš silné slovo, ale třeba taky ne. Asi jste i vy někdy čelili dopadu uštěpačných poznámek a arogantního chování ze strany lidí, od kterých byste to nečekali. Proti vaší vůli vás krmili hořkými pilulkami jízlivosti, ačkoliv jste očekávali, že právě oni vás před nimi budou chránit. Jak se mohou ti, jimž jsme sloužili, obětovali se pro ně, modlili se za ně, pastorovali a povzbuzovali je, obrátit proti nám?

Tyto zkušenosti ve vás vyvolaly zklamání, ztrátu elánu a trpké rozčarování ze služby obecně a z některých lidí zvlášť. Chci vás ujistit, že v tom rozhodně nejste sami.

K psychickému týrání žel v církvi dochází velice často. Jednak jde o případy vedoucích, kteří zneužívají svého postavení – někdy nechtěně či nevědomky. Trousí poznámky, které vyvádějí z míry a popuzují ty, k nimž je Bůh povolal, aby jim sloužili. Horším případem jsou vedoucí, kteří jed sarkasmu a kritiky šíří záměrně – jed, který nakonec z lidí plných potenciálu vysaje veškerý jejich elán, nadšení a vizi. Dalším případem jsou členové sboru, kteří usilují o získání pozice a moci za každou cenu. Takoví lidé jsou schopní bezcitně zaútočit na vedoucího, který jim stojí v cestě. A konečně se v církvi vyskytují i lidé trpící nedostatečnou sebedůvěrou, kteří si budují své sebevědomí na úkor druhých. Pokud jste se někdy stali obětí citového týrání, dobře víte, že to není nic příjemného.

„To nedokážeš nic udělat správně? Když jsem já byl v tvém věku, dělal jsem svým rodičům radost a nikdy jsem je nezklamal. Z tebe nikdy nic nevyroste.“ Mladému muži vytryskly slzy do očí, tvář mu zrudla hanbou a srdce mu zaplavil vztek vůči kritikovi. Proč ho táta nemůže přijmout takového, jaký je, a vidět na něm to dobré? Snažil se ze všech sil – opravdu dělal, co mohl, aby se mu zalíbil – ale bylo mu teprve dvanáct. Ačkoliv vynaložil veškeré úsilí, táta mu na to obvykle namítl: „A líp už to udělat neumíš?“

Většina hochů jeho věku by to již vzdala a od takového otce by nečekali nic než kritiku a hrubé jednání. Jason však hluboko ve svém nitru stále doufal, že ho otec jednoho dne konečně přijme a začne respektovat. Toužil po tom, aby ho táta někdy upřímně pochválil a ocenil jeho úsilí. Snažil se proto čím dál víc, jeho touha po uznání však zůstávala jen nedosažitelným snem. Ocital se proto ve stále větším krutém cyklu zklamání, roztrpčení a sebeobviňování.

To všechno se stalo už před více než třiceti lety. Proč se mu na mysl dodnes vrací dávné bolesti z dětství? Neměl by dokázat přijmout fakt, že tím poraženým nebyl on, ale jeho otec? Neměl by se přes to všechno už dávno přenést?

„Pastore, můžeš se vrátit zpět na zasedání staršovstva.“ Eileen sloužila jako účetní církve a v týmu vedoucích představovala jedinou ženou. Její slova přerušila jeho hloubavé, melancholické vzpomínání. Čekal ve své kanceláři, než staršovstvo dokončí výroční jednání o jeho pracovním výkonu a revizi platu.

V místním sboru Faith Community se za posledních dvacet pět let vystřídalo deset pastorů. Myšlenky na nelichotivou statistiku rozhodně nepovzbudily jeho skleslého ducha. Staršovstvo v minulosti propustilo pastory pokaždé, když členové sboru usoudili, že se věci nevyvíjejí správným směrem. Jason sám sebe přesvědčoval, že on bude výjimkou z tohoto pravidla. Staršovstvo mu přece dalo předem jasně najevo, že chce, aby změnil nefunkční systémy a zavedl změny, které sboru pomohou k růstu a k tomu, aby sbor zasáhl své okolí evangeliem. Hlavní roli při přijímání Jasona sehrál hlavní diákon sboru jménem Bob. Když Jason ve sboru začínal, Bob vynaložil veliké úsilí do toho, aby před lidmi podpořil autoritu nového pastora a často ho chválil za jeho vedení. Poslední dobou si ale Jason všiml, že už ho Bob nechválí tak jako dříve. Někdy se dokonce zdálo, že Boba nový pastor něčím irituje. Když před časem Jason staršovstvu navrhl zásadní změny, setkaly se s otevřeným odporem, někdy až posměškem – dokonce i ze strany Boba. 

Vzpomínky na tyto události se Jasonovi honily hlavou před ročním hodnocením jeho práce a naplňovaly ho nervozitou a nejistotou. Ačkoliv měl dobré úmysly, nedařilo se mu zalíbit jeho spolupracovníkům, což mu připomínalo zážitky z dětství s otcem. Ačkoliv věřil, že v posledních dvou letech odváděl pro sbor dobrou práci, rostly v něm před jednáním týmu obavy, jak to dopadne. Bál se, že staršovstvo upozorní na nedostatečný růst sboru a na další negativní faktory, kvůli nimž mu přinejmenším zamítne navýšení platu. Nakonec se naplnily jeho nejčernější obavy. 

Už když si sedal mezi volené vedoucí sboru, cítil ve vzduchu napětí. Výbor si za mluvčího zvolil Boba. „Pastore, máme tě rádi. Došli jsme však k závěru, že postrádáš to, co by sbor mělo posouvat dopředu. Nemůžeme zavírat oči nad tím, co se poslední dobu v našem společenství děje. Několik rodin už odešlo a další lidé hrozí, že nedojde-li ke změně vedení, odejdou také. Je to těžká situace. Hlasovali jsme a usnesli se na tom, že pro tebe bude nejlepší, abys sám rezignoval. Abychom ti změnu co nejvíce ulehčili, vyplatíme ti mzdu až do konce měsíce.“

Podobnou situací prošli mnozí pastoři. Slyšel jsem jejich příběhy, cítil jejich bolest a modlil se za jejich uzdravení z emocionálního týrání. Neděje se to výlučně jedné konkrétní generaci či pohlaví. Specifické okolnosti se v jednotlivých situacích liší, většina pastorů ale zažila jistou míru citového zneužití od svých kolegů, členů rodiny nebo lidí, jimž sloužili. Negativní minulé zkušenosti těchto pastorů často ještě umocní nový citový otřes, který aktuálně prožijí.

Pastoři sborů někdy takto trápí své pomocné pastory tím, že zastávají příliš kritické postoje k jejich chování a nápadům, anebo tyto pomocné pastory přehlížejí a upozaďují je tím, že jim odmítají naslouchat. Někteří kazatelé psychicky týrají své manželky nebo děti tak, že své frustrace přenášejí na svou rodinu, namísto toho, aby je vyřešili v přímé konfrontaci s těmi, kdo jim je způsobili.

Podobně jako Jason trpí mnoho kazatelů psychickou újmou ze strany těch, jimž slouží. Jiní se cítí být citově vydíráni bezohlednými poznámkami či chováním souvisejícím s jejich etnickou příslušností či pohlavím. I církev, podobně jako rodina, vytváří dynamické prostředí pro mezilidské vztahy – jak příjemné, tak zraňující.

Když jsem se zabýval tématem psychického týrání, vedl jsem osobní rozhovory s téměř třiceti služebníky na téma postupného procesu jejich uzdravení. Vycházel jsem zároveň z třiceti pěti let mých vlastních zkušeností ve službě člena týmu vedení, poradce, pastora a vedoucího denominace. Závěry svého bádání shrnu citátem jednoho služebníka, který takové týrání zažil: „Myslím, že zotavení z těchto věcí probíhá na více rovinách a pravděpodobně ho bude každý člověk zažívat malinko jinak. Spíše než „šest kroků k úplnému uzdravení“ doporučuji dívat se na celý proces jako na matici vzájemně provázaných a souvisejících změn chování a kroků, které je třeba učinit, z nichž všechny společně přispívají ke zdravé obnově.“

Níže uvedené body tedy nepředstavují postupné kroky k zaručenému uzdravení. Jde spíše o okruhy námětů k zamyšlení, které mohou přispět ke zlepšení citového rozpoložení člověka a jeho uzdravení. Některé nesou negativní konotaci, jiné pozitivní. Nepovažuji je za jediné prvky zmíněné „matice psychického zdraví“. Mohou však v člověku způsobit změnu perspektivy a být dobrým vykročením ke zdravému emocionálnímu naladění.

Nenechte se ochromit strachem, vinou či hanbou 

Probudili jste se někdy zbroceni potem z noční můry, v níž jste se ocitli ve strašidelné situaci, ale nedokázali se v ní ani pohnout? Nekorektní konfrontace může pastora zanechat ve stavu emocionálního šoku. Jestliže není schopný nastalou událost racionálně zpracovat, mohou ho vzniklé okolnosti zcela ochromit. Cítí se bezmocný a nedokáže se člověku, jenž ho psychicky týrá, postavit. Někdy si dokonce ani existenci emocionálního teroru nedokáže přiznat.

Když se pastor pokouší zlehčovat bolest, kterou pociťuje a říká si, že by se jako vedoucí takhle přece cítit neměl, jen tím své citové utrpení prohlubuje. Reálně existující psychické týrání znásobí vlastními pocity viny, hanby a trapnosti. Říká si: Kdybych byl dobrý člověk, určitě by se mi to nestalo. Alespoň částečně si za to mohu sám. Na jednu stranu je nepochybně chvályhodné a biblické uznat svou část viny v jakémkoliv vzniklém konfliktu. Pastoři však musí pamatovat na to, že žádný člověk na světě si nezaslouží, aby ho někdo dlouhodobě psychicky týral. Vyvarujte se toho přijímat zodpovědnost i za věci, které jste nezavinili.

Učiňte kroky, které vás posunou vpřed

Až se budete pokoušet urovnat vztah s člověkem, který vás emocionálně týral, mějte na paměti verš z Římanům 12,18: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi.“ Pavel v něm vybízí k milosti a milosrdenství, zároveň však křesťanům pomáhá pochopit, že nebude vždy možné žít s každým člověkem v pokoji. Pokud ten, kdo psychicky týrá druhé, své chování nedokáže uznat ani změnit, je třeba si jej držet od těla. Zejména to platí v případě, pokud jste vyčerpali z vaší strany všechny možnosti k dosažení pokojného řešení.

Pastor vykročí směrem k uzdravení ve chvíli, kdy si uvědomí, že své emoce a pocity prožívá opodstatněně a postaví se jim čelem. Oficiální diagnózu musí vždy stanovit odborník. Běžně se však stává, že mnoho kazatelů v důsledku svých zkušeností v církvi vykazuje znaky posttraumatické stresové poruchy. Opomíjené city samy nezmizí. Mohou zůstat skryté pod povrchem a znovu se vynořit v okamžiku, kdy to pastor nejméně očekává. Tehdy jej oberou o emocionální svěžest. Kroky, které člověka posunou vpřed, se mohou u každého lišit. Mezi první z nich však patří pevné rozhodnutí léčit se a hledat řešení.

Přijměte pomoc v jednání s vašimi minulými i současnými problémy

Služebník se někdy dokáže oddělit od člověka, který ho týral, nebo se vymanit ze situace, která k týrání vedla. Vzpomínky na prožité zraňující události v něm ale mohou ještě dlouho přetrvávat a zanechávat stopu v citové oblasti. Pokud člověk zjistí, že je doslova posedlý tím, že se mu v hlavě stále dokola přehrávají traumatické vzpomínky, potřebuje vyhledat pomoc důvěryhodného mentora či poradce, který mu nad nimi pomůže zvítězit. Kazatelé zažívají výzvy v oblasti psychiky a neměli by se to stydět přiznat a vyhledat odbornou pomoc.

Někteří církevní vedoucí v minulosti zlehčovali nebo dokonce očerňovali poradenskou péči s odůvodněním, že nepatří mezi biblické nástroje anebo ukazuje na nedostatek víry v Boží osvobozující moc. Takový přístup, nutící lidi vybrat si mezi odborným poradenstvím a Boží mocí, však paradoxně může způsobit další psychickou bolest a utrpení, a v extrémních případech se může sám o sobě stát týráním. Peter Scazzero ve své knize Emotionally Healthy Spirituality (Emocionálně zdravá spiritualita) jmenuje několik symptomů emocionálně nezdravé spirituality. Patří k nim:

• ignorování pocitů jako je vztek, smutek či strach,
• popírání toho, že minulost člověka může ovlivňovat jeho přítomnost,
• zdůrazňování hranice mezi světským a duchovním životem,
• popírání konfliktu skrze jeho zduchovňování,
• maskování naší zranitelnosti, slabosti či selhání.¹

Aktivně střezte sebe a svou rodinu před těmi, kdo vás chtějí týrat 

Kenneth C. Haugk ve své knize Antagonists in the Church (Antagonisté v církvi) popisuje vlastnosti našich zarytých odpůrců. V mnoha případech je synonymem slova „antagonista“ slovo „utlačovatel“ (ten, kdo nás psychicky týrá). Haugk k tomu uvádí: „Utlačovatelé jsou jedinci, kteří zneužijí okrajové skutečnosti a banální informace k tomu, aby na člověka vyvíjeli tlak, zaměstnávali ho svými nenasytnými požadavky a všemi dostupnými prostředky na něj útočili a podrývali jeho práci… Namísto budování jen boří a často se obracejí proti těm, kdo stojí ve vedení.“²

David v Žalmu 41,10 popisuje týrání, které zažil ze strany svých spolupracovníků: „I můj důvěrný přítel, jemuž jsem důvěřoval, který jídal můj chléb, proti mně vyvýšil patu.“ Lidé, kteří se s pastorem rychle sblíží a začnou ochotně přijímat jeho myšlenky, se někdy náhle změní ze spojence v agresora. Doslova přes noc se z obhájců stanou žalobci. Důvodem může být nedostatečná obezřetnost na straně pastora, který se jim svěří s něčím, co následně zneužijí. Mezi další příčiny takového obratu v chování může patřit porucha attachementu (citového pouta) na straně daného člověka nebo jeho hluboká charakterová vada. Ať už je důvod jakýkoli, bolest způsobená zradou dokáže u pastora vyvolat silnou citovou odezvu.

Davida vzniklá situace zaskočila. Pastorům se často děje totéž. Jak se mohou ti, jimž jsme sloužili, obětovali se pro ně, modlili se za ně, pastorovali a povzbuzovali je, obrátit proti nám? Na tuto otázku neexistuje uspokojivá odpověď. Jejich bizarnímu a agresivnímu chování asi nikdy neporozumíme. Můžeme se však rozhodnout jim odpustit a jít dál. Zároveň můžeme učinit příslušné kroky k tomu, abychom se do budoucna chránili před další újmou z jejich strany.

Pastor si zároveň musí dávat pozor sám na sebe a bedlivě sledovat, zda se u něj neprojevují tendence psychicky týrat ostatní. Takové chování dokáže lidi hluboce zranit. Buďte proto obzvláště citliví na to, jaké emoce projevujete ve vypjatých situacích. Obzvláště se to týká vaší vlastní rodiny. Požádejte je o pomoc a dejte jim svolení, aby vám dali najevo, kdykoliv začnete překračovat hranice zdravých citů. Otevřenou komunikací o těchto věcech můžete zabránit pokušení dříve, než problém nastane.

Vypěstujte si zdravý přístup ke zkouškám a učte se na ně správně reagovat

Služebníci někdy na každou těžkost hledí optikou duchovního boje. Ačkoliv by realitu Jobovy zkušenosti ani Pavlových slov z Efezským 6,12 neměli ignorovat, chybou je vidět každou nepříjemnou událost jako duchovní boj. Pastoři často trpí jednoduše proto, že žijí v padlém světě uprostřed padlých lidí. Ve světě ovládaném konflikty nelze zažívat kontinuální svobodu od konfliktů.

Boží služebník nikdy nesmí zlehčovat své utrpení ani utrpení druhých lidí. Pastoři někdy subjektivně přičítají vyšší váhu nezaslouženému příkoří, které zažívají, zatímco utrpení ostatních analyzují objektivními měřítky. Dostávají se tak do pokušení vystavovat na odiv své rány utržené v bitvách a vyprávět lidem o svém mučednickém údělu. Pastoři by se měli vyvarovat sebelítosti a uvědomit si, že rozhovory s těmi, kdo zažili bolest a kráčí po cestě k uzdravení, mohou posloužit i jim samým. Pokud Boží služebník investuje čas do toho, aby naslouchal druhým, může sklidit své vlastní uzdravení.

Mezi součásti zdravého zotavení patří i uvědomění si, že budoucnost člověka utvářejí dny, které jsou před ním, nikoliv za ním. Každého člověka ovlivňují jeho vzpomínky a minulé zkušenosti – dobré i zlé. Pastor si ale musí uvědomit, že jeho minulost nutně nepředstavuje jeho budoucnost. Zaměří-li se na dobré Boží záměry a intervence do jeho života, může se před ním otevřít mnohem nadějnější perspektiva budoucnosti. Jeremjášova prorocká slova pastorům předkládají lákavou vizi: 

„Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji, a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději“ (Jeremjáš 29,11).

Dávejte ve svém životě vědomě prostor radosti

Pokud pastor vynakládá veškerou svou psychickou energii jen na to, aby nějak přežil, zůstává pramalé místo pro radost. Emocionální týrání dokáže služebníka okrást o smysl pro humor, životní optimismus a zbytky důvěry v druhé lidi.

Pastor se potřebuje naučit šetřit svou psychickou energií a omezovat aktivity a interakce s lidmi, kteří z něj tuto energii vysávají a zanechávají v něm pocit prázdnoty. Útěchu mu může dodávat psaní deníku, do kterého si bude zaznamenávat své zkušenosti. Povzbudí ho zejména minulé vyhrané bitvy a vítězství nad vnitřními zraněními a křivdami. Může si tak připomínat cestu obnovy, kterou díky Pánově dobrotě již mnohokrát podnikl, a která ho vysvobodila z teroru minulých zkušeností.

Je také možné obnovovat své vyprahlé zdroje radosti tím, že začneme od malých věcí, které dokážeme ovlivnit, nikoliv od velkých problémů, které jsou mimo naši kontrolu. Naučit se oceňovat drobné životní radosti, jako je pohled na nádherného barevného ptáčka ve volné přírodě nebo vychutnání si oblíbeného jídla, může pomoci. Jakmile se naučíme radovat z maličkostí, po čase bude snazší znovu nabrat životní entusiasmus a získat pozitivní náhled na celkový obraz svého života.

Kazatelé si potřebují hýčkat zdravé vztahy, najít si koníčka a zažívat v životě zábavu a legraci. Klíčem je hýbat se, dělat něco, být aktivní. Začněte cvičit. Bůh nás stvořil tak, že existuje přímá souvislost mezi naším duševním a tělesným zdravím. Pastoři by měli zvážit obnovení aktivity, která jim v minulosti přinášela radost, nebo po které často snili. Měli by se také v maximální možné míře obklopit radostnými, optimistickými lidmi, kteří s nimi budou sdílet nadějnou vizi budoucnosti a povzbudí jejich víru v Pána.

Nezapomínejme na Přísloví 17,22: „Radostné srdce prospívá jako lék.“ Lidé, kteří patří mezi aktivní služebníky a pastory přesto, že zažili utrpení psychického týrání, obvykle nezahořknou. Rozhodnou se, že učiní nezbytné kroky potřebné ke svému zotavení, a očistí svá srdce od veškeré hořkosti. Mezi nejlepší protilátku, která člověku pomůže k uzdravení z psychického týrání, patří Ježíšova laskavost. Rozhodně chutná mnohem lépe než pilulka hořkosti. 

Poznámky

1. Peter Scazzero: Emotionally Healthy Spirituality (Emocionálně zdravá spiritualita), (Nashville: Thomas Nelson, 2006), str. 24.

2. Kenneth C. Haugk: Antagonists in the Church (Antagonisté v církvi), (Minneapolis: Augsburg, 1988), str. 59.

Jak ovládat naši emocionální energii

Pravidelně býváme svědky případů citového vyhoření či psychického zhroucení. Dozvídáme se o nich ze zpráv, zažíváme je během řízení, kdy čas od času za volantem někomu „rupnou nervy“, v každodenních situacích se potkáváme s lidmi, kterým v jistých situacích „bouchnou saze“. Na tyto skutečnosti se zaměřuje i kriminální reality show s příhodným názvem Snapped (Nervy v kýblu). Většina pastorů by účast v tomto pořadu odmítla, ačkoliv mnozí žijí na hraně emocionálního zhroucení či vyhoření. Pastor nemůže zabránit tendencím některých lidí psychicky mu ubližovat, může však minimalizovat škodu takového jednání a naučit se lépe pracovat se svou vnitřní energií.

Bůh nám dal do vínku emocionální složku – duši. Každý člověk je jedinečný a každý z nás zpracovává své životní zkušenosti a pocity jinak. Obecně vzato však obvykle naše první reakce na novou situaci bývá citová, a až později kognitivní, založená na rozumovém poznání. Kolik lidí například pod tlakem svých emocí něco zbrkle zakoupilo, a později litovali, že si to lépe nepromysleli? Následující rady mohou pastorům pomoci ovládat jejich emocionální energii:

Všímejte si svých pocitů
Jste šťastní, smutní, naštvaní, pokojní, bezradní nebo zoufalí? Lidé obvykle o svých emocích příliš nepřemýšlejí – jen jim dávají volný průchod. Pokud se ale člověk přinutí k tomu, aby o svých pocitech přemýšlel a zabýval se i tím, proč se cítí tak jak se cítí, činí tím první krok k tomu, aby své emoce dokázal lépe ovládat.

Myslete dříve, než promluvíte nebo něco uděláte
Les Parrot ve své knize „3 Seconds“ (Tři vteřiny) doporučuje, aby člověk počkal tři vteřiny, než v dané situaci emocionálně zareaguje. Našemu mozku to poskytne čas na přípravu lepší reakce než té první, spontánní, které můžeme později litovat.

Modlete se
K dílu Ducha svatého v nás patří růst ovoce sebeovládání. Každé z ovoce Ducha má svou emocionální složku. Přijímejte na modlitbách jeho zmocnění, které vám pomůže překonávat negativní pocity ze zraňujících okolností.