Vážení čtenáři, 

vítám vás u posledního letošního vydání Magazínu, které je zároveň i završením celé série roku 2021 nazvané Držet kurz. Na jaře jsme se zamýšleli nad tím, jak máme jako církve a křesťané navigovat v bouřlivých vodách současné kultury. V letním vydání jsme se vydali do svých vlastních vod a ptali jsme se, jak udržet ten správný kurz ve vlnách rozmanité církve, ať už jde o rozmanitost sociální, etnickou, teologickou apod. A v tomto posledním čísle se dotkneme tématu nejosobnějšího – jak udržet správný kurz v našich rodinách a manželstvích.     

V této souvislosti mi dovolte malou osobní noticku spojenou s mým vlastním rodinným a náboženským pozadím. Vyrůstal jsem v neúplné rodině v tehdy komunistickém, ateistickém Československu. Byť jsem osobně nikdy nepoznal vlastního otce, mužský vzor či příklad úplné rodiny mi nechyběl. Žili jsme totiž ve společném domě s dědou a babičkou, kteří spolu vydrželi po celý život. Přesto jsem však čas od času přemýšlel o tom, zda v budoucnu dokážu vytvořit stabilní manželství a dobře vychovat vlastní děti, když jsem neměl příklad v podobě manžela mé maminky a vlastního táty. Mým pochybnostem nepřispěly ani četné příklady neúplných rodin z mého okolí. 

Co se týče duchovního zázemí, o víře se u nás doma nikdy nemluvilo. (Až později jsem zjistil, že babička pocházela z věřící rodiny a víru si v určité skryté podobě zachovala). A pokud někdo zmínil náboženství někde ve veřejném prostoru, ať už šlo o školní vyučování, literaturu nebo sdělovací prostředky, tyto zmínky měly převážně negativní konotaci ve stylu Marxova „náboženství jako opia lidstva“. Přesto jsem kolem věku svých dvaceti let pocítil jakousi vnitřní potřebu duchovního hledání, která vyústila v to, že jsem se setkal s křesťanstvím a církví, a nakonec odevzdal svůj život v Kristu. 

Jedna z mnohých věcí, které mně v církvi povzbuzovaly a oslovovaly, byla zdravá a pevná manželství, která jsem mohl vidět u mnohých věřících i křesťanských vedoucích. Dodnes vzpomínám, jak nás na biblickou školu v Kolíně, kde jsem byl studentem, přijížděli vyučovat učitelé z domova i ciziny a já na nich (kromě jejich erudice) obdivoval právě jejich manželství. Často to totiž byli již starší lidé, kteří v manželském vztahu prožili podstatnou část života. A zdáli se stále šťastní!  V některých případech na školu přijížděli přímo se svými protějšky (a někdy i s dětmi!), nebo o nich minimálně krásně hovořili a já si říkal, že tak nějak by mělo vypadat jednou i moje manželství či moje rodina. 

I dnes, téměř po více než pětadvaceti letech ve vlastním manželství, si uvědomuji, jak pro mne byly tyto příklady důležité a jak formovaly mou vlastní cestu k budování manželského vztahu a rodiny. Kéž by církev stále zůstávala místem, kde lidé nalézají příklady a vzory. Obzvlášť v dnešním čase, kdy se setkáváme s tolika snahami instituci manželství a rodiny předefinovat, „rekonstruovat“ nebo minimálně podcenit jejich význam. V této souvislosti najdete na stránkách dnešního čísla mnoho dobrých myšlenek a povzbuzení, které můžete využít při budování svého současného či budoucího manželství a rodiny.    

Zároveň je však také důležité, aby v církvi nalézali domov, inspiraci či povzbuzení i ti, kterým se manželství z jakýchkoliv důvodů nevydařilo. Vysoké standardy, které si církev ohledně manželství drží a, věřím, že i udrží, by neměly zavdávat důvod, aby se rozvedení lidé v křesťanských společenstvích cítili jako Hester Prynneová z románu Šarlatové písmeno – viz článek     Služba rozvedeným rodinám.  Církev by měla být místem, kam si takoví lidé mohou přijít pro radu, útěchu, pomoc a uzdravení, které často tolik potřebují. A stejně to platí i o dětech, jež si prošly či procházejí zkušeností z rodin poznamenaných krizemi, rozvody či rozdělením. I na tato témata naleznete v dnešním čísle Magazínu články, rady a povzbuzení. 

Přeji příjemné čtení!