Milí čtenáři,

vítejte při čtení nového čísla našeho Magazínu praktické letniční teologie s názvem Zdraví služebníci – zdravé sbory. Zároveň mi dovolte v souvislosti s tímto aktuálním tématem zavzpomínat na dobu, kdy jsem jako čerstvě obrácený křesťan začal kolem svého dvacátého roku věku poznávat církev a život v ní. Šlo o přelomové období konce osmdesátých a začátku devadesátých let minulého století, kdy se dosavadní komunistický režim postupně hroutil a přicházelo období tolik vytoužené svobody. Naše Apoštolská církev měla za sebou dlouhé období života v ilegalitě a poměrně krátké období svobodné činnosti.

Pamatuji si, jak jsem chodíval do (tehdy jediného) pražského sboru naší církve a obdivoval nasazení jeho tehdejších vedoucích. Kromě nedělních bohoslužeb se konala většina aktivit u pastora doma, kde se několikrát týdně scházelo větší množství lidí – ať už na pravidelných ranních modlitebních setkáních či na dalších odpoledních či podvečerních aktivitách. Obdivoval jsem, jak to pastor a jeho rodina mohou takto zvládat.

Ve sboru také působili bratři, kteří měli náročná zaměstnání a současně intenzivně sloužili v církvi. Nejednou jsem například na úterní biblické hodině slyšel, že konkrétní vedoucí měl noční směnu, ze které jel přímo sloužit lidem do vězení a následně se po krátké odpolední pauze jal vyučovat právě na zmíněné biblické hodině, odkud odjížděl opět na noční směnu.

Na jednu stranu šlo o krásná léta. Něco se intenzivně dělo ve společnosti a v církvi a mnozí chtěli být u toho. A to i za cenu (často velkých) osobních obětí. Vždyť ta nově nabytá možnost svobodně zvěstovat evangelium a sloužit společnosti, jež na tuto službu často kladně reagovala, představovala určitý druh zadostiučinění za ta mnohá léta útrap a pronásledování. A tak mnozí věřící a vedoucí žili opravdu aktivně.

I tehdy se v církvi objevovala témata odpočinku či sabatu. Zdálo se však, že  ona intenzivní doba jejich praktickému vyjádření moc nenahrává – vždyť žeň byla tak veliká a dělníků stále tak málo! Slovo dovolená se v některých kruzích považovalo za nepatřičné a péče o tělo v podobě tělesného cvičení se ve světle 1 Timoteovi 4,8 shledávala velmi málo užitečnou.

Čas však postupně přinesl své výzvy a v životech (minimálně některých) služebníků se začalo projevovat jednak určité zklamání z postupného vývoje ve společnosti či v církvi a jednak i únava z onoho intenzivního tempa uplynulých let. A v některých případech nešlo jen o únavu, ale i o konkrétní zdravotní obtíže, které měly s intenzitou dřívější služby souvislost. A tak se témata tělesného odpočinku a fyzického cvičení postupně vracela s větší intenzitou na půdu debat v církvi a časem se staly i součástí pravidelných vyučování.

V posledních letech k těmto debatám přibylo i téma duševního zdraví a odpočinku. A to jednak v souvislosti se současným vývojem (především) v životech mladé generace ve společnosti a potažmo i v církvi, a jednak v souvislosti s generací služebníků, kteří věnovali intenzivní službě podstatnou část své energie a síly a kteří dnes zažívají, jak právě nedostatek odpočinku či nedostatečná péče o duševní zdraví přinášejí své ovoce i do jejich životů. Proto se i v rámci struktury Apoštolské církve zformovala konkrétní možnost řízeného odpočinku (tzv. sabatikalu) pro služebníky.

A právě těmto důležitým tématům tělesného a duševního zdraví a potřeby odpočinku se ve velké míře věnuje i dnešní číslo našeho Magazínu. Neboť zdraví našich křesťanských společenství je do značné míry úměrné zdraví vedoucích, kteří tato společenství vedou.

Přeji inspirativní čtení a pokud možno slunné letní dny!

Radek Smetana, editor časopisu