John je tichý, vážný patnáctiletý hoch postižený autismem. Dlouhou dobu jsem si myslela, že mě nemá rád.
Přesto jsem ho každou neděli s úsměvem a nadšením zdravila: „Ahoj, Johne!“
Vždy zareagoval pokývnutím.
Jednu neděli se mnou John náhle zahájil rozhovor. Zeptal se: „Jsi v pořádku?“
Došlo mi, že se musel doslechnout o mé nedávné automobilové nehodě. A tak jsem Johna ujistila, že je mi dobře a že mé zranění nebylo vážné, protože jsem si jen zlomila palec u nohy.
„Tak to je dobře,“ odpověděl John. „Měl jsem o tebe starost.“
Usmála jsem se a poděkovala mu za jeho zájem.
Další Johnova slova mě velice překvapila: „Jsi moje kamarádka.“
Od té doby se naše přátelství prohloubilo – stejně jako Johnův zájem o následování Ježíše. Na posledním vánočním shromáždění označil náš sbor za „svůj“.
V březnu se mě John zeptal, jak studovat Bibli. V dubnu mě požádal o pravidelné studium Bible. O několik týdnů později projevil zájem o vodní křest.
John představuje pozoruhodný příklad toho, co se může stát, když milujete lidi takové, jací jsou, ukazujete jim na Ježíše a modlíte se za ně. Není učednictví právě o tom?
Téměř šest let sloužím jako pastorka lidí se zvláštními potřebami. Během té doby Bůh neustále proměňuje můj náhled na věc prostřednictvím přátel, jako je John.
Po celé roky jsem se domnívala, že postižení lidé potřebují církev. Dnes si uvědomuji, že také církev potřebuje je. Rozdíl v těchto dvou pohledech na věc se může zdát zanedbatelný, ale není to tak.
Apoštol Pavel v 1. Korintským 12,27 napsal: „Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy.“ Každý člen má něco, čím přispívá celku. Každý člověk má své zkušenosti, dary a silné stránky, které si Bůh může použít ke své slávě.
Platí to neméně pro lidi s postižením. Jestliže selháváme v tom, abychom je integrovali do našich sborů a činili z nich učedníky, okrádáme se o vše, co nám mohou nabídnout.
Dobrá zpráva evangelia spočívá v tom, že ať jsme kýmkoli, Bůh má pro nás svůj plán, záměr a místo v Kristově těle.
Postižení potřebují stejné evangelium. Někdy však musíme upravit způsob jeho prezentace. Níže uvádím deset zásad, které je třeba mít na paměti při službě lidem s postižením – a koneckonců i komukoli jinému.
1. Zahajujte aktivně rozhovory. Každý člověk ocení, když je vítaný, milovaný a přijímaný. Dokonce i typ člověka, který není příliš společenský, ocení váš přátelský pozdrav, který může pomoci prolomit ledy.
Záměrně naslouchejte těm, kdo si chtějí povídat. Pomáhejte jim vnímat, že jim někdo naslouchá a rozumí jim.
2. Naplňujte potřeby lidí. Existují odlišné typy lidí a každý představuje originál. Všichni lidé však mají stejné základní potřeby, jako je hlad, žízeň, potřeba přístřeší a bezpečí. Všichni také potřebujeme přátele a společenství. Dokud nebudou uspokojeny naše základní potřeby, nemůžeme očekávat růst v ostatních oblastech.
Potřeby postižených lidí mají někdy specifickou podobu. Pro církev je to příležitost následovat Ježíšův příklad. Kristus věděl, že sami nemůžeme naplnit svou potřebu vykoupení, a proto zemřel na kříži zástupně za nás.
Když se na službu druhým díváme z této perspektivy, vede nás to k touze učinit naši pomoc pro ně co nejpřístupnější.
3. Budujte vztahy. Poznávejte lidi – zajímejte se o to, co je baví a co nebaví, jaké mají koníčky a čím jsou zvláštní či jedineční. Scházejte se s nimi mimo shromáždění církve. Spřátelte se.
Mluvte spolu o Boží lásce a přátelství, sdílejte, co Bůh udělal ve vašem životě. U lidí s vývojovou poruchou nezapomeňte udržovat konverzaci na přiměřené úrovni.
4. Podporujte je. Buďte jim k dispozici v dobách stresu, nemoci a smutku.
Nezlehčujte pocity žádného člověka. Některé boje se mohou zdát bezvýznamné, ale pro člověka, který je prožívá, jsou důležité.
Například problémy autisty se smyslovým vnímáním mohou být ostatním obtížně pochopitelné, nejsou však rozhodně bezvýznamné. Přehlížení takových věcí poškozuje vztahy.
5. Přizpůsobujte průběžně svůj přístup. Pavel Korintským napsal, že jim bude dávat duchovní mléko tak dlouho, dokud nebudou připraveni na „hutný pokrm“ Božího slova. (1. Korintským 3,2)
Jak to konkrétně vypadá, bude případ od případu záviset na tom, v jaké fázi učednické cesty se daný člověk právě nachází.
Člověku s vývojovým postižením se zpočátku snažím vštípit několik jednoduchých pravdivých výroků. Například: Každý člověk zhřešil. Ježíš za nás zemřel a vstal z mrtvých. Můžeme se pro Ježíše rozhodnout. Bůh chce být naším přítelem.
6. Buďte kreativní. Neváhejte přemýšlet jinak a hledat nové, fungující vyučovací metody.
V minulosti jsem sdílela evangelium pomocí smyslových předmětů jako rýže či korálky. Vysvětlovala jsem význam pojmu Kristovo tělo pomocí hračky Mr. Potato Head. Dokonce jsem použila platformu videohry Minecraft a postavila v něm repliku Ježíšova posledního týdne před ukřižováním.
Podobné učednické metody mohou někomu připadat zvláštní. Zažila jsem však, jak si je Duch svatý používá k tomu, aby otevíral lidská srdce a mysli Božím pravdám.
7. Buďte důslední. Pokud se někomu věnujete v oblasti učednictví, vyžaduje to věrnost a vytrvalost i na vaší straně. Jestliže někomu slíbíte, že se s ním budete pravidelně scházet na týdenním setkání skupinky nebo jednou měsíčně k osobnímu rozhovoru u oběda, dělejte to. Na vaší věrnosti a důslednosti záleží – zejména těm, kdo často bývají opomíjeni a odsouváni na okraj společnosti.
8. Oslavujte vítězství. Růst stojí za oslavu. Oslavte, když někdo absolvuje školu nebo získá zaměstnání a zejména všechna duchovní vítězství.
Ujistěte se, že lidé s postižením, kteří chtějí následovat Ježíše ve vodním křtu, mají příležitost tak učinit, ať už to bude znamenat postavit rampu pro vozíčkáře nebo mít po ruce pomocníky, kteří jim do vody a z vody pomůžou.
9. Vytvářejte příležitosti pro službu. Bůh nás stvořil k činění dobrých skutků (Efezským 2,10). Přesto se mnoho lidí s postižením cítí být ze života církve vyloučeno.
Pomozte každému najít místo pro konání dobrých skutků. Berte ohled na jejich osobnost, ale nedovolte, aby to omezovalo jejich možnosti.
Příkladem je John, který patří mezi introverty. Ačkoli by určitě nechtěl uvádět lidi na bohoslužby, je otevřený pomáhat v některých společenských situacích. Nedávno například skvěle pomohl na akci věnované osobám se speciálními potřebami.
10. Vytvářejte příležitosti k vedení. Někteří lidé s postižením pracují jako duchovní na plný úvazek. Jiní zastávají klíčové dobrovolnické vedoucí pozice v místních církvích od starších sboru po vedoucí domácích skupinek.
Vytvořte prostor pro všechny typy lidí – včetně lidí s postižením – k vedení, službě a používání jejich duchovních obdarování.
Ježíš řekl: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Matouš 28,19-20)
Z Velkého poslání není nikdo vyloučen. Evangelium je tu pro všechny bez výjimek. Každý je vítán. Každý má v Božím království své místo a Bůh má s jeho životem svůj jedinečný záměr.
Učednictví lidí s postižením se často velice podobá učednictví kohokoli jiného. Jindy nás může přivést až za hranice našich možností a do míst, kde jsme donuceni plně spoléhat na Boha. Ústředním bodem poslání církve každopádně zůstává zpřístupňovat evangelium všem lidem.
I v obdobích, kdy je služba těžká, můžeme důvěřovat Ježíšovu ujištění, že je s námi – neustále.
Komentáře: no replies