Znám lékaře, který často dokáže identifikovat fyzické problémy člověka ze způsobu jeho chůze. Tam, kde většina lidí nevidí víc než kulhání, rozezná tento odborník podvrtnutý kotník, bolest kyčle nebo patní ostruhu.

Stejně jako kulhání může i osamělost mít různé příčiny. Bližší pohled na ty, kdo takto trpí, nám jako církevním vedoucím ochotným se angažovat může pomoci rozeznat, co se v jejich životě skutečně děje.

Osamělost ve Spojených státech

Na počátku roku 2020, dříve, než USA zasáhla první vlna covidu-19, jsem ve spolupráci se společností Barna Group provedla výzkum, který odhalil alarmující míru osamělosti. Asi čtrnáct procent Američanů tehdy uvedlo, že se cítí osamělí neustále. Devatenáct procent prožívalo pocity osamělosti denně, ale ne neustále. A jedenadvacet procent uvedlo, že se cítí osamělí v posledním týdnu, ale ne každý den. Ti, kdo uvedli, že v uplynulém týdnu neprožívali žádné pocity osamělosti, představovali menšinu (47 %).

Je pravděpodobné, že podíl lidí zažívajících osamělost od té doby vzrostl. Mnozí během pandemie ztratili své přátele a členy rodiny. Jiní prožili rozčarování v práci, ve vztazích a z politiky. A ještě jiní se poslední dobou cítí odříznutí, opomíjení, nedocenění a zranění.

Pocity osamělosti zažívaly vzestupnou tendenci již před pandemií. V online průzkumech společnosti Cigna Corporation, prováděných mezi dospělými Američany, se mezi lety 2018 a 2019 podíl respondentů, přiznávajících pocity osamělosti, v tomto období zvýšil o sedm procentních bodů z 54 % na 61 %.

Bylo by pohodlné svalit odpovědnost za šířící se celospolečenský problém osamělosti na povinné sociální odstupy během covidu. Problém však zjevně existoval již předtím.

Pocity osamělosti se vyskytují zejména u mladších generací. V průzkumu společnosti Cigna z roku 2019 uvedlo pocit osamělosti přibližně osm z deseti příslušníků generace Z (79 %) a 71 % mileniálů, zatímco u generace baby boomerů to bylo 50 %.

Jiná studie od společnosti Barna uvádí, že jen 32 % mileniálů (jimž v době studie bylo mezi 21 a 35 lety) se v posledním týdnu necítilo osaměle. Je to výrazný rozdíl ve srovnání s 43 % příslušníků generace X (36-54 let) a 64 % generace baby boomerů.

Jistou ochranu proti samotě poskytuje manželství. Více než polovina sezdaných respondentů studie Barna (56 %) uvedla, že se v uplynulém týdnu necítili osaměle, ve srovnání s 38 % svobodných dospělých.

Nicméně mládí není příčinou osamělosti a manželství není všelék. Pocit osamělosti může postihnout každého. Základní problémy začínají ve vztazích.

Ztráta

K pocitu osamělosti přispívá zármutek po smrti milované osoby.

Ztráta blízké osoby je bohužel běžnou životní zkušeností. Podle amerického Úřadu pro sčítání lidu (U.S. Census Bureau) zažilo smrt partnera či partnerky 58 % žen a 28 % mužů ve věku 75 let a více.

Jedna studie odhaduje, že na každé úmrtí způsobené covidem-19 v USA připadá v průměru devět lidí, kteří ztratili rodiče, prarodiče, sourozence, manžela nebo dítě. Když lidé ztratí milovanou osobu, procházejí bouřlivým procesem stesku, smutku a osamělosti.

Osamělost způsobená úmrtím blízkého člověka může na člověka čas od času doléhat i po letech. Ztráta blízké osoby však není hlavní příčinou americké epidemie osamělosti.

Eroze vztahů

Někdy prožíváme pocity osamělosti, protože nezažíváme dostatečně hluboké, blízké či pevné vztahy – vztahy založené na vzájemné důvěře a závazku.

Tyto potřeby intimity a závazku bývají často naplňovány v rodině, zejména pak v manželství.

Mladí dospělí však dnes obvykle vstupují do manželství později, pokud vůbec. Na cestě k němu v současné době mnozí žijí se svými partnery a partnerkami nezávazně.

Zpráva Pew Research Center z roku 2019 odhalila, že dospělí Američané nyní častěji společně žijí nesezdaní než v manželství.

Ti, kteří v době průzkumu žili v nezávazném soužití, uváděli nižší míru důvěry a spokojenosti než lidé sezdaní. Nesezdaní respondenti například méně často důvěřují svému partnerovi, že jim bude věrný, že bude jednat v jejich nejlepším zájmu nebo že jim bude vždy říkat pravdu. Rovněž vyjadřovali menší spokojenost v klíčových oblastech, jako je komunikace, rozdělení domácích prací či výchova dětí.

Jinými slovy, nezávazné soužití partnerů zdaleka nepředstavuje moderní verzi závazného partnerství, jakým je manželství. Namísto toho představuje mezikrok, který dnes mnozí podstupují před uzavřením manželství nebo návratem ke svobodnému životu, a často s sebou nese velikou vztahovou nestabilitu a nejistotu.

Na nejisté půdě se nacházejí i další druhy vztahů. V knize Fault Lines: Fractured Families and How to Mend Them (Linie zlomu: Jak uzdravit roztříštěné rodiny) uvádí profesor Cornellovy univerzity Karl Pillemer, že 27 % dospělých Američanů úplně přerušilo kontakt se svým rodičem, dítětem, sourozencem či jiným členem širší rodiny.

Ohrožena jsou i přátelství. Podle průzkumu Centra pro výzkum amerického života se počet blízkých přátel uváděných dospělými Američany v posledních letech snížil, a to zejména mezi muži. V roce 1990 mělo 55 % mužů alespoň šest blízkých přátel (nepočítaje příbuzné). Dnes takový počet blízkých přátel uvádí pouze 27 % mužů a celých 15 % dnes tvrdí, že nemají vůbec žádné blízké přátele (oproti 3 % v roce 1990).

Osamělost lze tedy částečně přičíst na vrub tomu, že máme potíže s navazováním a udržováním potřebných hlubokých dlouhodobých vztahů.

Někteří lidé si připadají osamělí, protože jednoduše nemají dost času na to, aby se stýkali s lidmi.

Sociální potřeby introvertů mohou být uspokojeny snadněji než potřeby extrovertů. Každý z nás však ve svém životě potřebuje druhé. Úbytek vztahů naznačuje, že právě tento – jeden z nejlépe řešitelných – druhů osamělosti sužuje mnohé.

Osamělost lze částečně přičíst na vrub tomu, že máme potíže s navazováním a udržováním potřebných hlubokých dlouhodobých vztahů.

Nenaplněná očekávání

Příčiny osamělosti mohou spočívat i v našich nepřiměřených očekáváních, která do vztahů vkládáme. Požadavky některých lidí na vztahy většina lidí jednoduše nedokáže naplnit.

Jeden mladý muž mi například tvrdil, že by se cítil méně osaměle, kdyby mohl ve vztazích vyjadřovat své názory, aniž by mu někdo oponoval. To je samozřejmě nereálné. Neshody se objevují i v těch nejbližších, nejlaskavějších vztazích – a jak vidíme na sociálních sítích, tak i v těch nejpovrchnějších.

Představy tohoto mladého muže však prozrazují očekávání, že ti, kdo ho milují, s ním budou buď souhlasit, nebo svůj nesouhlas neprojeví. Člověk, jenž nesouhlas ztotožňuje s odmítnutím, od sebe pravděpodobně bude lidi odpuzovat a cítit se stále osaměleji.

Dobré vztahy vyžadují citové a časové investice. Ti, kdo chtějí přátelství s nekonečným proudem úsměvů a bez možnosti říci: „Rád bych s tebou probral něco, co mě dost rozrušilo“, ve skutečnosti o přátelství vůbec nestojí.

Lidé potřebují vztahy, zahrnující vzájemnou péči a zájem, nikoli jednostrannou útěchu. Cokoli jiného je jen povrchní vztah, který zanechává obě strany nenaplněné a osamělé.

Podle Pillemera rodiče dospělých dětí často obviňují zetě nebo snachu z toho, že vrazili klín mezi ně a jejich dospělé dítě, namísto aby změnili svá očekávání ohledně míry času a pozornosti, které jim jejich potomek po uzavření manželství dokáže věnovat.

Někteří lidé mají potíže s přijetím realistických očekávání ohledně svého místa v životě druhého člověka. Ačkoliv si jich druhý velice považuje, cítí se odmítnuti, pokud nezaujímají nejvyšší příčku. Ať už se jedná o vztah s dítětem, sourozencem nebo přítelem, nezdravé soupeření o první místo vede k nesplněným očekáváním, dysfunkci a pocitům osamělosti.

K vytváření nerealistických očekávání přispívají výraznou měrou i sociální média. Zobrazování zdánlivě dokonalých životů ostatních v lidech vyvolává pocit, že jejich vlastní vztahy nejsou dost dobré, což přispívá k osamělosti.

Dostupnost tolika způsobů komunikace v nás také může vzbudit dojem, že bychom měli být neustále „on-line“ pro případ, že by o nás někdo projevil zájem – a že musíme ostatní informovat o všem, co se v našem životě děje. To ale nemusí být nutně pravda.

Kladení nerealistických požadavků na druhé lidi zbytečně zatěžuje jejich čas a pozornost, aniž by dokázalo změnit míru jejich zájmu a péče. Pochopení této skutečnosti otevírá dveře ke zdravějším vztahům.

Nedostatek sebedůvěry

Dalším důvodem osamělosti může být nedostatek sebedůvěry. Kromě demografických údajů jsem se lidí ptala i na jiné pocity než osamělost a identifikovala některé, které s osamělostí korespondují. Ukázalo se, že s ní úzce souvisí malá sebedůvěra.

Čím více se cítíte osamělí, tím pravděpodobněji se budete potýkat s pocity nízké sebedůvěry. Ve skutečnosti 70 % lidí, kteří prožívali neustálou osamělost, uvedlo, že také denně prožívají nedostatek sebejistoty.

Na opačném konci spektra šetření bylo 81 % lidí, kteří v předchozím týdnu neprožívali žádný pocit osamělosti, a kteří zároveň neuváděli problém s nedostatkem sebedůvěry či nejistotou. Když lidé říkají, že se cítí nejistí, často tím ve skutečnosti myslí, že se necítí být oceňováni svým okolím.

Může jít také o logický závěr plynoucí z jejich životních zkušeností. V kultuře opovrhování, diskriminace a šikany si mnozí nesou citové jizvy po zneužívání a špatném zacházení.

Čím jste osamělejší, tím pravděpodobněji se budete potýkat s pocity nízké sebedůvěry.

Někteří Američané žijí ve strachu, že přijdou o pracovní příležitosti nebo že budou ohroženi na životě kvůli své rase nebo etnickému původu. Těmto překážkám čelí zejména Američané černé pleti, což zřejmě částečně vysvětluje zvýšenou míru osamělosti v této demografické skupině.

Existují i další zdroje malé sebedůvěry a nejistoty, související s osamělostí. Někteří mají z různých důvodů problémy uvěřit tomu, že jsou hodni pozornosti a náklonnosti, což jim ztěžuje navazování blízkých vztahů. Tento druh nejistoty může spustit cyklus rostoucí izolace a osamělosti, protože lidé vnímají odmítnutí tam, kde není, nebo se raději od druhých izolují, aby odmítnutí předešli.

Jak mohou pomoci církve

Bohu na osamělých lidech záleží. Když se lidé cítí osaměle, zajisté se k němu mohou obracet. Bůh si k řešení problému osamělosti povolává i rodiny křesťanských společenství.

Církevní vedoucí potřebují v boji se samotou podporovat vřelé, hluboké, trvalé vztahy nejen v rámci svých sborů, ale i v rámci širší okolní komunity.

Na většinu příčin způsobujících osamělost neexistují rychlá řešení. Neexistují ani dlouhé seznamy řešení, které by vzešly z jednotlivých výzkumů.

Přesto však existují minimálně čtyři věci, které každá místní církev může a měla by dělat.

1. Buďte si vědomi problému osamělosti.

Začíná to vyvrácením přesvědčení, že dobrý křesťan osamělostí nikdy nemůže trpět.

Zjistila jsem, že praktikující křesťané ve srovnání s ostatními Američany osamělost stigmatizují. Lidé mají potřebu vztahů – mezi sebou navzájem i s Bohem. Osamělost na tuto potřebu poukazuje.

David svou osamělost přiznává v Žalmu 25: „Pohleď na mě a smiluj se nade mnou, protože jsem osamělý a zkroušený. Soužení mého srdce se množí, vyveď mě z mých úzkostí!“ (verše 16-17)

2. Podporujte proces vedoucí k prohlubování vztahů.

Během vyučování biblických principů ve vztazích se zmiňujte také o zvládání pocitu odmítnutí, který často přivádí člověka k osamění.

Jedna z účinných strategií spočívá v pomoci lidem změnit smýšlení tak, aby své negativní závěry začali pokládat za pouhé hypotézy, které je potřeba potvrdit či vyvrátit pomocí jasných důkazů.

Představte si například, že dospělá dcera nepřijela na svátky domů k rodičům, a oni se domnívají, že jejich zeť je nemá rád. Abyste zastavili myšlenky, které mají potenciál vážně narušit jejich rodinné vztahy, přeptejte se jich, zda mohou dokázat, že neexistuje jiné možné vysvětlení; například nedostatek volna nebo pocit povinnosti střídavě během svátků navštěvovat obě větve širší rodiny. Pokud rodiče svůj předpoklad nemohou dokázat, povzbuďte je, aby si nevytvářeli zášť a nechovali se, jako by jejich podezření byla automaticky pravdivá.

Pokud pomůžeme lidem přemýšlet o vztazích s větším nadhledem, přerušíme škodlivé cykly vztahové dysfunkce a osamělosti.

Jak říká Jakub 1,19: „Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“

Samozřejmě, že člověk v životě někdy zažije odmítnutí, zradu a neférové jednání. Pomsta a hořkost však nepředstavují Kristovu cestu. Pro ty, kdo trpí vztahovým traumatem, existuje naděje a uzdravení.

Ukažte lidem cestu k odpuštění, aniž byste jejich bolest jakkoliv snižovali. A budete-li svědky nespravedlnosti, postavte se jí čelem.

Pomáhat lidem vyrovnat se s odmítnutím nebo domnělým odmítnutím podobným způsobem jako to činil Kristus, riziko jejich osamělosti snižuje.

3. Vytvářejte prostor pro sounáležitost.

Sounáležitost a osamělost málokdy delší dobu koexistují pohromadě.

Sounáležitost je vzájemné pouto, které se mezi lidmi časem vytvoří prostřednictvím jejich častých a povzbuzujících interakcí. Pocit sounáležitosti samozřejmě nelze v nikom vyvolat na povel. Musíme ho společně vybudovat.

Církev by v této oblasti měla vynikat. Písmo věřící koneckonců vybízí, aby se společně scházeli a vzájemně se povzbuzovali (Židům 10,25).

Církevní vedoucí mohou napomáhat pocitu sounáležitosti také prostřednictvím podpory zdravých rodin.

Pokud se například v prostorách církve koná svatba nebo sbor nabízí předmanželské poradenství, neúčtujte za tyto služby vysoké poplatky nebo páru naopak nabídněte finanční pomoc.

Nezůstávejte ale jen u svatby. Nabízejte snoubencům péči a vedení před i po uzavření manželství.

4. Budujte blízké a důvěrné vztahy.

Sdílení času a místa s ostatními je přirozenou cestou, jak porazit osamělost.

Apoštolové křesťanům často připomínali, aby byli pohostinní. (Římanům 12,13; Židům 13,2; 1. Petrův 4,9; 3. Janův 8)

Jak to však uvádět do praxe v dnešní době? Začíná to naším přátelským chováním ve sboru nebo setkáním s člověkem na neutrálním místě mimo sbor, například v restauraci.

Jádro pohostinnosti však spočívá v otevření našich domovů a životů ostatním. Mnozí objevili bezpečný způsob, jak to učinit, i během pandemie.

Vyššímu riziku osamělosti čelí lidé, kteří jsou odkázáni na to zůstávat doma anebo ovdověli. Stejným potížím ale čelí i mladí dospělí a dospívající. Na svobodné lidi doléhá tíživý pocit osamění zejména o svátcích.

Pokud omezujete návštěvy vedoucích u členů sboru jen na narození a úmrtí v jejich rodinách, nemusíte si všimnout těch, kteří velice potřebují pomoci. Přechod čerstvě plnoletých k samostatnosti může obzvláště doprovázet pocit osamělosti, stejně jako výchova malých dětí nebo nutnost učit se žít se ztrátou fyzické hybnosti. Některým křesťanům jejich profese, povolání či okolnosti nedovolují, aby se v jakémkoliv sboru usadili na déle než na pár let.

Proč tedy nevyužít další příležitosti k posílání vedoucích církve nebo dobrovolníků, aby pomáhali lidem s každodenními životními záležitostmi? Členové církve, kteří začnou lidem posílat přání k narozeninám či roznášet jídlo v rámci potravinové pomoci, tím navíc mohou vyřešit i svou vlastní osamělost.

Společná setkávání

Církev může hrát roli v boji proti pocitům osamělosti skrze podporu uspokojujících vztahů. Může toho dosáhnout aktivní pomocí při vytváření těchto vztahů, při výuce vztahovým zásadám, doprovázením truchlících, moderací při řešení konfliktů a vytvářením kultury důvěryhodnosti, přátelskosti a sounáležitosti.

Vzájemné povzbuzování představuje jeden z důvodů, proč se scházíme. Pojmenovávání výše zmíněných otázek z kazatelny je dobrým prvním krokem, ale nemůžeme se u něj zastavit. Musíme o společenství nejen mluvit, ale také ho budovat. Mnohé z toho se může dít organicky, když se lidé účastní života církve.

Pokud se zaměřujeme na programy a akce a zapomínáme na vztahy, míjí se naše práce účinkem. Cíleným budováním přátelských vztahů však budeme účinně bojovat s osamělostí, ať už děláme cokoliv – uctíváme Boha, rovnáme židle nebo krmíme hladové.

Jestliže začneme jednat podle práva, milovat milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem (Micheáš 6,8) a milovat své bližní jako sami sebe, (Marek 12,31) měli by se lidé okolo nás cítit méně osamělí.