Sebevražda. Jedno z nejmrazivějších a nejzlověstnějších slov, jaká existují. Málokterý výraz vyvolává intenzivnější niterné reakce a bolestnější lidské emoce. Představuje pohromu zlomených srdcí, promarněného potenciálu, zdrcující bezmoci a předčasně vyhaslých životů.

Jak to však souvisí s církevními vedoucími? Nejsou snad křesťané – a zejména pastoři – vůči pokušení, zmatkům a tragédiím sebevražd imunní?

Sebevražda je po všech stránkách rozsáhlé, složité a kontroverzní téma jak z hlediska duchovního, tak i společenského a psychologického. Pokud bychom jako lidé k sobě byli upřímní, většina z nás by asi přiznala, že se v nás ve zranitelných chvílích rozběhly fantazie či letmé myšlenky na to, jaké by to bylo bolestné situaci definitivně uniknout. Zoufalství, beznaděj a sklíčenost zažívá do jisté míry občas každý z nás.

Jak tedy účinně sloužit lidem, kteří se potýkají se sebevražednými myšlenkami, pocity a impulzy? Stejně jako u většiny problémů je především nutné pojmenovat je a uvědomit si jejich realitu a závažnost.

Příliš dlouho se v mnoha církevních kruzích téma duševních nemocí bagatelizovalo či dokonce popíralo. Všude okolo nás přitom žijí zranění, vnitřními konflikty sužovaní a utlačovaní lidé – a jejich nárůst připomíná epidemii nebývalé dynamiky. Církve tvoří skuteční lidé, kteří mají skutečné potřeby a potřebují skutečnou pomoc.

I někteří křesťané, včetně pastorů, uvažují o sebevraždě a někdy ji dokonají. Církev musí ukončit mlčení, zbavit se tabu, odstranit stud a smazat stigma spojené s duševními a vztahovými problémy. 

Církev musí ukončit mlčení, zbavit se tabu, odstranit stud a smazat stigma spojené s duševními a vztahovými problémy. 

Boží slovo o lidských problémech nemlčí, nedělá tajnosti, nevyvolává stud ani je nestigmatizuje, a to ani pokud jde o znepokojivé téma sebevraždy. Bible své postavy nelakuje narůžovo a nijak nezastírá jejich zápasy v citové oblasti.

Písmo ve skutečnosti přináší příběh sedmi postav, které si sáhly na život: Abímelek (Soudců 9,52-54), Samson (Soudců 16,23-31), Saul a jeho zbrojnoš (1. Samuelova 31,1-5), Achítofel (2. Samuelova 17,23), Zimri (1. Královská 16,18) a nejznámější Jidáš Iškariotský (Matouš 27,3-5).

Několik Božích vyvolených vůdců – včetně Eliáše, Davida a Jonáše – se navíc potýkalo se sebevražednými myšlenkami a pocity. Mnohé biblické pasáže dojemně popisují jejich smutný nářek, intenzivní osamělost, zmatek, ztrátu smyslu života, krajní zoufalství, mučivou agónii a vrcholnou beznaděj.

Otázka pro současnou církev zní: Jak můžeme účinně sloužit lidem, kteří se potýkají se sebevražednými sklony?

Předcházejte situacím

Zajisté platí, že snazší a účinnější než léčba je vždy prevence. Ačkoli není vždy možné zachránit člověka, který se příliš dlouhou dobu utápí v proudu sebevražedných myšlenek, existují způsoby, jak takovým lidem sloužit preventivně – a nenechat je do takového stavu vůbec dospět. Pomůže nám v tom držet se následujících čtyř důležitých principů:

1. Pečujte sami o sebe. Chceme-li být vzorem pro své rodiny a sbory, musíme sami zůstávat zdraví. Stejně jako u většiny záležitostí našeho života a služby platí, že jednoduše nemůžeme dávat to, co sami nemáme.

Když v letadle nastane krizová situace, mají si cestující nejprve nasadit vlastní kyslíkové masky, než začnou s jejich nasazováním pomáhat ostatním. Podobně ani my nebudeme schopni účinně vyučovat druhé a sloužit jim, jestliže budeme zanedbávat sami sebe.

Mnoho křesťanů, zejména pastorů, se však cítí provinile, když se starají o své osobní potřeby. Snaží se své bližní milovat více než sebe, což dlouhodobě nemůže fungovat.

Zdravá a přiměřená péče o sebe sama je nepostradatelná. Služba je plná specifických stresorů, dlouhodobé osamělosti a častých pocitů sklíčenosti. Především musíme střežit své srdce a pečovat o ně a tomu pak učit i své stádo (Přísloví 4,23).

2. Skoncujte se studem a stigmatizací. Musíme ze sebe a ze svých církví udělat emocionálně bezpečné místo, kde se zranění lidé mohou svěřit se svou bolestí a bojem. Pro mnoho lidí je ta rozlehlá místnost, v níž se naše sbory tradičně scházejí, vším možným, jen ne skutečným útočištěm. Obavy z kritiky, odsouzení a odmítnutí zraněným lidem brání v tom, aby otevřeli své nitro a upřímně mluvili o svém utrpení a zápasech.

Všichni si potřebujeme osvojit a přivlastnit lásku, milost, milosrdenství a odpuštění Ježíše Krista. Mlčení, tajnůstkářství, stud a stigma často brání tomu, aby se církve staly bezpečným útočištěm pro zraněné lidi a jejich narušené vztahy.

3. Vyučujte ostatní. Musíme odvážně a přitom citlivě vyzařovat světlo, mluvit pravdu a být solí v našem potemnělém, oklamaném a rozkládajícím se svět.

V průzkumu společnosti LifeWay Research z roku 2014 uvedlo 23 % hlavních pastorů protestantských církví, že osobně bojují s duševní nemocí. Navzdory tomu však 66 % pastorů uvedlo, že o duševních nemocech kážou nebo vyučují jen velice zřídka.

Potřebujeme, aby se církevní vedoucí zabývali sebevražednými sklony a dalšími problémy duševního a vztahového zdraví. Obnáší to průběžné sebevzdělávání v těchto tématech, abychom o nich mohli mluvit se znalostí věci. Naše vyučování může zahrnovat i poučení z našich vlastních zkušeností.

4. Podávejte pomocnou ruku zraněným. V neposlední řadě potřebujeme konkrétní, praktické strategie, jak sloužit lidem v jejich zármutku, ať už se potýkají s duševní nemocí, prožívají vztahové problémy nebo truchlí nad ztrátou milované osoby.

Trpící, zranění a traumatizovaní lidé jsou náchylní k upadnutí do osamění a zoufalství. Často však současně bývají vnímaví a otevření vůči evangeliu.

Nepromarněme příležitosti ujít kus cesty po boku lidí se zlomeným srdcem, projevovat jim Kristův soucit a představit jim toho, jenž jim nabízí naději a uzdravení.

Sledujte a naslouchejte

Sebevražedné sklony narůstají v postupně se stupňujícím kontinuu lidské úzkosti – od bolestných emocí (sebevražedné zoufalství) přes obsedantní myšlenky (sebevražedné představy) až po destruktivní činy (pokusy o sebevraždu). Tyto jevy musíte ve svém společenství bedlivě sledovat a moudře vyhodnocovat.

Ne každý, kdo o sebevraždě mluví, se o ni pokusí, a ne každý, kdo se o ni pokusí, o tom předem otevřeně mluví. Je tedy nezbytné brát vážně každou hrozbu sebevraždy, ať už je jakkoli skrytá či nejasná. I když se vám zdá, že někdo jen prosí o pomoc nebo na sebe dramaticky strhává pozornost, hrozící nebezpečí raději nepodceňujte.

Existují značné rozdíly mezi jednotlivými druhy výhružných sebevražedných gest a pokusů o sebevraždu. Studie například ukazují, že dospívající dívky vykazují sebevražedné sklony nejčastěji, zároveň však s nejnižší smrtností. Naopak starší muži o ní mluví a vyhrožují jí nejméně, ale mají nejvyšší míru dokonaných sebevražd.

Nebuďme však na omylu, sebevraždu může spáchat kdokoliv. Lidé jakéhokoli věku, pohlaví či etnika se mohou dostat v životě do situace, kdy se pokusí o sebevraždu – a jejich skutek pro ně pak bude velice destruktivní, i kdyby byl jejich pokus neúspěšný. Někteří z těch, kteří pokus o sebevraždu přežijí, skončí s poškozením mozku nebo jinými zraněními, která jim trvale změní život.

Sebevražedné chování je velice složité a komplexní. Nemá jedinou a až vůbec ne jednotnou příčinu. Přestože k sebevražednému chování může přispívat mnoho různých faktorů, existuje řada společných charakteristik.

Sebevražedné myšlenky se často dostavují, když má člověk pocit, že není schopen zvládnout těžkou situaci, z níž nevidí cestu ven. Může jít o finanční problémy, úmrtí blízké osoby, ukončení vztahu, vyčerpávající nemoc či vážný zdravotní stav.

Klaďte otázky

Co byste měli dělat při podezření, že má někdo depresi nebo sebevražedné sklony? Ačkoli to může být nepříjemné, začněte tím, že se laskavě a citlivě zeptáte, jak se dotyčnému daří po citové stránce.

To je samozřejmě snazší, máte-li s danou osobou vztah. Staré přísloví říká, že nejlepší čas na zasazení stromu byl před dvaceti lety a druhý nejlepší čas je nyní. Stejný princip platí i zde. Nejlepší čas na budování vztahu s člověkem v krizi je před krizí, ale druhý nejlepší čas je dnes.

Překonat trapnou chvíli je mnohem snazší než kázat na pohřbu člověka, který tragicky, předčasně a zbytečně přišel o život. 

Mnoho pastorů z pochopitelných důvodů váhá, zda se ptát členů svých sborů na jejich duševní zdraví. Na vedoucí mohou doléhat obavy z rozpaků nebo zraněných citů. Překonat trapnou chvíli je ale mnohem snazší než kázat na pohřbu člověka, který tragicky, předčasně a zbytečně přišel o život. 

Zeptat se s láskou a bez odsuzování, zda se člověk zabýval myšlenkami na sebevraždu, může nejen přinést cenné a zásadní informace, ale může také dát vystrašenému, úzkostnému, depresivnímu a zdrcenému člověku pocit, že ho někdo přijímá, chápe a oceňuje. Citlivost vůči srdcím lidí ke křesťanskému chování nepochybně patří a napodobujeme jím Krista.

Mějte na paměti, že pokušení není hřích – ani pokušení ukončit svůj život. Člověk, který si připouští sebevražedné myšlenky, nepotřebuje pokárání, ale pomoc.

Aktivně zasahujte

Máte-li podezření, že má někdo byť jen mírné sebevražedné sklony, vyhodnoťte potenciální krizi pomocí tří klíčových otázek:

1. Má nějaký plán? Prchavé či dokonce obsedantní sebevražedné myšlenky vzbuzují podstatně menší obavy než existence jasně vypracovaného plánu sebevraždy.

2. Má k dispozici příslušné prostředky? Prověřte, co má reálně k dispozici (např. zbraně, léky atd.).

3. Jak bezprostřední je tato hrozba? Člověk, jenž delší dobu vyhrožuje, že si koupí zbraň, je v méně bezprostředním ohrožení než osoba, která nabitou střelnou zbraň vlastní.

Pokud někdo nemůže nebo nechce ujistit vás, členy rodiny a blízké, že v souladu se svými sebevražednými myšlenkami a pocity nebude jednat, musíte okamžitě přijmout vhodná opatření. Jestliže dotyčný nesouhlasí s tím, že vyhledá pomoc, zavolejte záchrannou službu. V mnoha případech musí být sebevrah nedobrovolně hospitalizován.

Snažte se porozumět

Jedním z klíčů k účinné službě lidem, kteří se potýkají se sebevražednými myšlenkami, je porozumět jejich zkresleným myšlenkovým pochodům. Výzkumy ukazují, že lidé se sebevražednými myšlenkami téměř všeobecně zastávají iracionální názor, že spáchání sebevraždy je nejlepší nebo dokonce jediné východisko z jejich situace. Většina z nich navíc věří, že pokud odejdou, nebudou nikomu chybět.

Emocionálně přetížení lidé tak často mylně usuzují, že neexistuje žádná naděje ani pomoc, nikdo se o ně nezajímá a nic nemůže jejich zoufalou situaci zvrátit.

Lidé si musí uvědomit, že sebevražda nikdy nic nevyřeší. Potřebují někoho, kdo je s láskou povede k poznání, že ukončení života není nikdy tou nejlepší, natož jedinou možností.

Lidé se sebevražednými sklony potřebují jak pastorační péči, tak péči o duševní zdraví. Osobně je provázejte při získávání potřebné úrovně odborné léčby, od ambulantní psychoterapie až po ústavní stabilizační pobyt.

Vzdělávejte se v tom, jak účinně reagovat na sebevražedné krize. Stejně jako záchranáři pravidelně cvičí resuscitaci a další krizové zásahy, aby v bezvýchodné situaci nezpanikařili, měli byste si i vy vypracovat plán pomoci sebevrahům, pravidelně si ho opakovat a procvičovat.

Navažte ve svém městě či regionu vztahy s důvěryhodnými terapeuty. Zjistěte si telefonní čísla národních linek pomoci. Seznamte se s tím, jak v podobných situacích postupovat, a na koho se v nemocnicích obracet v případech nutnosti dobrovolné i nedobrovolné hospitalizace.

Buďte zraněným lidem k dispozici, ujišťujte se, že jsou v bezpečí a zůstávejte s nimi ve spojení.

Veďte

Tragické je, že ne vždy se podaří sebevraždě zabránit. Když k ní dojde, mohou truchlící rodinní příslušníci a přátelé i celé společenství vašeho města ocenit láskyplnou péči, zájem a projevy soucitu vašeho sboru.

Lidé jsou často Ježíšově lásce otevření ve chvílích, kdy jsou zlomení. Obrovský stud a stigma sebevraždy však mohou službu i ztěžovat.

Sebevražda je pro pozůstalé zničující. Kromě zármutku, který prožívají nejbližší rodinní příslušníci, sebevražda otřese církvemi, školami a celými komunitami a zarmoutí je. Sebevražda mladého člověka může vést k řetězci dalších sebevražd mladistvých po celém městě.

Co mohou dělat pastoři a vedoucí služeb? Sebevražda představuje krizi obrovských rozměrů s traumatickými následky a může zasáhnout i ty nejmenší místní církve. Jak v takových chvílích správně stát v roli vedoucího a poskytovat lidem potřebnou lásku, soucit, péči a útěchu? Jak pomoci těm, kterým sloužíme, vyrovnat se s úzkostí, zmatkem, pocitem viny, rozhořčením, zmatkem a bolestí srdce, kterou po sobě sebevražda zanechává?

V mandarínském obrázkovém písmu neexistuje specifický symbol pro slovo „krize“. Zapisuje se složeninou jiných dvou symbolů – obrázků pro „nebezpečí“ (což nám dává smysl) a pro „příležitost“ (jejíž souvislost s krizovou situací je již méně zřetelná). Když se lidé ve sboru nacházejí v krizi, hledejte příležitosti, jak jim uprostřed bolesti, agónie a často nesnesitelného utrpení prokazovat lásku a sloužit jim.

Po sebevraždě často vyvstávají v myslích lidí tíživé, sužující otázky týkající se věčného určení zesnulého. Jedná se o mimořádně citlivou záležitost a takové otázky jsou jistě oprávněné. Nesmíme je však využít pro teologické hádky vyvolávající rozbroje či chladné vynášení zákonických soudů.

V této době potřebujete truchlícímu poukázat na milujícího Otce a ujistit rodinu a přátele o jeho neutuchající útěše, laskavosti, lásce, porozumění, milosti, slitování a odpuštění. Apoštol Pavel prohlásil, že v současné době vidíme věci nedokonale, zastřeně, a že naše pozemské poznání je částečné a neúplné (1. Korintským 13,12).

Stejně jako v jiných situacích, kdy na lidi doléhá traumatizující zármutek, cíleně uplatňujte osvědčené postupy pastorační péče a služby pozůstalým blízkým. Mějte na paměti, že pravděpodobně prožívají úporný kolotoč bolestných emocí, včetně pocitu viny, studu, rozhořčení, marnosti, bezmoci a neutuchajícího smutku. Oslovte je, podpořte, povzbuďte, naslouchejte, souciťte s nimi a modlete se za ně. A nepřestávejte v tom. Budou to potřebovat.

Na co si dát pozor

K běžným indikátorům sebevražedných myšlenek patří:

• pocit uvěznění či beznaděje
• řeči o tom, že jste pro ostatní přítěží
• pocit nesnesitelné emocionální či fyzické bolesti
• přehnané zaujetí násilím či smrtí
• silné výkyvy nálad
• řeči o pomstě, vině či studu
• rozrušení nebo zvýšený stav úzkosti
• změny osobnosti, návyků nebo spánkového režimu
• nové nebo zvýšené užívání drog a alkoholu
• rizikové chování, například neopatrné řízení auta
• náhlá touha dát si do pořádku své záležitosti, sepsat závěť, rozdat věci atd.
• popisování potenciálního způsobu sebevraždy (např. zbraně nebo látky)
• izolace
• psychomotorické rozrušení, jako je nervózní popocházení nebo mnutí rukou
• loučení s ostatními, jako by to bylo naposledy
• ztráta radosti z dříve příjemných činností, jako je jídlo, cvičení, společenské interakce nebo sex
• vyjadřování silných výčitek svědomí a sebekritiky
• projevy lítosti nad tím, že žijete nebo že jste se vůbec narodili
• prohlášení typu „každému jsem ukradený“ nebo „kdybych tu nebyl, nikomu bych nechyběl“

Znejte rizika

Bez ohledu na to, zda člověk vyslovuje nahlas sebevražedné myšlenky nebo pocity, je třeba věnovat pozornost následujícím rizikovým faktorům:

• deprese nebo jiné duševní poruchy
• poruchy způsobené zneužíváním návykových látek
• zdravotní stav, zejména nemoci se špatnou diagnózou
• chronická bolest
• předchozí pokus o sebevraždu
• vnitřní boj ohledně sexuální identity
• nemožnost přístupu k péči o duševní zdraví
• právní problémy
• šikana
• výpověď z práce
• úmrtí blízké osoby
• nedávný rozvod nebo odmítnutí blízkou osobou
• ubíjející finanční potíže nebo rozsáhlé zadlužení
• rodinná anamnéza duševní poruchy nebo zneužívání návykových látek
• rodinná anamnéza sebevraždy
• zneužívání, zanedbávání, incest nebo trauma v rodině
• násilí v rodině, včetně fyzického nebo sexuálního zneužívání
• držení zbraní nebo jiných střelných zbraní v domácnosti
• nedávné propuštění z vězení
• vystavení sebevražednému chování jiných osob, např. členů rodiny, vrstevníků nebo známých osobností