Představuje rozmanitost biblickou hodnotu?

Amerika podle institutu Brookings zažívá v současné době „explozi rozmanitosti“. Zpráva institutu uvádí, že „někdy po roce 2040 již ve Spojených státech nebude žádná rasová majorita“.

Nárůst etnické rozmanitosti církve Assemblies of God celonárodní demografický trend odráží, ba dokonce jej i předbíhá. Podle institutu Brookings žilo v roce 2010 ve Spojených státech 61,5 % bělochů, zbytek tvořily etnické a rasové minority. V naší církvi AG tento poměr v současné době činí 56 % ku 44 %. Zdá se, že společenství našich sborů otočí poměr menšin a většiny dříve, než se tak stane v národě.

AG bude kvůli tomu potřebovat na všech úrovních stále rozmanitější strukturu vedení. Můžeme se ptát, proč je to vlastně důležité. Potřebujeme skutečně usilovat o rozmanitost ve vedení jen kvůli rozmanitosti samotné? Je podobnost špatná věc? Jak na rozmanitost nahlíží Nový zákon?

Jde o velice důležité otázky, zejména když si pod termínem rozmanitost každý představí něco jiného. V USA má podpora diverzity dopad na legislativu, politiku náboru zaměstnanců i přijímání studentů na univerzity. Pro některé znamená nárůst rozmanitosti vytvoření prostoru pro lidi z historicky znevýhodněných skupin. Jiným zavání nezdravou politickou korektností.

A co k tomuto tématu říká Písmo? Ačkoliv v Bibli slovo „rozmanitost“ jako takové nenajdeme, myšlenku na ni přináší biblický text opakovaně a hlasitě. Ve skutečnosti neexistuje mnoho lidí, kteří by v úsilí o vytváření prostoru pro rozmanitost překonali apoštola Pavla. Tomu zajisté nešlo o politikaření. Jednoduše toužil po tom, aby celým svým životem odrážel Boží srdce a jeho poslání oslovovat všechny lidi evangeliem.

Poznatky z Pavlova života mohou pomoci i nám při sestavování našich týmů vedoucích.

Rozmanitost v rané církvi

Pro Pavla představovala rozmanitost více než ctnostný ideál. Obklopoval se muži i ženami, Židy i Řeky, lidmi z nejrůznějších společenských vrstev, s nimiž spolupracoval na šíření jediného poselství evangelia a závisel na nich. Jeho rozmanitý tým pojila dohromady teologická jednota.

Pozoruhodné je, že etnická, genderová a sociální rozmanitost rané církve ve skutečnosti podtrhovala pravdivost apoštolského poselství.

Pavel sloužil spolu s lidmi, kteří byli vzájemně odlišní, přesto je ale spojovala stejná víra a poslání. Korintským připomíná, že „jsme spolupracovníci ve službě Bohu“ (1. Korintským 3,9 – NIV). Pavel si nepřál, aby odlišnosti mezi vedoucími plodily rozdělení, které by odpoutávalo jejich pozornost od Boha a jeho díla.

Rozliční vedoucí církve, kteří Korint navštěvovali, představovali spoluslužebníky ve víře, nikoliv konkurenty evangelia prosazující nebiblická učení či odlišné morální hodnoty. (viz 1. Korintským 3,6) Jinak řečeno, jejich rozmanitost vycházela z vydanosti Ježíšovu poslání. Rozmanitost hrála důležitou roli ve škále vůdčích hodnot. Měla však své hranice a zakotvení v biblickém učení.

Pozoruhodné je, že etnická, genderová a sociální rozmanitost rané církve ve skutečnosti podtrhovala pravdivost apoštolského poselství. Pomysleme na lidi, kteří sloužili spolu s Pavlem a pocházeli z jiného rasového či etnického prostředí.

Pavel pohanům jen nekázal evangelium. Činil z nich učedníky, zmocňoval je a vychovával z nich nové vedoucí církve. Nebál se sloužit po boku lidí, kteří se mu úplně nepodobali.

Titus byl Řek, kterého Pavel popisuje jako svého „společníka a spolupracovníka“. (2. Korintským 8,23) Titus Pavla doprovodil na cestě do Jeruzaléma, aby tím ostatním apoštolům demonstrovali, že evangelium sklízí úspěchy i mezi pohany. (Galatským 2,1-10) Pavel Titovi věnoval jednu ze svých pastorálních epištol a ustanovil ho pastorem na Krétě. (Titův 1,4-5)

Mezi další Pavlovy spolupracovníky patřil Šimon, který měl latinské příjmení Niger, což znamená „Černý“. (Skutky 13,1) Šimon zřejmě pocházel z Afriky. Lukáš v dřívější části Skutků popsal jiného konvertitu z Etiopie, (Skutky 8,26-40), afrického regionu, ležícího v oblasti dnešního severního Súdánu. Šimon sloužil po Pavlově boku a byl součástí týmu, který ho vyslal k pohanům. (Skutky 13,1-3)

Pavel si ve službě vážil i žen. Ženy v jeho okolí vyučovaly, vedly, financovaly službu a dohlížely na místní církve.

Lydie byla podnikatelka, jejíž domov se stal zárodkem nově vznikající církve ve Filipech. (Skutky 16,14-40) Priscilla, manželka Akvily, byla učitelka, jež po Pavlově boku sloužila v Efezu a Korintu. (Římanům 16,3; 1. Korintským 16,19; 2. Timoteovi 4,19)

Foibé patřila mezi „diakonky církve, která je v Kenchrejích“ a stala se „pomocnicí mnoha lidí“ včetně Pavla. (Římanům 16,1-2) Pavel Foibé svěřil zodpovědnost za doručení dopisu a jeho prezentaci křesťanům v Římě.

Pavlův služební tým zahrnoval lidi z různých socioekonomických prostředí. Několik vedoucích sborů, kterým psal ve svých dopisech, mělo jména typická pro otroky, například Sekundus, Junie, Urban a Kvartus. (Skutky 20,4; Římanům 16,7.9.23) Junii Pavel dokonce nazývá „významným apoštolem“ (Římanům 16,7 – B21).

List Filemonovi popisuje situaci uprchlého otroka Onezima. Pavel se v něm Onezima zastává a vyjadřuje touhu sloužit spolu s ním bok po boku. (Filemonovi 13) Podle církevní tradice se Onezim nakonec stal biskupem církve v Efezu.

Vážit si rozmanitosti samozřejmě na druhou stranu neznamená, že nesmíme sloužit spolu s lidmi, kteří se nám podobají. Pavel byl helénistický Žid, stejně jako řada jeho blízkých společníků včetně Barnabáše z Kypru, židovského Řeka z Malé Asie Timoteje či Žida a římského občana Silase. (viz Skutky 4,36; 16,1; 16:38) Tito společníci s Pavlem trávili hodně času a pojily je podobné životní zkušenosti.

Bez ohledu na ostatní vzájemné rozdíly a podobnosti členů Pavlova týmu všechny tyto lidi spojovala stejná víra v Ježíše. Zde se chápání rozmanitosti moderní společností neshoduje s biblickou perspektivou. Písmo nepovažuje rozmanitost za absolutní hodnotu samu o sobě.

Různorodost ve vedení vyplynula z poslání získávat učedníky ze všech národů. Pro Pavla rozmanitost neznamenala zavrhnutí podobností, které by křesťany měly spojovat. Ve svých listech se snaží sjednocovat různorodé církve v rámci stejné víry a morální hodnotové tradice, která ctí Boha.

Rozmanitost současné církve

Čemu se tedy od Pavla v oblasti rozmanitosti vedení můžeme přiučit? Dnešní církev si z jeho přístupu může odnést tři důležité poznatky:

Za prvé, nikdo nemůže sloužit sám.

Potřebujete tým, jenž je stejně rozmanitý jako lidé, které se snažíte oslovit.

Pavel si vážil příspěvků všech typů lidí a závisel na nich, protože jeho cílem bylo získat každého člověka pro Krista. I my můžeme záměrně diverzifikovat vedení tak, aby odráželo naše misijní pole.

Pavel si vážil příspěvků všech typů lidí a závisel na nich, protože jeho cílem bylo získat každého člověka pro Krista.

Za druhé, rozmanitost a podobnost mohou existovat vedle sebe.

Mezi Pavlovy blízké společníky patřili lidé, kteří se mu hodně podobali, i ti, kteří se od něj výrazně lišili. Podstatné je, že všichni Pavlovi kolegové sdíleli stejnou víru. Mezi lidmi, kteří se podíleli na naplňování jejich společného poslání, současně existovala podobnost i rozmanitost.

Za třetí, rozmanitost je výzva.

Při jedné příležitosti Pavel konfrontoval Petra a další vedoucí kvůli jejich předsudkům vůči pohanským věřícím. (Galatským 2,11-21) Musel to být náročný rozhovor, Pavel však věděl, že je pro budoucnost církve zásadní a nevyhnutelný.

Růst v rozmanitosti vyžaduje tvrdou práci, cílevědomost a někdy i nepohodlí. Stojí však za to. I ve společenstvích, která nejsou rasově a etnicky rozmanitá, mohou církve záměrně podporovat ženy či lidi z různých sociálních vrstev i generací a svěřovat jim viditelné oblasti vedení.

Pointou je, abychom v souladu s Božím posláním cíleně toužili po rozmanitém zastoupení týmů našich vedoucích. Rozmanitost v církvi nemá mít ideologické základy, ale vycházet z poslání, které nám na zemi Ježíš svěřil.

Příklad Pavlova života nám nabízí příležitosti k trvalé sebereflexi. Kéž bychom učinili inventuru našich služebních týmů i vůdcovských hodnot a zvážili, co můžeme změnit, aby plně odrážely složení společnosti města a regionu, jemuž sloužíme.

Zatímco tak činíme, držme se pevně svých podobností ve víře a morálních tradic, které nás spojují a sjednocují v Božím poslání získávat lidi pro Krista.

Autor: Rodolfo Galvan Estrada III

Rodolfo Galvan Estrada III, Ph.D. je pomocným profesorem Nového zákona centra Miranda na Vanguard University v Costa Mesa v Kalifornii.

Reklama