Ještě ve vašem sboru nepatří k seniorům, ale většinou už ani do skupiny rodičů s malými dětmi. Ti, kdo se nacházejí uprostřed těchto životních fází, však také mají své potřeby. A mnozí z nich mají pocit, že jsou jejich potřeby přehlíženy.

Ve středním věku, životním obdobím zhruba mezi čtyřiceti a šedesáti pěti lety, procházejí lidé procesem změn. Jejich děti opouštějí domov a vstupují do světa dospělých. A péči naopak začínají vyžadovat jejich rodiče. A do toho všeho je třeba se připravovat na důchod.

Ke změnám může dojít i ve sboru. Aktivní a věrní návštěvníci, kteří stáli v centru sborového života, když vychovávali děti, si po přechodu do dalšího období často připadají neviditelní. Někteří členové sboru středního věku se postupně stále méně zapojují do sborového života – nebo jej úplně opustí.

O této problematice píši již přes deset let. Poté, co jsem vyslechla příběhy mnoha lidí ve středním věku, kteří navštěvují církev, jsem se rozhodla provést si vlastní průzkum. V tomto neformálním průzkumu jsem se křesťanů starších čtyřiceti let ptala, zda jsou po čtyřicítce zapojeni do života církve více, méně nebo stejně než předtím a proč. Průzkumu se zúčastnilo přes pět set lidí

Zhruba polovina respondentů uvedla, že se zapojují stejně nebo víc. Mnozí si pochvalovali, že jim střední věk otevřel nové příležitosti k růstu, službě a vztahům.

Druhá polovina naopak uvedla, že se během středního věku stáhla z významného zapojení v církvi nebo z církve úplně odešla.

Aktivní a věrní návštěvníci, kteří byli v centru sborového života, když vychovávali děti, si po přechodu do dalšího období často připadají neviditelní.

Druhou skupinu trápilo několik klíčových témat. Někteří uvedli, že zvýšená péče o děti a pracovní povinnosti jim ztěžují účast na bohoslužbách. Jiní uváděli problém s politikařením a rozdělením v církvi. Mnoho lidí uvedlo, že mají pocit, že v jejich sboru pro ně již není místo a že do něj nezapadají.

Ti, kteří se vytráceli ze sborového života, obecně vyjadřovali touhu po duchovním růstu a společenství. Často se však cítili osamělí v době, kdy zoufale potřebovali pociťovat lásku a podporu spoluvěřících.

Vedoucí církve, kteří jsou k těmto skutečnostem citliví, mohou vyjít vstříc členům ve středním věku tam, kde se nacházejí, a sloužit jim způsobem, který bude prospěšný pro celý sbor.

Začněte tím, že tyto členy poznáte a seznámíte se s jejich situací.

Rodiče se syndromem opuštěného hnízda

Velké množství respondentů průzkumu uvedlo tentýž příběh: většina programů v jejich sborech se zaměřuje na rodiny s dětmi do osmnácti let. Jakmile jejich děti ukončily střední školu a odešly z domova, začali se členové středního věku cítit ve vlastních sborech jako outsideři.

Několik rodičů, jejichž děti opustily hnízdo, zahanbeně přiznalo, že si přehnaného důrazu na rodiny s malými dětmi ve své církvi nevšimli v době, kdy z této pozornosti jejich rodiny samy těžily.

Příslušníci generace X v mnoha sborech rozvinuli programy pro děti a mládež. Jakmile jejich děti vyrostly, začali se někteří z nich cítit odsunuti na vedlejší kolej.

Nezadaní dospělí

Řada respondentů mi připomněla, jak těžké může být navštěvovat sbor jako nezadaný. Svobodní křesťané mají často pocit, že si neustále jen přisedají ke stolům určeným pouze pro páry a rodiny.

Podle amerického úřadu pro sčítání lidu tvoří téměř polovinu (45 %) dospělé populace ve Spojených státech nezadaní lidé.

Ať už jsou lidé nezadaní z důvodu rozvodu či úmrtí partnera nebo se nikdy neoženili či nevdali, svobodní dospělí ve středním věku často mnohem palčivěji pociťují nesoulad mezi církevní kulturou zaměřenou na rodinu a zkušeností vlastního života.

Ti, kdo pečují o blízké

Vyslechla jsem mnoho bolestných příběhů o tom, jak je těžké udržet si spojení s místní církví, když intenzivně pečujete o někoho ze svých blízkých.

Podle údajů Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) přibližně čtvrtina dospělých v USA poskytuje neplacenou péči někomu s dlouhodobou nemocí nebo postižením. Mnozí z nich jsou lidé středního věku, kteří pečují o stárnoucí rodiče, postižené děti nebo chronicky nemocného manžela (manželku).

Tyto povinnosti si na pečovatelích vybírají svou daň. CDC uvádí, že laičtí pečovatelé (neplacení) často trpí depresemi, úzkostmi, zhoršujícím se zdravotním stavem a finančními problémy.

Církve, které vnímají sociální práci jako součást svého poslání, mají příležitost poskytovat těmto rodinám trvalou duchovní podporu. Mnoho lidí, kteří pečují o druhé a nemohou osobně navštěvovat církev a účastnit se jejích aktivit, se bohužel cítí osamělí a zapomenutí.

Služba lidem ve středním věku

Výše uvedené kategorie samozřejmě nepokrývají celou škálu zkušeností lidí středního věku. Někteří čtyřicátníci, padesátníci a dokonce i šedesátníci ještě mají doma předškoláky. Jiní žijí s dospělými dětmi, které se vrátily do rodinného hnízda. Další vychovávají vnoučata.

Bez ohledu na okolnosti, v nichž se nacházejí, potřebují lidé ve středním věku i senioři okoušet ze strany svého sboru trvalou podporu.

Uctívání, učednictví, modlitby, služba a dávání by pro křesťany měly být celoživotní praxí. Udržet členy všech věkových kategorií zapojené do života církve však vyžaduje péči, prozíravost a cílevědomost.

Změna církevní kultury tak, aby se stala vstřícnější a inkluzivnější pro všechny lidi, začíná dialogem. Promluvte si s věřícími ve středním věku, kteří nepřestali chodit do sboru. Pokud je to možné, promluvte si i s těmi, kdo sbor opustili.

Jak členové středního věku, kteří zůstávají aktivní v církvi, využívají svá obdarování? Jaké programy podporují v této fázi jejich života jejich duchovní růst a učednictví?

Existují způsoby, jak může sbor lépe podporovat a povzbuzovat ty, kdo polevili ve svém zapojení ve sboru?

Ačkoli může být nepříjemné mluvit s těmi, kteří přestali chodit, mohou takové rozhovory poskytnout cenný pohled na věc i příležitosti k obnovení kontaktů. S jakými problémy se tito lidé potýkají? Nepřehlíží je vaše církev?

Tyto konverzace vás možná podnítí k zamyšlení nad spuštěním nových aktivit. Tou nejlepší cestou však nemusí nutně být programy pro lidi konkrétního věku. Zvažte následující možnosti, jak zapojit příslušníky střední generace do sborového života:

• Otevřete skupinky a studijní programy zaměřené na problémy, které se obvykle týkají lidí ve středním věku, ale rozhodně se nemusí týkat jen jich. Příkladem témat mohou být finanční plán zajištění na důchod, hledání záměru pro svůj život, Boží plán pro naše zaměstnání, péče o blízkou osobu nebo služba duchovně ztraceným dětem.
• Podporujte tvorbu mentorských vztahů mezi zralými křesťany a nově obrácenými lidmi.
• Vytvářejte mezigenerační služební týmy, sborové brigády, komunitní službu a krátkodobé misijní cesty.
• Otevřete podpůrné skupiny pro pečující osoby, pro lidi procházející rozvodem a pro truchlící.
• Plánujte zábavné, neformální sborové akce, na kterých mohou lidé navazovat vztahy.
• Zapojte lidi všech věkových kategorií do týmů, které jsou viditelné během pravidelných bohoslužeb i jiných akcí.

Žijeme v kultuře, která oslavuje mládí a za každou cenu se brání stárnutí. Bohužel se tento postoj někdy vkrádá i do církve.

Žalm 92,13–16 vypráví jiný příběh stárnutí:

„Spravedlivý pokvete jako palma,
bude růst jako cedr na Libanonu.
Jsou zasazeni v domě Hospodinově,
kvetou na nádvořích našeho Boha.

I v šedinách budou plodní,
budou zdatní a svěží,
aby zvěstovali, že Hospodin, má skála,
je přímý a není v něm podlost.“

Církev může tento příběh zažívat, nepřestane-li pečovat o duchovní růst všech svých členů – mladých, starých i těch ve středním věku.