Osobní rozvoj a sebeřízení: vůdcovství vycházející z nitra

Kdykoliv se sejdou přední vedoucí církve a dojde na téma „vůdcovství“, konverzace se obvykle stočí k vedení druhých lidí. Církevní lídři většinu svého týdne tráví vedením ostatních. V našem úsilí stávat se lepšími vedoucími však často přehlížíme největší výzvu v oblasti vůdcovství, jaké kdy budeme čelit – vést sám sebe.¹ Obvykle míváme tendenci sebeřízení zanedbávat, protože vést sami sebe je mnohem těžší než vést druhé.²

V našem úsilí stávat se lepšími vedoucími často přehlížíme největší vůdcovskou výzvu, jaké kdy budeme čelit – vedení sebe sama.

Málokdy uběhne týden, aniž bychom se doslechli o dalším křesťanském lídrovi, který selhal, zklamal důvěru lidí a diskvalifikoval se ze svého vůdčího postavení. Jejich selhání přisuzujeme kompromisům v sexuální oblasti, nesprávnému nakládání s penězi, touze po moci či nedostatečným vůdcovským dovednostem. Zmíněné konkrétní projevy jejich pádu bývají ovšem jen viditelnými symptomy hlubšího osobního selhání. Pokud se na celý problém zaměříme blíže, obvykle zjistíme, že vedoucí zanedbal svůj osobní rozvoj.

Pokud se na celý problém zaměříme blíže, obvykle zjistíme, že vedoucí zanedbal svůj osobní život.

Samuel Rima ve své knize Vůdcovství zevnitř ven uvádí: „Osobní život vedoucího má zásadní dopad na efektivitu jeho veřejného vůdcovství. Existuje přímá úměra mezi sebeřízením a vedením druhých lidí.“³

Jeden z pisatelů Nové smlouvy, apoštol Pavel, znal tento koncept velice dobře: „Zasazuji dobře mířené rány svému tělu a podrobuji je, abych se snad – jiným hlásaje – sám nestal tím, kdo se neosvědčil“ (1. Korintským 9,27).⁴ Pavel rozuměl tomu, že pokud se chce stát vším, k čemu ho Bůh povolal, musí dbát na to, aby měl v pořádku svůj osobní život.

Důležitost sebeřízení

Vedoucí se musí věnovat osobnímu rozvoji a nezanedbávat svůj osobní život. Ve vůdcovském žargonu se tomu říká sebeřízení. Efektivní vedoucí musí ve srovnání s ostatními oblastmi investovat největší úsilí do rozvoje vlastních vůdčích dovedností.

Vedoucí se musí věnovat osobnímu rozvoji a nezanedbávat svůj osobní život.

Expert v oblasti vedení, Dee Hock, míní, že vedoucí by měli sebeřízení věnovat padesát procent svého časového fondu.⁵ Co by se asi stalo, kdyby služebníci v církvi uvolnění na plný úvazek vzali Hockovo doporučení vážně a polovinu svého pracovního týdne skutečně věnovali osobnímu rozvoji? Chceme-li se stát silnými vedoucími, jakými nás Bůh chce mít, musíme sebeřízení učinit svou prioritou.

Formování charakteru

Vedoucí potřebují svou energii zaměřit na důležité oblasti seberozvoje, jako je porozumění vlastní osobnosti a obdarování, vytýčení cílových osobních hodnot, definice svých silných i slabých stránek, rozvoj komunikačních dovedností a efektivní správa času. Seberozvoj vedoucího sestává z desítek aspektů – nejzásadnější z nich však spočívá v budování charakteru. Pokud vedoucí nemá charakter, nemá nic. Náš charakter nás definuje. Růst můžeme jen poté, co zjistíme, kým jsme. Pro křesťanského vedoucího představuje charakter absolutní základ.

Absence silného morálního charakteru přivede vedoucího k pádu. Chybná ekonomická rozhodnutí, přešlapy v oblasti komunikace, špatná vůdcovská rozhodnutí – to vše lze napravit. Charakterové vady však mohou vedoucího úplně potopit. Selhání v oblasti morálky a etiky často mívají nenapravitelné následky. Lidé následují jen vedoucí toho nejvytříbenějšího charakteru.⁶

„Vždy jsme jen jedno rozhodnutí, jedno slovo, jednu reakci vzdáleni tomu, abychom zničili vše, co jsme po celé roky pracně budovali.“⁷ Jediné špatné rozhodnutí dokáže zkompromitovat dvacet, třicet let věrné služby Bohu.

Kdykoliv vyjde najevo charakterová vada vedoucího, spočívá obvykle problém v nedostatku jeho osobní integrity. Integrita (charakterová celistvost) znamená být uvnitř tím, čím se prezentujete navenek.

Erwin McManus používá k popisu charakterové celistvosti přirovnání k melounu.⁸ Jestliže si chcete koupit meloun, jediné, co vidíte, je jeho slupka. Poklepete na něj a pokud zní správně, koupíte ho. U pokladny zaplatíte vaše tvrdě vydělané peníze za meloun, z něhož nevidíte nic než slupku. Když dorazíte domů a meloun rozkrojíte, co očekáváte, že najdete uvnitř? Vnitřek melounu! Koupili jste ho ve víře, že můžete věřit jeho celistvosti. Co kdybyste ale uvnitř něj nalezli oloupaný banán? To se nemůže stát, protože meloun je celistvý. Vždy uvnitř najdete to, co naznačuje jeho zevnějšek.

A jak je to s vámi? Co by lidé uviděli po sejmutí vaší vnější slupky? Nalezli by ve všem nitru totéž, co prezentujete navenek? Meloun má oproti lidem jednu přednost – je totiž ze své povahy celistvý. U lidí, včetně vedoucích, však charakterová celistvost není automatická. Je třeba na ní pracovat a rozvíjet ji.

Vedoucí, kteří se aktivně věnují sebeřízení, mají hluboké povědomí o svých nedostatcích. Namísto toho, aby si svých chyb nevšímali, pracují na své proměně a na tom, aby své životy uváděli v soulad s Božím slovem, i když se od něj odchylují zdánlivě jen nepatrně. Dobře chápou, že svůj život nemůžeme rozškatulkovat do množství malých vzájemně nesouvisejících krabiček. Člověk byl stvořen jako celistvá bytost. Nemůžeme oddělit svůj soukromý život od toho veřejného.

Vedoucí, kteří se aktivně věnují sebeřízení, mají hluboké povědomí svých nedostatků.

Jako vedoucí se musíme rozhodnout, kým se chceme stát, a potom s tím sladit své životy.⁹ Není to snadné, protože obvykle míváme opačnou tendenci stávat se přesně tím, kým být nechceme – pokud jsme ovšem odkázáni jen na vlastní síly. Ježíš řekl: „Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne“ (Matouš 16,25 – B21). Vedoucí musí zemřít svým přirozeným sklonům, aby se stal tím, k čemu ho Bůh povolal.¹⁰ A Bůh nás volá k tomu, abychom především dobře vedli sami sebe a následně pak dokázali vést druhé. Chce, abychom byli v nitru takoví, jakými se prezentujeme navenek.

Jako církevním vedoucím se nám často dostává poct a výsad, díky nimž se do našich životů snadno vkrade pýcha. Pokud upadneme do sexuálního hříchu nebo zneužijeme svou moc, kořenem problému často bývá namyšlenost. Římanům 12,3 nám připomíná: „Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně.“ A 1. Petrův 5,5 varuje: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“

Lídři církve potřebují setrvávat v duchovním postoji služebníků. Tehdy zůstanou pevně stát a nebudou zapomínat na to, odkud přišli a kým jsou. Vedoucí, který pokorně vykonává svou službu, zůstává v bezpečné zóně. Jeho vytrvalá a obětavá služba mu připomíná, že ani Ježíš nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Náš Pán se před nikým nenaparoval, nevychloubal se svou zbožností. Svého výsadního postavení dosáhl díky své pokoře. Pokora a postoj služby nemusí být pro vedoucí přirozené a příjemné. Náš vzor a Pastýř v nich ale nalézal zalíbení.

Jako vedoucí se musíme rozhodnout, kým se chceme stát, a potom s tím sladit své životy.

Další skvělý způsob, jak udržovat pýchu na uzdě, spočívá ve vědomí vlastních slabostí. Mnozí vedoucí neznají své silné a slabé stránky. Přiznat si vlastní slabosti dokáže jen sebejistý a pokorný člověk.¹¹ Vedoucí, praktikující sebeřízení, neváhají své slabiny přiznat. Namísto toho, aby ve svém nitru živili pýchu a své slabé stránky tajili a skrývali, se k nim otevřeně přiznají. Neváhají vyhledat lidi, kteří jsou v daných oblastech silní, a požádat je, aby je doplnili a se zvládáním jejich slabin jim pomohli.

Ochrana vlastního charakteru

Vedoucí církve musí zvládat sebeřízení, protože jde o mnoho. Pokud selže lídr z oblasti byznysu, dává všanc spoustu peněz. V případě církevních vedoucích je v sázce mnohem více – věčnost. Pád podnikatele či politika v důsledku osobního selhání je smutný. Pád církevního vedoucího má ale vždy mnohem vyšší cenu.

Vedoucí církve musí zvládat sebeřízení, protože jde o mnoho.

Pat Williams, Kristův následovník a viceprezident basketbalového týmu Orlando Magic, doporučuje šest způsobů, jak chránit svůj charakter.¹² Těchto šest vodítek se může stát užitečnou startovní čárou pro církevního vedoucího, který touží po úspěšném sebeřízení.

Věnujte čas pravidelnému odpočinku a tělesné i duševní regeneraci. Řada vedoucích je trvale v poklusu a zbývá jim velice málo času pro sebe. Ježíš nám v této oblasti ukázal vzor, když pravidelně odcházel od zástupů, aby trávil čas o samotě s Otcem. Vedoucí, praktikující sebeřízení, si oddělují pravidelný čas na osobní modlitbu, četbu a psaní deníku. Ten nejlepší dar, jaký může vedoucí dát svým následovníkům, má podobu svěžího, odpočatého srdce.

Lídři musí také pečovat o svá těla. Fyzické zdraví představuje pro mnoho pastorů slepý úhel. Bible nás vyzývá, abychom svými těly oslavovali Boha (1. Korintským 6,20). Dobré zdraví nám dodává energii a elán k aktivnímu následování Božího povolání. K životnímu stylu vedoucího musí patřit zdravá strava a pravidelné cvičení.
Když stojíte před etickou volbou nebo pokušením, zamyslete se nad tím, jaký příklad tím dáte ostatním. Přemýšlejte o těch, kteří vás sledují – vaše děti, přátelé, lidé, které mentorujete, členové sboru. Jak je vaše rozhodnutí ovlivní? Církevní vůdcovství se pojí se svatým darem morální autority.¹³ O svou morální autoritu můžeme přijít v jediném okamžiku. Když na naše dveře zaklepe pokušení, musíme si položit otázku, zda krátkodobý požitek skutečně stojí za všechna ta zranění, která bychom svým chováním způsobili těm, kteří k nám vzhlížejí.
Buďte vykazatelní malé skupině důvěryhodných přátel. Osamělí vlci se vystavují mnohem vyššímu riziku vyhoření než vedoucí žijící v blízkých vztazích a vzájemné vykazatelnosti. Sebeřízení je příliš velký úkol na to, abychom ho dokázali zvládnout sami. Jako vedoucí potřebujeme malou skupinu lidí, které známe a důvěřujeme jim, že na nás dohlédnou a nebudou se nám bát klást otázky na tělo. Každému z nás se může stát, že začneme lhát sami sobě, až svým lžím sami uvěříme. Opravdové přátele tak snadno nepřelstíme.
Namísto budování své vnější „image“ se soustřeďte na rozvoj osobní charakterové celistvosti. Vedoucí, kteří pečují o svůj vnitřní život, dokážou trvale vítězit nad životními situacemi, které mají tendenci je srazit k zemi. Dr. Robert Terry, autor knihy Reflective Leadership (Přemýšlivé vůdcovství), vypozoroval, že „stěžejní výzvou je naše úsilí o autenticitu – snahu být opravdoví a upřímní ve svém soukromí, ve vztazích s ostatními i ve světě.“¹⁴
Prohlubujte svou víru. Jako Kristovi následovníci věříme, že Boží Duch má moc způsobit v srdci člověka skutečnou duchovní změnu. Náš charakter nedokážeme změnit bez pomoci Božího Ducha. Budeme-li rozvíjet živý vztah s Kristem a zůstávat naladění na hlas jeho Ducha, udržíme si v našich životech postoj závislosti na Božím jednání. Čím hlouběji se ponoříme do Boží lásky, tím větší bude i naše láska k ostatním, a tím bezpečněji budeme chráněni před zlem.
Jednejte se svými charakterovými vadami a skrytými hříchy razantně a nekompromisně. Každý vedoucí má svou odvrácenou stránku. Někteří se snaží všem zalíbit. Jiní si budují vlastní jméno. Někteří snadno vybuchnou, další přehnaně vážou lidi na sebe. Všechny tyto vady ovlivní schopnost lídra vést. Bill Hybels se vedoucích ptá: „Kdo je zodpovědný za vyřešení vašich osobních problémů, tak aby neměly negativní dopad na vaši církev? Jste to vy sami!“¹⁵ Duchovní vedoucí musí mít v pořádku své osobní životy. Závisí na tom zdraví jejich sborů.

Závěr

Na poslední straně své knihy zvané The Next Generation Leader (Vedoucí příští generace) klade Andy Stanley svým čtenářům skvělou otázku: „Jaká malá věc z vašeho současného života má potenciál přerůst v něco velkého?“¹⁶Pokřivený charakter není ranou z čistého nebe. Zpočátku je to tak malé, že si toho málem nevšimnete. Nakonec však ta drobná, sotva rozeznatelná vada přeroste v děsivé monstrum a zcela ovládne život vedoucího. Je to stejné jako s rakovinou – nejlepší řešení spočívá v jejím odstraněním hned v zárodku.

Bůh se ve své nekonečné moudrosti rozhodl svěřit budoucnost církve do rukou svých pomazaných vedoucích. Učinil tak s jasným očekáváním. Chce, abychom se stali výtečnými vedoucími, na které může být hrdý. Chce, abychom vybrušovali své vůdcovské schopnosti, efektivně komunikovali a dobře vedli své týmy. Především však Bůh touží po tom, aby se jeho vedoucí stali mistry v oblasti sebeřízení.

Použité zdroje:

¹ Bill Hybels: Courageous Leadership (Odvážné vůdcovství), Grand Rapids: Zondervan, 2002, str. 182.
² Dee Hock: „The Art of Chaordic Leadership“ (Umění vůdcovství kombinujícího chaos a řád), Leader to Leader 15 (Winter 2000): str. 20–26, http://www.pfdf.org/leaderbooks/L2L/winter2000/hock.html on 13 April 2005.
³ Samuel D. Rima: Leading From the Inside Out: The Art of Self-Leadership (Vůdcovství zevnitř ven: umění vedení sebe sama), Grand Rapids: Baker Books, 2000, str. 27.
⁴ Není-li uvedeno jinak, pocházejí biblické citáty ze Studijního překladu Bible.
⁵ Hock.
⁶ Hybels, str. 189.
⁷ Andy Stanley: The Next Generation Leader: Five Essentials for Those Who Will Shape the Future (Vedoucí nové generace: Pět vlastností lidí, kteří formují budoucnost), Sisters, Ore.: Multnomah Publishers, 2003, str. 119.
⁸ Erwin R. McManus: Uprising: A Revolution of the Soul (Povstání: Revoluce duše), Nashville, Tenn.: Thomas Nelson Publishers, 2003, str. 70.
⁹ Ibid., str. 81.
¹⁰ Pat Williams and Jim Denny: The Paradox of Power: A Transforming View of Leadership (Paradox moci: Proměňující pohled na vůdcovství), New York: Warner Books, 2002, str. 98.
¹¹ Stanley, str. 22.
¹² Williams and Denny, str. 125.
¹³ Stanley, str. 117.
¹⁴ Williams and Denny, str. 127.
¹⁵ Hybels, str. 192.
¹⁶ Stanley, str. 132.