Deset ponaučení, která nám pomohou obstát v příští krizi, až – nikoliv ‚jestli‘ – přijde.

Filozof George Santayana ve své knize The Life of Reason (Život rozumu) přinesl známé varování: „Ti, kdo si nedokážou zapamatovat minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“ Je to pravda, avšak ani paměť někdy nestačí.

Mám za to, že lepší zásada je ta, jež bývá připisována Winstonovi Churchilovi: „Nikdy nepromarněte krizi.“

Jinými slovy, potřebujeme se vždy poučit z těžkých časů a podniknout kroky k pozitivní změně. COVID-19 nám ukázal, že na zvládání krizí nejsme dostatečně připraveni. Tato zkušenost nám však může pomoci zformovat naši reakci na příští krizi. 

Nechceme přehlížet, čemu nás jako církev může globální pandemie naučit. Zde je deset ponaučení, která nám pomohou obstát v budoucích krizích, až – nikoliv ‚jestli‘ – přijdou:

1. Nastavte pružné systémy

Krize ze své podstaty přináší nejistotu, a proto je nezbytné mít zavedené systémy, které se dokáží rychle přizpůsobit. Jinak řečeno: blahoslavení pružní, neboť se nenechají vyvést z míry. 

V knize Crisis Leadership (Krizové vůdcovství) rozlišuje Tim Johnson dva typy krizí: mimořádné a komplexní. Obě vyžadují jistý druh přizpůsobivé reakce.

V případě mimořádné události jde o náhlý, nečekaný incident, například tornádo. V soukromém i veřejném sektoru existují týmy pro pomoc při katastrofách, které jsou k reakci na takový druh krizí vyškoleny. Váš sbor na podobné náhle vznikající krize lépe připravíte ustanovením stálého krizového týmu a výcvikem vhodných lidí, které pro tento druh služby vytipujete.

Komplexní krize trvá delší dobu. Tato pandemie je obojím – jak mimořádnou krizí, která rychle a náhle uzavřela celou zemi, tak i komplexní krizí s dlouhodobými a mnohočetnými důsledky.

Oba typy krizí vyžadují pružné systémy, které mohou doznat rychlých změn – ať už to obnáší během pandemie přesunout sborová setkání do online režimu, anebo vyslat humanitární pracovníky na pomoc lidem stiženým přírodní katastrofou.

Trvalá přizpůsobivost je v současném měnícím se světě zásadní vlastností, umožňující reagovat na všechny potřeby, jaké kdy mohou vyvstat. Pružné systémy pomáhají zachovat klid i uprostřed krize, provést nezbytné změny, využít zdroje a představit lidem další kroky umožňující pokračovat v efektivní službě. 

Trvalá přizpůsobivost je v současném měnícím se světě zásadní vlastností, umožňující reagovat na všechny potřeby, jaké kdy mohou vyvstat.

Právě tyto reakce budují důvěru u těch, které vedete. Začnou věřit, že to společně zvládnete, a projdou krizí spolu s vámi.

2. Nereagujte přehnaně ani nedostatečně

Připomeňme si známý okamžik z 11. září 2001, kdy prezident George W. Bush předčítal školákům knihu. Do místnosti vstoupil náčelník generálního štábu Andrew Card, naklonil se k Bushovi a pošeptal mu do ucha, že do Světového obchodního centra v New Yorku narazilo druhé letadlo. Bylo jasné, že došlo k napadení Ameriky.

Jak vypadala Bushova první reakce? Nepřestal dětem číst. Ačkoli někteří jeho rozhodnutí později kritizovali, Bush řekl, že nechtěl přemrštěnou reakcí děti vyděsit.

Během krize je třeba rozeznat tenkou hranici mezi přehnanou a nedostatečnou reakcí. Člověk na jednu stranu nechce panikařit a vytvářet zmatky, na druhou však nemůže opomíjet reálný problém a do nekonečna se chovat, jako by se nic nedělo.

Jim Collins v knize Good to Great (Z dobrého skvělé) vypráví příběh admirála amerického námořnictva Jamese Stockdalea, který byl zajat během války ve Vietnamu. V té době šlo o jednoho z nejvýše postavených důstojníků v zajateckém táboře. Jeho věznitelé ho mučili a tvrdili mu, že nepřežije. On ale přežil.

Stockdale k tomu později uvedl: „Nikdy nezaměňujte víru, že nakonec zvítězíte – kterou si nikdy nesmíte dovolit ztratit – za sebekázeň a odvahu postavit se čelem těm nejkrutějším skutečnostem své současné reality, ať už jsou jakékoli.“

Collins tuto rovnováhu mezi realismem a optimismem nazývá Stockdaleovým paradoxem. Podle Stockdalea byli vězni, kteří nedokázali čelit realitě, nejvíce náchylní k zoufalství a smrti.

Admirál to popsal takto: „Ti, kdo se nakonec utopili v zoufalství, zpočátku tvrdili: ‚Do Vánoc budeme venku.‘ A Vánoce přišly a zase odešly. Pak řekli: ‚Do Velikonoc budeme pryč.‘ A Velikonoce přišly a zase odešly. Potom své naděje vztahovali ke Dni díkůvzdání a k dalším Vánocům. Nakonec umírali se zlomeným srdcem.“

Podobně po propuknutí pandemie někteří církevní představitelé v březnu předpovídali: „Do začátku dubna obnovíme shromáždění.“ A když to nevyšlo, slibovali: „Do Velikonoc budeme zpátky.“ Své církve tím bohužel dlouhodobě zdemoralizovali. Tato krize nás naučila, že církev potřebuje jak realismus, tak naději. Pomáhá nám to vyhnout se na jedné straně přehnané a na druhé straně nedostatečné reakci.

3. Hledejte Boha

V knize Skutků pozorujeme, že Ježíšovi učedníci šli v podstatě z krize do krize. V každé z nich církev hledala na modlitbách Boha (např. ve Skutcích 4,1–31; 12,5–17 či 16,25–34). Kniha Skutků vlastně představuje jedno velké svědectví o sérii vyslyšených modliteb.

Modlitba by i pro nás měla být v čase krize naší první reakcí. Jak vypozoroval spisovatel S. D. Gordon: „Poté, co jste se modlili, můžete udělat víc než se jen modlit. Předtím, než se pomodlíte, ale nemůžete udělat vůbec nic.“

Modlitba představuje pro křesťany trvale dostupný zdroj.

4. Usilujte o jednotu

Krize nevytvářejí rozdělení – pouze je odhalují a jitří. Ve Spojených státech se to projevilo během pandemie a bouřlivých debat o rouškách a uzavírkách, anebo při rasových nepokojích po smrti George Floyda. Není překvapivé, že se zmíněné konflikty přelily i do církví.

Uprostřed společnosti zmítané nejistotou a rozdělením by ovšem církev měla být místem spočinutí a jednoty. Ježíš se koneckonců právě v tomto smyslu za své následovníky modlil (Jan 17,20-21). Jak dosáhneme jednoty, jakou si přeje, abychom zažívali?

Uprostřed společnosti zmítané nejistotou a rozdělením by církev měla být místem spočinutí a jednoty.

Za prvé, potřebujeme hlubší společenství. Světu ukážeme, že jsme Ježíšovými učedníky, jen pokud odložíme své rozdíly a budeme jedni druhým jednoduše prokazovat lásku (Jan 13,35). Znamená to vzájemně si pomáhat s naplňováním hmatatelných materiálních potřeb, modlit se jeden za druhého a povzbuzovat se navzájem ve víře namísto toho, abychom se spolu hádali na sociálních sítích.

Za druhé, potřebujeme hlubší smlouvu. Náš závazek vůči Kristu by nás měl motivovat k tomu, abychom ho napodobovali a dávali přednost druhým před sebou samými (Filipským 2).

Za třetí, potřebujeme hlubší povolání. Tím se vracíme k našemu poslání: Proč jsme tady? A jaký by měl být ve světle tohoto poslání náš postoj uprostřed jakékoli krize?

Biblická cesta, jak v době nejistoty a rozdělení dosáhnout větší jednoty, začíná tím, že se vedoucí sboru sejdou a společně hledají Boží vůli (Skutky 15).

Když společně přijmete Boží náhled na věc, předstupte před sbor a řekněte: „Sice se jako sbor neshodneme na všem, ale naši pastoři a starší spolu mluvili a modlili se a rozhodli jsme se, že tímto obdobím projdeme společně a podnikneme následující kroky …“

Mluvte jednotně a s přesvědčivou jistotou, která dá lidem najevo, že jste skutečně uslyšeli Boží hlas. V nejistých dobách je důležité mluvit jasně a jednoznačně. Posiluje to jednotu.

5. Vyjděte ven

Celé roky se v křesťanských kruzích říká, že církev není budova. Pán nám to v poslední době dal zažít a ve své prozřetelnosti většinu z nás dostal na určitou dobu z budov pryč.

Zjistili jsme, že naše evangelizace stála z velké části na tom, že jsme zvali lidi do sborových budov a ne na uplatňování Ježíšova Velkého poslání: „Jděte a čiňte učedníky“ (Matouš 28,19).

Jako dospívající jsem hrál závodně šachy. Naučil jsem se, že jedním ze způsobů, jak vylepšit herní situaci, je výměna dam. Lidé, kteří nejsou v šachách příliš dobří, na svou dámu příliš spoléhají.

Nedělní bohoslužby a církevní budova se dlouho podobaly královně v šachové partii. Staly se důležitějšími, než měly být. Naše nejlepší „bohoslužba“ se totiž odehrává ve společnosti, mimo čtyř zdí církevní budovy.

Shromáždění jsou jistě důležitá. Musíme na ně dát důraz a společných setkání si vážit. Potřebujeme se však zároveň vrátit i k biblické myšlence, že církev tvoří Boží lid, jenž je na Boží misii ve světě, který ho zoufale potřebuje. Nejsme uzavřený klub, odizolovaný od okolního světa.

Církev je jednotka MASH vyslaná na záchranu hynoucích, nikoli muzeum, v němž lidé vzpomínají na minulost.

6. Zaměřte se na učednictví

Příliš mnoho křesťanů se nechává vzdělávat prostřednictvím svých oblíbených televizních kanálů a duchovně formovat prostřednictvím sociálních médií. Potřebujeme se vší vážností křesťanům předávat vizi alternativního společenství, které jde proti proudu světské kultury – společenství Božího království – a prostřednictvím vyučování lidi odpoutat od posedlosti politikou a dílčími odbornými tématy.

Rok 2020 nás naučil, že se církev nestala majákem naděje uprostřed rozdělené země, ale namísto toho k rozdělení ještě přispívala.

Chceme se nechat formovat neměnnými pravdami věčného Slova, nikoli proměnlivými názory nevyzpytatelného světa. Prostřednictvím intenzivnějšího využívání online služby, malých skupinek a vytrvalého kázání zdravého Slova můžeme lidem předkládat Chléb života jako protiváhu spotřebitelské fastfoodové stravy, servírované ze všech stran médii.

7. Buďte inovativní

Kniha You’re It (Jsi to ty) používá k popisu fungování lidského mozku uprostřed krize metaforu tří místností – suterénu, pracovny a laboratoře.

Suterén je spodní úroveň, bezpečné místo. Sem se lidé uchylují, když udeří tornádo. Je to přirozená reakce – schovat se, když scénu opanuje krize. Na začátku pandemie lidé přešli do režimu přežití a utíkali takříkajíc do sklepa. Z regálů obchodů mizel toaletní papír, dezinfekční prostředky na ruce a polévky v plechovkách.

Ze sklepa se však nedá vést. Chceme-li vymyslet nové postupy a vzorce, adekvátně reagující na nastalou situaci, musíme se přesunout do pracovny. Pracovna je místem, odkud lidi vedeme k novému normálu. Hledáme v ní odpověď na otázku: Co tato situace znamená v dlouhodobém horizontu?

V období mezi krizemi – a do jisté míry i během nich – musíme pracovat také v prostoru laboratoře. Laboratoř je místem, kde přijímáme a rozvíjíme nové nápady pro budoucí krize.

Některé inovace se vyvinou během krize, stejně jako jsme viděli, jak se během pandemie zrodily nové služby. Je však lepší inovovat a připravovat se v klidu předem, ještě před propuknutím příští krize.

8. Uvědomte si, co i uprostřed krize zůstává neměnné

Během krize potřebujete myslet na pět věcí, kterými jsou:

Vaše poslání, vize a hodnoty zůstávají během krize neměnné. Nestává se z nich téma k diskuzi. Vaše strategie a struktury se naopak nepochybně změní.

Vaše poslání, vize a hodnoty zůstávají během krize neměnné. Nestává se z nich téma k diskuzi.

Krize by měla být pro církev povzbuzením, aby se intenzivně soustředila na své poslání. Kázání evangelia a jeho demonstrace prostřednictvím láskyplných skutků, péče o zraněné a láska k Bohu a k bližním nikdy nepředstavují otázku volby – ani když udeří krize. Naše poslání, vize a hodnoty by se naopak v těžkých dobách měly stát naším hnacím motorem, který nás žene vpřed v době, kdy vše ostatní ustupuje do pozadí.

Poslání je to, k čemu nás Bůh povolal. Vize představuje způsob, jakým své poslání naplňujeme. Jednotlivé místní církve budou naplňovat své poslání prostřednictvím jedinečné vize ušité na míru konkrétnímu městu či komunitě, v níž působí.

V době pandemie se některé církve zaměřily na potravinovou pomoc. Jiné sloužily nemocničnímu personálu. Další se soustředily na pomoc seniorům. Způsob, jakým konkrétní sbor naplňuje své – neměnné – poslání, se vždy odvíjí od jeho konkrétních podmínek a předpokladů.

Zároveň s tím ovšem platí, že krizi musíme přizpůsobit svou strategii a strukturu. Příkladem je Centrum Billyho Grahama na Wheaton College, které vedu. Naše poslání, vize a hodnoty zůstaly po celou dobu pandemie stejné. Graham mluvil o tom, že jsme světovým střediskem inspirace a vzdělávání k evangelizaci a misii; a děláme to dodnes. Naše strategie se však v posledních měsících podstatně změnily.

Namísto osobního setkávání celosvětových vedoucích jsme se scházeli prostřednictvím Zoomu, Microsoft Teams a dalších digitálních platforem. Upravili jsme také svou strukturu. Poslání, vize a hodnoty se však nikdy nezměnily.

9. Vystrojujte a zmocňujte lidi

Krize – ať už se jedná o lesní požár, hurikán nebo virus – nám připomíná potřebu být připraveni a mobilizovat lidi.

Pro církev to znamená zapojit do naplňování jejího poslání mnohem více členů a naplnit verše z Efezským 4,11–12: „A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova.“

Scéna z filmu Apollo 13 z roku 1995 poodkrývá, co se může stát uprostřed krize. Apollo 13 má potíže. Přestávají fungovat kyslíkové čističe. Vědci z NASA se nechávají slyšet, že musí najít způsob, jak „nacpat hranatý kolík do kulaté díry“. Ačkoli se situace zdá být bezvýchodná, tým se okamžitě pustí do řešení problému.

Musíme lidi zmocňovat k tomu, aby si dokázali uprostřed krize poradit s těžkými úkoly. Lidé v našich sborech jsou naštěstí mnohem schopnější, než by mělo odpovídat naší současné schopnosti vystrojovat a zmocňovat je.

Během pandemie vedlo mnoho vedoucích své skupinky k pozoruhodné službě na nejrůznějších místech společnosti. Vystrojme, zmocněme a uvolněme služebníky i dobrovolníky z řad svých sborů k tomu, abychom společně dokázali mnohem více než každý zvlášť.

10. Starejte se o své okolí

Slova proroka Zachariáše k nám živě mluví dodnes: „Neutlačujte vdovu ani sirotka, příchozího ani chudého, nevymýšlejte v srdci zlo jeden vůči druhému“ (Zachariáš 7,10).

Američané mají to požehnaní, že jim patří řada svobod. Někteří současní křesťané však kladou důraz na svobodu od prokazování lásky a milosrdenství utlačovaným.

Bůh nás vyzývá, abychom se starali o lidi na okraji společnosti, o zlomené a zraněné, a abychom dávali přednost druhým před sebou samými. Stejně jako Ježíš bychom měli mít soucit s těmi, kdo jsou jako ovce bez pastýře (Matouš 9,36-38). Musíme ochraňovat zranitelné.

Položme si opět otázku: Proč jsme vlastně na tomto světě? Jaký postoj bychom pak v tomto světle měli zaujímat uprostřed krize?

Můj dědeček byl velitelem hasičského praporu v New Yorku a v mém dětství a dospívání na mě měl velký vliv.

Vzpomínám si, jak říkával: „Eddie, my jsme ti, kdo běží k požáru nebo ke krizi, před kterou všichni ostatní utíkají.“

Kéž by se církev ze současného období poučila a byla do budoucna připravenější vyrážet v obdobích krizí vstříc svému poslání.