V roce 2022 jsem málem zemřel – a dokonce hned dvakrát. Poprvé k tomu došlo, když jsem bojoval s covidovým zápalem plic. Podruhé jsem se do ohrožení života dostal jen o několik měsíců později, kdy moje chronická nespavost přerostla v depresi, psychózu a sebevražedné myšlenky.

Ani v nejdivočejších představách bych nepředpokládal, že někdy budu hospitalizován dvakrát v tomtéž roce. A už vůbec bych nepředvídal, že zažiji dlouhý pobyt na psychiatrickém oddělení.

Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že k mému fyzickému i psychickému kolapsu se schylovalo již několik let předtím. Stejně jako mnoho jiných vedoucích jsem neinvestoval do péče o sebe. Tato chyba mě málem připravila o všechno.

Pokud si myslíte, že jste vůči duševnímu kolapsu imunní, doporučuji vám zamyslet se nad mým příběhem a pečlivě zhodnotit svůj životní styl a návyky.

Můj příběh

Velkou část svého života jsem strávil ve škole. Do školních lavic jsem usedal od pěti až do osmadvaceti let.

Po získání doktorátu, což byl stresující maraton, jsem bez oddechu pokračoval ve vedení malého sboru, z něhož krátce předtím hromadně odešlo mnoho členů.

Během svého působení ve funkci pastora jsem dostával dva týdny dovolené ročně. Nikdy jsem si je ale nevybíral najednou, protože jsem nechtěl zameškat dvě nedělní bohoslužby po sobě.

Práce pod tlakem a s minimem volna se podepsala na mé mysli i těle. Abych dostál svému nabitému rozvrhu, nechával jsem si jídlo vozit z fastfoodů.

Přestože jsem pastoraci a kázání vykonával nejlépe, jak jsem uměl, nyní si uvědomuji, že jsem měl některé věci dělat jinak. Jednou z mých největších chyb bylo, že jsem si nedokázal najít blízké přátele v církvi i mimo ni. Zatímco jsem svůj život věnoval budování společenství pro druhé, ignoroval jsem svou vlastní potřebu sítě osobních vztahů.

Po šesti letech služby na pozici pastora jsem přijal místo učitele na plný úvazek na biblické škole v oblasti Bostonu. Stejně jako předtím jsem si ani nyní během přechodného období mezi dvěma zaměstnáními nedal žádnou přestávku. Než jsem se sbalil, přestěhoval, vybalil a dokončil přípravy nových kurzů, začínala škola.

Plný úvazek běžně sestával ze šesti kurzů ročně. Životní náklady v této oblasti si však vyžádaly, abych učil okolo deseti předmětů – a to jen kvůli pokrytí našich základních potřeb. Později jsem přibral vedoucí administrativní role a věnoval čas publikování článků, abych získal další dodatečné příjmy.

K místní církvi jsem neměl žádný hlubší vztah kromě návštěvy nedělních shromáždění. Když jsem jako profesor kázání a pastorace řekl pastorovi, čím se živím, vnímal jsem, že si vystavěl obranný emoční mechanismus. Nechtěl jsem, aby mě vedoucí církve považovali za hrozbu, a tak jsem raději přežíval na okraji společenství. Díky tomu jsem okoušel minimum křesťanského přátelství, zpětné vazby a příležitostí projevit zranitelnost.

Mé introvertní instinkty převládly, když jsem hledal útěchu a uspokojení v osamělých akademických aktivitách. Raději jsem se schovával ve školní kanceláři nebo pracoval z domova a publikoval, jak jen to bylo možné, než abych sdílel život s lidmi v semináři, církvi či sousedství.

Na produktivitě samozřejmě není nic špatného, ale usilovat o vědeckou práci není druhé největší přikázání. Jak můžeme milovat své bližní jako sami sebe, když s nimi nikdy netrávíme smysluplný čas?

Pak přišla pandemie. Stejně jako řadu dalších lidí mě nucená izolace ještě více odřízla od společenství. Bylo pro mě snazší setrvávat za zdmi odloučení a stáhnout se i z menších setkání církve.

Zoufalství, které provázelo tuto globální krizi, umocnilo i moje další vnitřní zápasy. Od ztráty mladšího bratra Tima, který byl v roce 2015 zavražděn ve filipínské Manile, jsem setrvával v ponurém emocionálním rozpoložení. Uprostřed svého pracovního vytížení a frustrujícího dožadování se spravedlnosti ze strany naší rodiny jsem nikdy nedokázal zpracovat svůj zármutek a zdravým způsobem se s ním vypořádat.

Ačkoli jsem si to tehdy neuvědomoval, měl jsem již v tomto období všechny předpoklady pro psychické zhroucení: stres, trauma, úzkost, sociální izolace, beznaděj, nabitý rozvrh a nedostatek odpočinku.

Spánek je nutnost, která mi v posledních zhruba deseti letech často unikala kvůli mému chronickému zdravotnímu stavu. Nespavost, jakou jsem zažíval v roce 2022, však byla i u mě nevídaná.

Stupňující se stres, fyzická zátěž, nedostatek sebekontroly a nedostatek zdravých křesťanských přátelství mě nakonec přemohly.

Tehdy jsem přijal místo učitele na Teologickém semináři George W. Truetta na Baylorově univerzitě ve Waco v Texasu. Stále jsem se cítil vyčerpaný po těžkém zápalu plic a proces stěhování se ukázal jako obzvlášť stresující. V jednom z mnoha bezútěšných momentů nám stěhovací firma zrušila termín stěhování pět dní předtím, než měla vyzvednout naše věci.

Stupňující se stres, fyzická zátěž, nedostatek sebekontroly a nedostatek zdravých křesťanských přátelství mě nakonec přemohly. V noci jsem nedokázal spát. Můj mozek se odmítal vypnout a podobal se zaseknutému vypínači neustále nastavenému na „zapnuto“. Pět měsíců se mi zdálo, že jediné, co mohu v noci dělat, je ležet a zírat do stropu.

Netrvalo dlouho a trvalá bdělost mě zlomila. Stručně řečeno jsem se zhroutil. Nedokázal jsem mluvit v celých větách, jasně myslet, a dokonce ani chodit. Neustále jsem se cítil naštvaný a na svou ženu a děti jsem vyjížděl způsobem, který se naprosto vymykal mému běžnému charakteru.

Moje žena Sarah toho také moc nenaspala. Přesto dělala všechno možné, aby udržela naši rodinu pohromadě, zatímco já seděl na gauči a přemýšlel o tom, kam můj život dospěl.

Díky lékařskému a psychiatrickému zásahu a mnoha modlitbám a podpoře ze strany nejbližších jsem nakonec toto období zvládl a nalezl cestu k uzdravení. Svůj příběh teď vyprávím lidem jako varování. Poznáváte se v některém z jeho detailů?

Pracujete dlouhé hodiny bez přestávky? Máte tendenci zanedbávat své vlastní duševní a fyzické zdraví a starat se výhradně o ostatní? Jste ve službě izolovaní, bez sítě blízkých křesťanských přátel a mentorů? Ztratili jste radost z malých nebo velkých věcí? Jste v noci vzhůru nebo často zažíváte přerušovaný spánek? Bojujete s pocity smutku či beznaděje?

Ježíš nic z toho pro své následovníky nezamýšlel. Prohlásil: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost.“ (Jan 10,10)

Nečekejte, až se dostanete do krizové fáze. Existují tři věci, které můžete pro dosažení životní spokojenosti udělat hned teď, abyste dokázali vytrvat ve svém povolání.

1. Říkejte ‚ne‘

V knize Ne je krásné slovo poukazuje její autor, pastor Kevin Harney, na to, že některým věcem potřebujeme říkat „ne“, abychom mohli říct „ano“ těm nejlepším.

Slyšel jsem služebníky říkat věci jako: „Já pro Ježíše klidně vyhořím. Odpočinout si mohu, až se dostanu do nebe.“

Oceňuji zápal a horlivost, které se za těmito pocity skrývají. Chceme se zcela oddat následování Ježíše a získávání učedníků. Ježíš nám koneckonců řekl: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.“ (Matouš 16,24)

Neznamená to však, že bychom měli žít ve stavu nerovnováhy, který ohrožuje naše zdraví, rodinu a službu.

Jako pastor i jako profesor jsem na sobě často pociťoval tlak, abych se cele nasazoval pro Krista a zároveň uživil rodinu. Měl jsem dobré úmysly, ale neochota říkat „ne“ mě přivedla k nezvládnutelně nabitému rozvrhu, který přispěl k mému komplexnímu zhroucení.

Jak jsem zjistil, nedostatek péče o sebe sama může být problematický zejména v období změn. Životní změny – velké i malé – způsobují větší zátěž, než si mnohdy uvědomujeme. Pokud mluvíte anglicky, zkuste si udělat životní inventuru dle Holmes-Rahe Life Stress Inventory a zjistěte, jak mohou určité události ovlivňovat vaše zdraví. Projevují se u vás náznaky, že se již nacházíte v ohrožení?

Ať už nás k tomu vedou jakkoli šlechetné pohnutky, chtít vyhořet pro Ježíše je chybně definované poslání. Tato touha možná pramení ze správného postoje, její realizace je však jistě nesprávná. I Ježíš odpočíval a povzbuzoval své učedníky k tomu, aby dělali totéž (Matouš 14,13; Marek 6,30-32; Lukáš 4,42).

Ať už nás k tomu vedou jakkoli ušlechtilé pohnutky, chtít vyhořet pro Ježíše je chybně definované poslání.

Vědět, kdy šlápnout na brzdu, vyžaduje schopnost rozsuzovat. Osvojíme si ji, budeme-li chodit v Duchu. Ježíš řekl: „Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“ (Matouš 7,7) Nezanedbávejte svůj vztah s Bohem. Přibližte se k němu. Ptejte se, hledejte a klepejte, abyste zjistili, co chce, abyste dělali – a co naopak dělat nemáte.

Kvůli své neschopnosti říci „ne“ jsem nabíral práci navíc, která můj život vychýlila směrem k soběstačnosti, pýše, srovnávání, nejistotě, psychickému a fyzickému vyčerpání, vysokému krevnímu tlaku, špatné kondici a vyhoření.

Ve skutečnosti jsem byl vyhořelý už přes dvacet let, jenom mi nedocházelo, jak vážné to začíná být. Tlačil jsem se z vlastních sil dopředu dál a dál až do bodu, kdy mi mé tělo vypovědělo službu.

Řekněte „ne“ vyhoření pro Ježíše. Důvěřujte Bohu, že vám dá moudrost, když budete zvažovat, jaké úkoly přijmout a které odmítnout.

Pavel napsal Tesalonickým: „Zakládejte si na pokojném životě, věnujte se vlastním věcem a pracujte vlastníma rukama, jak jsme vám přikázali, abyste žili slušně před těmi, kteří jsou vně, a nikoho nepotřebovali“ (1. Tesalonickým 4,11-12).

Na tvrdé práci není nic špatného. Budete-li však přetížení a přepracovaní, nikoho tím k víře nepřilákáte. Pracujte pilně, s moudrostí, pokorou a věrností. Zároveň Boha proste, aby vám ukázal, kdy do toho dát všechno, kdy si dát pauzu, a kdy říci „ne“.

2. Sledujte znamení

Pro člověka není snadné samostatně rozeznat příznaky deprese a duševního onemocnění.

Většinu dní jsem prožíval, aniž bych se zastavil a přemýšlel o svém duševním zdraví.

Rodiče mi předali vzor silné pracovní morálky. Obětovali vše, aby mě a mé sourozence uživili a dobře vychovali. Jako přistěhovalci do Chicaga máma s tátou neměli čas stěžovat si na to, jak náročný mají život. Jednoduše tvrdě pracovali, často na úkor svého duševního a fyzického zdraví. Já jsem to od nich převzal a naučil se dělat totéž.

V průběhu let jsem objevil několik problémových oblastí svého života. Například jsem si uvědomil, že trpím sezónní afektivní poruchou, což mě přivedlo k modlitbám za to, aby nás Pán poslal do teplejšího podnebí. (Bůh nakonec tuto modlitbu vyslyšel, když jsme se přestěhovali do Texasu.)

Byly však i jiné případy, kdy jsem na sobě nerozeznal, že se nalézám v těžké depresi a bojuji s různými projevy duševního onemocnění.

Jak v pastorační, tak v učitelské kariéře jsem zažil nespočet období, kdy se mi ráno jednoduše nechtělo vstávat z postele. Byl jsem emocionálně i fyzicky vyčerpaný, a i po celonočním spánku jsem se cítil neklidný. Někdy jsem bezdůvodně plakal.

Modlitba mi často připadala spíše jako další nechtěný úkol na seznamu než jako zdroj útěchy. Stejně náročné byly i interakce s lidmi, zvláště s těmi upovídanými, kteří se mě nikdy neptali na můj život.

V určitých obdobích jsem si trvale stěžoval. Stejně jako Izraelci na poušti jsem reptal proti Bohu, namísto toho, abych mu děkoval za svůj každodenní chléb (Exodus 16; Matouš 6,11). Nesčítal jsem svá požehnání, naopak – zaměřoval jsem se jen na své nedostatky a na svůj pocit, že mě Bůh a ostatní odstrkují.

Pokud se s těmito věcmi můžete ztotožnit, možná se potýkáte s nediagnostikovanou depresí nebo s problémy s duševním zdravím. Seznamte se s příznaky deprese a duševních nemocí. Požádejte své blízké, aby spolu s vámi sledovali signály indikující, že možná potřebujete vyhledat pomoc.

Pokud máte podezření na duševní potíže, neváhejte vyhledat lékaře či odborníka na duševní zdraví.

3. Vyhledávejte společenství

Nepřítel vaší duše vám chce zamlžit jednoduchou pravdu: Jako členové Boží rodiny nejste na svůj problém nikdy sami. Nemusíte tiše trpět.

Naší individualistické kultuře je takové smýšlení přirozeně cizí, v Božím království ale patříme jedni k druhým (Římanům 12,4-5). Členové církve si mají navzájem prokazovat lásku a pomáhat si (Skutky 2,24-47; 1. Janův 4,11), snášet se (Koloským 3,13) a vyznávat si navzájem své hříchy a nedostatky (Jakub 5,16).

Každý z nás je součástí Kristova těla (1. Korintským 12,27). Jako takoví máme sloužit jedni druhým (1. Petrův 4,101-11) a podněcovat spoluvěřící k lásce a dobrým skutkům (Židům 10,24). Kdykoli je to možné, měli bychom se scházet ke společnému uctívání (Žalm 100; Židům 10,25).

Pavel říká: „V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých.“ (Filipským 2,3-4) Když budeme takto žít, nebude nám chybět společenství.

Během mé nemoci se moje žena Sarah obrátila na členy sboru, vedoucí, členy modlitebního týmu a moje bývalé i současné kolegy. Získala několik blízkých přátel a členů rodiny, aby se mnou prošli cestu obnovy. Navázala kontakty i s dalšími lidmi, aby mi zajistila odbornou péči, kterou jsem během tohoto období potřeboval.

Satan se přiživoval na mé zranitelnosti a přesvědčoval mě, že hanba, deprese a psychóza se nedají napravit. Do té doby jsem nikdy nechtěl zemřít, ale najednou se smrt jevila jako jediná možnost.

Lidé, které mi Bůh postavil do cesty, mi však pomohli vyhrabat se zpět z příkopu. Nebýt jejich modliteb, povzbuzení, podpory, obětavosti a péče, dnes bych tu zřejmě nebyl. Každý člen mého společenství mě posunul blíže k uzdravení.

Co tím chci říci? Potřebujeme jeden druhého. Potřebujeme okolo sebe křesťanské přátele. Teď mohu prohlásit, že jsem nikdy nezažíval více naděje, radosti a vděčnosti. Značný podíl na tom má skutečnost, že jsem znovu objevil sílu vztahů a sdílení života s druhými lidmi.

Tím, kdo uzdravuje a obnovuje, je samozřejmě Bůh. Používá si ale lidi jako své pozemské prostředníky, kteří nám pomáhají posouvat se vpřed a zažívat změnu.

Tím, kdo uzdravuje a obnovuje, je samozřejmě Bůh. Používá si ale lidi jako své pozemské prostředníky, kteří nám pomáhají posouvat se vpřed a zažívat změnu.

Pokud se nezapojujete do křesťanského společenství tak, jak byste měli, začněte na vytváření vztahů pracovat.

Zamyslete se nad následujícími třemi otázkami:

• Budete pečovat sami o sebe tím, že začnete říkat „ne“ zbytným věcem, abyste mohli říct „ano“ těm nejlepším?
• Naučíte se rozeznávat příznaky deprese a duševní nemoci a požádáte druhé, aby je sledovali spolu s vámi?
• Navážete vztahy a budete hledat oporu ve společenství křesťanů?

Všichni čelíme těžkostem, ale životní výzvy nás nemusí zlomit. Když budeme žít podle biblických principů, můžeme Boha oslavovat i uprostřed zkoušek. Zamyslete se nad slovy z 1. Petrova listu 1,6-7:

„Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista.“

Doufám, že vás mé svědectví povzbudí k tomu, abyste zůstávali na zdravé cestě. Možná jste žili tak, jako byste byli vůči účinkům stresu, izolace a vyčerpání imunní. Nebo jste právě teď zoufalí a bezradní.

Ať už je vaše situace jakákoli, důvěřujte Bohu, najděte si křesťany, kteří vás budou na vaší cestě provázet, cvičte se v péči o sebe a poznejte, kdy je čas vyhledat odbornou pomoc.

I když procházíte nejtemnějším údolím, Bůh je s vámi (Žalm 23,4). On vás vším provede.