Před časem jsem se s kolegyní bavila o projektu, který jsem měla na starosti.

„Mám pocit, že se ode mě očekávají zázraky na počkání,“ postěžovala jsem si. „Nechápu, jak to mám zvládnout, když mi nepřidělili dostatek peněz, lidí a času.“

Laskavým způsobem mi připomněla, že sloužíme Bohu hojnosti, pro kterého není nic nemožné.

Její slova mě hluboce usvědčila. Já jsem také vždy byla ženou víry. Avšak někde uprostřed péče o děti, dvou zaměstnání a snahy sehnat během pandemie někde toaletní papír, jsem si vypěstovala myšlení chudoby.

Namísto toho, abych s očekáváním hleděla k Ježíši, jsem se zadívala na svých pět malých chlebů a dvě ryby a skepticky se ptala: „Co je to pro takové množství?“ (Jan 6,9).

Možná se totéž stalo i vám. Zdá se, že mentalita chudoby v posledních dvou letech dolehla na celou společnost.

Uprostřed nejisté doby jde o přirozenou reakci. Náš způsob myšlení se mění ve chvíli, kdy jsou potřebné zdroje zdánlivě nedostupné – ať už kvůli problémům v dodavatelském řetězci, nedostatku pracovních sil, inflaci nebo jiným potížím, které jsou mimo naši kontrolu. Tehdy v nás začíná narůstat nervozita.

Naše subjektivní vnímání samozřejmě vždy neodpovídá skutečnosti. V roce 2020 jsem zírala na prázdné regály v obchodech a přemýšlela, jak si poradíme, až nám doma dojde toaletní papír. Nikdy se to však nestalo. Nakonec to vždy dobře dopadlo a nikdy nám nedošel.

Tento příklad se může zdát banální. Když se však do mentality vedoucího začne vkrádat myšlení chudoby, může to být veliký problém.

Mentalita chudoby

Toto myšlení negativně ovlivňuje vedoucího minimálně čtyřmi způsoby:

1. Mentalita chudoby brání produktivním myšlenkám.

Studie Princeton University prokázala, že přemíra starostí o základní životní potřeby zhoršuje kognitivní schopnosti člověka – snižuje jeho duševní výkonnost o ekvivalent třinácti bodů IQ a dokáže ho úplně připravit o noční spánek.

Nemusíme být posedlí tím, co nám schází. Namísto toho můžeme důvěřovat Bohu, že zaopatří naše potřeby, zatímco pracujeme na tom, k čemu nás povolal.

Ekonom Sendhil Mullainathan a psycholog Eldar Shafir v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: Proč má chudoba tak zásadní dopad) vysvětlují, že když se lidé zaměří na svůj nedostatek, vytvoří si tunelové vidění. Kvůli tomu pak ztrácejí schopnost soustředit se na cokoliv jiného, přicházejí o kreativní myšlení a nedokážou konstruktivně řešit své problémy.

Není divu, že Ježíš řekl: „Nedělejte si starost kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení“ (Matouš 6,34).

Nemusíme být posedlí tím, co nám schází. Namísto toho můžeme důvěřovat Bohu, že zaopatří naše potřeby, zatímco pracujeme na tom, k čemu nás povolal. Slovy Matouše 6,33: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“

2. Mentalita chudoby vyvolává pocity chamtivosti a závisti.

Když uvěříte tomu, že nemáte dostatek prostředků, začnete o ostatních přemýšlet jako o konkurentech namísto jako o těch, k nimž vás Bůh povolal, abyste je milovali a sloužili jim.

V současné době mnozí používají sociální sítě jako měřítko, jímž si ověřují, jak se jim daří v porovnání s jejich „přáteli“. Z takového srovnávání pak nevyhnutelně vždy vycházejí s pocitem nedostatečnosti.

Tento druh přemýšlení přivedl Jákoba k tomu, aby podvedl svého otce. Toužil po větším požehnání a pevně se rozhodl je získat – i za tu cenu, že přitom bude lhát, podvádět a zraňovat city členů vlastní rodiny.

Jakub 3,16 říká: „Kde je závist a soupeření, tam je zmatek a kdejaká špatná věc.“

3. Mentalita chudoby zvyšuje riziko depresí a úzkostí.

Prožívání nedostatku zvyšuje hladinu stresu. Časem může vést až k psychickým obtížím, včetně depresí a úzkostných poruch.

Ať už nám chybí finance, moudrost nebo dobrovolníci, můžeme se se svými starostmi obracet na modlitbách k Bohu.

Pavel povzbuzuje: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním.“ (Filipským 4,6)

4. Mentalita chudoby překrucuje pravdu o Boží identitě a charakteru.

Nejde jen o psychologické, ale i o duchovní nebezpečí. Chudobné myšlení totiž dokáže zkreslit naše vnímání Boha.

Namísto toho, abychom Boha viděli jako Otce, pečujícího o své děti, může se nám zdát vzdálený a netečný. To může vést k ochladnutí našeho zájmu o modlitbu a o další důležité prvky našeho každodenního osobního duchovního života.

1. Petrův 5,7-8 říká: „Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví a bděte!“

Mentalita hojnosti

Dobrou zprávou je, že nemusíme žít v mentalitě chudoby. Jsme zváni k přijetí mentality hojnosti, již nám vykresluje Písmo. Tento postoj nás vede vpřed s vírou a neochvějnou jistotou, že v Boží ekonomice je více než dostatek zdrojů pro naplnění všech potřeb Kristova těla.

K posunu od mentality chudoby k mentalitě hojnosti vedou tři kroky.

Prvním je přijetí Boží pravdy a zavržení lživých a falešných konceptů.

Nepřítel našich duší nám stále klade otázku, kterou položil už v zahradě v Edenu: „Opravdu Bůh řekl…?“ (Genesis 3,1)

V obdobích stresu, strachu a nejistoty vás může napadat: Je Bůh skutečně tím, kým řekl, že je? Můžu mu důvěřovat?

Odpověď zní: ano. Jak napsal Pavel: „Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm jsou ‚ano.‘“ (2. Korintským 1,20) Bůh je „mocen podle síly, kterou působí v nás, učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet“ (Efezským 3,20).

Připomínejme si všechna období svých životů, kdy nám Bůh projevil svou věrnost.

Potřebujeme Bohu děkovat za vše, co již vykonal – a důvěřovat mu ve všem, co dělá a udělá. Jeho láska a dobrota se nikdy nemění bez ohledu na okolnosti, jimž právě čelíme.

Za druhé, potřebujeme přijmout, kým jsme v Kristu.

Jestliže věříme, že Bůh má pro náš život svůj plán, můžeme mu s důvěrou svěřit i jeho jednotlivé detaily svého života.

Bůh nám dá kreativní nápady a nadpřirozené kontakty. Upevní naše kroky. Zaopatří naše potřeby.

Jestliže se o nás Bůh stará, nemusíme se trápit a žít v každodenních obavách. Nemusíme brát svůj osud do vlastních rukou a promýšlet, kam přesně náš život směřuje.

Jestliže se o nás Bůh stará, nemusíme se trápit a žít v každodenních obavách. Nemusíme brát svůj osud do vlastních rukou a promýšlet, kam přesně náš život směřuje.

Pokoj a útěchu nám přináší vědomí, že nikdy nejsme sami. Bůh je s námi, i když procházíme tím nejtemnějším údolím (Žalm 23,4). Duch svatý jde po našem boku a uvádí nás do veškeré pravdy (Jan 16,13).

A závěrem, musíme milovat naše bližní.

Římanům 12,10 vybízí: „Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“

Mentalita chudoby, ale i hromadění materiálních statků, patří mezi překážky v naší péči o ostatní. Mentalita hojnosti nám naopak pomáhá štědře milovat, dávat a důvěřovat Bohu namísto svým úsporám, kariéře či vlastnímu úsilí. Víme, že naším konečným zdrojem je vždy on.

Pavel prohlásil: „Umím se uskromnit a umím mít i nadbytek. Do všeho jsem zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Tom, který mne posiluje.“ (Filipským 4,12-13)

A potom směle vyznal: „Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ (verš 19)

Ačkoliv je pravda, že žijeme v náročných časech, potřebujeme ochraňovat svá srdce a vyvarovat se toho, co Jakub nazývá „pozemskou, duševní“ perspektivou a udržovat mysl v zaměření na nebeskou „moudrost shůry“. (Jakub 3,15.17)

Potřebujeme být pro lidi vzorem zdravého vůdcovství, zakotveného v poznání Božího štědrého a milujícího charakteru.

Je čas opustit mentalitu chudoby a vykročit vpřed v Boží hojnosti.