„A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení“ (Marek 11,25).

Život je plný zranění, ale Ježíš je plný uzdravení.

Nikdo se nevyhne tomu, že ho někdy někdo zraní. Jak ke zranění dochází?

Rozpoznání zdrojů našich zranění

Kdo vás zranil? Byl to váš rodič, příbuzný, manžel(ka), děti, přítel, kolega služebník, člen staršovstva nebo člen sboru? Čím bližší je váš vztah, tím bývá zranění hlubší.

Manželka význačného ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého kdysi o svém manželovi prohlásila: „Autoři jeho životopisů vám řeknou, jak pomáhal dělníkům nosit vědra s vodou. Nikdo však neví, že své manželce nikdy nedopřál odpočinku a nikdy – za celých dvaatřicet let – nedal svému dítěti napít ani nestrávil pět minut u jeho postele, aby mi dal šanci trochu si odpočinout od mé tvrdé práce.“

Ani Boží služebníci nejsou vůči zraněním od lidí imunní. Některé manželky, včetně žen kazatelů, se dokáží se slovy paní Tolsté ztotožnit.

Lidé také mohou zraňovat sami sebe.

Před mnoha lety jsem stál na okraji Grand Canyonu. Necelý metr od okraje vystupoval ze dna kaňonu skalnatý ostrůvek. Jeho plochý povrch dosahoval stejné úrovně, v jaké jsem stál já. Lidé si navykli na ostrůvek házet mince. Z ničeho nic ze zástupu vyběhlo šestileté dítě, skočilo na kamenný ostrůvek a začalo sbírat mince. Všichni jsme se vyděsili a obávali se o chlapcovo bezpečí. V tu chvíli jeho maminka bezděky vykřikla: „Johnny, vrať se zpátky.“ S kapsami plnými mincí chlapec bez váhání skočil zpět na pevninu.

Později jsem si pomyslel: Co kdyby se mu zpáteční skok nepovedl? Dokázala by si jeho matka někdy odpustit svou instinktivní reakci? Netrápila by se po zbytek života kvůli tomu, že nevyčkala příchodu odborníka, který by jejího syna z tak nebezpečného místa zachránil?

Odpustit ostatním může být lehčí než odpustit sami sobě.

Někdy můžeme mít pocit, že Bůh některá naše zranění způsobil nebo dopustil.

V počátcích služby Davida Wilkersona jeden z jeho přátel, pastor, couval autem z příjezdové cesty u domu a přejel své malé dítě. David Wilkerson zápasil s tím, jak něco takového mohl Bůh v životě jeho přítele dopustit. Byl z toho natolik zoufalý, že málem odešel ze služby a ztratil svůj zápal a nasazení pro Krista.

Cena za neodpuštění

Jen málokdy se zamýšlíme nad tím, jak vysoká je cena za neodpuštění a k jakým důsledkům vede, když si člověk v sobě drží smutek a hořkost:

• Z života člověka se začne vytrácet ovoce Ducha.
• Lásku nahradí netečnost či nenávist.
• Radost nahradí hořkost a deprese.
• Pokoj nahradí nervozita a podrážděnost.
• Trpělivost nahradí prchlivost.
• Laskavost nahradí zatvrzelost nebo lhostejnost.
• Dobrotu nahradí zloba či touha po odplatě.
• Jemnost nahradí tvrdošíjnost.
• Sebeovládání nahradí ztráta pocitu zodpovědnosti.

Jestliže neodpustíme, můžeme jednoduše svalit vinu za svůj stav na někoho jiného. Jakmile to uděláme, vzdáme se tím zodpovědnosti za své vlastní jednání.

Basilea Schlinková, zakladatelka charismatické luteránské komunity Evangelikální sesterstvo Marie v německém Darmstadtu, vypráví ve své knize Realities (Skutečnosti) příběh Plumba Orcharda.

Sesterstvo potřebovalo zakoupit nemovitost ve svém sousedství, aby mohlo rozšířit svou činnost. Majitelka ji ale odmítla prodat. Sestru, která se s majitelkou snažila vyjednávat, nikdy nepozvala dál a o jednání nechtěla ani slyšet.

Jednoho dne tuto sestru u dveří potkal prasynovec majitelky a pustil ji dál. Když ji zavedl do pokoje své pratety, pochopila sestra, co uzavření obchodu brání. Místnost byla napěchovaná starým poděděným nábytkem – bylo ho v jediné místnosti dost na vybavení celého domu. Většina nábytku byla zchátralá. V jiné místnosti leželo na sobě třináct matrací, jedna na druhé. Kdybyste na ně chtěli vylézt, potřebovali byste žebřík.

Když se sestry následně modlily, začal s nimi Pán jednat na základě příměru s nahromaděnými věcmi, k nimž byla jejich sousedka citově svázána. Cítily, že chtějí Boha pozvat, aby prozkoumal jejich vlastní srdce. Ačkoliv neměly žádné pozemky, měly ve svých životech citová pouta k určitým věcem – ke krásné pohlednici, k nějakým osobním věcem nebo malému dřevěnému kříži. Každá z nich měla něco, o čem řekla: „Doufám, že mě Bůh jednoho dne nepožádá, abych mu toto vydala.“

Duch svatý je však vedl k tomu, aby uspořádaly týden odevzdání. Každá se během něj měla vzdát toho, k čemu cítila silné pouto. Když po tomto týdnu navštívily svou sousedku, změnila názor a rozhodla se jim svůj dům s pozemkem prodat.

Basilea Schlink shrnuje, že je tato zkušenost naučila moci empatického odpouštění. Zjistily, že se lidé neposunou dál, pokud hází vinu na někoho jiného. Nejprve musí jednat se svými vlastními postoji.

Už od zahrady Eden lidé svalují vinu na někoho jiného, aby se vyhnuli zodpovědnosti za vlastní činy. Obviňování hledá vinu, odpuštění hledá lék. Obviňování z vás dělá oběť, odpuštění z vás dělá vítěze.

Neodpuštění může způsobovat řadu problémů od nemocí (viz Jakub 5,16) až po zadržování vlastních hříchů (viz Marek 11,25).

Již zesnulá Catherine Mashallová ve své autobiografii Something More (Něco víc) vypráví příběh své nevlastní dcery Lindy. Catherine se vdala za jejího ovdovělého otce, když Lindě bylo dvanáct let.

V Lindině rané pubertě se její chování a školní prospěch měnily jako na houpačce. Po ukončení střední školy se Linda připojila k rebelující generaci šedesátých let dvacátého století. Catherine se nikdy nepodařilo navázat s ní blízký vztah.

Jednoho dne Catherine v Bibli četla Ježíšova slova o tom, že si nemá proti nikomu nic držet. Uvědomila si, že pokud neodpustí druhým jejich viny, neodpustí Bůh jí ty její (Marek 11,25). Popsala celé tři strany svého diáře konkrétními vinami – věcmi, které měla proti Lindě – a každou z nich jí jednotlivě odpustila.

Během několika týdnů se dramaticky změnil Lindin postoj vůči své nevlastní matce. Catherine dostala od Ježíše cennou lekci: nesmíme si v sobě držet své křivdy.

Ježíš na kříži nezaťal své probodnuté ruce v pěst a nezakřičel: „Za tohle si vás podám!“ Namísto toho své ruce otevřel a zvolal: „Otče, odpusť jim.“

Jeden z lidí, kteří přežili koncentrační tábor, řekl: „Mé srdce je tak zahořklé, že pokud byste mě otevřeli a okusili kousek z mého srdce, zemřeli byste na otravu.“ V jakém stavu je vaše srdce?

Kdosi řekl, že odplácet druhému za špatnosti, které vám způsobil, je jako když po něm hodíte kaktus. Pokud ho zasáhne, jistě ho zraní. Jakmile však ten kaktus vezmete do ruky, abyste ho po něm hodili, zraníte si ruce i vy.

Jak odpustit

Cena za neodpuštění je vysoká. Jak máme tedy postupovat, chceme-li odpustit? Dovolím si uvést šest kroků.

1. Přehodnocení situace

Před několika lety jsem se díval na motivační film, zachycující vědecký experiment, učiněný na severské štice – rybě, žijící v chladných vodách na severu střední části Spojených států.

Vědec umístil rybu do skleněné nádrže plné vody a odepřel jí jídlo. Potom umístil doprostřed nádrže skleněný válec a umístil do něj štičinu oblíbenou potravu – střevle potoční. Štika nepoznala, že jí v cestě za večeří brání skleněná stěna. Trochu couvla a vystartovala do zabijáckého útoku. Bum! Bum! Bum!

Po několika neúspěšných pokusech to štika nakonec vzdala. Vědec pak odstranil skleněný válec. Střevle si potom vesele plavaly po celé nádrži, štice přímo před nosem. Ta si jich už ale nevšímala. Zůstávala netečná a zdrcená, až nakonec zemřela hlady. Zemřela, protože nepřehodnotila situaci.

Totéž se může stát i lidem. Zažijí zranění a potom je pro ně těžké začít někomu znovu důvěřovat. Je to pochopitelné.

Přehodnocování musí být trvalou součástí naší životní cesty. Kdyby apoštol Pavel nepřehodnotil svůj postoj vůči Janu Markovi, neměli bychom dnes druhé evangelium.

2. Pokání

Výtečný kazatel Clarence Macartney vyprávěl příběh o Leonardu da Vincim. Zřejmě to není pravdivý příběh, přesto však přináší dobrou pointu.

Předtím, než se da Vinci pustil do práce na své slavné fresce „Poslední večeře“, ostře se pohádal s jiným malířem. Da Vinci byl z jejich agresivní hádky tak rozzuřený a zahořklý, že se rozhodl namalovat Jidášovi obličej svého nepřítele. Odplatí se mu tím, že celé budoucí generace budou na jeho tvář hledět s posměškem a opovržením. Jidášova tvář byla mezi prvními, které dokončil, a všichni, kdo rozpracovaný obraz viděli, jednoduše poznali tvář malíře, se kterým se znesvářil.

Poslední tvář, která da Vincimu zbývala namalovat, byla Kristova. Nedokázal s ní ale pohnout. Něco ho znepokojovalo a bránilo mu v práci. Přes veškeré své nejlepší úsilí jednoduše nedokázal nic namalovat.

Nakonec usoudil, že mu v práci brání skutečnost, že Jidášovi nakreslil tvář svého nepřítele. Vzal štětec a namaloval Jidášovi novou tvář. Potom s lehkostí dokončil i Kristovu tvář.

Člověk nedokáže ve svém životě kreslit Kristovy vlastnosti, jestliže současně kreslí tvář druhého člověka s nevraživostí a nenávistí.

Činit pokání znamená změnit smýšlení. Někteří pokání nazývají prvním slovem evangelia, protože k pokání vyzývali Jan Křtitel (viz Matouš 3,2), Ježíš (viz Matouš 4,17), dvanáct apoštolů (viz Marek 6,12), Ježíš po svém vzkříšení (viz Lukáš 24,47), Petr (viz Skutky 2,38) a Pavel (viz Skutky 26,20).

Pokání je jednostranné. Nečeká na to, než učiní pokání ten druhý.

Pokání nemá nic do činění s pocity člověka. Jedná se o změnu smýšlení, která s sebou přinese i změnu chování. Ježíš ve svém Kázání na hoře popisuje, jak máme jednat s našimi nepřáteli: máme jim žehnat, ujít s nimi další míli, nastavit jim druhou tvář, modlit se za ně a odpouštět jim. Nic z těchto skutků nevyžaduje žádnou aktivitu na straně protistrany. Všechny vyzývají k akci jen nás.

Pokud by člověk čekal na dobré pocity, zřejmě by nedokázal nikdy odpustit. Pán nás volá k pokání vždy, když se naše postoje neshodují s těmi jeho.

3. Smazání dluhu

Goldie Bristolová napsala knihu s názvem These Tears Are for Diane (Tyto slzy jsou pro Dianu). Nějaký muž jí znásilnil a zavraždil její jednadvacetiletou dceru. Policie pachatele dopadla a porota ho odsoudila ke dvojnásobnému doživotnímu trestu.

O pět let později Goldie s manželem Bobem usoudili: „Nevidíme jiný záměr, proč tento muž vstoupil do našich životů, než aby byl spasen.“

Napsali mu dopis, ve kterém ho za jeho zločin neodsuzovali, ale vyjádřili mu, že jim i Bohu na něm záleží. Po dvou dalších dopisech přišla odpověď. Muž psal, že netušil, že by mohli na světě žít lidé, kteří by dokázali svůj zájem o něj nadřadit svému hlubokému zranění.

„Jaký smysl má nenávidět?“ ptá se Goldie. Nenávist jí dceru nevrátí. Pouze by v jejím životě šířila jed hněvu a neodpuštění a na vraha její dcery by beztak neměla absolutně žádný vliv.

Goldie píše: „Slovník spojuje slovo ‚zloba‘ s výrazem ‚zhoubné bujení‘. Požírá člověka, stravuje ho, a nakonec ho zničí. Pokud zlobě dovolím, aby ovládla můj život, přestanu být svobodným člověkem. Stejná zbraň, jakou použiji k tomu, abych dosáhla spravedlivé odplaty, mě spoutá řetězy. Jen Bůh dokáže jednat se zradou v našich životech a uvolnit nás z její pasti. Rozhodnutí je ale na mě. Buď budu žít s hněvem, neodpuštěním a zatrpklostí, a nakonec se pod jejich zátěží zlomím, nebo vše předám svému nebeskému Otci, který je ze mě sejme.“

Goldinin objev není ničím novým. Už Štěpán znal moc spasitelného odpuštění, když „klesl na kolena a zvolal velikým hlasem: ‚Pane, nepočítej jim tento hřích‘“ (Skutky 7,60). Štěpánova modlitba nakonec vyústila v Saulovo obrácení.

4. Opakování

Ježíš nám řekl, abychom odpustili sedmdesátkrát sedmkrát (viz Matouš 18,22). Učila mě tomu matka, když jsem byl ještě malý chlapec. Když se mi ostatní děti posmívaly, vedla mě k tomu, abych jim nastavoval druhou tvář.

Jeden malý šikanista se stal mým prubířským kamenem. Neustále mě bil a napadal a snažil se mě vyprovokovat k bitce. Jednoho dne si matka všimla, že si na kus papíru píšu čárky. Když se mě zeptala, co znamenají, odpověděl jsem, že si pokaždé, když mě Billy otravuje, udělám čárku. Až jich bude čtyři sta devadesát jedna, budu mít od Ježíše svolení k odplatě.

Matka se ale zřejmě začala intenzivně modlit. O několik dní později Billy oznámil, že se jeho rodiče stěhují. Zastavil jsem se na dvě stě padesáti čárkách.

Vykládal jsem si Ježíšova slova svou naivní dětskou optikou. Neuvědomil jsem si, že Ježíšových „sedmdesátkrát sedm“ ve skutečnosti znamená, že máme odpouštět bez omezení – nekonečněkrát.

Pokud Pán po nás chce, abychom si vzájemně odpouštěli sedmdesátkrát sedmkrát, víme, že on sám dělá totéž, a ještě mnohem více.

Ježíš řekl, že křesťané někdy budou muset opakovaně odpouštět. Neznamená to ale, že máme být rohožkou a dovolit lidem, aby nás zneužívali. Odpuštění nedává druhému svolení, aby nám soustavně ubližoval. Někdy je zapotřebí zachovat si od takového člověka odstup. Potřebujeme si však uchovávat měkké srdce. Když odpustíme, nemusí to znamenat, že na minulost dokážeme i zapomenout. Není však prospěšné se v ní soustavně přehrabovat.

5. Pamatujte, že milost se vyplácí

Kdybych vás navštívil doma a rozbil vám něco cenného a vy byste mi to odpustili, osvobodili byste mě od závazku uhradit vám s tím spojené náklady (ačkoliv bych vám jako slušný člověk nabídl, že vše zaplatím).

Člověk, který odpouští, platí účet. To pro nás udělal Ježíš na kříži. Zaplatil náš dluh – dluh, který nebyl jeho.

Odpouštějící člověk je silnější než člověk, který páchá zlo. K odpouštění je totiž zapotřebí více síly než k zraňování.

Zastánci tvrdé křesťanské linie často kritizovali Billy Grahama za to, že se stýká s křesťany, kteří se nedrží každého detailu učení, které bylo pro jeho kritiky důležité. Na místo odpovědi měl ve zvyku recitovat jim tuto báseň:

On nakreslil kruh, který měl mě vyčlenit,
že prý jsem rebel, heretik hodný opovržení.
My s láskou jsme ale dokázali zvítězit,
Nakreslili jsme kruh, který ho začlení.

Chceme-li mít podíl na Kristově díle smíření, musíme být lidmi milosti.

6. Vztahujte se k Bohu o pomoc

Odpustit není snadné.

Vzpomeňme na příběh Davida a Abšalóma zaznamenaný v kapitolách třináct až osmnáct v 2. Samuelově knize. Abšalómův bratr Amnón znásilnil Abšalómovu sestru Támar. Abšalóm Amnóna zabil a utekl. Po třech letech David svého syna přivedl zpět do Jeruzaléma, ale po dva roky se s ním odmítal vídat.

David udělal chybu v tom, že mu zcela neodpustil.

S Davidovým příběhem kontrastuje postava otce marnotratného syna z Lukáše 15,11-32. Otec vyběhl za svým synem, objal ho, políbil, oblékl, zabil tučné tele, užíval si jeho návrat a bránil ho.

Čí příklad budete následovat v chování k člověku, který vám ublížil?

Existují chvíle, kdy se člověku zdá z lidského pohledu nemožné odpustit. Bez ohledu na to, že ví, že odpustit je správné a biblické, to jednoduše nedokážete udělat. Vaše zranění je příliš hluboké a rána pořád hnisá.

Možná vám pomůže následující příběh ze skutečného života. Corrie ten Boom uzavírá svou knihu The Hiding Place (Útočiště) vyprávěním o tom, jak po skončení druhé světové války mluvila v jedné církvi v Mnichově. Na shromáždění byl přítomný bývalý německý příslušník SS, který střežil sprchovací místnost přijímacího centra v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Jakmile ho Corrie spatřila, okamžitě si připomněla místnost plnou posmívajících se mužů, hromady oblečení a bolestí zkroušenou tvář své sestry Betsie. Když se po shromáždění lidé rozcházeli, přistoupil muž ke Corrie. Celý zářil a ukláněl se. „Fraulein,“ oslovil ji, „jak nádherné je pomyslet na to, že – jak jste řekla – on obmyl všechny mé hříchy.“

Vztáhl k ní ruku, aby si s ní potřásl. Corrie, která právě dokončila poselství k lidem o potřebě odpouštět, však držela ruku u těla. Zatímco bojovala s hněvem, modlila se: Pane, odpusť mi a pomoz mi odpustit tomuto muži. Pokusila se o úsměv a snažila se podat mu ruku, ale nešlo jí to. Modlila se znovu: Ježíši, já mu nedokážu odpustit. Dej mi SVÉ odpuštění. To, co následovalo, popsala těmito slovy: „Jakmile jsem mu potřásla rukou, stala se ta nejúžasnější věc. Zdálo se mi, že z mých ramenou a paží do něj přes mou ruku něco vstoupilo a v mém srdci se rozhostila láska k tomuto muži, která mě úplně dojala.“

„V tu chvíli jsem si hluboce uvědomila,“ pokračovala ve vyprávění, „že uzdravení světa není závislé na mé schopnosti odpouštět a na mé dobrotě, ale na té Ježíšově. Když nám říká, abychom milovali své nepřátele, dává nám spolu s tímto přikázáním i sílu k tomu, abychom to dokázali učinit.“ 

K zamyšlení

Znovu pomyslete na člověka nebo na lidi, kteří vás zranili. Kdo to je? Budete si v sobě držet neodpuštění nebo jim odpustíte?

Vezměte si k srdci radu apoštola Pavla: „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4,32).