Od prvního televizního přenosu v hlavním vysílacím čase v roce 1965 se prezidentské projevy o stavu Unie staly ve Spojených státech široce sledovanou podívanou plnou politikaření, potřásání rukou, jásotu a potlesku, ale také bučení a nadávek. Objevují se během nich jak okamžiky jednoty, tak i projevy nevraživosti.

Zvláště nápadná je dělicí čára rozdělené komory Kongresu. Republikáni tradičně sedí na jedné straně, demokraté na druhé.

Rozdělení se čím dál více přenáší i do církve. Když se pastoři rozhlédnou po svých sborech, mnozí pozorují rozdělená společenství – členové sboru jsou metaforicky i prostorově rozděleni podle politické orientace, rasy, etnické příslušnosti a socioekonomického statusu.

Tento stav láme Boží srdce a poškozuje svědectví církve ve světě.

Jak můžete kázat poselství, která pomohou odstranit rozdělení a podpoří usmíření a jednotu? Začněte tím, že si před vstupem na kazatelnu položíte sedm přípravných otázek.

1. Otázka teologická

Teologická otázka zní: Co o usmíření říká Bible?

Usmíření je v samém srdci evangelia i celé Bible. Z toho důvodu patří povzbuzování lidí k tomu, aby se usmířili s Bohem i jedni s druhými, k pilířům biblického kázání.

Šestašedesát knih Bible společně tvoří jedno vyprávění o usmíření. Pomůže, když si je rozdělíme na pět částí: Stvořitel, první stvoření, odcizení, usmíření a konečné stvoření.

První kapitola knihy Genesis nám v prvních dvou verších představuje Boha Stvořitele:

„Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami.“

Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý si na věčnosti užívali spojení v dokonalém a harmonickém obecenství. Trojjediný Bůh promluvil a slovem stvořil svět – a bylo to dobré. Genesis 1 nazývá stvořený pořádek věcí „dobrým“ přesně sedmkrát.

Svět byl dokonalý, čistý a harmonický. V tomto stavu však nezůstal. Ve třetí kapitole té samé knihy Genesis se Adam a Eva vzbouřili proti Božímu příkazu a vnesli do vztahu s Bohem i do svého vzájemného vztahu dysfunkci. Hned v následující kapitole vidíme důsledky pádu – hněv, konflikty a násilí, které přinesly tragické následky: „Kain povstal proti svému bratru Ábelovi a zabil ho.“ (verš 4,8)

Boží stvoření a nositelé jeho obrazu zůstali znetvořeni. Hřích je kořenem všeho, co nás dnes trápí: pýchy, vzpoury, nefunkčnosti, rozdělení, nespravedlnosti, krutosti a násilí.

Naštěstí tím však příběh nekončí. Bůh okamžitě spustil misi, jejímž cílem bylo vzít si vše nazpět a docílit usmíření a obnovy všech věcí. V Genesis 12,3 dal Abrahamovi slib, který nakonec našel naplnění ve vtělení, životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista.

Podle Koloským 1,19-20 „se Otci zalíbilo, aby v něm [v Kristu] přebývala veškerá plnost a aby skrze něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže.“

Bůh ale netouží po tom, aby se lidé usmířili jen s ním. Přeje si také usmíření lidí mezi sebou navzájem. Ježíš to prokázal tím, že zbořil rozdělující hradbu nepřátelství mezi Židy a pohany (viz Efezským 2,14). Apoštol Pavel vysvětlil, že Boží záměr spočíval v tom, „aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství.“ (Efezským 2,15-16)

A tím už se dostáváme k poslední části příběhu Bible, ke konečnému stvoření. Vyprávění o vykoupení skončí obnovením Edenu a vznikem nového nebe a nové země. Usmíření bude dokonáno a znovuzrozené stvoření bude navěky vzkvétat.

Do té dobu je posláním církve přivádět lidi ke správnému vztahu s Bohem (vertikální usmíření) a pojmenovávat problém rozdělení a nepřátelství mezi lidmi navzájem (horizontální usmíření).

Mezi „skutky těla“ Pavel v listu Galatským uvádí „nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty a závisti“ (verše 20-21). „Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání.“ (5, 22-23)

První list Janův 4,20 říká: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl.“

Při přípravě kázání si položte otázku, co váš text říká o vertikálním i horizontálním usmíření.

2. Otázka po povaze souvislostí

Spojovat lidi je málokdy tak snadné, jako vymyslet čtyři body a chytlavý název kázání. Lidské konflikty bývají palčivé a složité. To nás přivádí k otázce souvislostí: Co stojí v pozadí našich konkrétních sporů a neshod?

Spojovat lidi je málokdy tak snadné, jako vymyslet čtyři body a chytlavý název kázání.

Každý přichází do církve zatížený nějakou minulostí. I když minulost nemusí mít bezprostřední vliv na přítomnost, přetrvává v našich myslích, srdcích a zkušenostech.

Z toho důvodu musíme zvážit, jak naše osobní životní příběhy, prostředí, z nichž vycházejí naši členové a historie naší církve i společenství napomáhají nebo brání jednotě našeho sboru.

Zkušenosti nás nepochybně formují – individuálně i kolektivně – a ovlivňují naše vnímání sebe sama i ostatních.

Než začnete kázat, zamyslete se nad tím, jak mohla minulost přispět k současnému rozdělení sboru. K jakým rozkolům došlo? Které otázky v oblasti teologické, služební, sociální či kulturní váš sbor nejvíce polarizovaly? Co vedlo k rozkolům či dokonce k rozdělení?

Nezapomínejte, že při výkladu historie vždy záleží na úhlu pohledu. Často se mění podle toho, kdo ji vypráví, zejména pokud jde o konflikty. Proto je důležité vyslechnout co nejvíce stran a zvážit všechny perspektivy.

Než začnete vašim lidem kázat, naslouchejte jim. Vyslechněte si jejich příběhy, pochopte jejich bolesti, naslouchejte jejich srdcím. Když potom vystoupíte za kazatelnu, budete lépe připraveni srozumitelně a v souvislostech představit biblický příběh usmíření a budovat mosty jednoty napříč rozdělujícími prvky.

Samozřejmě to neznamená, že byste měli snášet pomluvy, tolerovat falešná učení či ustupovat potížistům. Mnoho rozdělení v naší společnosti i v našich církvích vzniká z pýchy. Přečtěte si komentáře ke kontroverzním příspěvkům na sociálních sítích a pravděpodobně uvidíte více arogance a zášti než pokory a dobré vůle. Lidé obecně chtějí mít pravdu a často jsou ochotni vzít do ruky vidle a vyrazit do boje.

Církevní svět v tomto ohledu bohužel nepředstavuje žádnou výjimku. Křesťané se mohou natolik utvrdit ve svých zvycích, že si z tradic a názorů udělají modly, které mají jen málo společného s Písmem. Malicherné spory v Kristově těle odvádějí pozornost od našeho poslání získávat učedníky – od dohadů ohledně stylu uctívání až po neshody v politických otázkách.

Nejedná se o novou výzvu. Již apoštol Pavel ve svém prvním dopise prosí Korintské, aby zanechali svárů a učinili přítrž rozdělení:

„Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili stejně a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste byli dokonale spojeni v tomtéž smýšlení a v tomtéž úsudku. Neboť lidé z domu Chloé mi o vás, moji bratři, oznámili, že jsou mezi vámi spory.“ (1. Korintským 1,10-11)

V čem spočívaly spory ve sboru v Korintu? Pavel to v následujícím verši vysvětluje: „Mluvím o tom, že každý z vás říká: ‚Já jsem Pavlův‘, ‚Já zase Apollův‘, ‚Já zase Kéfův‘, ‚A já Kristův‘.“

Rozdělení. Frakce. Kliky. Dohady. Potřeba mít za každou cenu pravdu, a to i na úkor oslabení úsilí o šíření evangelia. Takoví byli korintští následovníci Krista. Namísto toho, aby usilovali o „dokonalou jednotu“, za niž se Ježíš modlil, (Jan 17,23) ztratili členové církve ze zřetele smysl svého pobývání na zemi.

Možná se dokážete vcítit do Pavlovy frustrace, kterou lze z jeho výzvy Korintským vycítit:

„Je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Anebo jste byli pokřtěni v Pavlovo jméno? Děkuji Bohu, že jsem kromě Krispa a Gaia nikoho z vás nepokřtil, aby nikdo nemohl říci, že jste byli pokřtěni v mé jméno. Pokřtil jsem i Štěpánův dům. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho jiného pokřtil. Neboť Kristus mne neposlal křtít, ale hlásat evangelium, a to ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nebyl vyprázdněn“ (1. Korintským 1,13-17).

Jaké hádky, modly a problémy s pýchou brání vaší církvi v naplňování jejího záměru a budování Božího království?

Pavel nazýval zmíněné roztržky pravým jménem: „Jste stále ještě tělesní. Vždyť pokud je mezi vámi žárlivost, svár a rozdělení, zdali nejste tělesní a nežijete jen po lidsku? Když jeden říká: ‚Já jsem Pavlův‘ a druhý: ‚Já Apollův‘, nejste jako jiní lidé?“ (1. Korintským 3,3-4)

Jinak řečeno, korintští křesťané zápasili se stejnými vztahovými dysfunkcemi jako nevěřící. Nepřipomíná nám to něco?

Pavel Korinťanům připomněl jejich zodpovědnost členů Kristovy církve: „Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží? Ničí-li někdo Boží svatyni, zničí Bůh jej. Neboť Boží svatyně je svatá, a tou svatyní jste vy.“ (1. Korintským 3,16-17)

Jaké hádky, modly a problémy s pýchou brání vaší církvi v naplňování jejího záměru a budování Božího království? Jaká je historie a jaké existují souvislosti těchto problémů?

Pokud se vyskytnou neshody, přiznejte si je, mluvte o nich a modlete se za ně. Potom je jako církevní rodina předejte Pánu, abyste se mohli soustředit na to nejdůležitější: poznávat a sdílet „Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ (1. Korintským 2,2)

3. Otázka sebereflexe

Ani pastoři a vedoucí nejsou imunní vůči hříšným postojům, slovům a skutkům, které přispívají k rozdělení.

V důsledku toho, že žijeme v padlém světě, uráží některé lidi evangelium samotné. (Matouš 13,57; Matouš 15,12; Marek 6,3; Galatským 5,11) To nám však nedává právo urážet lidi bezdůvodně. Písmo nám připomíná, že máme mluvit pravdu v lásce. (Efezským 4,15)

Právě proto si potřebují kazatelé pečlivě klást otázku související s vlastní sebereflexí: V jakém stavu je moje srdce?

Každý z nás máme své „mrtvé úhly“. (Žalm 19,13) Bůh však touží po tom, abychom zráli a proměňovali se do Kristovy podoby. (2. Korintským 3,18)

Žalm 51, jedna z největších kajícných modliteb v celém Písmu, představuje výborný vzor pro dosažení obnovy.

Žalmista začíná uznáním Božího majestátního charakteru – jeho milosrdenství, lásky a soucitu (verše 1-6).

Současně žalmista přiznává svou vlastní hříšnost a potřebu Boží pomoci a odpuštění (verše 7-15). Modlí se: „Očisti mě od hříchu yzopem, a budu čistý, umyj mě, a budu nad sníh bělejší. Dej, ať uslyším veselí a radost, ať se zaradují kosti, kterés zdeptal“ (verše 9-10).

V rámci úsilí o jednotu sboru požádejte Boha, aby ve vašem životě odhalil hřích, který může způsobovat rozkoly ve vztazích. Duch svatý vás může upozornit na oblasti, které si vyžadují vaši pozornost, různými způsoby – během osobního ztišení nebo prostřednictvím mentora či křesťanského poradce.

Korektivní zpětnou vazbu můžete dostat i přímo od osoby, které se vaše nevhodné chování dotklo. Pokojné budování společenství a zvěstování evangelia dokáže zazdít nevhodný vtip pronesený uprostřed kázání či váš nevlídný komentář na sociálních sítích.

Zůstaňte pokorní, zkoumejte své srdce, přijměte zpětnou vazbu a hledejte odpuštění u Boha i u druhých, kdykoliv pochybíte.

Pavel povzbuzoval ostatní k sebezpytování a sám jim šel příkladem: „Sami sebe zkoušejte, jste-li ve víře, sami sebe zkoumejte. Či nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? Ledaže byste byli neosvědčení. Doufám však, že poznáte, že my nejsme neosvědčení.“ (2. Korintským 13,5-6)

O několik veršů později Pavel napsal: „Napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jedné mysli, žijte v pokoji a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“ (2. Korintským 13,11)

Toužíme-li v našem středu pěstovat atmosféru pokoje a jednoty, musíme zůstávat v postoji uctívání, sebereflexe a lásky.

V závěrečných verších Žalmu 51 jako by se David rozhlížel po celém národě a žádá Boha, aby „prokazoval dobro Sijónu“ a měl zalíbení v obětech svých spravedlivých (verše 18-19).

Závěrečná žalmistova prosba se týká životodárných společenství a vztahů založených na efektivní zpětné vazbě. Taková jsou slova vedoucího, který věnoval svůj čas ujištění, že má srdce před Bohem i před ostatními v pořádku.

4. Otázka postoje

My kazatelé představujeme jen posly. Nedokážeme měnit lidská srdce. Tím jediným, kdo dokáže obnovit vztahy a uzdravit zlomená srdce, je Bůh.

Pavel napsal: „Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moc.i“ (1. Korintským 2,4-5)

Úkolem kazatele je předávat lidem Boží slovo v moci Ducha svatého, a ne se přehnaně zabývat tím, jak na ně bude shromáždění reagovat. To musíme mít na paměti, když si klademe otázku ohledně našeho postoje: Za jaký výsledek jsem já osobně zodpovědný?

Dnešní americká církev se často zabývá měřitelnými výsledky, jako je návštěvnost shromáždění, počet křtů, reakce lidí na výzvy k modlitbám, nebo výše přijatých finančních darů. Na naší touze po růstu církve samozřejmě není nic špatného.

Avšak namísto toho, aby se kazatelé soustředili na přilákání většího počtu lidí, vyvolání většího nadšení, výběr většího množství peněz, nebo i na vyřešení většího počtu vztahových problémů, je možná na čase, abychom více hledali Ducha svatého a výsledky s důvěrou svěřili do Božích rukou.

Pokud jde o kázání, musíme spoléhat na Ducha svatého. Duch, který inspiroval celé Písmo (2. Timoteovi 3,16) a pomazal Krista, aby hlásal dobrou zprávu (Lukáš 4,18), nás uschopňuje svědčit o jeho pravdě (Skutky 1,8).

Duch je ten, kdo přináší usvědčení z hříchu. (Jan 16,8; 1. Tesalonickým 1,5) Lidé však mají svobodnou vůli a mohou na Ducha svatého reagovat kladně (Skutky 2,37-41) anebo odmítavě (Skutky 7,54-58).

V čem tedy spočívá vaše zodpovědnost? Jak řekl Pavel Timoteovi: „Horlivě usiluj, aby ses před Boha postavil jako člověk osvědčený, pracovník, který se nemusí stydět a který správně rozděluje slovo pravdy.“ (2. Timoteovi 2,15) V tom spočívá vaše povolání a výsledek, za který nesete zodpovědnost.

Jakým způsobem budou lidé na vaše kázání reagovat, ovlivnit nedokážete. Můžete se však ve všem podřídit Duchu svatému. A to i ve svých vztazích s druhými. Vždyť „Pánův služebník se nemá hádat, nýbrž má být přívětivý ke všem, schopný učit, má být trpělivý.“ (2. Timoteovi 2,24)

Váš postoj služebníka a srdce pastýře velice podpoří a podtrhnou důvěryhodnost a pravdivost vašich kázání.

5. Otázka metodologická

Při řešení rozdělení se vedoucí často zaměřují na názorové rozdíly, které je způsobují. Existuje však lepší přístup.

Každou oblast mezilidských neshod není nutné vyřešit. Namísto toho si položte jinou otázku: Jak se můžeme posunout vpřed na základě společně sdílených cílů?

Nemusíte členy sboru napomínat za jejich rozdílné názory. Lepší způsob spočívá v častém připomínání, že jsou všichni sjednoceni v Kristu. V kázáních zdůrazňujte učení, doktríny a cíle, na kterých se všichni shodnou.

Začněte u základů. Ježíš svým učedníkům v Matouši 22,36-40 a Markovi 12,30-31 předal dvě přikázání. Vybídl je, aby ze všech sil milovali Boha a aby milovali své bližní jako sebe samé. Tyto dva principy na sobě nejsou nezávislé. Jedná se o souběžná, překrývající se pověření Kristových následovníků. 1. Janův 4,21 výstižně podotýká, že „každý, kdo miluje Boha, musí také milovat svého bratra a sestru“.

Bůh nás nepovolal k tomu, abychom si libovali v rozdělení, ale k vzájemné lásce. Pokud se na této pravdě shodneme, neměly by nám již naše rozdíly bránit v tom, abychom se spojili kvůli rozmachu Božího království.

Velké poslání v Matoušově evangeliu (28,18-20) vyjadřuje Ježíšův příkaz učedníkům, aby šli, učili a křtili. Znamená to opustit zónu svého pohodlí, zvěstovat lidem evangelium smíření a přivádět nové lidi do Boží rodiny.

V dnešní roztříštěné kultuře plné sváru snadno zaměříme svou pozornost na sporné body. Biblické kázání však Kristovy následovníky dokáže nasměrovat ke společnému poslání.

Je snadné se zaměřit na sporné body. Biblické kázání však Kristovy následovníky dokáže nasměrovat ke společnému poslání.

6. Otázka praxe

Jakmile dojde k všeobecné shodě ohledně základů, můžeme postoupit k šesté otázce: Jaké praktické kroky můžeme podniknout, abychom vedli náš sbor k usmíření?

Musíme začít tím, že porozumíme existujícím příkopům a předsudkům a umožníme lidem vyjádřit jejich názor.

V knize The Leader’s Guide to Unconscious Bias (Průvodce vedoucího nevědomými předsudky) autoři poznamenávají: „Být člověkem znamená mít předsudky.“ Všichni zápasíme s vědomými i nevědomými předsudky. Obojí přispívá k nezdravým mezilidským interakcím mezi členy i mezi vedoucími našich sborů.

Přirozeně tíhneme k lidem, kteří jsou nám podobní – co se týče rasy, etnického původu, socioekonomického postavení, přesvědčení, zájmů, politických názorů a dalších. Sociologové tuto tendenci nazývají podobnostním zkreslením.

Takové chování může být zejména pro církevní vedoucí problematické. Pokud jsou všichni ve vašem okolí stejní jako vy, omezuje to efektivitu vaší služby.

Máte kolem sebe rasově a etnicky různorodou skupinu přátel, nebo homogenní? Stýkáte se s křesťanskými vedoucími z jiných denominací, nebo na ně hledíte s podezřením? Reagujete vlídně na ty, kdo s vámi nesouhlasí, nebo máte tendenci kydat na ně špínu? Máte vyvážený poměr mezi mluvením a nasloucháním, nebo lidem vnucujete vlastní názory?

Požádejte Ducha svatého, aby vám pomohl vykořenit předsudky a uvidět lidi tak, jak je vidí on: jako Bohem milované osoby, které Ježíš přišel zachránit. (Jan 3,16)

Za druhé, buďte ochotní zprostředkovávat těžké rozhovory. Mnozí církevní vedoucí se zdráhají připustit veřejný nesouhlas mezi věřícími. Pochopitelně máme rádi předvídatelnost a prostředí, které máme plně pod kontrolou. Otevřená diskuzní fóra jsou naopak riskantní.

Existují však vhodná prostředí, kde si křesťané mohou vyříkat své neshody. Příkladem mohou být malé skupinky, setkání vedoucích nebo členská shromáždění.

Vytvoření prostoru pro členy církve k diskuzi o oblastech, ve kterých se mezi sebou neshodnou, vyžaduje modlitbu a pečlivé plánování. Na začátku stanovte základní pravidla pro taková setkání. Mluvit pravdu v lásce nepředstavuje oprávnění pomlouvat druhého člověka. Důležité je zachovat pokoru, laskavost, mírnost a lásku.

Zdůrazněte, že je v průběhu debaty nepřípustné sklouznout k projevům nenávisti či očerňování něčího charakteru. Pojmenovávejte hříšné projevy promluvy a chování – včetně rasismu, xenofobie, sexismu, diskriminace na základě věku a pýchy – a vybízejte lidi k pokání z nich.

Když se postavíte za spravedlnost a právo, členové církve se naučí dělat totéž.

7. Otázka kategorizace

Závěrem se dostáváme k otázce kategorizace: Jaká biblická témata a texty promlouvají do naší situace a vyjadřují se k rozdělení, které právě zažíváme?

Bible má mnoho co říci o hříších, které nás rozdělují, a o Boží touze po jednotě církve. Použijte tyto texty ve svých kázáních. Zdůrazněte biblická témata odcizení, hříchu, usmíření a vykoupení a hovořte o jejich souvislosti s rozdělením ve vašem sboru, městě a zemi.

Nebojte se kázat o citlivých tématech. Dříve, než se do toho pustíte, se ale možná budete chtít poradit s kolegy pastory nebo důvěryhodnými partnery vaší služby, kteří se v těchto otázkách orientují a mají v nich bohatší zkušenosti.

Ačkoli celé Písmo je vdechnuté Bohem a užitečné, některé pasáže se k danému tématu hodí více než jiné. Vezmeme-li si za příklad problém diskriminace na základě majetkových poměrů lidí a jejich kategorizace do tříd, vhodnými texty k rozboru jsou 1. Samuelova 16,7 nebo Nehemjáš 5. Zvažte, jaký text lépe sedí na vaši situaci a ponořte se do něj.

Služba smíření

Někteří křesťané si možná kladou otázku, zda je smíření vůbec nutné. Nemůžeme se jednoduše oddělit a každý se vydat vlastní cestou, aniž bychom se spolu museli bavit?

Evangelium na tuto otázku odpovídá a připomíná nám, že smíření leží v samotném centru Božího poslání. Pavel to v 2. Korintským 5,17-19 vyjádřil takto:

„Proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové. A to všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření. Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření.“

Zatímco kážeme poselství smíření a ukazujeme hříšníkům cestu k jejich smíření s Bohem, musíme zároveň lidem pomáhat, aby se usmiřovali jedni s druhými.

Zamysleme se nad tím, co o jednotě říká Koloským 3,13-15:

„Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy. A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni.“

Vzájemné usmíření nepředstavuje otázku volby. Vyžaduje lásku, milost a pokoru, které vycházejí z naslouchání poselství o smíření a z naší reakce na ně.

Pouze Bůh dokáže proměnit lidské srdce. Vaše kázání však mohou v lidech probouzet potřebu litovat hříchů, rozšířit srdce k odpuštění a opustit touhu za každou cenu vítězit ve sporech ohledně věcí, jež nemají význam pro věčnost.

Součástí služby smíření je kázání rozdělenému sboru a volání lidí k jednotě.

Součástí služby smíření je kázání rozdělenému sboru a volání lidí k jednotě.

Chceme-li svědčit nevěřícímu světu, potřebujeme se jako křesťané usmířit sami mezi sebou. Ježíš prohlásil: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35)