Opakovalo se to s železnou pravidelností. Pondělí: zahájení studia biblického textu. Úterý: pokračování studia. Středa: Dokončení studia a zahájení přípravy poselství. Čtvrtek: dokončení příprav na kázání. Neděle: Kázání. Neděle odpoledne: Přemítání nad všemi chybami mého kázání, upadání do zoufalství, zpochybňování svého povolání a přemýšlení nad tím, zda má moje práce z pohledu věčnosti nějaký smysl.

Tyto pocity ovládaly po shromážděních mé srdce po celé hodiny, někdy i dny, a halily mou vizi do husté mlhy. Dostavovaly se bez ohledu na to, jaké reakce od lidí jsem na své kázání v ten den obdržel či na jeho obsah a strukturu.

Celou dobu jsem rozumem chápal, že tento cyklus je nezdravý a škodlivý, a že ohrožuje mou schopnost naplňovat Boží povolání na mém životě. Kořen celého problému jsem však objevil teprve nedávno.

Duch svatý mi zjevil, že problém tkví v mém charakteru. Překvapilo mě to. Do té doby jsem se domníval, že se charakterové vady projevují výhradně morálními selháními, což – jak jsem si myslel – nemůže být můj problém.

Opak byl ale pravdou. Zjistil jsem, že mám poměrně zásadní problém se svým charakterem, který mě okrádá o radost z naplňování svého povolání. Vše se vyjasnilo, jakmile jsem se nad svým charakterem zamyslel optikou mojí identity v Kristu.

Uvědomil jsem si, že chci-li být podobnější Ježíši, potřebuji vyrůst v lásce. Došlo mi, že nebudu-li si dávat pozor, má potřeba potvrzení a schválení ze strany druhých ze mě může udělat člověka, který se snaží zalíbit lidem. Kázat jen kvůli tomu, aby nás lidé pochválili a poplácali po zádech, nemá se službou z upřímné lásky k Bohu a lidem nic společného.

Občas se mi stane, že dovolím, aby má pýcha využila má slabá místa a naplnila mě pocitem falešné identity, která je však jen chabou a dočasnou náplastí překrývající mou nejistotu.

Jako kazatelé jsme pokoušeni svalovat vinu na svou zaneprázdněnost, nedostatek dovedností či na členy sboru. Pojmenovat si své charakterové vady a začít je řešit je bolestivé, protože tím rozkrýváme svůj skutečný problém. Tento proces však vede k růstu, ozdravění a dlouhodobé efektivitě naší služby za kazatelnou.

Budovat charakter neznamená snažit se vystříhat zlých činů. Mnohem více jde o rozvoj Bohem daného potenciálu. Charakter není jen o našich činech. Vyvěrá z hlubšího místa, z naší vnitřní motivace a myšlenek.

Je možné dělat správnou věc, například kázat Boží slovo, avšak ze špatných důvodů.

Je možné dělat správnou věc, například kázat Boží slovo, avšak ze špatných důvodů.

Biblický charakter navíc není záležitostí okamžiku a neměl by se měnit v závislosti na situaci. Jedná se o upřímný, důvěryhodný projev stavu našeho srdce. Jinak řečeno, kazatelův pondělní charakter by se neměl nijak dramaticky lišit od toho, jenž se skrze něj projevuje v neděli ráno za kazatelnou.

V novozákonních dobách byli s konceptem charakteru a ctnosti seznámeni všichni – Židé, Řekové i Římané. Charakter pro ně znamenal způsob života, skutků, myšlenek a komunikace. Jejich jednotnému porozumění pomohla učení Platona či Aristotela a kulturní myšlenkový rozvoj za doby Alexandra Velikého.

V době, kdy se v Betlémě narodil Ježíš, již koncept charakterové etiky pronikl do celého Středomoří.

Nová smlouva nepřejímá myšlenky řecké filozofie, používá však její výrazy a slovník a staví tehdejší myšlenkový systém do světla evangelia a díla Ducha svatého.

Novozákonní pisatelé hovoří o charakteru jako o hluboce zakořeněných postojích, zrcadlících Boží plán pro lidstvo. Seznamy ctnostných charakterových vlastností nalézáme napříč celou Novou smlouvou (viz Matouš 5,3–12; 2. Korintským 6,6–7; Galatským 5,22–23; Efezským 4,1–3; Filipským 4,8–9; Koloským 3,12–17; Jakub 3,17–18; 2. Petrův 1,5–7).

Na rozdíl od řecké filozofie se dobrý charakter křesťana odvíjí od práce Ducha svatého. Zatímco ostatní považují ctnostný charakter za výsledek lidského úsilí a sebezdokonalování, vyzdvihují apoštolové dynamiku spolupráce křesťana s Božím Duchem, který proměňuje jeho vnitřní hodnotové nastavení.

Jako církevní vedoucí musíme usilovat o to, aby každá oblast našeho života odrážela Ježíšův charakter. Spolu s Pavlem bychom měli dokázat říci: „Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista.“ (1. Korintským 11,1)

Tři charakterové vlastnosti jsou pro službu za kazatelnou obzvláště důležité: láska, pokora a vytrvalost. Bez nich by bylo jen velice těžké dlouhodobě kázat, zažívat přitom vnitřní radost a uspokojení a vědět, že naše služba nese viditelné ovoce.  

Láska

Ježíš zdůraznil důležitost lásky, když prohlásil, že milovat Boha a milovat druhé shrnuje a podtrhuje celý Boží zákon. (Matouš 22,34–40; Marek 12,28–34)

Láska není pocit. Vyžaduje zaměření, oddanost a závazek vůči něčemu nebo někomu.

Chceme-li své kázání stavět na základu pevného charakteru, musí vyvěrat z naší hluboké lásky k Bohu, k pravdě jeho Slova a k lidem, kteří nám budou naslouchat.

Necháme-li se při studiu i přednesu kázání Písma motivovat láskou, promění se celá naše zkušenost s tím, jak prožíváme okamžiky před kázáním, během něj i po jeho skončení.

Charakterní kazatel se dokáže povznést nad momentální potřebu po pochvale a uznání či okamžitě pozorovatelných výsledcích. Radost a uspokojení mu dává vědomí, že jeho poselství vyvěrá z upřímné lásky k Bohu, pravdě i druhým lidem.

Pokora

Je snadné zaměnit skutečnou pokoru za pocit vlastní neschopnosti a nejistoty. Pokora, která je charakterovou ctností pocházející od Boha, nemá s nedostatkem sebedůvěry nic společného. Neprojevuje se ani tím, že ukazujeme druhým své slabosti proto, aby nás politovali a ujistili svým přijetím.

Pokorní kazatelé si dokážou přiznat, že nemají na všechno odpověď. My nedokážeme nikoho spasit, osvobodit a uzdravit. Naší prací je ukazovat lidem na toho, který jediný to dokáže.

Pokorný člověk si je dobře vědom vlastních schopností i omezení. Namísto toho, aby ho jejich vědomí drtilo, vede ho k horlivějšímu následování Boha, soucitnější službě a milosrdnějšímu kázání prodchnutému Boží láskou.

Pokorní kazatelé si dokážou přiznat, že nemají na všechno odpověď. My nedokážeme nikoho spasit, osvobodit a uzdravit. Naší prací je ukazovat lidem na toho, který jediný to dokáže.

Vytrvalost

Efektivního kazatele doprovází celá řada vlastností: rozvíjející se vnímavost na Ducha svatého, schopnost propojit se s publikem, exegetické dovednosti při výkladu Písma a profesionální komunikační dovednosti. Pomůže i zdravá míra „hroší kůže“.

Pokud je náš úkol obtížný, potřebujeme vytrvalost. Ta v nás roste ve chvílích, kdy uprostřed těžkostí nepolevíme ve víře a kráčíme s důvěrou dál.

Jakub 1,2-3 říká: „Pokládejte za velikou radost, moji bratři, když upadnete do rozličných pokušení. Víte, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost.“

Vytrvalí vedoucí se projevují nejen tím, že se k překážkám staví čelem a překonávají je. Činí tak s radostí! Může jít o praktické překážky jako je přeplněný kalendář nebo o překážky hlubšího rázu jako jsou duchovní síly sešikované proti kázání evangelia.

Jakub pokračuje a říká: „A vytrvalost ať má dokonalý výsledek, abyste byli dokonalí a úplní a aby vám v ničem nic nescházelo.“ (verš 4)

Vytrvat neznamená jen vydržet bez vyhoření až do důchodu. Vytrvalost je o růstu a rozvoji Kristovského charakteru – štědrosti, tvořivosti, moudrosti a dalších křesťanských ctností.

Růst charakteru je pro úspěch naší služby důležitější než naše odbornost, počet návštěvníků shromáždění nebo použitý homiletický model. Takový růst začíná svěžím působením Ducha svatého v našich srdcích.