Před několika lety jsem se celý zmatený posadil na křeslo v kanceláři křesťanského psychiatra. Byl jsem po všech stránkách vyčerpaný – fyzicky, duchovně, emocionálně i vztahově. Po sérii setkání, poradenství a hodnocení nadešel čas vyslechnout oficiální diagnózu.

Psychiatr mi jemným a klidným hlasem oznámil: „Lesi, trpíš klinickou depresí, poruchou zvýšené úzkostlivosti a posttraumatickou stresovou poruchou. Kdyby to bylo v diagnostickém manuálu, přidal bych ještě syndrom vyhoření, jenže ten – zatím – není formálně diagnostikovatelný.“

„To není možné,“ odpověděl jsem. „To, co popisuješ, je typické pro válečné veterány. Já jsem v armádě nikdy nebyl!“

Doktor s až nadpřirozeným nadhledem odpověděl: „Lesi, uvědom si, v čí armádě celé roky sloužíš.“

Jako pastorační poradce jsem byl zvyklý s řešením podobných otázek radit ostatním. Teď jsem se ocitl v situaci, kdy jsem potřeboval poradit já.

Termín „vyhoření“ označuje emocionální a fyzické vyčerpání v důsledku dlouhodobého, opakovaného působení vnějších i vnitřních stresorů.

Mezi vnější příznaky vyhoření mohou patřit chronická únava, nespavost, střevní potíže, zapomnětlivost, pocit marnosti, zvýšený cynismus či návykové chování. Nejedná se o náhle vzniklý stav. Objevuje se v průběhu času postupně, často jako vedlejší produkt nedostatečné schopnosti zvládat stres a přizpůsobit se situaci.

Vyhoření se nevyhýbá ani těm nejzapálenějším jedincům. Jeho zákeřná, plíživá povaha pomalu pohlcuje jejich identitu a odsává z nich energii.

Když jsem na sobě rozeznal příznaky vyhoření, bylo už téměř pozdě. Do mého mentálního života pronikly myšlenky na sebevraždu a zdálo se, že z mého dilematu neexistuje jiné – ani lepší – východisko.

Každý případ vyhoření i okolnosti, jež k němu vedou, jsou jedinečné. V mém případě šlo o to, že se můj život přespříliš orientoval na výkon. Byl jsem vychován k protestantské pracovní etice, která učila, že dobří křesťané tvrdě pracují, a když tak činí, má z nich Bůh radost.

Tato ideologie pochází od Jana Kalvína, který věřil, že velké pracovní nasazení, spořivost a šetrnost představují znaky vyvolení člověka. Kalvínovo lpění na tomto druhu pracovní a životní etiky se zdá být v rozporu s jeho jinak silným akcentem na nezaslouženou milost.

V Assemblies of God Kalvínův doktrinální rámec nepřijímáme. Přesto často přijímáme jeho pracovní etiku. V průběhu let jsem slyšel řadu kazatelů horlivě prohlašovat: „Raději vyhořím pro Ježíše, než abych zrezivěl pro ďábla.“

V Assemblies of God Kalvínův doktrinální rámec nepřijímáme. Přesto často přijímáme jeho pracovní etiku.

Stejně jako mnoho mých kolegů jsem i já svou křesťanskou identitu vázal spíše na svůj výkon než na nezaslouženou Boží přízeň. To je však dokonalý recept na vyhoření.

Příčiny vyhoření, stejně jako jeho správnou léčbu, je snadné bagatelizovat či škatulkovat. Pokud problémem tkví v přepracovanosti, zdálo by se, že řešením je jednoduše stanovit si zdravější hranice, méně pracovat a věnovat více času odpočinku.

Zajisté jde o správné a důležité úvahy, které patří k procesu nápravy. Neřeší ale vnitřní postoje srdce, které k přepracování a vyhoření člověka přivedly.

Přísloví 4,23 říká: „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života.“ Abychom omezili nezdravé vzorce svých životů i služby, musíme zkoumat jejich původ na úrovni srdce. Musíme se v modlitbě zamyslet nad spouštěči, které nás ženou na scestí šikmé plochy vedoucí k vyhoření.

Vyhoření a jeho důsledkům se naštěstí lze vyhnout a lze je zvrátit. Musíme však být ochotni věnovat pozornost svému srdci a podniknout některé promyšlené, citlivé kroky. Následuje pět způsobů, jak si chránit srdce a vyhnout se vyhoření ve službě:

1. Vyhledejte pomoc

Najděte si důvěryhodného poradce nebo kolegu a mluvte s ním o tom, co zažíváte.

Každý služebník by měl mít v životě někoho, s kým může v důvěrném režimu probírat zlomové okamžiky svého života. Galatským 6,2 nás vybízí: „Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův.“

Pastoři se často snaží nést na svých bedrech břemena všech ostatních – i svá vlastní. To je však nebiblické a neudržitelné. Najděte někoho, kdo vám pomůže sejmout z ramen váš emocionální náklad. Bůh se k vaší zranitelnosti a otevřenosti přizná a odmění ji.

2. Buďte vykazatelní

Často se stává, že si ostatní všimnou známek vyhoření mnohem dříve, než je zaznamenáte vy sami.

Jakmile si najdete důvěrného přítele s pastoračním obdarováním, pracujte s ním na vytvoření zdravých hranic.

Požadavky, jež na nás klade služba, dokážou být neodbytné a neúprosné. Přepracovaní služebníci si potřebují stanovit zdravé přiměřené hranice. Mnoho vedoucích však neví, jak si je nastavit.

Často se stává, že si ostatní všimnou známek vyhoření mnohem dříve, než je zaznamenáte vy sami. Proto potřebujete nejen moudré rádce, ale i vzájemně vykazatelné vztahy. Člověk, jemuž jste vykazatelní, vám pomůže udržet rovnováhu a vypořádat se s falešným pocitem viny, který na vás může doléhat poté, co omezíte své povinnosti nebo řeknete „ne“ povinnostem novým.

3. Respektujte svá omezení

Chcete-li překonat vyhoření, potřebujete se smířit s tím, že jste jen lidé z masa a kostí. Každý z nás má určitý limit a dokáže využívat jen omezenou osobní energii a sílu. Všichni jsme zranitelní a přepracování s sebou vždy nese negativní následky.

Nikdo z nás není sám voják v poli. Musíme rozpoznat, kdy je čas ustoupit stranou a některé své povinnosti ve službě delegovat. Nejenže si tím odpočineme, ale zároveň umožníme ostatním využít jejich obdarování a vyrůst.

Na rozumové úrovni toto vše víme. Často však svá omezení ignorujeme a pracujeme až do úmoru, jako bychom byli nepostradatelní. V Izajáši 40,30-31 nám Bůh připomíná, že i mladí lidé se unaví a vyčerpají. Jen on může skutečně obnovit naše síly.

4. Zakoušejte milost

K mému vyhoření výrazně přispělo dlouhodobé opomíjení principu sabatu. Často jsem pracoval sedm dní v týdnu a nectil den odpočinku. Nerozumně jsem také odmítl tolik potřebný sabatikl (tvůrčí volno) a podřídil jsem vše potřebám druhých, které jsem vnímal jako důležitější.

V důsledku toho jsem se okrádal o prostor a příležitost načerpat síly a soustředěně naslouchat Bohu. Přišel jsem také o možnost zakoušet milost.

Uprostřed mé krize mi můj přítel poradce řekl: „Lesi, ty rozumíš milosti – v životech všech ostatních, kromě sebe samého.“

A měl pravdu. Překypoval jsem milostí vůči svému okolí, avšak sobě jsem jí dopřával jen v zanedbatelných dávkách.

Chcete-li zabránit vyhoření, musíte si dopřávat prostor a milost.

5. Přijměte Boží lásku

Jednou z nejdůležitějších cest, které vás vyvedou ze stavu vyhoření, je uvědomit si, že vás Bůh miluje bez ohledu na váš výkon.

Boží láska není závislá na naší výkonnosti nebo dokonalosti. Bůh nás miluje, protože jsme jeho děti a protože milovat je jeho přirozenost.

Než se Pavel stal Kristovým následovníkem, nechal se ovládat duchem výkonu a jeho velitelem byl Zákon. Po svém obrácení přijal Boží lásku jako dar, přesahující jeho vlastní úsilí.

V Římanům 5,8 Pavel vyhlašuje: „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“

Když plně přijmeme, že nás Bůh vždy miluje takové, jací jsme, můžeme pro něj žít s radostným srdcem – namísto abychom se úporně snažili naplňovat jeho očekávání. Boží láska dokáže obnovit i tu nejvyprahlejší duši.