Pojem „glokální“ (v originále „glocalization“) jsem si jen tak nevymyslel a nezačal jej uskutečňovat. Do věcí zmíněných v tomto článku jsem vstupoval postupně. Krok za krokem jsem docházel k novým poznatkům a objevům ve společnosti, v Božím slově i v sobě samém. Zpočátku jsem se cítil nekvalifikovaně, protože jsem v tomto oboru neabsolvoval klasickou teoretickou průpravu. 

Později jsem si ale uvědomil, že vedoucí nových církevních hnutí obvykle tato hnutí nezakládali poté, co si je nastudovali. Ocitli se uprostřed dění náhle, překotně, spontánně. Často jim teprve s odstupem času došlo, co se vlastně děje. Já se nesnažím založit nové hnutí. Nechci být členem jiného hnutí než toho celosvětového, Ježíšova.

Hnutí zakládání církví bývají obvykle spjata s jednotlivými konkrétními kmeny či národy. Stále nám ale chybí celosvětové hnutí zakládání místních církví. Hnutí glokální – kombinující dění světové (globální) a místní (lokální).

„Glokální“ ve vztahu k Ježíši, nikoliv k hnutím či k projektům zakládání sborů

Pusťte teď z hlavy strategické zakládání místních církví. Pavel a ostatní neměli žádnou strategii pro založení církve v Jeruzalémě, Antiochii či jinde. Na vlastní oči jsem v naší době pozoroval stejnou absenci strategie na místech po celém světě, kde se dějí veliké Boží věci. Apoštolové nejprve nepřišli s plánem, jak založit církve, aby následně získávali ztracené. Bylo to naopak. Vroucně milovali Ježíše Krista. Ten je proměnil a oni pak obrátili svět naruby (Skutky 17,6). Zakládali církve, protože byli plní Ježíše.

Růst prvotní církve nespočíval v propracované evangelizační strategii, ale v tom, že Ježíšovi následovníci naplno prožívali evangelium. První křesťané založili církev, protože pro ně bylo přirozené evangelizovat. Evangelizační náboj měl místním církvím zůstat už navždy. Dnes jsme to ale otočili a zakládáme církve, abychom získávali ztracené. Naše moderní společnost disponuje natolik vyspělými technologiemi, že můžeme úspěšně založit novou místní církev i bez Boha. Udrží se však taková církev a budou v ní lidé zažívat opravdovou proměnu života?

Alternativou k církevnímu růstu je modernizace církve, která však zasáhne jen určité segmenty a sociální skupiny lidí, které získá pro návštěvu církve. Z takových lidí se ale nutně nestanou učedníci. Jako vedoucí si potřebujeme klást otázku: „Jakým způsobem zasahujeme lidi? Činíme z lidí učedníky, kteří předají živou křesťanskou víru i příští generaci? Nebo jsme jen získali ty, kdo ve své generaci zaplní církevní lavice?“

Nefunguje to tak, že lidé žijící v odlehlém koutu světa, kde neexistuje žádné hnutí zakládání sborů, a kteří nepřijali Krista, se jednoho dne probudí a řeknou si: „Pojďme založit hnutí zakládání církví.“ Nejprve potřebují přijmout evangelium, které je promění. Druhý den vyjdou, začnou zvěstovat evangelium a lidé zareagují. Shromáždí se lidé a brzy z toho vznikne církev, potom svazek církví, a nakonec celé hnutí. Naším příběhem, úspěchem a strategií musí být Ježíš. On se o svou slávu s nikým nedělí.

„Glokální“ ve vztahu k evangeliu Království, nikoli k evangeliu spasení

Na počátcích své pastorské služby jsem zastával přesvědčení, že dokážu změnit svět postupným získáváním lidí pro návštěvu církve, v níž se následně obrátí. Tak to však není. Později jsem si uvědomil, že se dají založit velmi velké sbory a přesto zároveň nebudovat učedníky a nezažívat v nich vykupitelskou moc, proměňující každodenní životy lidí. Návštěvníci našich shromáždění si dokážou zapamatovat biblické verše, zvládnout většinu našich duchovních lekcí, a přesto nezískat živou, nakažlivou víru. Naléhavě potřebujeme začít používat jiná měřítka než jen počty pokřtěných. Neměli bychom je přestat počítat, mnohem více však musíme sledovat, jak lidé následně rostou ve víře.

Vysvětlím, v čem je rozdíl mezi evangeliem spasení a evangeliem Království. Pokud se zaměřím na spasení, získám obráceného člověka. Pokud se ovšem zaměřím na Království, také získám obráceného člověka, navíc se z něj ale stane učedník. Potřebujeme si klást otázku: „Jaká je pointa obrácení? Dostat se do nebe nebo radikálně změnit život, který pak zásadně ovlivní vše?“ Odpověď je zjevná: obojí!

Podstatu učednictví Ježíš vysvětlil ve svém legendárním Kázání na hoře. Naše poselství je stejné jako poselství Jana Křtitele, Ježíše a apoštolů: „Čiňte pokání, království Boží (nebeské) se přiblížilo.“

U nás v NorthWoodu máme rčení: „Království uvnitř, Království navenek.“ Vyjadřujeme tím fakt, že když se Království uhostí v našem nitru, projeví se i navenek. Jde o nadpřirozené působení. Přítomnost Království prostupuje vším a vykazuje se stálostí – nepodléhá emocím, nezávisí na statistikách či strategiích. Boží Duch se s námi spojuje, abychom byli služebníky smíření všeho, co potřebuje uzdravit.

Má setba evangelia Království moc proměnit lidský život? Samozřejmě! Má setba Království moc proměnit celé město? Nepochybně! Dokazují to mnohá svědectví z historie církve. Otázka nicméně stojí jinak: Obracejí se lidé k zákonickému náboženství anebo po svém spasení zažívají trvalé proměňování Duchem vedoucí v konečném důsledku až k obrácení světa vzhůru nohama?

Musíme žít a sloužit v kontextu Království. Podle Jana Křtitele, Ježíše i Pavla do něj lidé vstupují skrze opravdové pokání.

„Glokální“ ve vztahu k učedníkům, nikoliv ke kazatelům

Chceme-li uvést do pohybu hnutí zakládání církví, je nutné zmobilizovat celou církev, ne jen kazatele a misionáře. Vyšleme-li na žeň pouze vystudované kazatele, nikdy jich nebude tolik, aby uvedli do chodu masové hnutí. V jedné zemi se ustálilo rčení, týkající se všech nově obrácených křesťanů: „Každý učedník zakladatelem sboru.“ A proč vlastně ne? Hnutí bývají chaotická, nekontrolovaná. Podle toho se nakonec pozná, že jde o hnutí. Pokud všichni nedostanou šanci, nevymknou se věci z naší kontroly.

Jednou jsem poznal člověka, který pocházel z úplně jiné kultury, ale na církev pohlížel z perspektivy západního myšlení. Vyprávěl mi o službě jistého podnikatele, který přivedl několik svých zaměstnanců k víře v Krista. Začal se svými pracovníky pořádat biblické hodiny a skupina vyrostla na více než stovku lidí. Muž, který mi o tom vyprávěl, tvrdil, že je nutné skupinu zaštítit kazatelem, aby dotyčnému podnikateli věci nepřerostly přes hlavu.

Opáčil jsem: „To nesmíš udělat! Dějí se úžasné věci. Laický kazatel založil církev. Nech ho, ať vyučí jiného laika ze své skupiny všemu, co on sám udělal. Jak skupina poroste, ať nový laický kazatel s částí skupiny založí další sbor.“

V západním světě ve své době rychle rostly baptistické a metodistické sbory, protože stály na laicích a diákonech, neboť neměly dostatek profesionálních kazatelů. Také Assemblies of God od svých počátků rostly, protože v jejich sborech Duch promlouval skrze kohokoliv, ne pouze skrz kazatele.

Assemblies of God od svých počátků rostly, protože v jejich sborech Duch promlouval skrze kohokoliv, ne pouze skrz kazatele.

„Glokální“ ve vztahu ke společnosti, nikoliv k církvi 

Když se evangelium Království dostane do chodu, neprostoupí jen církev či křesťany, ale celou společnost. Abraham přijal zaslíbení pro celý národ a každý národ sestává z několika společenských oblastí. Někteří učí, že existují čtyři základní oblasti, jiní je člení podrobněji a v každém národě vytipovali celých čtrnáct společenských sfér.

Jako pastor spolupracuji s dobrovolníky. Používám mapu lidských zdrojů, která mi pomáhá rozeznat potenciál jednotlivých lidí a zacílit jejich službu na jednotlivé oblasti – zemědělství, veřejnou správu, dopravu, vzdělávání, zdravotnictví, vědu a technologie, ekonomiku nebo umění.

Zakládáme místní církve a tyto církve často i rostou. Tragédie však spočívá v tom, že nepřinášejí zásadní změnu do společnosti svých měst a obcí.

U nás ve sboru nepovažujeme víru za samostatnou společenskou oblast. Namísto toho ji chceme vnášet do všech oblastí skrze učedníky, kteří v nich působí. Církev to dlouhé roky dělala naopak. Zakládáme sbory v naději, že ovlivní společnost. Potřebujeme však do společnosti aktivně vstupovat a v každé její sféře a oblasti získávat učedníky. Z okrajů společnosti pak bude povstávat církev, a nakonec se dostane do jejího popředí. (Tuto myšlenku rozebírám ve své knize s názvem Glocalization.)

Pokud víra (či zbožnost) představuje samostatnou oblast společnosti, soupeří s ostatními společenskými oblastmi. Vede to k tomu, že se z učednictví stane jen aktivita na nedělní dopoledne. Když víra prostupuje každou oblast společnosti, vznikají příležitosti pro virální růst hnutí. Pokud je víra samostatnou oblastí, nemůže růst. Kazatelé a vedoucí církví víru nemají ovládat. Jejich úkol spočívá v pomoci věřícím a v jejich vystrojování k samostatnému životu prodchnutému evangeliem. Službu číslo jedna každého člověka představuje jeho zaměstnání, nikoliv církevní aktivity. Efezským 4 říká, že úkolem pastora je vystrojovat věřící, aby se z nich stali učedníci a aktéři událostí. My jsme to ale otočili – kazatele a kázání jsme povýšili nad činění učedníků.

Před několika lety mě oslovila skupina lidí. Chtěli založit tisíc megacírkví o minimálně dvou tisících členech ve více než padesáti největších městech Spojených států. Věřili, že pokud se jim to podaří, dokážou do těchto měst přinést radikální změnu. Namítl jsem, že to nebude fungovat. Před deseti lety existovalo ve Spojených státech jen tři sta podobných megacírkví. Dnes jich je zhruba o tisícovku víc, celková návštěvnost církve však za zmíněných deset let poklesla. Pokud se podíváme na podíl aktivních křesťanů ve společnosti, statistika vypadá ještě hůře. Někdy se zamýšlím nad tím, zda megacírkve (a já sám jednu vedu) nepředstavují spíše megaparazity Kristova těla. Mají totiž tendenci dělat z Kristových následovníků konzumenty náboženského zboží a služeb. Soustavně přicházíme s novými metodami rychlejšího růstu našich megacírkví, zatímco se církev jako celek v USA zmenšuje. Jedinou odpovědí na tento problém je zakládání nových sborů. Otázka zůstává, jak a co zakládat. O to jde při zakládání glokálních sborů.

Před deseti lety existovalo ve Spojených státech jen tři sta megacírkví. Dnes jich je zhruba o tisícovku víc, celková návštěvnost církve však za zmíněných deset let poklesla. 

Glokální ve vztahu k místním církvím, nikoliv k institucím

Je dobré, vhodné a důležité, aby organizace, instituce a denominace měly propracované strategie pro zakládání církví a misii. Inkubátorem těchto aktivit však musí zůstávat místní sbory. Všechna hnutí charakterizuje organičnost: ani hnutí zakládání církví nemůže fungovat skrze „umělé oplodnění“. To nejlepší, co můžeme udělat, je pomáhat sborům, které zakládají další sbory.

Před časem jsme zjistili, že jen třicet procent členských církví naší sítě Glocal.net zakládá nové sbory. Mnoho sborů o tom mluví a chtějí být součástí sítě, která se zakládáním zabývá, samy však nechtějí zažívat porod. Z toho důvodu jsme změnili pravidla naší sítě. Podmínka setrvání v ní spočívá v tom, že jste založili nový sbor nebo jste byli založeni naším sborem. Tato změna dramaticky zvýšila rychlost reprodukce.

Každý sbor by si měl definovat svou sborovou DNA. Pokud si za vaši DNA zvolíte reprodukci, budete nezastavitelní. Z toho důvodu považuje náš sbor za svůj domov mnoho zakladatelů místních církví. Přicházejí k nám, protože máme DNA multiplikace a chceme, aby ji zakladatelé církví přijali za svou.

Každý sbor by se měl považovat za centrum pro zakládání místních církví. Pastoři musí přestat sami sebe vnímat jako vedoucí sboru, který zasahuje okolní společnost, a uvidět se jako misionáři se základnou, z níž zasypávají evangeliem společnost, která je jejich církví.

Pokud jako místní církev zakládáte další sbory, nese to s sebou nesčetné výhody. Mladí zakladatelé vám pomáhají zůstávat ve styku se současnou dobou a kulturou. Rozsah vaší služby překonává hranice vašeho sboru a zasahuje do mnoha dalších. Zůstáváte déle srozumitelnými a čitelnými pro novou generaci, o což se postarají vaši o dvacet let mladší zakladatelé. Vaše služba přetrvá i po vás, protože ji tito mladí vedoucí jednou převezmou.

Nejdůležitějším měřítkem úspěšnosti pastora by měl být počet nově založených sborů za uplynulý rok. Zakládání sborů by pro nás mělo být stejně přirozené jako sbírka nebo křest. Pastorovo srdce pro službu Království se neměří tím, co o zakládání sborů říká nebo káže, ale kolik nových sborů ve skutečnosti z jeho služby povstává.

Nejdůležitějším měřítkem úspěšnosti pastora by měl být počet nově založených sborů za uplynulý rok. 

Největší překážku zakládání církví v USA nepředstavují ztracení lidé. Těm je to jedno. Nejsou to členové církví – ti jednoznačně zakládání nových sborů podporují a když k němu dochází, jsou na to hrdí. Největší překážku představuje pastor, který se bojí, že někdo založí nový sbor příliš blízko němu.

„Glokální“ ve vztahu k celému světu, nikoliv jen k našemu okolí 

Církev v Antiochii vyslala Pavla a Barnabáše jako misionáře. Misijně orientovaná církev vysílá misionáře. Když zakládáme místní církev, nezakládáme ji jen pro naše město či čtvrť, ale pro celý svět. Zakládáme církve pro celý svět, které mají svou základnu v Dallasu, Portlandu, Chicagu, Atlantě a jinde.

Protože nevyužíváme k práci jen kazatele, ale všechny učedníky, máme k dispozici obrovskou základnu pracovníků. Nezapojujeme do své činnosti navíc jen církev, ale i společnost jako takovou. Otevírá to dveře k tomu, aby se každý mohl zapojit do poslání, které ovlivňuje celý svět. Výsledkem toho je vznik sborů i na těch nejméně pravděpodobných místech.

Pastoři musí přestat sami sebe vnímat jako vedoucí sboru, který zasahuje okolní společnost, a uvidět se jako misionáři se základnou, z níž zasypávají evangeliem společnost, která je jejich církví.

Dávné hranice mezi pojmy domácí a zahraniční, národní a mezinárodní patří minulosti. Jsem přesvědčen, že v průběhu příštích deseti let uslyší každý člověk na planetě poselství evangelia. Proč? Protože jsme leteckou dopravou a internetem propojeni více než kdy dříve. Výzvou už nebude dostat poselství mezi lidi, ale to, aby v záplavě všeho ostatního nezapadlo. Pokud se i nevěřící lidé, kteří nemají Ducha svatého, dokážou s lidmi spojit přes Facebook a rozšířit Coca-colu do čtyř koutů země, jen pomyslete, co dokáže udělat Duch svatý!

Věřím, že Velké poslání se bude spíše naplňovat tak, že se napojíme na to, co Bůh již celosvětově dělá, než našimi iniciativami, kterými budeme Boha tlačit do svých škatulek. Před časem jsem si na stůl rozložil mapu světa a začal si spojovat jednotlivé body – nejen z Dallasu do světa, ale i z míst okolo světa, která jsou na Dallas napojena. Spojením všech bodů navzájem vzniká skutečná síť. Chuck Van Engen to nazývá decentralizovanou misií – jež nemá počátek ani konec. Všichni jezdíme tam a zpět, kážeme evangelium a sdílíme se o všem, co Bůh dělá.

Ve Spojených státech zatím žádná opravdová hnutí zakládání církví neexistují. Někteří to možná tvrdí, já s tím však nesouhlasím. Skutečná hnutí uvidíte, teprve když vyjedete ze Států ven. Hnutí zakládání sborů charakterizuje živelnost. Nemáte je pod kontrolou a proměňují celé společnosti. Pokud se toto neděje, jde jen o sérii biblických hodin či masovějších setkání, ne však o Ježíšovské hnutí. Jestliže jednou zažijeme opravdové hnutí zakládání církví, zřejmě k nám přijde ze zahraničí. Připojíme se k jinému hnutí, pokoříme se a uznáme, že jsme všechno nevěděli a všemu nerozuměli.

To nejlepší, co můžeme udělat, je pomáhat sborům, které zakládají další sbory.

Proto u nás v NorthWoodu většinou kážou zahraniční kazatelé. Od pastorů z východu se učíme více, než bychom se naučili od těch domácích. Přichází nový den, nový druh spolupráce. Církev vyrostla. Nikdo už nebude expertem. Měli bychom toužit po tom být jediným druhem experta – expertem na učenlivost.