Nejdůležitější úsilí vašeho sboru by mělo směřovat k ustanovení kultury hledání Boha.
Moje cesta s Kristem začala jednoduchou modlitbou na baseballovém hřišti. K jedněm z mých prvních zkušeností s církví následně patřily návštěvy modlitebních setkání.
Jako dítě jsem vyrůstal v Brooklynu a o Pánu a o Božím lidu jsem nevěděl vůbec nic. V posledním ročníku střední školy mě čekal důležitý zápas baseballu – v publiku byli přítomní „lovci talentů“ z profesionální ligy. Ačkoliv jsem se neuměl modlit, před začátkem hry jsem se v srdci obrátil k Bohu.
Nervózně jsem zašeptal: „Pane, pokud jsi skutečný, pomoz mi dnes prosím. Pro tenhle okamžik žiju celý svůj život.“
V tu chvíli jsem pocítil reálný dotek Boží přítomnosti. Do té doby by mě ani nenapadlo, že je to možné. Na místě jsem přijal Krista a řekl jsem si: „Ježíš je skutečný“.
Toto setkání mě přivedlo k upřímnému hledání místa, kde bych mohl zažívat další zkušenosti s Bohem. Tehdy jsem netušil, že po celý život žiji jen pár bloků od církve Brooklyn Tabernacle. Někdo mi ten sbor doporučil a já jsem navštívil jejich modlitební setkání, ze kterého jsem byl naprosto paf. Poznal jsem, že je možné žít pro Boha naplno způsobem, o jehož existenci jsem neměl ani potuchy.
Na setkání jsem vnímal čistotu a upřímnost, které jsem tak zoufale hledal. Zanechalo na mě hluboký dojem, že jsem mohl vidět lidi přebývající v Boží přítomnosti, kteří jsou plní pokory a očekávání. Zažil jsem zkušenost popisovanou v 1. Korintským 14,25 – „Vskutku, mezi vámi je Bůh!“
Snad ještě více mě ohromilo zjištění, že to, co jsem pociťoval na společných modlitebních shromážděních, lidé prožívají i v soukromí, mimo setkání církve. Lidé upřímně hledali Boha a Pánova přítomnost jim přinášela útěchu, povzbuzení a odpovědi na otázky.
Dodnes děkuji Bohu, že v první církvi, do které jsem kdy vkročil, se lidé uměli modlit! Kdybych nezažil tak opravdovou a upřímnou zkušenost s modlitbou, možná bych od Pána odešel.
Moje první kroky nového života s Ježíšem nakonec zformovaly celý můj život a službu. Po více než pětadvaceti letech ve službě pastora v Chicagu jsem absolutně přesvědčený o důležitosti vytvářet modlitební kulturu, k níž se lidé připojí a s níž se ztotožní.
Atmosféra, kterou s sebou přináší kultura modliteb, aktivuje přítomnost Božího království. Lidé získají neochvějnou jistotu ohledně milosti a moci všemohoucího Boha, takže je o nich už nikdo nemusí přesvědčovat.
Atmosféra, kterou s sebou přináší kultura modliteb, aktivuje přítomnost Božího království.
Stojíme v čele
Udržování sborové kultury zaměřené na aktivní hledání Boha musí patřit k hlavním prioritám každého pastora. Boží touha pro naše společná setkání je jasná a jednoznačná: „Můj dům bude nazván domem modlitby pro všechny národy“ (Marek 11,17). Není to tak tajuplné, jak to někteří lidé prezentují, ale na druhou stranu to není ani snadné a bezpracné – vždyť ďábel modlící se církev velice nenávidí. Neexistuje žádná jiná věc, které by se nepřítel vzpíral tolik jako modlitbám Božího lidu. Dobře ví, že neexistuje nic nebezpečnějšího.
Všechno začíná u vedoucích. Já jsem se také naučil modlit od svých vedoucích. Jeden z principů Božího království spočívá ve skutečnosti, že duchovní hodnoty a praktiky pastora formují členy jeho sboru. Když pastor nasadí laťku tím, že sám horlivě hledá Boha, začnou se dít mocné věci.
Když pastor nasadí laťku tím, že sám horlivě hledá Boha, začnou se dít mocné věci.
Platí to, ať už jste pomocný pastor, který má na starosti chod některých služeb, hlavní pastor přebírající zavedený sbor nebo zakladatel nového sboru. S mou ženou Chrissy jsme prošli všechny tři zmíněné pozice. Kdykoliv před námi ve službě stál nějaký nový úkol, začínali jsme tím, že jsme shromáždili několik lidí k modlitbám a očekávání na Pána. Pokaždé to přineslo výsledky.
I v našich malých počtech a s omezenými zdroji uvolnila do našeho malého týmu vždy modlitba semínka naděje. Z nich začala vyrůstat radost plynoucí z vnitřního přesvědčení, že se Ježíš chystá učinit úžasné věci.
Modlitby náš malý tým sjednotily. Těšili jsme se z požehnání plynoucího ze společného prožívání Boží přítomnosti. K tomu, aby Pán způsobil změnu, průlom či zvrat, stačí malý tým vedoucích, kteří se modlí a mají silnou víru.
Modlitba přesměrovává naši pozornost z okolností či srovnávání se s ostatními sbory na Boha. Na modlitbě mě Pán naučil jedné z nejdůležitějších lekcí v mém vůdcovství. V počátcích mé služby mi do srdce zašeptal: „Nezabývej se čísly. Věrnost nemnoha dokáže přinést požehnání mnohým.“
Objevil jsem princip, který platí v nejrůznějších situacích a kontextech služby, že totiž Pán nedokáže odolat našemu uctívání a modlitbám. Pokud mu je přinese i ta nejmenší skupina, požehná ji takovou vírou, nadějí a láskou, jež nemají srovnání.
Během jednoho z našich prvních úkolů ve službě vedla moje žena Chrissy malý pěvecký sbor asi tuctu lidí a já jsem vedl asi pětičlennou skupinu mládeže. Bylo úžasné sledovat, co Bůh dělá, když jsme se jednoduše začali modlit.
Chrissyn sbor nesestával z těch nejtalentovanějších zpěváků světa, měli však srdce otevřená pro Pánovu přítomnost. Každou zkoušku začínali malým modlitebním shromážděním. Když nadešla neděle a přišel čas pro jejich službu, bylo zjevné, že si je Bůh používá a mocně skrze ně jedná.
Bez ohledu na jejich omezení z těchto lidí vyzařovalo požehnání Boží blízkosti a naše shromáždění byla díky nim nabitá elektřinou. Malá skupina zpěváků přinášela požehnání celému našemu společenství kvůli pomazání, které na nich spočívalo.
Na naší první evangelizaci – večerním shromáždění s malým sborovým koncertem a krátkým svědectvím – přijalo devět lidí Krista za svého Spasitele. Lidé prožívali absolutní nadšení – nejen z vydařené akce, ale i z velice zvláštní, pomazané atmosféry, která na ní panovala. To je Boží styl práce. I hrstka lidí hledajících Boha dokáže přinést velké požehnání.
Úzký okruh spolupracovníků
Vytvoření kultury modliteb ve sboru patří mezi nedílné součásti formování jeho duchovní identity.
Modlitba v nás vytváří identitu, která říká: „Jsme lidmi, kteří volají k Bohu a spoléhají se na to, že nás povede a způsobí potřebný průlom.“
Když jsme zakládali sbor Chicago Tabernacle, učinili jsme celou sérii rozhodnutí, která měla za cíl zavést od počátku v novém společenství kulturu modliteb: modlitebním setkáním jsme dali větší prioritu než skupinkám (dnes už máme oba druhy setkání); na setkáních vedoucích nadřazujeme společné modlitby pracovním poradám; nedělní shromáždění nezakončujeme pozdravy a rozloučením, ale pokaždé dáváme výzvy, kdy lidé mohou přijít dopředu k pódiu a modlit se. A takových příkladů bych mohl uvést více. Je to naše identita, která odráží naše vnitřní hodnoty navenek ve všem, co náš sbor představuje a co dělá.
Z toho důvodu považuji za mimořádně důležité modlit se společně s týmem zaměstnanců (či s týmem vedoucích dobrovolníků, pokud nemáte zaměstnance). Modlitby na setkání vedoucích nemusí trvat celou věčnost, aby přinesly efekt. Musí však být vytrvalé.
Modlitby na setkání vedoucích nemusí trvat celou věčnost, aby přinesly efekt. Musí však být vytrvalé.
Pokud do modliteb nevtáhneme úzký okruh spolupracovníků, nepodaří se nám to ani u dalších. Boží pohyb musí začít právě od nich! V knize Skutků čteme, že první církev začala modlitbami úzkého okruhu Ježíšových učedníků v jeruzalémské horní místnosti. Pokud nezažíváme Boží pohyb na setkání vedoucích, jak chceme očekávat, že ho budeme zažívat na modlitebních setkáních, na nedělních shromážděních či v rodinách a životech členů sboru? Věřím, že na modlitebních setkáních vedoucích – která slouží jak k modlitbám, tak k řešení pracovních záležitostí – se rodí naše církevní kultura.
Měl jsem tu výsadu vést oblastní setkání skupiny pastorů do čtyřiceti let. Jeden z členů skupiny v jedné chvíli prohlásil: „Máme před sebou příliš mnoho práce, nemůžeme strávit veškerý čas modlitbami.“ Okamžitě mi na mysl přišla slova Martina Luthera: „Mám toho před sebou na práci tolik, že nejprve musím věnovat alespoň tři hodiny modlitbám.“
Církev má nepochybně hodně práce. Musíme si však udržet hluboké přesvědčení, že veškeré naše úsilí přijde vniveč, nebudeme-li nejprve očekávat před trůnem milosti. Velice snadno se nám může stát, že se budeme modlit pouze ústy, srdcem se ale budeme spoléhat na naše lidské úsilí.
Navenek se může zdát, že ve službě dosahujeme velkých výsledků, avšak duchovní kvalitu všeho, co děláme, a způsobu, jakým to děláme, dramaticky ovlivňuje objem času stráveného na modlitbách. Když se před službou opravdově modlíme, přivádíme tím do našeho středu Boží přítomnost a Ježíšovu osobu.
Bez těchto dvou duchovních skutečností by naše služba v Chicagu byla zcela neefektivní. Možná bychom přesto dokázali přitáhnout zástupy. Nemohli bychom však do životů lidí přinášet změny a transformace. Mou zodpovědností pastora je připomínat všem našim vedoucím, abychom zůstávali za všech okolností a v každé situaci závislí jen a pouze na Ježíši.
Často slýchám příběhy mnoha vedoucích, kteří mi vyprávějí o případech morálních selhání mezi členy jejich týmů vedoucích. Téměř bez výjimky k takovým věcem dochází tam, kde se lidé společně skoro vůbec nemodlí. Z proudu modliteb naopak vyvěrá zdravá sborová kultura.
Nastavení kultury
Když jsme v roce 2002 založili náš sbor, rozhodli jsme se namísto skupinek organizovat modlitební setkání. Týden za týdnem se toto rozhodnutí stávalo zdrojem napětí. Lidé nám zas a znovu říkali: „Kdy už založíte skupinky? Nutně potřebujeme společenství.“
Odpovídali jsme: „Naším společenstvím je modlitební setkání. Nic lidi nedokáže sblížit více, než když se společně modlí. Není koneckonců vzájemnost církevního společenství lidí výsledkem jejich obecenství s Ježíšem? Nejprve ve sboru vybudujeme modlitebním setkáváním kulturu modliteb, a teprve potom se jednou rozdělíme do skupinek.“
Cítili jsme, že musíme dělat to, co říká Bible, a nabídnout lidem i setkání po domech. Nejprve jsme však pro všechny druhy setkání a aktivit potřebovali nastavit správnou duchovní atmosféru. Věřím, že nic nedokáže do lidských životů přinést duchovní růst a změny lépe než čas strávený v důvěrné Ježíšově blízkosti. Díky našim modlitebním shromážděním jsme ho mohli zažívat společně.
Všiml jsem si, že když jsme se jedni za druhé začali modlit, začali si lidé více projevovat lásku. Když jsme začali nést břemena jedni druhých, každá zeď rozdělení padla. Modlitby posvětily naše prostředí, přinesly do našeho středu ducha pokory a pokaždé jsme z nich odcházeli s radostným srdcem. Nikdy jsme našeho rozhodnutí nelitovali a dnes dostáváme nádherné zprávy z našich domácích skupinek, kde se lidé nejen sdílejí, ale zároveň společně vstupují do přímluvných modliteb a zažívají navštívení Boží přítomnosti. Modlitby a očekávání na Boha se staly naší identitou.
Výzvy k modlitbám u pódia
Výzvy, aby se lidé přišli během nedělních shromáždění modlit dopředu k pódiu, představují největší příležitost, jak celému sboru představit prostředí společné modlitby. Jako místní církev vnímáme Boží povolání k společným modlitbám a přímluvám jedněch za druhé. Když lidé společně stojí u pódia, zapojují se tím aktivně do modlitebního shromáždění.
Společná modlitba u pódia může mít mnoho různých podob. Shromáždění může vztáhnout ruce k těm, kteří si přišli dopředu pro modlitbu. Lidé, kteří u pódia stojí, se mohou všichni společně modlit. Nebo je na základě Jakuba 5,14 mohou vedoucí mazat olejem a modlit se za jejich potřeby.
Právě v takových okamžicích se místní církev stává domem modlitby. Jsou to svaté momenty, kdy může dojít k tomu, že propukne uctívání a lidé neplánovaně setrvají v mocné Boží přítomnosti.
Můj pastor mě naučil, že dobré kázání přivádí lidi k trůnu milosti, kde se osobně setkají s Bohem. Právě proto je důležité po kázáních zařazovat výzvy k modlitbám. Když to budete dělat, lidé začnou být pomalu ale jistě přesvědčeni o tom, že Boží dům má být domem modlitby.
Modlitební shromáždění
Modlitby probíhají v každém místním sboru jinak a já rozhodně netvrdím, že je některý konkrétní model jejich organizace lepší než jiný. Modlím se jednoduše za to, aby nás jako vedoucí Bůh uschopňoval k efektivnímu vedení lidí k modlitbám, jakkoliv to v praxi jednotlivých sborů může vypadat různě.
Podstatné je začít tam, kde právě jste, nikoliv tam, kde si přejete být. Znamená to, že k modlitebnímu shromáždění musíte postupně dorůst. Neotvírejte po vzoru jiného sboru velké modlitební shromáždění, dokud na to vaše společenství nebude připravené.
Pokud váš sbor k takové změně již duchovně dozrál, je to skvělé. Pokud tomu tak ale dosud není, pamatujte, že prvotinami modlitebního shromáždění, které udávají jeho tón, jsou modlitby na setkání úzkého okruhu vedoucích a výzvy k modlitbám u pódia. Díky nim lidé budou vědět, co mají na větších modlitebních setkáních očekávat.
Jestliže zakládáte sbor, můžete modlitební shromáždění založit hned od prvního dne. Mnoho zavedenějších sborů založilo modlitební shromáždění až časem. Mezi takové patří sbor církve Assemblies of God s názvem James River Church ve městě Ozark v Missouri. Věřím, že jejich sborové modlitební shromáždění lze považovat za jedno z největších v celých Spojených státech.
Mezi jiné příklady patří sbor Evangel Church (opět z církve Assemblies of God) ze Scotch Plains v New Jersey. Pastor tohoto sboru o velikosti osm set lidí učinil krok víry a založil modlitební shromáždění, kterých se v současnosti pravidelně účastní okolo dvou stovek návštěvníků.
Dalším příkladem modlícího se sboru je Bethel Assembly of God ve městě Elmhurst v Illinois. Tento sbor zápasil o přežití, dokud ho jeden z našich bývalých zaměstnanců nepozvedl na současných sto pětadvacet lidí, z nichž se třicet až čtyřicet jednou týdně schází ke společným modlitbám.
Každý z těchto pastorů prožil trochu jinou cestu víry, odvahy a vedení Duchem svatým. Všichni však měli společné jedno: touhu hledat Boha.
Zde jsou čtyři praktické tipy pro vedení modlitebních setkání:
- Travte čas v uctívání – vede to k průlomům. Ve vašem nejvyšším zájmu je zajistit co nejlepší hudební zážitek, který přiláká Boží přítomnost, uvede lidi do uctívání a pozvedne jejich víru k modlitbám.
- Pouštějte k mikrofonu lidi, v jejichž srdci hoří oheň k modlitbám. Lidé tím dostávají signál, aby na setkání přicházeli připravení se aktivně zapojit. Kristovo tělo se tak může utvrzovat v tom, že k modlitbě Bůh nepovolal jen vedoucí, ale každého z nás.
- Zvažte používání modlitebních karet. Jedním ze způsobů, jak nést břemena jedni druhých, je v průběhu týdne nechávat lidi vyplňovat karty s modlitebními požadavky. Pomáhá to i s propagací modlitebních setkání. Když lidé uvidí, že církev na modlitebních setkáních přináší jejich konkrétní prosby Bohu, posílí se jejich zájem se setkání zúčastnit.
- Vyhněte se přehnané strukturovanosti setkání. Modlitební setkání by se od nedělních shromáždění měla velice lišit. Představují modlitební komůrku církve, kde my mluvíme k Bohu a on mluví k nám. Tato setkání nesmí být předem předvídatelná. Duch svatý potřebuje dostat prostor, aby je svobodně vedl.
Jako pastora mě nejvíce ovlivnily dva výroky. Mezi první patří citát D. L. Moodyho, jenž prohlásil: „Začátek každého Božího pohybu lze dohledat: vede k nějakému člověku, který se modlí.“ Druhý zní: „Když je v tom Bůh, z mála se stává mnoho.“
Povzbuzuje mě vědomí, že když se modlíme, Bůh bere naše málo a činí z něj mnoho.
