„To není fér,“ pronesla truchlící žena během výzvy k modlitbám po mém kázání. „Prostě to není fér.“

Bylo těžké naslouchat jejímu tragickému příběhu, který mi skrze své slzy vyprávěla. Ještě těžší však bylo nalézt na její slova vhodnou odpověď.

Lidé často trpícím odpovídají způsobem, který jim nepomáhá a mnohdy bývá i nevhodný: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ „Mohlo by být i hůře.“ „Buď vděčná za to, co ti v životě zůstalo.“

Těm, kdo takové poznámky pronášejí, se mohou zdát dobré, protože nabízejí snadnou únikovou cestu. Truchlícím lidem však nepřinášejí žádnou útěchu. Jen ukazují na to, že si neradi připouštíme realitu utrpení.

Tehdy jsem nemohl před zármutkem zmíněné ženy strčit hlavu do písku. Právě jsem dokončil kázání o truchlení. Dolehl na mě pocit spoluzodpovědnosti za otevřenou ránu, kterou mi žena právě odhaluje. Co jí na to mám říci?

Prostor pro vyjádření smutku

V uplynulých dvou (covidových) letech se naše společnost potýkala s obrovskými ztrátami a bolestí. Nedávno jsem si začal klást otázku, zda je v našich církvích vůbec nějaké místo pro utrpení. Vytvářejí naše bohoslužby prostor pro vyjádření zármutku, který někteří lidé prožívají, nebo se scházíme jen proto, abychom na něj na hodinu zapomněli a vytěsnili ho?

Žijeme v kultuře, která často ztotožňuje smutek se slabostí. Namísto toho, aby si lidé zármutek přiznali, se učí hloubku své bolesti potlačovat. Mnozí se ji snaží skrývat, ignorovat či otupovat.

Přispívají k popírání bolesti také církve nebo se k ní stavíme čelem? Nepůsobí naše snahy o energická shromáždění plná nadšení nevědomky špatně na přítomné, kteří právě zažívají smutek? Nevytlačujeme je tím na okraj?

Kazatel 3,4 říká, že je „čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat“. (B21) Možná potřebujeme znovu objevit jednu z ústředních biblických tradic: naříkání. Starozákonním žalmistům a prorokům by snahy vyhnout se utrpení jistě připadaly zvláštní. Ve skutečnosti osvobození Izraele z otroctví začalo jejich nářkem.

Izraelité ve svém otroctví sténali a úpěnlivě se modlili tak dlouho, až jejich zoufalé volání o pomoc dolehlo k Božím uším. Bůh jejich sténání vyslyšel a vzpomněl si na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem (Exodus 2,23-24).

Bůh vyslechl nářek Izraelců, poznal jejich bolest a pln soucitu na ni reagoval.

Z hořícího keře promluvil k Mojžíšovi a řekl mu: „Dobře jsem viděl soužení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich volání kvůli jeho utlačovatelům. Vždyť vím o jeho bolestech.“ (Exodus 3,7)

I v následujících generacích se židovský lid v dobách utrpení znovu a znovu obracel k Bohu s nářkem. Naříkáním vyjadřujeme, že věci v jejich současném stavu nejsou v pořádku. Prorocký nářek představuje volání vyjadřující hlubokou bolest a pravdivý popis naší situace a okolností. Chceme-li uprostřed tohoto padlého světa mluvit pravdu, patří k tomu i schopnost upřímně vyjadřovat zármutek.

Naděje pro zítřek

Biblické naříkání není zoufalé. Představuje nadějné volání o pomoc a o změnu, narušující zavedený stav věcí.

Biblické naříkání není zoufalé. Představuje nadějné volání o pomoc a o změnu, narušující zavedený stav věcí.

Faraon nářek Izraelcům netoleroval. Nechtěl, aby se jim životy změnily k lepšímu. Svým tvrdým zacházením se pokoušel jejich hlasy umlčet a potlačit jejich naději na změnu. Řekl jim: „Jste lenoši líní! Proto říkáte: Pojďme obětovat Hospodinu! A teď běžte pracovat! Sláma vám dávána nebude, ale míru cihel budete dodávat.“ (Exodus 5,17-18)

Izraelci nicméně nepřestávali vyjadřovat své zoufalství z útlaku a Bůh jejich modlitby vyslyšel. Ježíš řekl: „Blaze plačícím, neboť budou potěšeni.“ (Matouš 5,4 – B21) Může se zdát zvláštní, že zármutek dokáže otevřít dveře požehnání, ale právě v tom spočívá základ poselství kříže (viz Jan 20,11-18; Židům 12,2; 1. Petrův 2,23-24). Izajáš popsal Krista jako „muže utrpení, dobře obeznámeného s bolestí.“ (Izajáš 53,3 – NIV)

Na kříži Ježíš vyslovil úvodní slova Žalmu 22, který je žalmem nářků: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27,46)

Starozákonní odborník Walter Brueggemann nazývá žalmy nářků „zbraní Izraele proti zoufalství“. Izraelci někdy naříkali k Bohu, občas i reptali a stěžovali si. Nikdy však nepropadli beznaději.

Rozdíl mezi naříkáním a rezignací spočívá v tom, že naříkání odmítá přerušit rozhovor s Bohem. Prostřednictvím naříkání předkládáme své stížnosti Hospodinu. Činíme tak, protože víme, že má moc zasáhnout v náš prospěch a že chce slyšet náš hlas.

Bůh Žalmů není Bohem uhlazené a kultivované církve.  Je Bohem s širokými rameny, jenž nás vyzývá: „Volej ke mně! Slyším tě. Postarám se o to.“

Žalmy ukazují na Ježíše, kterému pláč není cizí. (Jan 11,35) Ježíš plakal slzy soucitu s utrpením a nelidskostí, které ve světě zažíváme. Proléval Boží slzy.

Faraonova krutá říše dávno padla. Království našeho milujícího a soucitného Boha však nikdy neskončí.

Bůh vidí naše slzy a jednoho dne nám je setře. (Zjevení 21,4) Do té doby kříž vytváří prostor k nářku – dokonce po něm volá. Pláčeme s plačícími (Římanům 12,15) a neseme břemena jedni druhých. (Galatským 6,2)

Neskrýváme své vyčerpání – přinášíme ho k Ježíši. (Matouš 11,28) Rmoutíme se, ale jinak než ti, kteří nemají naději. (1. Tesalonickým 4,13)

Osvobozující upřímnost

Žena z našeho sboru měla pravdu, když řekla: „To není fér!“

Taková prohlášení osvobozují. Nemůžeme dovolit, aby je novodobí faraoni dnešního světa umlčovali. Stejně jako Izraelci se potřebujeme hlasitě ozývat, vystupovat proti nespravedlnosti a s nadějí a očekáváním v srdci volat k Bohu o pomoc.

Jak to uvést do praxe během shromáždění církve? Potřebujeme začít tím, že si uvědomíme, kolik prostoru věnuje naříkání Bible a začít tyto pasáže zahrnovat do svých kázání.

Po mém kázání o naříkání jsem sboru řekl, že nyní společně uvedeme kázané poselství do praxe. Pozval jsem dopředu k podiu všechny trpící a truchlící, aby se veřejně přiznali k tomu, že nezažívají snadné okolnosti.

Zbytek sboru jsem požádal, aby projevili účast s těmi, kdo přišli dopředu. Společně jsme si nahlas přečetli Žalm 88, který je jedním z nejdrsnějších žalmů nářku celého Písma.

Upřímnost tohoto žalmu je dechberoucí: „Má duše se sytí trápením, můj život spěje do podsvětí… Odložils mě kamsi na dno jámy, do temných míst, do hlubin. Vzdálils ode mě mé známé, učinils mě pro ně ohavností. Jsem sevřen a nemohu z toho vyváznout… Hospodine, proč odvrhuješ mou duši? Proč přede mnou skrýváš svou tvář?“ (Žalm 88,4.7.9.15)

Na rozdíl od většiny žalmů nářku v Žalmu 88 chybí obrat k naději. Namísto toho končí následujícím depresivním prohlášením: „Mým důvěrníkem je jen temnota.“ (verš 19)

Se slovy žalmu jsme se tehdy ztotožnili a učinili je svým textem. Když jsme to udělali společně jako Kristovo tělo, bylo to velice hluboké. Zakončili jsme tichem, uprostřed něhož bylo slyšet jen vzlyky těch, kdo procházeli utrpením.

Potom jsem požádal pastorační pracovníky a další vedoucí, aby kladli ruce na ty, kdo vyjadřovali nářek v prostoru u pódia. Vyzval jsem je, ať jim nedávají žádné rady ani vyučování. Měli je pouze podpořit, vyslechnout a připojit se k jejich zármutku.

V tu chvíli žena u pódia, která si naříkala na nespravedlnost své situace, nepotřebovala, abych jí obhajoval Boha nebo ji ujišťoval, že milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému. Stačilo, aby ji někdo pochopil a přidal se k jejímu nářku. Tiše jsem jí řekl: „Máš pravdu. Vůbec to není fér. Bůh tě slyší a já také.“