Nedávná studie uvádí, že jen deset procent z těch, kdo se rozhodli následovat Krista, tak učinilo na shromáždění církve. Nejvyšší prioritou evangelizačního úsilí církve proto musí být podpora osobního svědectví jejích členů v průběhu týdne.
Jiná studie odhalila, že osobní evangelizaci se věnuje méně než deset procent křesťanů. Proč neříká lidem o Ježíši Kristu více z nich? Řada lidí to přisuzuje netečnosti – že jim je to prostě lhostejné. Skutečností však je, že většině lidí v této oblasti chybí sebejistota. Jsem přesvědčen o tom, že Kristovi následovníci upřímně touží být jeho efektivními svědky. Cítí se však k tomuto úkolu nedostatečně vybavení a doléhají na ně obavy, že příliš nevědí, jak sdílet svou víru – zejména s lidmi, kteří jsou naprosto nevěřící, bez jakékoli křesťanské výchovy.
Jiná studie odhalila, že osobní evangelizaci se věnuje méně než deset procent křesťanů.
Ježíš řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32). Když věřící poznají, co o evangelizaci říká inspirované Boží slovo, osvobodí je to od každého pocitu nedostatečnosti a obav spojených s vydáváním osobního svědectví.
Pavel hovoří o evangelizaci v listu Koloským. Pasáž, kterou tématu věnuje, křesťany vyvádí z mylných představ a zbavuje je všech negativních pocitů, které jim brání ve sdílení se o Kristu. Nabízí jednoduchý, biblický, praktický přístup, který křesťanům pomůže vstupovat do evangelizace založené na osobních vztazích s lidmi.
Nejčastějším požadavkem adresovaným evangelizačnímu výboru naší církve jsou prosby o zaslání materiálů, které by pomohly s osobní motivací a tréninkem k vydávání svědectví. Pastoři a vedoucí mohou vyučovat lidi následujícím principům, s nimiž přišel Pavel, a uzpůsobit je konkrétním podmínkám jejich církve a společnosti. Jeho doporučení přinášejí základní rámec pro vyučování o osobní evangelizaci, která se díky nim může stát nedílnou součástí životního stylu křesťana.
Přístup apoštola Pavla
Evangelizace není volba. Ovšem způsob, jak ji provádíme, už ano. Stejná Bible, která nám přikazuje, abychom lidem nesli zvěst evangelia, nám také říká, jak to máme činit.
Evangelizace není volba. Ovšem způsob, jak ji provádíme, už ano.
Kvalitní a zároveň nesmírně praktické vyučování na téma efektivní osobní evangelizace nalézáme v závěru Pavlova dopisu Koloským. Přináší praktické instrukce ohledně toho, jak mají křesťané jednat s nevěřícími, kteří jsou příznačně nazváni „těmi, kteří jsou vně“ (Koloským 4,5). Pavlův přístup (viz verš 6) nazývám interaktivní evangelizací (či evangelizací prostřednictvím rozhovoru, v originále: „response evangelism“ – pozn. překladatele). „V modlitbě buďte vytrvalí; buďte v ní bdělí a vděční. Modlete se současně i za nás, aby nám Bůh otevřel dveře slova, abychom mohli mluvit o tajemství Kristovu, pro něž jsem také spoután, abych je učinil zjevným tak, jak jsem povinen o něm mluvit. Žijte moudře před těmi, kteří jsou vně, vykupujíce čas. Vaše řeč ať je vždy laskavá, okořeněná solí, abyste věděli, jak máte každému odpovědět“ (Koloským 4,2–6).
Z Pavlových slov plyne, že efektivní svědectví vychází ze dvou základních principů – závislosti na Bohu (verše 2 až 4) a sebekázně (verše 5 a 6). Máme-li udělat v osobní evangelizaci svou část práce, musíme svůj život podrobovat kázni. Zároveň však potřebujeme zůstávat závislí na Bohu ohledně věcí, které dokáže učinit jen on.
Máme-li udělat v osobní evangelizaci svou část práce, potřebujeme žít v sebekázni. Zároveň však potřebujeme zůstávat závislí na Bohu ohledně věcí, které dokáže učinit jen on.
Podobně Pavel hovoří o spolupráci Boha s člověkem již na počátku své epištoly: „Proto také usilovně pracuji a zápasím v souladu s jeho působením, které je ve mně mocné“ (Koloským 1,29). Pavel vyzdvihuje důležitost lidského úsilí („usilovně pracuji“), které je ovšem závislé na Bohu („v souladu s jeho mocí“ – překlad NASB).
V návaznosti na principy závislosti na Bohu a sebekázně Pavel křesťanům dává šest praktických doporučení, která jim pomohou k dlouhodobé efektivitě ve vydávání svědectví nevěřícím. Pastoři mohou tyto principy vyučovat ve sborech dvojím způsobem – formou uceleného biblického vyučování na téma osobní evangelizace anebo mohou jednotlivé principy a praktiky zdůrazňovat v aktuálních situacích a kontextech, kdykoli je to vhodné a potřebné. Je nepochybné, že jediné souhrnné kázání či vyučování na toto téma nestačí k tomu, aby je křesťané přijali za své a aby se promítly do jejich každodenního životního stylu.
Doporučení č. 1
Modlete se za otevřené dveře
„Modlete se … aby Bůh otevřel dveře našemu slovu“ (Koloským 4,3; ČEP).
Pavel své pokyny Koloským začíná tím, že je vyzývá k modlitbám. Modlitba je v evangelizaci vždy základem. Pokud se Bůh nedotkne lidských srdcí a životů, nepřinese naše práce trvalé výsledky.
Trefný příklad Božího jednání prostřednictvím jednoho z jeho služebníků nalézáme v knize Skutků. Když Pavel se svými společníky přišli k břehu řeky poblíž města Filipis, aby se tam v sobotu pomodlili, posadili se a promluvili ke skupině žen. „Poslouchala nás jedna žena jménem Lydie, prodavačka purpuru z města Thyatir, která uctívala Boha. Pán jí otevřel srdce, aby věnovala pozornost tomu, co Pavel říkal“ (Skutky 16,14). Pavel promluvil poselství evangelia. Pán otevřel Lydiino srdce.
Sdílet evangelium je naší výsadou i zodpovědností. Jen Bůh však dokáže otevřít lidské srdce. Jsme na něm závislí a potřebujeme si vymodlit příležitosti ke kázání evangelia. Jedině on dokáže přinést do myslí našich posluchačů porozumění a pohnout jejich srdcem, aby se rozhodli pro Krista.
Křesťané potřebují být soustavně, pravidelně vyučováni o modlitbě a povzbuzováni k tomu, aby učinili modlitbu nedílnou součástí svých každodenních životů.
Doporučení č. 2
Kažte jasné poselství
„… abych je učinil zjevným [jasným, jednoznačným, srozumitelným] tak, jak jsem povinen o něm mluvit“ (Koloským 4,4).
Pavel přinášel lidem poselství definované jako „Boží tajemství“ (Koloským 2,2), které však bylo srozumitelné. V popředí našeho poselství musí stát vždy Ježíš (viz Koloským 1,13–23,28; 2,9–15).
Po Ježíšově nanebevzetí se jedním z nejprominentnějších hlasů novozákonní církve stal apoštol Petr. Skrze moc Ducha svatého se z nevzdělaného rybáře stal výmluvný kazatel evangelia.
Své nejznámější poselství Petr kázal v den Letnic. Lukáš však v knize Skutků zaznamenává několik dalších Petrových kázání evangelia (Skutky 3,12-26; 4,8-12; 5,29-32;10,34-43). Když se na jeho poselství podíváme podrobněji, zjistíme, že Petr v každém z nich uvádí dvě základní pravdy: kdo byl Ježíš a proč položil svůj život. Chceme-li efektivně sdílet evangelium, musíme být připraveni o těchto dvou pravdách s nevěřícími lidmi diskutovat.
Kdo byl Ježíš?
Sekulární média obvykle Ježíše prezentují jako fiktivní postavu. Pokud ho někdy představí jako osobu historickou, vylíčí ho jako skvělého učitele či proroka – vždy však jen jako člověka.
Křesťané musí lidem vysvětlovat, že v případě Ježíše nešlo jen o učitele a proroka – byl Bohem v lidském těle. Počat z Ducha svatého a narozen z panny žil bezhříšným životem, zemřel za naše hříchy a porazil smrt tím, že vstal z mrtvých, aby nám nabídl odpuštění hříchů a dar věčného života.
Proč položil svůj život?
Jan Křtitel oznámil, proč Ježíš přišel na svět, když řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ (Jan 1,29). Příčina Ježíšovy smrti spočívala v hříších celého lidstva. Kříž ustanovuje dvě důležité pravdy: Všichni lidé jsou hříšníci a není v našich silách to změnit.
Povšimněme si, že Pavel – stejně jako Petr – předával lidem v Tesalonice tytéž dvě pravdy. Lukáš shrnul Pavlovo pravidelné sobotní vyučování v tamních synagogách slovy: „Podle svého zvyku k nim Pavel vstoupil a po tři soboty k nim mluvil na základě Písem. Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že ‚Ježíš, kterého já vám zvěstuji, to je ten Mesiáš‘“ (Skutky 17,2-3).
Také my potřebujeme lidem přinášet tyto dvě základní pravdy o Ježíši. Obě jsou zásadní pro porozumění Boží milosti zjevené skrze Ježíšovu smrt na kříži, jeho vzkříšení a z toho plynoucího zaplacení výkupného za celé lidstvo.
Doporučení č. 3
Buďte moudří vůči „těm, kteří jsou vně“
„Žijte moudře před těmi, kteří jsou vně“ (Koloským 4,5).
Pavlovo sousloví „ti, kteří jsou vně“ přesně a prakticky popisuje postavení nevěřících ve vztahu k církvi. Z mnoha důvodů je dnes většina nevěřících lidí vzdálenější jakémukoli křesťanskému kontextu než kdy dříve. Nemůžeme proto předpokládat, že neobrácení lidé budou ctít křesťanské hodnoty. Často je ani neznají a vůbec jim nerozumí.
Církev dnes při komunikaci evangelia napříč kulturami ve svém okolí čelí stejné výzvě, jako misionáři v cizích zemích. Jestliže věřící lidé stráví většinu svých životů v církvi, osvojí si křesťanský náhled na svět a církevní slovník. Křesťané i nevěřící mohou hovořit stejným jazykem, pokud však křesťané často používají církevní termíny, které jsou nevěřícím nesrozumitelné nebo v kultuře světa nesou odlišný význam, příliš dobře si vzájemně neporozumí.
Používáním křesťanského žargonu vytváříme ve vztahu k nevěřícím zbytečnou komunikační bariéru. Jako věřící rozumíme slovům spasení, evangelium nebo pomazání – ovšem lidé, kteří tato slova neznají, jim nerozumí. Ty získáme, budeme-li s nimi mluvit jejich řečí – nikoliv naší.
Součástí církevní kultury musí být vystrojování křesťanů k tomu, aby o své víře dokázali komunikovat jazykem nevěřících a prostřednictvím příběhů a příkladů, s nimiž se dokážou ztotožnit – tak, jak to dělal Ježíš.
Doporučení č. 4
Maximálně využijte každou příležitost
„Maximálně využijte každou příležitost [vykupujte čas]“ (Koloským 4,5; překlad NASB).
Příležitosti mají svou životnost. Rčení „Příležitost zaklepe na dveře jen jednou“ skrývá hlubokou pravdu. Skutečně už podruhé nemusí přijít. Každá příležitost je jedinečná, protože se otevře za jiných okolností, v jiném prostředí a s jinými lidmi.
Naučit se zpaměti biblické verše nebo úspěšně absolvovat kurz ve vydávání svědectví křesťany nepřipraví na situace, v nichž musí zareagovat na konkrétní lidi. Může jim to zajisté pomoci, ale naučit se umění správné reakce na odlišné jednotlivce v nejrůznějších situacích je uměním, kterému se musíme učit celý život. Především potřebujeme růst v osobním poznávání Ježíše Krista. S tím nebudeme nikdy hotovi. Všichni jsme na duchovní cestě. Vše, co se na této cestě od Ježíše sami naučíme, v nás pak bude čerstvé a pro nevěřící přesvědčivé.
Mnoho lidí se necítí kvalifikovaně k vydávání svědectví, protože si nedokážou zapamatovat informace nebo biblické verše, které si myslí, že potřebují znát. A i pokud to dokážou, necítí se jistí v tom, že si je v pravý čas vybaví a správně zareagují. Skutečností zůstává, že každý křesťan dokáže říct své osobní svědectví a modlit se, a to i bez tréninku v osobní evangelizaci.
Každý znovuzrozený křesťan má své svědectví. Když lidem upřímně a přesvědčivě vyprávíme o své osobní zkušenosti s Ježíšem, pro řadu z nich to bývá zásadní milník k obrácení.
Když lidem upřímně a přesvědčivě vyprávíme o naší osobní zkušenosti s Ježíšem, pro řadu z nich to bývá zásadní milník k obrácení.
Jedním z nejvhodnějších způsobů služby nevěřícím je modlitba. Pokud se vám svěří se svými problémy, zeptejte se jich, zda se za ně můžete modlit. Pokud věříme, že Bůh vyslýchá modlitby, musíme na základě své víry jednat a modlit se s lidmi a za lidi a očekávat od Boha odpovědi. Když nevěřící slyší křesťana, jak se modlí, může je to hluboce zasáhnout. Když se jako věřící modlíme za nějakou potřebu, lidé vycítí, že o ně máme upřímný zájem a zároveň poznají, že máme s Bohem reálný, důvěrný vztah. Jakmile Bůh modlitbu vyslyší, může to otevřít lidská srdce pro evangelium.
Příležitosti k setkávání členů sboru s nevěřícími mohou iniciovat i vedoucí církve skrze pořádání evangelizačních akcí.
Doporučení č. 5
Mluvte vždy laskavě
„Vaše řeč ať je vždy laskavá, okořeněná solí“ (Koloským 4,6).
V 1. Petrovi 3,15 nalézáme poznámku z pera apoštola Petra podobnou té Pavlově. Petr zde křesťany vyzývá, aby byli připraveni podat odpověď každému, kdo se jich zeptá na důvod jejich naděje, vždy ovšem „s vlídností a úctou“. Není důležité jen to, co říkáme, ale i jak to říkáme.
Značná část komunikace mezi lidmi je neverbální. Jestliže existuje rozpor mezi tím, co člověk říká, a způsobem, jakým to říká, vždy věříme více neverbální části poselství. Tutéž omluvu můžeme vnímat jako upřímnou anebo sarkastickou – v závislosti na tónu a způsobu, jakým se podá. Zabarvení hlasu a výraz tváře mohou vysílat poselství, které je v protikladu vůči našim slovům.
V západním světě nahlížejí mnozí z těch, které se snažíme oslovit, na církev negativně a uzavírají se či jsou dokonce nepřátelsky naladění vůči křesťanskému svědectví. Někteří v ní utrpěli osobní emocionální zranění a vůči duchovním záležitostem se zcela uzavřeli. Laskavý a důvěryhodný křesťan může takovým lidem pomoci „otočit list“ a přenést se přes jejich minulé negativní zkušenosti s těmi, jejichž životy neodpovídaly jejich poselství.
Tak jako sůl dodává chuť jídlu, koření naše rozhovory s nevěřícími duch milosti, laskavosti a respektu. Nesmíme dělat kompromisy s pravdou, můžeme ale pravdu komunikovat laskavě.
Tak jako sůl dodává chuť jídlu, koření naše rozhovory s nevěřícími duch milosti, laskavosti a respektu.
Křesťané potřebují podstupovat soustavný učednický trénink, aby duchovně rostli a trvale v jejich životech dozrávalo ovoce Ducha. Ukazuje se, že v dnešní době je nejzásadnějším faktorem osobní evangelizace důvěryhodnost zvěstovatele evangelia.
Doporučení č. 6
Reagujte na každého individuálně
„… abyste věděli, jak máte každému odpovědět“ (Koloským 4,6).
Relevantnost souvisí s individuálností. V našem úsilí porozumět nevěřícím a přistupovat k nim s moudrostí nesmíme zapomínat na to, že každý člověk je jedinečný. Může nám velice pomoci, když si nastudujeme myšlení, hodnoty, starosti, zájmy a touhy lidí různých kultur a generací. Tyto závěry však nelze příliš zobecňovat, neboť každý člověk je jedinečný. Termíny jako „baby boomers,“ Husákovy děti, generace X, postkřesťané či postmodernisté představují jen obecné profily a stereotypy, které však často neodpovídají realitě života a smýšlení konkrétního jednotlivce.
Lidi nelze vnímat jen jako statistické údaje či anonymní „duše“, které získáváme pro Království. Jsou to osobnosti se specifickými vlastnostmi – jedinečná stvoření, pro něž má Bůh svůj osobní plán a záměr. Boží království budujeme od srdce k srdci, od člověka k člověku.
Tím nejlepším vzorem pro naši komunikaci s lidmi je Ježíš. Jeho učení posluchači chápali jasně. Používal slova a slovní obrazy z každodenního života svého publika. Dokázal se s lidmi ztotožnit a propojit, používal jazyk, jemuž rozuměli, a ilustrace, s nimiž se identifikovali a dokázali si je představit v praxi.
Potřebujeme si připomínat, že nejcitovanější verš z Bible, Jan 3,16, nezazněl v žádném z Ježíšových kázání určených velkým zástupům. Ježíš tato slova promluvil během tichého nočního rozhovoru s Nikodémem v odpovědi na otázky tohoto hledajícího farizeje.
Ačkoliv Ježíš vyučoval zástupy, zaměřoval se především na jednotlivce a interaktivně reagoval na jejich konkrétní otázky a potřeby. V dnešní době si ztracení lidé zaslouží zažít stejný přístup jako ti, kdo přišli do kontaktu s Ježíšem – osobní, pozorný, interaktivní.
Bůh povolává každého věřícího k tomu, aby o něm svědčil. S Boží pomocí se každý z nás může stát jeho evangelizačním nástrojem. Křesťané potřebují získat sebejistotu ohledně vydávání osobního svědectví ve spolupráci s Duchem svatým, pracujícím v životech nevěřících lidí. Zmíněných pět veršů z listu Koloským nám nabízí biblické, praktické a velice srozumitelné vyučování ohledně osobní evangelizace. Principy závislosti na Bohu (verše 2 až 4) a sebekázně (verše 5 a 6) se přitom vztahují na všechny aspekty našeho křesťanského života. Také jednotlivá zmíněná doporučení se musí stát běžnou součástí celého života církve, která je potřebuje lidem neustále připomínat.
Bůh povolává každého věřícího k tomu, aby o něm svědčil. S Boží pomocí se každý z nás může stát jeho evangelizačním nástrojem.
Pravda Božího slova týkající se povahy evangelizace lidi dokáže osvobodit od všeho, co jim brání a pomoci jim najít Boží záměr pro jejich život v oblasti zvěstování evangelia. Jestliže pastoři a vedoucí pomůžou lidem porozumět mocným pravdám Pavlova vyučování, křesťané budou vstupovat do efektivní osobní evangelizace.
