Celý svůj dospělý život sloužím jako vedoucí mládeže. Nejvýznamnější trend na poli víry a náboženství za tu dobu spočíval ve vzestupu podílu nevěřících, tedy lidí nehlásících se k žádnému náboženství.

Analytická společnost Gallup prováděla již od roku 1948 pravidelný průzkum náboženské příslušnosti Američanů. V roce 1993, kdy jsem absolvoval střední školu, se 82 % Američanů hlásilo ke křesťanství a 6 % se prohlašovalo za nevěřící bez náboženské příslušnosti. Do roku 2021 spadl podíl křesťanů na 67 % a počet nevěřících se více než ztrojnásobil na 21 %.

Údaje společnosti Gallup jsou navíc možná příliš konzervativní. Jiný výzkum od společnosti Pew Research Center uvádí, že počet nevěřících v roce 2007 činil 16 % a v roce 2021 už dokonce 29 %. Mezi mládeží ve věku 13 až 17 let je podíl nevěřících navíc o něco vyšší, a to celých 32 %.

Představuje-li nárůst poměru nevěřících v naší generaci současný nejvýraznější trend na poli náboženství, je největší výzvou naší služby nalézat cesty, jak oslovovat a získávat mladé lidi, kteří ve stále větší míře považují zbožnost za alternativní součást svého života.

Během čtvrtstoletí mé práce s teenagery jsem vypozoroval, že církevní skupiny mládeže, které jsou duchovně zdravé a evangelizačně úspěšné, obvykle vynikají v následujících čtyřech oblastech:

1. Společenství

Za prvé, budují společenství, kde se vytváří prostor péče jeden o druhého.

Potřebujeme vytvářet prostor, který v mladých lidech vyvolává pocit, že do něj zapadají a že tady na nich ostatním záleží. Vyžaduje to vyhledávat a rozvíjet služebníky pro práci s mládeží, kteří mají citlivé srdce plné lásky k dospívajícím a chtějí s nimi budovat vztahy.

„Společenství vzájemné péče“ však musí být více než sousloví, které si napíšeme do poslání, vize a hodnot. Mělo by se stát nedílnou, automatickou součástí naší kultury a naší každodenní praxe.

Ježíš řekl: „To je mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás. Nikdo nemá větší lásku než tu, že položí svou duši za své přátele.“ (Jan 15,12-13)

Těmito slovy Ježíš zaměřuje šíp péče nikoliv na „nás“ samotné, ale na „ně“.

Jako vedoucí mládeže však příliš často otáčíme špičku šípu opačným směrem. Chceme, aby nás dospívající milovali. Toužíme, aby si mysleli, jak jsme mladí, skvělí a talentovaní. Věříme, že když se to stane, připojí se k naší skupině mládeže.

V průzkumu institutu Springtide Research Institute z roku 2021 uvedl jen jeden z deseti dospívajících a mladých dospělých, že se mu ozval někdo z křesťanských vedoucích během pandemie – období, které pro mnoho mladých lidí představovalo čas značného stresu.

Tato statistika odráží, co se stane, když šíp naší péče směřuje špatným směrem. Nedokážeme sloužit mladým lidem v době, kdy zažívají těžkosti. Nemůže to být jeden z důvodů, proč se mnoho dospívajících dnes již nehlásí k žádnému náboženství?

Musíme mladým lidem projevovat lásku tím, že jim budeme věnovat čas, pozornost a zájem. K tomu je zapotřebí rozumět jejich kultuře a mít milost k tomu kráčet s nimi po jejich duchovní cestě. Pokud se nám to podaří, najdou si na našich skupinách mládeže opět svůj domov. Zároveň si začnou projevovat lásku, péči a odpuštění i mezi sebou navzájem.

Kdo by nechtěl být součástí takového společenství?

2. Učednictví

Duchovně zdravé a evangelizačně úspěšné skupiny mládeže se dále vyznačují efektivním učednictvím mladých lidí.

Ježíš prohlásil: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Matouš 28,19-20)

Velkým tématem dospívajících je jejich identita. Ve světské kultuře sehrávají klíčovou roli ve formování identity dítěte rasa, pohlaví, sexuální orientace či socioekonomické postavení rodiny. Ježíš touží po tom, abychom všichni našli svou identitu v něm.

Moje kolegyně Elly Marroquinová vede učednickou iniciativu národní kanceláře Assemblies of God. Její tým nedávno vydal učebnici nazvanou „Sedm charakteristik učedníka naplněného Duchem“ (7 Dimensions of a Spirit-Filled Disciple). Jsou jimi vztah k Bibli, živé zkušenosti s Duchem svatým, evangelizační návyky, modlitební rozhovory s Bohem, přebývání v chválách Boha, sociální služba a štědrý životní styl.

Pro zmíněné charakteristiky přitom nejsou podstatné metody, ale výsledky. Jak dobře plodí vaše služba tyto výsledky v duchovních životech mladých lidí, o které pečujete?

Ptám se vás na to proto, že se teď všude mluví o „dekonstrukci víry“. Ta spočívá ve zpochybňování všeho, čemu jsme ohledně křesťanství byli vyučeni. Někteří z těch, kteří se po této cestě vydali, se již od křesťanství úplně odvrátili, jiní si přisvojili liberální teologii.

Dekonstrukce víry proto právem znepokojuje jak rodiče, tak vedoucí mládeží v církvi.

Někdy si ovšem kladu otázku, zda mladí lidé spíše než biblické křesťanství nedekonstruují kulturní náboženství. Můj přítel Gary Garcia to vyjádřil slovy: „Všiml jsem si, že často víra lidí, kteří si ji dekonstruují, předtím nestála na pevných základech.“

Služba mládeži by měla dospívajícím pomáhat v kladení pevných základů, na nichž vybudují své celoživotní učednictví, a v nalézání identity v Ježíši Kristu.

3. Evangelizace

Fungující služba mládeži vyniká i v oblasti evangelizace.

Jan 4,31-35 zaznamenává zajímavý rozhovor, který Ježíš vedl se svými učedníky. Po dlouhém dni věnovaném službě se Ježíš posadil u městské studny, zatímco jeho učedníci odešli zajistit jídlo.

Když se učedníci vrátili, prosili ho: „Rabbi, najez se.“

Ježíš jim odpověděl: „Já mám jíst pokrm, který vy neznáte.“

Učedníky to zmátlo a pomysleli si, že mu mezitím asi někdo obstaral něco k jídlu.

Ježíš pak dodal: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo.“

Ježíš mluvil o evangelizační práci, jejíž cíl spočívá ve zjevování Boží lásky lidem, kteří dosud neslyšeli evangelium.

V Bibli nalézáme úzkou souvislost mezi evangelizací a učednictvím. Cesta učednictví začíná naším obrácením a přijetím evangelia. Během následného duchovního růstu a zrání sdílíme evangelium s ostatními. V tom tkví náš misijní záměr a samotný smysl našeho přebývání na zemi.

Duchovně zdravé a evangelizačně úspěšné služby mládeži tomu rozumí. Vědí, že církev nedělá dobře svou práci, jestliže pouze zajišťuje společenství a učednictví pro mladé lidi, kteří již chodí do sboru. Církev musí vycházet za hranice svých čtyř zdí.

Církev musí vycházet za hranice svých čtyř zdí.

Vždycky mě bavilo vymýšlet kreativní způsoby, jak oslovovat dospívající, kteří jsou buď nevěřící, nebo momentálně bez církve či z církve v minulosti z nějakého důvodu odešli. To je služba mládeži ve své nejinovativnější a nejzábavnější podobě.

Naším hlavním cílem však musí být zapojovat do evangelizace naše mladé lidi, kterým to pomáhá v duchovním růstu. Mluvte s nimi o potřebách jejich vrstevníků z vašeho města. Vyzvěte je, aby na modlitbách hledali kreativní způsoby, jak oslovit svou generaci. Pomáhejte jim, aby na svou školu, okolí, sportovní tým, zaměstnání i rodinu nahlíželi jako na misijní pole.

A potom rozšiřujte jejich obzory. Břemeno pro ztracené musí časem překročit hranice jejich školy, města i národa. Pomáhejte jim hledět i na celosvětové misijní pole. Vyučujte mladé lidi světové misii a vytvářejte jim příležitosti vyjíždět na krátkodobé zahraniční misijní cesty, kde získají mezikulturní zkušenosti.

4. Zapojení rodin

Poslední charakteristika duchovně zdravých a evangelizačně úspěšných mládežnických skupin spočívá v tom, že zapojují celé rodiny.

Je dobré, když církev a rodina na duchovním formování mladých lidí spolupracují. Ježíš církvi přikázal „činit učedníky“. Pavel rodiče instruoval, aby „své děti vychovávali v kázni a přikázáních našeho Pána“. (Efezským 6,4)

Zapojení rodin má dvě výhody. Za prvé, vzniká jím most, který zaručí, že mladí lidé rozvíjejí stejný křesťanský charakter v církvi i doma. Členové rodiny jsou skvělými spojenci vedoucích mládeží, kteří pomáhají dospívajícím na cestě učednictví.

Za druhé, rodiče dospívajících vám mohou dávat užitečnou zpětnou vazbu ohledně účinnosti vaší služby. Jak zasahuje rozvrh služby mládeže do dynamiky rodinných rozvrhů? Jaké potřeby, které by služba mládeži mohla naplnit, vnímají členové rodiny? Jak duchovně zralí jsou rodiče či pěstouni vašich svěřenců? Můžete nějak pomoci i jim?

Závěr

Můj přítel, který stejně jako já pracuje s mládeží, mi nedávno řekl: „Nevím, jestli je dnešní mládež méně křesťanská než dříve, ale vím, že jim nedělá problém mluvit na témata a přiznávat věci, o kterých minulé generace mlčely.“

Něco na tom je, ačkoliv výše uvedené statistiky skutečně dokladují určitou generační ztrátu víry. Ať tak či onak, jasné je, že před námi stojí velký kus práce. Mladí lidé hledají společenství, identitu a cíl. Jsou ochotni obrátit věci vzhůru nohama, jen aby je našli.

Jsme pro dospívající dostatečně důvěryhodní, abychom se stali součástí jejich převracení věcí naruby?