„Jediné, z čeho máme mít strach, je strach sám.“
Tato slova prohlásil Franklin D. Roosevelt během svého prvního inauguračního projevu dne 4. března 1933. Spojené státy tehdy vstupovaly do čtvrtého roku velké hospodářské krize a voliči si přáli, aby je z ní Roosevelt vyvedl.
Dvaatřicátý americký prezident strach dále popsal jako „bezejmenný, iracionální a bezdůvodný teror, který ochromuje potřebné úsilí o přeměnu úpadku v pokrok.“
Rooseveltova slova jsou chytlavá, jsou ale pravdivá? Je opravdu každý strach iracionální a bezdůvodný?
V těchto dnech strach doléhá na mnoho církevních vedoucích. Církve se dosud nedokázaly vrátit k předcovidovému normálu. Pastoři si lámou hlavu nad tím, jak pomáhat svým členům správně reagovat na postupující morální revoluci, prostupující zejména školstvím a zábavním průmyslem. Občas se zdá, jako by bylo současné dění vytrženo přímo ze stránek knihy Zjevení.
Co máme dělat, když na nás doléhá znepokojení a strach?
Dva druhy strachu
Důležité je rozlišovat mezi strachem a fóbií. Americká psychologická asociace (APA) definuje strach jako „základní, intenzivní emoci vyvolanou rozeznáním bezprostřední hrozby, která v člověku vyvolá okamžitou poplašnou reakci.“
Představte si například, že jedete v noci po odlehlé silnici a začne vás přemáhat únava. Když vjedete do protisměrného pruhu, probudí vás ostrá světla a hlasité troubení protijedoucích aut. Rychle trhnete volantem, abyste se vyhnuli srážce.
V takových okamžicích je strach z bezprostřední hrozby užitečný. Představuje katalyzátor rychlé akce, která vám může zachránit život.
V kontrastu s tím APA definuje fóbii jako „trvalý a iracionální strach z určité situace, předmětu nebo činnosti, kterému se člověk buď usilovně vyhýbá, anebo ho snáší jen se značným utrpením a sebezapřením.“
Od osmdesátých let dvacátého století udržuje autor webu PhobiaList.com na svých stránkách seznam všech existujících fóbií dle slovníků a zdravotních publikací. Jedná se o dlouhý seznam od A („Ablutofóbie – strach z koupání a mytí“) po Z („Zoofóbie – strach ze zvířat“).
Strach tedy může být zdravý, a dokonce vyvolat akci, která člověku zachrání život. Jakmile však sklouzne do iracionální fóbie, stává se nezdravým.
Podléhání strachu
1. Samuelova 27 líčí varovný příběh o negativních dopadech strachu na vedoucí.
Poté, co Samuel pomazal Davida za budoucího izraelského krále (16,12-13), se David připojil k družině stávajícího krále Saula, jemuž věrně sloužil. Saula však ovládal strach z Davida (18,12.15.29) a usiloval mu o život (19,1; 20,31). David v obavách o svůj život uprchl.
Davidova reakce byla pochopitelná. Saulova vražedná žárlivost pro něj koneckonců představovala bezprostřední ohrožení.
Jedna věc je zažívat strach, jiná však je strachu podlehnout. V 1. Samuelově 27 vidíme, že se David tehdy začal strachu poddávat.
Zatímco Davida přemáhal strach a začal ho ovládat, přihodily se mu čtyři věci:
Za prvé, David se strachoval přespříliš – dal strachu neúměrně velký prostor.
„David si pomyslel: Kteréhokoli dne mohu být smeten Saulovou rukou“ (1. Samuelova 27,1).
Když vám někdo jde po krku, samozřejmě pociťujete strach. Na tom není nic paranoidního. Saulovy výhrůžky ale nepředstavovaly jedinou realitu Davidova života. Vysoce je totiž převažovalo Boží pomazání, jež na Davidovi spočívalo.
V Davidově mysli měl na prvním místě rezonovat Boží příkaz, který prorok Samuel obdržel ohledně Davida: „Vstaň a pomaž ho, neboť to je on.“ (16,12) V případě tohoto pomazání nešlo o jednorázovou zkušenost. Písmo zaznamenává, že „od onoho dne i nadále Davida uchvacoval Duch Hospodinův“. (v.13)
Někdy je čas přestat si dělat starosti ohledně své situace a začít žít ve vědomí Božího pomazání.
Za druhé, David pozbyl schopnost činit správná rozhodnutí.
V daném okamžiku strach ze Saula převážil nad Davidovou vírou v Boha, takže prohlásil: „Nejlepší by pro mě bylo, kdybych unikl do pelištejské země.“ (27,1)
David před Saulem zběhl k největším nepřátelům Izraele, Pelištejcům.
Jakmile nám strach zamlží zrak, často činíme chybná rozhodnutí. Veliký strach nás dokáže přimět k útěku od špatného k ještě horšímu.
Za třetí, David vytvořil nestabilní prostředí i pro své okolí.
„Potom David pobýval u Akíše v Gatu, on i jeho muži, každý se svou rodinou.“ (27,3) Davidův strach a jeho následky přesahovaly hranice jeho osobního života. Ovlivňovaly i jeho vojáky a jejich rodiny.
Často uvažujeme egocentricky a nebereme v úvahu vliv svých obav na druhé lidi. Náš problém však nikdy není jen náš. Náš život a naše emoce se netýkají jen nás samých. Naše rozhodnutí vždy ovlivňují i naše okolí.
Za čtvrté, David dělal věci, které nikdy dělat neměl.
Podle 1. Samuelovy 29,2 „pelištejská knížata pochodovala po stech a po tisících a na konci pochodoval David a jeho muži s Akíšem“.
Když podlehneme strachu, strhne nás na cestu, kde zapomeneme, kým jsme (identitu) a co máme dělat (smysl).
David mezi Pelištejci nejen žil, ale pochodoval s nimi na chvostu jejich armády. Ačkoliv měl pomazání vést druhé, připadla mu v tomto období jeho života role následování.
Když podlehneme strachu, strhne nás na cestu, kde zapomeneme, kým jsme (identitu) a co máme dělat (smysl).
Překonání strachu
David nakonec znovuobjevil svou identitu a smysl svého života. Žalm 78,72 říká: „I pásl je [Izrael] s bezúhonným srdcem a vodil je svou zkušenou rukou.“
Pro křesťanské vedoucí to je dobrá zpráva. Pokud jsme propadli strachu a ztratili ze zřetele svou identitu a smysl, můžeme se vrátit zpět na správnou cestu.
Písmo nám proti strachu nabízí čtyři protilátky:
1. Bázeň před Bohem
Žalm 34,9 říká: „Bojte se Hospodina, jeho svatí! Ti, kdo se ho bojí, netrpí nouzi.“
Úplně slyším, jak někdo namítne: „Tak moment! Vždyť přece 1. list Janův 4,18 říká, že ‚dokonalá láska strach zahání‘!“
Jak napětí mezi těmito dvěma verši vyřešit?
Michael Horton v knize Recovering Our Sanity (Obnova duševního zdraví) uvádí následující postřeh:
„Bázeň před Bohem představuje protilátku na naše strachy. Zdravá Boží bázeň nás přivádí ke Kristu, našemu jedinému prostředníku, který z nás jednou provždy snímá nezdravý strach z Boha – napětí ohledně toho, zda je Bůh děsivý Soudce či milosrdný Otec.“
Stručně řečeno, Boží bázeň nás vede ke Kristu, který z našich životů snímá strach.
2. Mysl naplněná pravdou
„Blahoslavený je muž, který … si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“ (Žalm 1,1-2) Čím více svou mysl plníme Božím slovem, tím méně prostoru k ovládání našeho života získává strach.
Neupínejme mysl na své problémy, ale na Boží zaslíbení. Bible ukotvuje naše myšlenky a emoce ve věčné pravdě. Dokážeme tedy i na události, jež běžně mohou vyvolat strach, reagovat s neochvějnou vírou.
3. Náš duch naplněný Svatým Duchem
Jedna věc je zastávat teologické přesvědčení, že nás strach neovládá. Něco jiného je to reálně zažívat.
Jedním z nejdůležitějších úkolů Ducha svatého je chránit nás před námi samými. Římanům 8,1-2 říká: „Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši a nechodí podle těla, ale podle Ducha. Vždyť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.“
Jedna věc je zastávat teologické přesvědčení, že nás strach neovládá. Něco jiného je to reálně zažívat. Když se nás nepřítel naší duše snaží svázat strachem, uvolňuje nás Duch svatý k chození ve svobodě.
Dovolme frázi „žádného odsouzení“, aby pronikla hluboce do našeho ducha. Je nesmírně osvobozující si tuto pravdu uvědomit. Nemusíme zakopávat o hříchy, které nám Ježíš odpustil, ani o výhrůžky, které již porazil.
4. Křesťanští přátelé
Stejně jako kříž má i křesťanství dva rozměry – vertikální a horizontální. Kristus obnovil náš vztah s Bohem a obnovuje naše vztahy s lidmi.
Bůh mírní naše obavy mimo jiné tím, že nám dává přátele, kteří nám pomáhají nést naše břemena. (Galatským 6,2) Křesťanští přátelé jsou pro nás nezbytní a nepostradatelní.
Ano, svět je plný strachu, který může doléhat i na křesťanské vedoucí. Víra však dokáže překonat každý strach, jakému kdy budeme čelit. Izajáš 41,10 nás povzbuzuje:
„Neboj se, protože já jsem s tebou, nehleď ustrašeně, protože já jsem tvůj Bůh. Budu tě posilovat, ano, budu ti pomáhat a držet tě svou spravedlivou pravicí.“
