Jako misionářka na vysokých školách působící v rámci univerzitní křesťanské skupiny Chi Alpha každoročně sleduji promoce absolventů vysoké školy, kteří vyhazují do výše své čtyřhranné čepice a odvážně vstupují do světa dospělých, nových pracovních příležitostí, nových spolubydlících a nových místních církví. Nic mi nedělá větší radost než sledovat, jak přebírají štafetový kolík víry a běží svůj duchovní závod jako Kristovi následovníci.

Všímám si ale i jistého znepokojivého trendu. Ve společné domácnosti totiž v dnešní době žije překvapivý počet nesezdaných párů, které navštěvují církev a hlásí se ke křesťanské víře.

Podle průzkumu společnosti Barna Group v roce 2016 celých 41 % praktikujících dospělých křesťanů ve Spojených státech považovalo společné soužití nesezdaného páru za „dobrý nápad“. Průzkum zároveň prokázal, že vůči takovémuto typu soužití jsou ve srovnání se starší generací výrazně vstřícnější mladí dospělí.

V průzkumu Gallupova ústavu z roku 2020 uvedlo pouze 29 % dospělých Američanů mladších 35 let, že pro páry „pokud spolu plánují strávit zbytek života, je velmi důležité uzavřít manželství“. Ve věkové kategorii 35 až 54 let tento názor zastává 40 % respondentů, nad 55 let pak 43 % z nich. Je vůbec ještě možné zastavit lavinu nebiblických postojů ohledně partnerského soužití? Domnívám se, že každý církevní vedoucí k tomu může přispět třemi konkrétními způsoby.

Naslouchejte a snažte se porozumět

Společnost Pew Research Center zkoumala v roce 2019 důvody, jež vedou Američany k životu na hromádce. Mezi nesezdanými páry, žijícími ve společné domácnosti, které uvedly, že se pravděpodobně jednou vezmou, více než polovina uvedla jako důvod odkládání svatby svou finanční situaci (56 %) anebo finanční situaci partnera (53 %).

Mezi další důvody patřila váhavost partnera (47 %) nebo jich samotných (44 %), touha po dosažení kariérního postupu ještě před svatbou (44 %) či nejistota, zda jejich partner je pro ně ten pravý (39 %).

Abychom v našich sborech dokázali účinně sloužit nesezdaným lidem žijícím ve společné domácnosti a ukazovat jim lepší cestu, měli bychom se nejprve snažit porozumět jejich potřebám a perspektivám. K tomu je zapotřebí budovat s nimi osobní vztahy založené na vzájemné důvěře.

Pozvěte je na večeři, investujte do jejich životů, ptejte se na jejich příběhy. Pokud věnujeme čas naslouchání motivům vedoucím lidi k rozhodnutí pro život na hromádce, pravděpodobně zjistíme, že většinou nejde jen o sex a o vzpouru vůči Bohu. Ve skutečnosti často souvisí spíše s praktickými záležitostmi jako jsou peníze anebo s citovými potřebami a pocity osamělosti.

Nic z toho samozřejmě nebiblické chování neospravedlňuje, ale poskytuje nám to cenné poznatky pro naši pastorační službu.

Používejte pozitivní motivaci

V souvislosti s nezadanými se v církvi často mluví jen o tom, co všechno nesmějí dělat: „Žádný předmanželský sex, vyvarujte se sexuální nečistoty všeho druhu, nesmíte spolu žít před svatbou.“

V souvislosti s nezadanými se v církvi často mluví jen o tom, co všechno nesmějí dělat.

Problém je v tom, že „ne“ – na rozdíl od „ano“– nedokáže nikdy proměnit život člověka. Naše církve potřebují začít lidi motivovat pozitivně. Jádrem křesťanství není stranit se zlého chování. Základem naší víry je říci „ano“ Ježíši a dovolit mu, aby nás proměňoval zevnitř ven, protože nikdo z nás nedokáže spasit sám sebe. Podstatné je říci „ano“ Božímu poselství, Boží rodině a Božímu poslání, kterým nás Ježíš vysílá do světa kázat evangelium a činit učedníky.

Oslovujeme dospělé nezadané členy našich sborů s pozitivní nabídkou, k níž mohou říci své „ano“? Cítí se užiteční, podporovaní a zapojení? Má každý křesťan v církvi své místo a příležitost sloužit?

Nalézají uprostřed našeho společenství své místo i ti, kteří se dosud nerozhodli pro Krista? Nabízejí jim křesťané podporu, prokazují jim lásku a jsou ochotní s nimi ujít kus cesty? Jsou pro ně dobrým vzorem, protože jejich slova a skutky zrcadlí Ježíše?

Pojďme používat ve své službě pozitivní motivaci. Souběžně s každým „ne“, které vyslovíme – a nepochybně je naší zodpovědností vyučovat Božím přikázáním – nabízejme lidem i přesvědčivé důvody a příležitosti říci „ano“ Ježíši.

Věnujte pozornost nezadaným (singles)

Církevní kultura často klade důraz na páry a přehlíží nezadané.

Církevní kultura často klade důraz na páry a zanedbává nezadané.

Nedávno jsem pro svou švagrovou uspořádala oslavu podobnou svatební rozlučce či oslavě narození miminka. Velice moje gesto i humor ocenila. Nečeká ji v dohledné době svatba ani narození dítěte. Je jí lehce přes třicet let, je svobodná a spokojeně si žije sama. Právě začala podnikat a zařizuje si byt, z něhož chce vytvořit útulný domov. A právě při této příležitosti jsme se jí rozhodli uspořádat oslavu, na které ji přátelé i rodina zasypali dárky.

V naší kultuře lze jistě najít podobné příležitosti vhodné k pořádání oslav pro nezadané dospělé – bez ohledu na to, zda jsou či nejsou křesťany. Přivykli jsme si slavit svatby či narození dětí. Zdá se, že zadaní lidé, kteří mají děti, si užívají veškerou pozornost a benefity: úlevy na daních, oslavy nebo speciální programy a domácí skupinky určené manželským párům.

Často si kladu otázku, zda církve nemíjejí důležité příležitosti vhodné k vyjádření zájmu, podpoře, oceňování a prokazování úcty nezadaným lidem.

Bible vyzdvihuje nezadané a staví je na roveň lidem žijícím v manželství. Sám Ježíš byl svobodný. Mezi církevními vedoucími rané církve najdeme lidi nezadané (např. Pavel), sezdané (např. Petr) i společně sloužící páry (např. Akvila a Priscila).

Církve, které zanedbávají nezadané a nepočítají s nimi ve svém každodenním provozu a službě, se okrádají o jejich jedinečná obdarování. Zároveň nevědomky vysílají signál, že být svobodný a žít v celibátu není úplně v pořádku.

Mimo společenství víry čelí nezadaní lidé silnému tlaku světské kultury, která na ně naléhá, aby si našli partnera a žili sexuálním životem, jinak nebudou v životě šťastní. Církve mohou poselství světa konfrontovat biblickou pravdou o tom, že k šťastnému životu člověku stačí osobní vztah s Ježíšem.

Nepochybně musíme v našich církvích nadále vyučovat o sexuální etice. Zároveň ale potřebujeme vyjet ze zajetých kolejí a určité věci změnit. Musíme si začít všímat nezadaných dospělých, pomáhat jim nalézat jejich obdarování a zmocňovat je ke službě i vůdcovství.

V praxi to znamená zapojovat nezadané do týmů vedoucích a přizvat je k procesu přijímání rozhodnutí. Potřebujeme zavést nové rituály nad rámec oslav sňatků a narození dětí a začít slavit význačné životní milníky nezadaných. Měli bychom zvát nezadané do našich rodin na pikniky či sváteční večeře. Rodiny, které k tomu mají podmínky, jim také mohou nabídnout ubytování – nejen proto, že svobodní potřebují rodinu, ale i proto, že rodiny potřebují svobodné.

Kulturu určuje náš jazyk a používané pojmy, a proto potřebujeme pozměnit způsob našeho vyjadřování. Církve musí držet důraz na rodiny a povzbuzovat lidi k duchovnímu rodičovství, ale měly by zároveň vyprávět příběhy nezadaných lidí, kteří za sebou zanechali budoucím generacím důležitý duchovní odkaz.

Potřebujeme mít tyto věci trvale na mysli a hovořit o rozmanitých typech rodinného uspořádání v Boží rodině, když zveme lidi na sborové akce nebo vyprávíme příběhy či ilustrace během kázání. V ilustracích nezapomínejme na svobodného majitele domu, obyvatele bytového domu, nezadané kamarády, kteří si společně pronajímají byt, čerstvého absolventa vysoké školy, který žije se svými rodiči, nebo nezadaného člověka pečujícího o staršího člena rodiny.

Co kdyby se církve stejnou měrou věnovaly manželům i nezadaným a přestaly nevědomky vytvářet tlak, aby si svobodní co nejdříve našli partnera? Věřím, že by se nezadaným křesťanům ulevilo a rozšířily by se jejich možnosti žít uprostřed společenství křesťanů plnohodnotným a naplněným životem.

Učiňme své sbory místy, kde nezadaní dospělí pocítí, že jim lidé naslouchají, zajímají se o ně a prokazují jim úctu. Jsem přesvědčena, že díky tomu snadněji objeví dokonalý Boží plán pro své životy a budou zažívat radost z toho, že smějí být součástí Boží rodiny.