Před dvěma lety jsme mnozí intenzivně pracovali na tvorbě strategií pro službu svých sborů v roce 2020. Plánovali jsme rozpis akcí, sestavovali rozpočet i personální zajištění jednotlivých oblastí sborové práce – to vše se záměrem získat v nadcházejícím roce více lidí pro Ježíše.

Namísto toho udeřil covid a rozbil naše plány na kusy. Uzavírky a karantény nám zabránily setkávat se osobně. Rozpis akcí vyletěl oknem! S omezenými nebo žádnými možnostmi setkávat se tváří v tvář zažily mnohé sbory pokles v oblasti dávání. Rozpočet vyletěl oknem! Bez stabilního rozpočtového krytí na nás dolehly finanční potíže a mnozí z našich zaměstnanců přišli o práci. Personální plán vyletěl oknem!

Doslova přes noc jsme museli přijít s plánem B, který by za daných složitých okolností zaručil co nejefektivnější službu. Osobní setkání se přesunula do online prostoru. Nádoby na sbírku vystřídaly aplikace chytrých telefonů. Dobrovolníkům se otevřely nové, alternativní způsoby služby.

Stručně řečeno, inovovali jsme.

Průběžně inovovat je nutné, protože naše situace se trvale mění. Uplynulých jednadvacet měsíců představovalo pro pastory a další vedoucí církví učební laboratoř. Jaké lekce ohledně inovací si z ní potřebujeme do budoucna odnést?

Biblický vzor

Pandemie covidu nepředstavuje první případ, kdy museli být křesťané ve službě kreativní. Církevní dějiny jsou plné příkladů hnutí, která posunula evangelium vpřed právě díky přijatým inovacím.

Dokonce i vaše vlastní Bible je příkladem dvou inovací: překladu Písma z původních jazyků do vaší řeči a použití tiskařských strojů k výrobě cenově dostupného výtisku vázané knihy.

Ještě důležitější však je, že Bible zaznamenává tvůrčí způsoby, jakými Boží lid naplňoval Velké poslání a nesl světu zvěst o vykoupení.

Vezměme si za příklad knihu Skutků. Ježíš svým následovníkům řekl: „Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země“ (Skutky 1,8). Každá fáze geografické expanze evangelia vyžadovala změnu stylu a způsobu služby církve lidem.

Pavel vystihl podstatu těchto změn, když napsal: „Všem jsem se stal vším, abych jakýmkoli způsobem aspoň některé zachránil“ (1. Korintským 9,22).

Pavel a raní křesťané považovali poselství evangelia za neměnné: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky“ (1. Timoteovi 1,15). Metody, jakými toto poselství zvěstovali, se však měnit měly a také se měnily.

Když je někomu svěřeno důležité poslání – a to naše skutečně důležité je – nevzdává se. My se nesmíme vzdát! V sázce je příliš mnoho. Podobně jako přátelé ochrnutého muže z Marka 2,1-12 si i my musíme najít cestu vpřed. Musíme přemýšlet inovativně.

Tito muži svého přítele přivedli k Ježíši, protože věděli, že dokáže dělat zázraky. Jakmile však dorazili k domu, ve kterém Ježíš vyučoval, zjistili, že se shromáždilo tolik lidí, že nemají šanci dostat se dovnitř. Vynesli tedy přítele na jeho lehátku na střechu, udělali v ní díru a spustili ho dolů. Když Ježíš muže spatřil, nejprve mu odpustil hříchy a potom ho uzdravil.

Tento příběh sděluje teologické i duchovní poselství. Teologické spočívá v tom, že Ježíš má autoritu odpouštět hříchy a moc uzdravovat (verš 10). A duchovní, že i my můžeme – tak jako ochrnutý muž a jeho přátelé – vložit svou důvěru v Ježíše (verš 5).

Z úsilí, které přátelé ochrnutého muže vynaložili, aby jej přivedli k Ježíši, si však můžeme odnést i několik lekcí ohledně inovací ve službě.

Za prvé, když v církvi přistupujeme k procesu inovace, nejdůležitější je zajistit lidem přístup k Ježíši. Jen on má autoritu odpouštět hříchy a uzdravovat. Jestliže naše služba nepovede lidi k setkání s Ježíšem, nepomáháme jim. Každou službu, která lidem překáží v přístupu k Ježíši, je třeba změnit.

V procesu inovace v církvi je nejdůležitější zajistit lidem přístup k Ježíši.

Za druhé, k inovacím často dochází v okamžiku, kdy vznikne nějaká naléhavá potřeba. Lidé obvykle získají motivaci přistoupit k Ježíši, když pociťují nějakou potřebu. Tento muž pociťoval potřebu uzdravení. Inovace jeho přátel sloužila k tomu, aby ho dostali k Ježíši a on naplnil jeho potřebu.

Muž měl však ještě hlubší potřebu – odpuštění. Nevíme, zda si ji uvědomoval nebo ne. Ježíš každopádně naplnil obě potřeby tohoto člověka.

Inovace v církvi by měly pokaždé vést k naplňování potřeb lidí. Cílem našich učednických programů by vždy mělo být naplnění nejhlubších potřeb lidí prostřednictvím evangelia. Pokud tomu stojí v cestě nějaká překážka, odstraňme ji.

Za třetí, inovace nejlépe fungují v partnerství. Šance, že by ochrnutého muže k Ježíši dostal jen jeden člověk, byla malá. Když se však několik lidí chopilo každý jednoho rohu lehátka, šance na uzdravení vzrostla.

Členové církve nepředstavují jen lidi, kterým sloužíme, ale i lidi, spolu s nimiž sloužíme. Neměli by být pasivními příjemci služby, ale jejími aktivními spoluúčastníky. Naším úkolem jako kazatelů je „připravovat svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova“ (Efezským 4,12). Vskutku potřebujeme jedni druhé!

Čtvrtý poznatek spočívá v tom, že řešení starých problémů někdy vytváří problémy nové. Když dav shromážděný okolo domu zabránil přátelům v přístupu k Ježíši, vytvořili si nový. Díra o velikosti lehátka vyřešila problém přístupu ochrnutého muže k Ježíši, i když pro majitele domu vytvořila problém s narušenou střechou.

Cílem našich učednických programů by vždy mělo být naplnění nejhlubších potřeb lidí prostřednictvím evangelia.

Váš sbor se potýká s problémem a potřebuje řešení. Všichni bychom si přáli zvolit co nejkratší a nejjednodušší cestu. Někdy však nejlepší řešení vyžaduje usilovnější práci a překonání nových překážek.

Vezměme si za příklad živé vysílání bohoslužeb. Církve sice našly bezplatné platformy pro online vysílání svých bohoslužeb, ale mnohé z nich musely zakoupit nové vybavení, vyškolit dobrovolníky a pověřit někoho koordinací celé služby.

Za páté, inovace probouzí opozici. Jakmile narušíte status quo, objeví se lidé, kteří se postaví proti vám.

Pozorujeme to na Ježíšově službě. Když Ježíš prohlásil, že má autoritu odpouštět hříchy, označili ho učitelé zákona za rouhače (Marek 2,6-7). Později si ve stejné kapitole titíž náboženští vůdci postěžovali na Ježíšův zvyk „jezení a pití s hříšníky a celníky“ (verš 16).

Byla Ježíšova teologie inovativní? Postulát, že Bůh může odpouštět hříchy, nepatřil mezi nové pravdy. Avšak samotná myšlenka, že se v Ježíši na zem vtělil Bůh, díky čemuž má autoritu odpouštět hříchy, představovala pro farizeje nepochybně revoluční novinku.

Ježíšova volba, s kým bude stolovat, se zjevně na inovaci kvalifikovala. Porušoval tím farizejskou tradici ohledně toho, s jakým druhem lidí je vhodné udržovat společnost u stolu. Povšimněme si Ježíšovy motivace zaručit lidem („hříšníkům“), kteří ho nejvíce potřebovali, přímý přístup k němu (verš 17).

Když čelíme v souvislosti s inovacemi opozici, potřebujeme zvážit přínosy a náklady. Jestliže díky inovacím ve službě zasáhneme nové lidi životodárnou mocí evangelia, rozhodně to stálo za všechny vynaložené náklady a protivenství.

A konečně, musíme si dávat velký pozor na to, abychom se nevzdávali bez boje. Když se vrátíme na začátek příběhu, je vcelku zjevné, že by se vyvíjel velice odlišně nebýt vytrvalosti a víry onoho muže a jeho přátel.

Hned při několika příležitostech mohl ochrnutý říci: „Tak dost, to už stačí. Odneste mě zpět domů.“ Anebo jeho přátelé mohli prohlásit: „Alespoň jsme to zkusili. Promiň, nevyšlo to.“

Často se spokojujeme s tím, co máme, protože držet se známého je pohodlnější, než usilovat o to nejlepší.

Kdykoliv narazíme na problémy, jsme v pokušení opomíjet a ignorovat možná řešení, která nemáme právě na dosah ruky. Často se spokojujeme s tím, co máme, protože držet se známého je pohodlnější než usilovat o to nejlepší. Smíříme se s tím, že to tak je a bude. Často slýcháme frázi, která nás v tom jen utvrzuje: „Vše je tak, jak má být.“ Takový přístup zdánlivě vyjadřuje spokojenost, ve skutečnosti však jde o poraženecký postoj. Bůh samozřejmě vidí, kde se právě nalézáme, ale chce nás vést na místo, na něž se teprve potřebujeme dostat. On dokáže učinit věci převyšující naše síly a schopnosti. Toto je také jeden z mnoha důvodů, proč Boha potřebujeme trvale hledat na modlitbách. Předkládáme Bohu vše, s čím si sami nevíme rady, a on v nás i skrze nás působí ke své slávě a k našemu užitku.

Inovace je v konečném důsledku vždy Boží tvůrčí silou, která působí skrze nás.

Reaktivní inovace

Existují dva typy inovací. Tím prvním jsou inovace reaktivní. Jak již plyne z jejich označení, jedná se o druh inovací, kterými reagujeme na problém nebo krizi, ve které se náhle ocitneme. Reaktivní inovace znamená, že změny uskutečníme proto, že zkrátka musíme. Většina z nás to zažívala během dvou let covidových omezení a uzavírek.

Pandemie přinesla církvím více než dost špatných zpráv. Pokud jsme se však na to zadívali správným úhlem pohledu, nebyla nouze ani o dobré zprávy. Například Nik Baumgart ze sboru The Grove Church (sbor AG) v Marysvillu ve státě Washington patřil mezi jedny z prvních, kdo zavedli koncept autocírkve (podobné autobiografům). Tato tvůrčí myšlenka se pak rozšířila po celé zemi.

Některé sbory – například Evangel Church (sbor AG) ve Scotch Plains ve státě New Jersey – se přes noc staly distribučními centry jídla pro nově nezaměstnané.

Všichni jsme se něčemu naučili. Sbory, které před pandemií vůbec nepůsobily v online prostoru, se staly odborníky na živé vysílání nedělních shromáždění a virtuálních online setkání v průběhu týdne. Posunuli jsme se od velkých osobních setkání k malým skupinkám, které se scházely online nebo v domovech členů sboru.

Zásadní otázkou ohledně reaktivní inovace je, jak se zachovat do budoucna. Odložíme inovace, až se situace vrátí zpět k „normálu“, nebo se jich přidržíme? Při zvažování následujících kroků potřebujeme udělat čtyři věci:

1. Zapamatujte si uskutečněné inovace. Spolu se svým týmem vedoucích si potřebujete uchovat nově nabyté poznání z lekcí, kterým jste se v nezvyklých časech naučili. Jaké změny jste v reakci na pandemii uskutečnili? Kdo o nich rozhodoval? Jak jste změny uváděli do praxe?

2. Vyhodnoťte je. Reaktivní inovace se trochu podobají tomu, když házíte různé věci na zeď a čekáte, která z nich se na ni přilepí a udrží se na ní. Sepište si seznam všech změn uskutečněných během pandemie a vyhodnoťte, které z nich fungovaly. Možná, že nedělní livestream byl pro lidi užitečný. Potřebovali ale skutečně i každodenní krátké video s biblickým zamyšlením?

3. Zachovejte fungující inovace. Poté, co jste identifikovali funkční změny, z nich učiňte trvalou součást své služby. Věříme, že živé přenosy bohoslužeb s námi již zůstanou, stejně jako aplikace sloužící k finanční podpoře nebo online domácí skupinky. Církve, které před propuknutím pandemie nepoužívaly sociální sítě, potřebují své nové účty a profily udržovat aktivní. Učiňte z takových reaktivních inovací ve své službě „nový normál“.

4. Buďte pružní. Nevíme, jaké krize nás potkají v budoucnosti. Víme však, že krize určitě přijdou. Až k tomu dojde, budeme muset opět reagovat inovacemi. Buďte trvale připravení na „nejhorší scénáře“, takže jakmile se něco zlého stane, bude váš tým připravený a bude vědět, jak zareagovat.

Proaktivní inovace

Reaktivní inovace znamená učinit změny, protože musíme, zatímco proaktivní inovace znamená učinit změny dříve, než musíme.

Scott Wilson ve své knize Steering Through Chaos (Vedení skrz chaos) uvádí, že nejlepším okamžikem pro změny během obvyklého životního cyklu místní církve není čas krize či úpadku, ale naopak období, kdy má sbor rostoucí dynamiku.

Problémem je, že když sbor zažívá rostoucí dynamiku, nevidí většina členů sboru žádný důvod pro změny. Církev podle nich roste a daří se jí dobře. Proč tedy něco měnit? Jak říká staré rčení: „Jestli to není rozbité, tak to neopravuj.“

To ale není ve službě dobrý způsob přemýšlení. Proč? Zamysleme se nad jiným rčením z oblasti byznysu: „Každý systém dosahuje takových výsledků, ke kterým je určen.“ Fungující systém rozhodně nemusí vést k výsledkům, po nichž toužíte.

Jestliže toužíte po jiných výsledcích, musíte změnit systém, musíte začít pracovat jinak.

Nejviditelnějším trendem ve vývoji americké religiozity za posledních pět desetiletí je nárůst lidí „bez vyznání“. Sociologický průzkum General Social Survey prokázal, že v období mezi lety 1972 až 2018 vzrostl podíl Američanů, kteří se nehlásí k žádné víře, z 5,1 % na 23,7 %.

Většinu této změny představuje odklon lidí od tradičního protestantismu a katolicismu, které v uvedeném období výrazně ztratily. Klesá však i procento praktikujících evangelikálů. V roce 1972 se k evangelikálnímu křesťanství hlásilo 17 % americké populace. Toto hnutí rostlo až k 29,9 % v roce 1993, od té doby však pokleslo na 21,6 %.

Jestliže každý systém dosahuje takových výsledků, ke kterým je určen, poukazují tato čísla na to, že systémy americké církve jsou zralé na změnu.

Připomeňme, že během procesu inovace v církvi je nejdůležitější zajistit lidem přístup k Ježíši. Církevní systémy – uctívání, evangelizace, učednictví či prokazování milosrdenství – mají vždy sloužit k tomu, aby lidem pomáhaly uprostřed jejich potřeb setkat se s Ježíšem. Církevní vedoucí si musí trvale klást dvě důležité otázky.

Za prvé, jací lidé z vašeho okolí nenavštěvují shromáždění žádné církve? Jestliže žijete na vesnici nebo na maloměstě, možná je budete dokonce znát osobně. Ve větším městě si zase budete schopní všimnout jejich demografické struktury. Každopádně si pečlivě vyhodnoťte, jací lidé žijící v okolí vašeho sboru dosud neuslyšeli evangelium.

Za druhé, na jakých místech se můžete efektivně setkat s lidmi, kteří nechodí do církve? Odborníci na církevní růst po mnoho let obhajovali koncept, podle něhož mají členové sboru zvát své přátele a sousedy, aby „přišli a uviděli“, co se v neděli ráno děje v církvi.

Problémem tohoto konceptu je, že čím dál více lidí v neděli do církve chodit jednoduše nechce. Rádi by se však do života církve zapojili, pokud by měli nějaké alternativy. K těm patří například skupinky, příležitosti ke službě lidem a komunitě, účast na seminářích či poradenských setkáních a podobně.

Váš sbor by měl lidem nabízet více forem zapojení, abyste oslovili co největší část komunity svého města.

Jakmile váš sbor úspěšně uvede do života proaktivní inovaci, pochopí vaši lidé, že tato změna byla užitečná. Avšak každá metoda, systém či program, které používáme k zasahování ztracených, dříve či později dospějí do bodu, kdy ztratí svou účinnost. Jakmile se to stane, je čas na další změnu.

Úspěšné vedení církve vyžaduje, abychom se učili proaktivním inovacím, které nám pomohou trvale získávat ztracené a činit učedníky.

Posun kupředu

Nezbytnost přistupovat k inovacím – reaktivním i proaktivním – volá po vůdcovství. John Maxwell říká, že vedoucí vidí více než ostatní a také dříve než ostatní. Stát vpředu před ostatními lidmi a volat je ke změně není snadné. Patří to ale k břemenu naší služby.

Jako letniční však věříme, že na nesení tohoto břemene nejsme sami. Pomáhá nám totiž Duch svatý, který ve skutečnosti nese nás. On vidí ještě více a ještě dříve než my. Touží-li někdo lidem rozšiřovat přístup ke Kristu, pak je to Boží Duch. Z toho důvodu na něj potřebujeme spoléhat a čerpat od něj moc ke svědectví (Skutky 1,8).

Uplynulé dva roky byly těžké. Problémy, kterým nyní čelíme, však nejsou poslední kapitolou našeho příběhu, jen tou nedávnou. Lidé si v sobě dál nosí svá zranění, bolesti, zklamaní, zlomenost a prázdnotu. Bůh ale nabízí odpuštění, uzdravení, naději, povzbuzení, hojnost a efektivitu.

Kéž nám Bůh skrze Ducha svatého dá potřebnou sílu a tvořivost ke změnám, které udělat potřebujeme, aby v nadcházejícím roce co nejvíce lidí přišlo k Ježíši!