Pastor našeho sboru mě nedávno výjimečně uprostřed týdne požádal, abych v neděli kázala. S radostí jsem to přijala. Jakmile jsem se ale seznámila s texty na daný týden, cítila jsem se ztracená. Připravit kvalitní výklad tak důležité pasáže v omezeném čase mi připadalo nemožné.

Obrátila jsem se na několik svých oblíbených výkladových zdrojů v naději, že pro své kázání dohledám hotovou osnovu. Jejich pisatelé jsou koneckonců respektovaní teologové a církevní učitelé. Snad bych si mohla pro jednou vypůjčit jejich pomazání? Kontrolka v mém svědomí mi to ale nedovolila. Věděla jsem, že se potřebuji zastavit, pustit se do práce a důvěřovat ohledně výsledku Duchu svatému.

Žijeme ve věku bezprecedentního přístupu k informacím. Kazatelé si prostřednictvím několika kliknutí dokážou vyhledat špičkové online komentáře, ilustrace ke kázání, grafiky nebo dokonce celá kázání. Výzva spočívá v tom uvědomovat si, co komu patří – a jak jednotlivé zdroje eticky používat.

Když kazatelé zveřejní své myšlenky online jako otevřený zdroj, může se hranice mezi naším a jejich poselstvím ještě více rozostřit. Člověk je v opravdovém pokušení si jejich kázání jednoduše přivlastnit. Pandemie dále vyčerpala již tak omezené zdroje času a energie, z nichž kazatelé čerpali. Vede to ovšem k ledabylosti v přípravě – či dokonce k plagiátorství.

Používat práci druhého člověka, aniž bychom ho ocitovali, se nevyplácí. Namísto abychom své kázání vylepšili, ho pošpiníme, a sami se znevěrohodníme.

Filozof Aristoteles identifikoval tři prvky, které hrají roli během komunikace a přesvědčování: patos (apel na emoce), logos (apel na logiku) a étos. Třetí prvek se týká důvěryhodnosti komunikátora. Étos zahrnuje pověst, důvěryhodnost a postavení mluvčího a také věrohodnost jím prezentovaného obsahu.

Tyto principy platí dodnes. Během kázání se posluchači zamýšlí nad poselstvím, které buď přijmou, nebo odmítnou. Duch svatý je ten, kdo přitahuje lidi ke Kristu, ale kazatel má odpovědnost sloužit jako věrný svědek evangelia. Chceme, aby sbor na naše poselství reagoval upřímným obrácením k Bohu, uctíváním a rozhodnutím k vydanosti. To poslední, po čem bychom toužili, je stavět tomuto procesu do cesty jakékoliv překážky.

Lidé mají dost manipulace. Nechtějí v církvi poslouchat laciné obchodní triky. Dychtí po poselství, které má kazatel prožité a které přijal skrze čerstvé duchovní zjevení, rozsáhlé studium Bible a každodenní chození s Bohem.

Jestliže naše poselství nemá zdroj ve výše zmíněných oblastech, riskujeme svou důvěryhodnost. Jakmile ji ztratíme, začnou lidé váhat, zda mohou našim slovům ještě věřit. Dokonce je mohou přestat chápat jako motivaci a začít je vnímat jako manipulaci. Ztracený étos se jen velmi těžce získává nazpět.

Přespřílišné vypůjčování myšlenek od druhých, aniž bychom své zdroje uvedli, může ohrozit naši důvěryhodnost. Plagiátorství spočívá v přebírání cizích slov nebo myšlenek a jejich vydávání za vlastní. V církvích k němu bohužel dochází velice často.

Nedávno jsem si na toto téma povídala s několika pastory. Jeden z nich prohlásil: „My nejsme akademici. Komu záleží na tom, jestli použiji myšlenky někoho jiného? Nikdo mou práci přece nebude kontrolovat!“

Odpověděla jsem: „Dvě z Desatera přikázání hovoří o krádeži a podvodu. Plagiátorství je krádež doprovozená lhaním.“

I když autor poskytne svůj materiál k použití, není čestné vydávat jeho kázání za vlastní. Co to vypovídá o naší etice a důvěryhodnosti, když opomineme poctivost a tváříme se, jako by na ní nezáleželo? 

Existují jednoduché principy, jak zachovat etiku, budovat důvěryhodný étos a vyhnout se plagiátorství. Zde jsou čtyři osvědčené postupy, které je třeba mít na paměti:

Za prvé, vyhraďte si dostatek času na modlitby, studium a přípravu kázání. Každý z nás potřebuje na přípravu jinak dlouhý čas. Často záleží na tom, jak kazatel nabírá zkušenosti s procesem sběru materiálů a přípravou. Ať už potřebujete jakkoliv dlouhý čas, přípravu kázání neodbývejte. Berte ji jako svatou příležitost setkat se s Pánem a naslouchat mu.

Za druhé, buďte sečtělí a orientujte se v široké škále témat. Udržujte si stále se rozšiřující seznam citátů, příběhů a ilustrací s odkazy na jejich autory. Zamýšlejte se i nad tím, jak vám při přípravě poselství mohou pomoci rozhovory a setkání s lidmi i další prvky vašeho týdenního programu.

Za třetí, nikdy nepřebírejte z cizího zdroje celé poselství. Naslouchejte druhým kazatelům, učte se z knih a komentářů. Nikdy se ale nepřestávejte ptát Pána, co váš sbor aktuálně potřebuje slyšet.

Okopírovat kázání od věhlasného kazatele s úspěšnou službou může představovat veliké pokušení. Jestliže však zopakujete kázání druhého člověka nebo jeho myšlenky využijete pro většinu „svého“ poselství, nepřipodobníte se mu. Ve skutečnosti tím obvykle docílíte opačného efektu. Zlenivíte a budete riskovat, že si vaši posluchači uvědomí, že vaše kázání už někde slyšeli nebo viděli a podlomíte tím svou důvěryhodnost.

Za čtvrté, uvádějte použité zdroje. Nic složitého na tom není. Pokud osnovu kázání získáte z některého skvělého komentáře, zmiňte se o tom. Jestliže promítnete něčí slajd, povězte to lidem. Netvrdím, že musíte předčítat podrobný seznam veškerých zdrojů, které vás při tvorbě kázání inspirovaly. Jestliže ale doslova ocitujete něčí výrok, nebo poselství vystavíte na myšlence z něčí knihy, měli byste svůj zdroj uvést.

Příprava a přednes kázání vyžadují spoustu času a práce. Není nic špatného na tom zodpovědně k tomu využít veškeré možné zdroje. S množstvím materiálů, které jsou nám kazatelům dnes k dispozici, nemusíme každý týden objevovat objevené. Naše sbory mohou těžit z pestré palety zdrojů, z nichž čerpáme. Potřebujeme ale odvádět práci hodnou našeho povolání, což zahrnuje i otevřenost a čestnost při uvádění odkazů na zdroje, z kterých jsme načerpali myšlenky pro svá kázání.

Pokud to učiníme, neohrozíme naši důvěryhodnost. Ba naopak, projevíme tím postoj pokory a transparentnosti. Zároveň tím přizveme i ostatní k tomu, aby činili totéž, a čerpali ze zdrojů celého Kristova těla.

Pavel řekl Timoteovi: „Horlivě usiluj, aby ses před Boha postavil jako člověk osvědčený, pracovník, který se nemusí stydět a který správně rozděluje slovo pravdy“ (2 Timoteovi 2,15).

Někdy zažíváme období, kdy jednoduše nemáme dostatek kvalitního času na přípravu, nebo podlehneme srovnávání spojenému s pocity závisti či pocitu nejistoty ohledně svého kazatelského povolání. Nesmíme však těmto věcem dovolit, aby se staly normou. Musíme si na přípravu vyhradit čas, důvěřovat svému povolání a tomu, jenž nás povolal, a přistupovat s úctou k těm, kdo nám s přípravou kázání pomáhají. V takovém prostředí vzdají naše poselství slávu Bohu a lidé je budou lépe přijímat.