Stejně jako vy jsem takovým obdobím nikdy neprocházel. Na biblické škole se nevyučovalo o tom, jak provést sbor nebo církev obdobím pandemie či všudypřítomných společenských nepokojů. Ani Bible nám neposkytuje detailní plán, jak na to.
Písmo nám ovšem zjevuje Pánovo srdce pro jeho církev. Po celé uplynulé turbulentní období jsem cítil, jak mě Bůh přitahuje k Ježíšovým dopisům, které prostřednictvím Jana ve Zjevení napsal sedmeru místních církví. Uviděl jsem v nich sedm diagnostických otázek, které Ježíš položil – a klade dodnes – a které se týkají duchovního zdraví jeho následovníků.
1. Milujeme horlivě Krista a jeho církev? Ve prospěch efezských křesťanů mluvilo mnoho faktorů. Tvrdě pracovali, drželi se biblického učení i morálky a vytrvali v obtížných časech. Dělali ale Boží dílo bez Boží lásky.
Ježíš jim vytknul: „Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku“ (Zjevení 2,4).
Ačkoliv zde Ježíš jejich ztracenou lásku přesněji nedefinoval, již dříve vyučoval o tom, že láska k Bohu a láska k bližním jdou ruku v ruce (Matouš 22,37-40; 1. Janův 4,7-12). Zdá se, že Efezští uprostřed vší své tvrdé práce, ortodoxnosti a vytrvalosti ztratili základ lásky.
Kristovým ústředním zájmem bylo, abychom zůstávali v lásce k němu a k lidem, které nám svěřil, abychom jim sloužili.
2. Stojíme pevně ve víře uprostřed zkoušek? Křesťané ze Smyrny se nacházeli v těžkých okolnostech. „Znám tvé soužení a chudobu,“ ujistil je Ježíš. (Zjevení 2,9) Jejich soužení bylo démonického původu: „Ďábel se chystá některé z vás dávat do vězení, abyste byli vyzkoušeni, a budete mít soužení po deset dní“ (verš 10).
Ježíšův dopis do Smyrny připomíná, že žádný křesťan bez ohledu na jeho duchovní zralost či společenské postavení není imunní vůči utrpení. Ježíš tomuto sboru neslibuje, že z nich jejich břemeno sejme. Namísto toho burcuje: „Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života.“
Jestliže Kristu sloužíme a následujeme ho jen kvůli pozemským požehnáním, těžkosti a pronásledování nás snadno vykolejí, možná dokonce zničí. Máme-li obstát v čase zkoušek, potřebujeme být zaměřeni na Nebe.
3. Činíme biblické učedníky? Křesťané z Pergamu žili „tam, kde je trůn Satanův“ (Zjevení 2,13).
Křesťané mohou obývat totéž město, v němž bydlí sám ďábel, a přesto odolávat tlaku, jenž na ně vyvíjí.
Ježíš prohlásil: „Nezapřel jsi mou víru ani ve dnech, v nichž můj věrný svědek Antipas byl zabit u vás, kde bydlí Satan.“
Problém místních křesťanů spočíval v tom, že tolerovali Balaámovo učení. Podle Numeri 31,16 svedl Balaám izraelský lid k nemorálnostem. Dalo by se říci, že Izraelci si chtěli užívat požehnání plynoucí ze spasení, ale nespočetli náklady učednictví.
Dopis této církvi dnes vedoucím připomíná, aby podle Bible žili, vedli a činili učedníky a vyvarovali se opakování chyby, jíž se dopustili věřící z Pergamu.
4. Nepřestáváme se zdokonalovat? Thyatiry byly malým vojenským městem na rozhraní dvou údolí.
Ježíš tamním křesťanům vzkázal: „Znám tvé skutky a tvou lásku, věrnost a službu, tvou vytrvalost a tvé poslední skutky, hojnější než ty první.“ (Zjevení 2,19). Nebo, jak překládá NLT (New Living Translation): „Vidím, že se neustále ve všem zlepšuješ.“
Jak úžasné musí být vyslechnout od Pána tak krásné hodnocení! Měli bychom trvale usilovat o to, abychom se ve službě Ježíši i lidem stále zlepšovali.
Zajímavé je, že ačkoliv Thyatiry patřily k nejmenším městům, obdržely nejdelší dopis ze všech. Někdy opomíjíme důležitost menších sborů na malých městech. Já sám jsem v jednom takovém vyrůstal.
Pro Ježíše není velikost sboru důležitá. Povolává všechny sbory – malé i velké – k tomu, aby se trvale zdokonalovaly. Církvím, které tak budou činit, zaslibuje „vládu nad národy“ (verš 26).
5. Odpovídá naše pověst skutečnosti? V Sardách mezi pověstí a skutečností panoval propastný rozdíl. Ježíš jim vytkl: „Znám tvé skutky; máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý“ (Zjevení 3,1). Na dveřích sice viselo Kristovo jméno, v životech členů sboru však chybělo ovoce Ježíšova života.
Chceme-li být kristocentrickou církví plnou Ducha a Slova, misijně aktivní církví, k níž nás Bůh povolal, musíme dělat to, co nám on přikázal.
Verše 2 a 3 nabízejí řešení: „Buď bdělý a upevni to, co ještě zbývá a je na umření, neboť jsem nenalezl tvé skutky úplné před mým Bohem. Připomínej si, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a učiň pokání.“
Sardy jsou alarmující připomínkou skutečnosti, že každý místní sbor dělí jen jedna generace od duchovní smrti. Nemůžeme předpokládat, že nám včerejší víra vystačí pro budoucnost. Musíme ji sami v sobě i v ostatních trvale rozdmýchávat a uchovávat silnou a zdravou.
Assemblies of God stojí na úžasném odkazu předků. Nerad bych však stavěl čistě na naší dobré pověsti, organizační struktuře, vzdělávacích strukturách a podobně. Potřebujeme si udržovat trvalý život a vitalitu.
Chceme-li být kristocentrickou církví plnou Ducha a Slova, misijně aktivní církví, k níž nás Bůh povolal, musíme dělat to, co nám on přikázal.
6. Vstupujeme do dveří, které nám Bůh otevřel? Město Filadelfie bylo založeno kvůli tomu, aby se z něj řecký jazyk a kultura šířily směrem na východ. S trochou nadsázky bychom jej mohli označit za misijní církev falešného evangelia helénismu. Každopádně šlo o důležité a vlivné město.
V kontrastu s tím měl filadelfský sbor „malou moc“ (Zjevení 3,8). Ježíš jim přesto řekl: „Postavil jsem před tebou otevřené dveře, které nemůže nikdo zavřít.“ Oni byli slabí, on však silný.
Pomysleme na všechna požehnání, která si dnes jako věřící můžeme užívat, a o nichž se církvi ve Filadelfii ani nesnilo. Máme na rozdíl od nich dostatek finančních i technologických zdrojů k šíření evangelia. To jsou dveře, které Bůh otevřel nám. Chci náležet k církvi, která těmi dveřmi prochází a v naší zemi i po celém světě vstupuje do všeho, co nám Bůh připravil.
7. Pozvali jsme Ježíše ke stolu? V Laodiceji měli problém s dodávkami vody. Severovýchodně ležící Hierapole byla známa svou horkou sirnou vodou, která poskytovala osvěžující koupele unaveným a zraněným lidem. Kolosy na jihovýchodě si zase udržovaly věhlas pro svou studenou vodu. Akvadukt přiváděl do Laodiceje vodu z horkého pramene, ale než voda dorazila do města, stávala se vlažnou.
Laodicejská církev se podobala přitékající vodě – nebyla ani horká ani studená. Jen vlažná. Nenabízela duchovně strádajícím osvěžení, nedokázala ukojit duchovní žízeň.
Laodicejští si po finanční stránce vedli dobře a také jejich služba u stolů byla hojně zaopatřená. Hmotné statky jim ale neprospívaly. Ježíš jim řekl: „Říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý“ (Zjevení 3,17).
Nechci, aby v našich sborech materiální zdroje nahradily Ježíše sedícího u stolu naší služby. Bez něj nemůžeme učinit nic (Jan 15,5). Avšak s Kristem dokážeme všechno (Marek 10,27).
Verš 20 popisuje, co – nebo spíše Koho – tamní církev postrádala: „Hle, stojím u dveří a tluču,“ řekl Ježíš. „Kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou.“
Tento text často používáme během výzev ke spasení, kdy zveme nevěřící, aby otevřeli svá srdce Kristu. Ježíš zde ale promlouvá ke křesťanům. Laodicejští se uzamkli v církvi, patřící Ježíšovi, a jeho nechali stát za dveřmi. Hlava církve teď musela klepat na dveře, aby mohla opět nazpět dovnitř. Zvláštní představa, že?
Tak jako v Laodiceji mají i američtí křesťané k dispozici hojnost materiálních zdrojů. Čelíme pokušení využívat je pouze k vlastnímu užitku. Zároveň se nám snadno stává, že zaměňujeme duchovní moc za materiální zdroje.
Nechci, aby v našich sborech materiální zdroje nahradily Ježíše sedícího u stolu služby. Bez něj nemůžeme činit nic (Jan 15,5). Avšak s Kristem dokážeme všechno (Marek 10,27).
Dokud nezazní polnice
Když se tak seznamuji s těžkostmi, kterými křesťané u nás i ve světě procházejí, stále a vytrvale očekávám, až zazní hlas polnice. Než se tak ale stane, budu rád, pokud na všech zmíněných sedm otázek dokážeme odpovídat jasným a rozhodným „Ano!“ Toužíte po tom i vy?
