Ježíš měl pozoruhodný životní styl. Choval mimořádnou vstřícnost a otevřenost vůči lidem a byl pro ně přitažlivý. Dnes však postoje mnoha křesťanů spíše odrážejí společenské nálady než Boží srdce.

V posledních letech lidé čím dál častěji čerpají „zaručené zprávy“ ze sociálních médií. Sociální sítě však nepatří mezi nástroje ke sdělování tvrdých faktů – jejich cílem je upoutat pozornost na produkty inzerentů. Bohužel se potvrzuje, že neexistuje lepší prodejní strategie než vyvolávat v lidech strach a hněv. Společnosti provozující sociální média používají propracované algoritmy, které sledují každé kliknutí a předpovídají, co se lidem bude „líbit“. Na základě sebraných dat lidem nabízejí videa a odkazy, u nichž existuje předpoklad, že je zaujmou.

V takovém prostředí člověk snadno začne nálepkovat druhé lidi. Ty, kdo s námi nesouhlasí, označíme za zlé či hloupé – anebo za obojí. Dospějeme k přesvědčení, že představují nepřátele, kteří ohrožují naše hodnoty a náš způsob života. Možná na ně otevřeně neútočíme, ale udržujeme si od nich patřičný odstup a bráníme se jakékoliv bližší komunikaci s nimi.

Uzavíráme se do svých sociálních bublin, abychom se chránili před zločinem, gangy a drogami. Je pro nás pohodlné komunikovat výhradně s lidmi, kteří se nám podobají vzhledem, způsobem vyjadřování i vírou a kterým dokonce chutná stejné jídlo jako nám. Jeví se to jako rozumné … ve skutečnosti však jde o neskutečnou omezenost. 

Socioložka Arlie Russell Hochschildová z Kalifornské univerzity v Berkeley strávila několik letních měsíců v Louisianě, kde zkoumala, co trápí bílé Američany ze střední třídy. Ve své knize „Strangers in Their Own Land“ (Cizinci ve vlastní zemi) uvádí, že jak konzervativci, tak liberálové ve svém srdci nosí své vlastní „hluboké příběhy“ – vyprávění o tom, kým jsou a na čem jim v životě záleží. Jejich vyprávění nemusí být vždy pravdivá, ale těm, kteří se k nim hlásí, se jako pravdivá jeví.

Hochschildová se většinu času věnovala konzervativcům, jejichž hluboký příběh měl kořeny v klasickém americkém snu: Pokud budete tvrdě pracovat a hrát podle pravidel, vytvoříte si lepší život. Ti, s nimiž vedla rozhovory, však prožívali zlost a rozčarování. Dospěli k závěru, že je ve frontě na americký sen všichni předběhli. Uvěřili navíc tomu, že rasové a etnické menšiny se těší zvláštnímu zacházení a dosahují většího pokroku, což považují za nespravedlivé.

Mnoho evangelikálních křesťanů sdílí pocit rozhořčení nad tím, že liberální soudní rozhodnutí a pokrokové zákony narušují jejich morální imperativy. Jejich rétorika představuje kombinaci politického populismu a duchovního rozhořčení. Výsledkem je mentalita trvalého útočení na síly, které se jeví jako zaměřené proti nim.

Měli bychom být známí pro svou lásku, nikoliv hněv, pro svůj soucit, nikoliv strach.

Nevěřím, že je správné si takový postoj pěstovat. Měli bychom být známí pro svou lásku, nikoliv hněv, pro svůj soucit, nikoliv strach. Láska si uvědomuje tvrdou realitu a rozhoduje se vyjít vstříc lidem s otevřeným srdcem, otevřeným nasloucháním a alespoň na čas zavřenými ústy. Postupně jistě získáme spoustu prostoru na vyjádření svých vlastních myšlenek. Pokud se vyvarujeme zbrklého mluvení, podaří se nám v pravý čas své názory formulovat s daleko větší laskavostí a moudrostí.

Netvrdím, že bychom měli mlčky přijímat věci, které nám vadí. Nevybízím k tomu, abychom dovolovali ostatním pošlapávat naše hodnoty a rozpačitě krčili rameny, jako bychom s tím nemohli nic dělat. Říkám jen, že si Ježíš nepěstoval nenávist k lidem, kteří s ním nesouhlasili. Sděloval jim pravdu, prokazoval jim neuvěřitelnou trpělivost a obětoval za ně svůj život. Miloval je, ačkoliv se mu stavěli na odpor.

V roce 2012 jsem doprovázel Ricka Warrena a několik dalších pastorů na konferenci o HIV a AIDS ve Washingtonu, D.C. Zúčastnilo se jí asi 25 000 lidí, včetně lékařů a zdravotních sester, sociálních pracovníků, komunitních aktivistů a mnoha členů komunity LGBTQ. V předsálí se prodávaly kondomy, které ve tmě svítily a řada dalších všelijakých věciček, o kterých se raději ani nebudu zmiňovat. 

Připadali jsme si tam úplně mimo. Když se jeden gay z Chicaga dozvěděl, že jsem na konferenci, vyhledal mě a pozval mě na oběd. Když jsme usedli ke stolu, udiveně se na mě zahleděl a zeptal se: „Pastore, co tady pro všechno na světě děláte?“ „Sám nevím,“ odpověděl jsem. 

„Chci být jako Ježíš a chodit všude tam, kde jsou lidé,“ rozvedl jsem to. „Jsem tu, abych vám prokazoval lásku.“

Vypadal zmateně, a tak jsem pokračoval: „Podívejte, mě neděsí váš životní styl. Nemusíme se ve všem shodnout, abych vám začal prokazovat lásku. Mám vás rád takové, jací jste.“

Povídali jsme si dvě hodiny a rozloučili jsme se jako přátelé, kteří vzájemně o něco lépe pochopili jeden druhého. Dodnes ho čas od času vídám a vždy jsem rád, když se nám podaří se zkontaktovat. Vždy mě vítá vřelým objetím, protože ví, že nás spojuje pouto nepodmíněné lásky. Ví, že nepodporuji gay aktivismus, ale zároveň ví, že mi na něm záleží a bude záležet, i kdyby svůj životní styl a přesvědčení nikdy nezměnil.

Někteří z nás používají k obhajobě křesťanských hodnot nekřesťanské metody a slova. Ježíš měl úžasnou trpělivost s bezradnými a impulzivními učedníky. Jestliže se naučíme milovat tak jako on, projevíme dostatek trpělivosti potřebné k tomu, abychom se stali mostem mezi oběma znesvářenými frakcemi. Naše chování by mělo podporovat vzájemný dialog, porozumění a důvěru a přispívat k nalézání funkčních řešení zdánlivě neřešitelných problémů.

Studie centra Pew Research Center z roku 2017 ukázala, že pokud jde o rasovou diskriminaci, přistěhovalectví, sociální dávky pro potřebné a mezinárodní diplomacii, zákopy mezi znesvářenými stranami se za poslední čtvrt století razantně prohloubily. Ve skutečnosti byly rozdíly v těchto otázkách mezi lidmi s různým politickým přesvědčením větší než v jiných demografických ukazatelích, jako je věk, pohlaví, rasa, vzdělání či náboženská příslušnost. Běžným termínem používaným pro popis této polarizace je kmenové vidění či tribalismus. Jako lidé zjevně býváme silně loajální vůči svému „kmeni“ – vůči lidem, kteří věří a hlasují stejně jako my.

Oddanost svému kmeni či sociální bublině ovšem často vede k rozvinutí negativních stereotypů a nálepkování. Příslušníky „druhé strany“ neváháme ponižovat a označovat za pokrytce, sobce, kruté lidi či hlupáky. Bohužel se k takovému typu chování často snižují i křesťané. Podle svého názoru prožívají oprávněný hněv. Proto jsou odhodláni ovládnout a porazit lidi, kteří s nimi nesouhlasí, namísto toho, aby jim naslouchali, vedli s nimi smysluplné rozhovory, hledali společnou řeč a budovali skutečná přátelství. Rozdělení nedokážeme překlenout, budeme-li si „ty druhé“ držet od těla, odsuzovat je nebo se od nich zcela odřízneme.

Když naše tři děti vyrůstaly, nadešel čas, kdy jsme potřebovali více prostoru. Lákalo nás přesunout se na okraj města – větší dům za nižší cenu, mnohem nižší kriminalita, klidnější prostředí, lepší školy, výhodnější nákupy a skvělé restaurace. Přestěhovat se na předměstí znělo přímo dokonale.

Jednoho večera jsem si ale uvědomil, že vidina pohodlí za tu cenu nestojí. Jak bych pak ostatní motivoval k tomu, aby milovali ostatní Ježíšovou láskou, kdybychom se sami odstěhovali ze čtvrti, v níž jsme sloužili? Ježíš žil mezi lidmi a obětoval se pro druhé. Nehledal místo pro pohodlnější život.

Řekl jsem o svých úvahách manželce Elizabeth a ona souhlasila. Koupili jsme pozemek v Humboldt Parku a postavili si tam dům. Chtěli jsme, aby všichni věděli, že se věnujeme lidem z naší čtvrti a že žijeme uprostřed nich. Chtěli jsme jim ukázat, že i v Humboldt Parku mohou lidé důvěřovat Bohu a prospívat, jestliže budou milovat Boha, cizí lidi, jedni druhé i život.

Transplantace srdce

Zažil jsem mnoho lidí, kteří upadli do hořkosti a rozdělení, stranictví a pohrdání lidmi, kteří stojí na „druhé straně“. Znám také několik lidí, kteří si uvědomují, jak veliké škody dokáže napáchat strach a nenávist a proto se snaží o laskavý přístup k ostatním. Jejich úsilí bývá ušlechtilé, ale účinek málokdy přetrvá. Potřebujeme více než odhodlání, potřebujeme transplantaci srdce.

Podle čeho poznáme, že někomu bylo dáno nové srdce a je zmocněn Duchem svatým? Oním indikátorem je, že takový člověk jedná v souladu s Božími zákony. Jakými zákony? Milovat Boha z celého srdce a milovat bližního jako sebe samého. Srdce z kamene je tvrdé, zlostné a panovačné, zatímco nové srdce přetéká Božím soucitem ke všem lidem, s nimiž se setkáváme – včetně těch, kteří jsou daleko od Krista. Ježíš nerozlišoval lidi na ty, kdo si zaslouží jeho lásku a na ty, kdo nikoliv. Miloval všechny.

V každé naší mezilidské interakci je v sázce Boží pověst. Naše srdce a naše činy lidem ukazují – nebo neukazují – jeho charakter.

Bude-li vaše srdce plné soucitu, naučíte se milovat Ježíšovou láskou. Lidé si toho všimnou a budou se podivovat nad Boží velikostí. Příliš mnoho lidí dnes v křesťanech vidí fanatiky – zuřivé konzervativce, kterým jde více o vítězný bod v politické argumentaci než o lásku k lidem. Jakmile vám však Bůh dá nové srdce, lidé budou ohromeni.

V každé naší mezilidské interakci je v sázce Boží pověst. Naše srdce a naše činy lidem ukazují – nebo neukazují – jeho charakter. Bůh skrze proroka prohlásil: „Posvětím své velké jméno, znesvěcené mezi národy, které jste mezi nimi znesvětili. I poznají ty národy, že já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až budu mezi vámi posvěcen před jejich očima“ (Ezechiel 36,23).

Někdy špatně rozumíme svatosti. Neprojevuje se skrze zkostnatělé dodržování přísných pravidel. Jde o mnohem více! Svatost je podstatou veškerých Božích vlastností, která dovádí každou z jeho charakteristik k dokonalosti a neměřitelnosti. Jeho láska, moc, přítomnost i soud vysoce převyšují vše, co si dokážeme představit. Tvrdé, odsuzující postoje a slova kazí Bohu pověst. Prostřednictvím našich nových srdcí však lidé získávají příležitost okusit záblesk Boží velikosti a jeho milosrdenství.

Když dává Boží lid na odiv kamenné srdce, lidé nemohou vidět pravou povahu Hospodina. Naše něžná srdce, pozitivní postoje, laskavé chování, láska, boj za spravedlnost pro utlačované – takové věci v lidech vyvolávají žízeň po Bohu, kterého následujeme.

Dokonce i je? 

Měnu Božího království nepředstavuje modlitba, studium Bible, misie ani služba. Je jí láska. Zmíněné návyky mají sloužit k tomu, aby nás seznamovaly s Boží láskou, která pak skrze nás přetéká do životů lidí okolo nás. Koho Bůh touží, abychom milovali? Každého. Naše láska nemá mít hranic a omezení.

Měnu Božího království nepředstavuje modlitba, studium Bible, misie ani služba. Je jí láska.

Ježíš ve svém nejslavnějším kázání opravil vyučování náboženských vůdců ohledně těch, kdo stáli proti nim (Matouš 5,43-48).

Starý zákon lidi nevybízí, aby nenáviděli své nepřátele. Starozákonní výrok, jejž Ježíš označil za druhé největší přikázání, nám říká, abychom milovali svého bližního jako sebe samého (Leviticus 19,18; Marek 12,31). V Ježíšově době však náboženští vůdci k učení Písma přidávali vlastní výklady. Proto Ježíš neřekl: „Je psáno“, ale „Slyšeli jste, že bylo řečeno“ (Matouš 5,43).

Starozákonní výrok, jejž Ježíš označil za druhé největší přikázání, nám říká, abychom milovali svého bližního jako sebe samého

Zdá se to příliš radikální, nemoudré či dokonce bláznivé milovat své nepřátele? Neměli bychom zapomínat na to, že i my jsme kdysi patřili mezi Boží nepřátele (Římanům 5,10). Bůh nás však tak miloval, že poslal Ježíše zemřít smrtí, kterou jsme si zasloužili my, abychom získali úctu, kterou si zasloužil on. Tak veliká je Boží láska! Pokud takto milujeme, následujeme příklad nebeského Otce. Ježíš ve svém vyučování vysvětloval, že Boží láska nezná žádných omezení. Bůh rovným dílem miluje spravedlivé i nespravedlivé. Bůh žehná těm, kdo ho milují, i těm, kdo jej opomíjejí či jím pohrdají.

Láska, již zažíváme a předáváme svým nepřátelům, se ani vzdáleně nepodobá běžnému pojetí lásky. Většina lidí miluje jen ty, kteří mají rádi je. Je na takové lásce ale něco zvláštního? Vůbec nic. Vždyť stejně prokazují lásku i pohané. My ale máme projevovat lásku i těm, kteří nás štvou, ignorují, posmívají se nám anebo nám škodí.

Máme projevovat lásku i těm, kteří nás štvou, ignorují, posmívají se nám anebo nám škodí.

K emocionálním konfliktům dochází v mezilidských vztazích nejen mezi nevěřícími a kvůli politickým a ekonomickým různicím. Bohužel probíhají i v Boží rodině. Křesťané příliš často chovají zášť vůči jiným křesťanům. Namísto toho, abychom odpouštěli a milovali, ostatní pomlouváme, nekomunikujeme s nimi anebo je otevřeně kritizujeme.

V tu noc, kdy byl Ježíš zrazen, řekl svým učedníkům: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,34-35).

Byla láska vůči spoluvěřícím novou myšlenkou? Nikoliv. Nové však bylo milovat „jako já miluji vás“. Jsem si jistý, že učedníci zalapali po dechu a rozhlíželi se jeden po druhém. Ještě před několika hodinami se dohadovali, kdo zaujme hlavní mocenské pozice, až bude Ježíš korunován králem. Ovládala je žárlivost a soutěživost. Nyní je Ježíš nabádá, aby si vzájemně prokazovali tentýž soucit, pozornost a péči, jakou jim prokazoval on.

Ježíš chce, abychom dnes prokazovali lidem v našich církvích podobně neomezenou lásku – vroucí, silnou, aktivní a obětavou. Ježíš nám připomněl, že nás lidé pozorují: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Jestliže budeme druhé křesťany kritizovat, obviňovat a rýpat do nich, všichni poznají, že nejsme Ježíšovými učedníky.

Přišel vám v této souvislosti někdo na mysl? (Možná doufáte, že si někdo nevybavil zrovna vás!) Křesťané se bohužel od ostatních lidí příliš neliší. Většina z nás je příliš zaměřena sama na sebe. Jsme podobně vyvedení z míry okolnostmi a naplnění strachem jako ti, kdo do církve nechodí. Nejsme solí země, která má v lidech vyvolávat žízeň po Ježíši a nejsme světlem světa, které má zjevovat divy Boží lásky a odpuštění.

V současné době zažívá naše společnost velice reálné a hluboké rozdělení. Boží láska je však stále přítomná. Možná zůstává pod povrchem, ale je připravena léčit rány, stavět mosty a spojovat lidská srdce. Rozdělení se stalo tak běžným, že snaha překonávat ho prostřednictvím lásky může někdy působit divně a nepatřičně. Mnozí o nás tvrdí, že jako křesťané stále jen proti něčemu brojíme, že chceme ovládat lidi a řídit celou naši zemi. Tvrdí, že mnohem více soudíme, než milujeme.

Skutečně se nám nedaří lidem prezentovat Otce, který žehná spravedlivým i nespravedlivým, miluje všechny lidi a je úžasně trpělivý vůči těm, kteří s ním nesouzní. Musíme změnit názor lidí na křesťanství a na našeho Krista. Určitě to je v našich silách. Nejen, že to dokážeme udělat, my to udělat přímo musíme. A začíná to tím, že uznáme svůj díl viny na vytvoření a prohloubení rozdělení.

Dokážete si představit, jak velikou změnu bychom do společnosti vnesli, kdybychom všichni v neděli odcházeli z církve tak plní Ježíše, že bychom vyzařovali jeho lásku ke každému, koho potkáme v práci, ve škole, v sousedství, na zahrádce nebo v nákupním centru?

Zkuste si to představit a pak začněte u jediného člověka, za kterého jste zodpovědní: u sebe.