Úvod

V pondělí ráno jsem kolem sedmé hodiny vstoupil na parkoviště motelu v texaském Dallasu. Během několika minut se kolem motelu na několika mezistátních silnicích, které se zde křižovaly, prohnaly tisíce aut. Když jsem pozoroval ten lidský úl, řítící se do práce, probleskla mi náhle hlavou myšlenka. Co by asi této generaci řekl prorok Jeremjáš? Přivedlo mě to k vážnému zamyšlení. Dospěl jsem k závěru, že by jeho poselství tomuto národu bylo velice podobné tomu, jež přednesl lidem, kteří žili v Jeruzalémě přibližně šest set let před Kristovým příchodem.

Tento „plačící“ prorok se stal zdrceným a bezmocným svědkem toho, jak se od Hospodina odvrátil jeho vlastní vyvolený lid. Určitě dokázal duchovně nahlédnout do Božího srdce a prorocky odhalit budoucí události. Velká část jeho poselství však vycházela přímo z toho, co viděl okolo sebe – životní styl a kulturu, které vůbec nejde o to zalíbit se Bohu, a která neváhá učinit cokoliv pro osobní uspokojení. Smutná pravda spočívala v tom, že tlaku konzumu tehdy podlehli i duchovní vůdci, kteří Jeremjášovi připomínali, že je jen venkovský chlapec a že jejich intelektuálně vyspělé generaci přináší špatné poselství. Chtěli naslouchat slovům o pokoji a prosperitě, aby uklidnili své kolektivně zkažené svědomí. Milující Bůh by přece nikdy nedopustil, aby na jeho vlastní děti dolehlo zlo. Ve skutečnosti se však po celou tuto dobu nad národem stahovala zlověstná bouřková mračna Božího soudu, která se stávala stále více temnějšími.

Zamilovala se církev této generace do světské kultury? Nebo jsme naopak dovolili jejímu křiku, aby nás zastrašil a zahnal do kouta? Ani jeden z těchto postojů není biblický a oběma musíme vzdorovat. Boží slovo důrazně odsuzuje jak lásku k tomuto světu, tak i strach z lidí.

Rád bych nás všechny vyzval, abychom se upřímně zadívali do zrcadla Boží svatosti, Kristovy oběti a naší nehodnosti. Boží plán spočívá v tom, abychom poznali a zakusili jeho slávu v celé její zářivé nádheře. V jedinečném vztahu s knížetem slávy má církev dramaticky ovlivňovat okolní společenskou kulturu, namísto aby se jí nechala pohltit. Církev má být vítězná, odlišná a oddělená od světské společnosti – má v ní působit jako sůl a svítit jí na cestu, nikoliv se s ní smísit a splynout s jejím tápáním a bezmocí.

„Světskost ušla dlouhý kus cesty ke zničení Boží církve. Podle mého soudu je tou nejhorší rakovinou, jaká nás napadá.“ Charles H. Spurgeon

Bylo mi ctí a radostí přes dvacet jedna let působit jako ředitel vynikající vysoké školy pro služebníky (Central Bible College). Když jsme se blížili k roku 2000 a přelomu tisíciletí, stál jsem při ranní bohoslužbě v kapli a s hanbou v očích se studentům omlouval za morální úpadek našeho národa, který jejich generace od nás zdědila. V čem jsme selhali? Vyrůstal jsem v Americe, která sice zdaleka nebyla dokonalá, ale obecně ctila Boží slovo jako absolutní pravdu. Je zřejmé, že nedošlo ke skokové změně ze dne na den. Vplížila se postupně. Církev udělala tu chybu, že jí krůček za krůčkem mlčky ustupovala.

Dnes jsou Ježíšovi následovníci, kteří věří Bibli jako Božímu slovu, zděšeni nemorálními (možná dokonce amorálními) standardy, které jsou v naší kultuře běžně přijímány. Objevila se tu bezbožná agenda v televizi, filmech a hudbě pouhou náhodou? Jde v případě otevřených útoků, cílených proti vydaným křesťanů, o ojedinělé činy několika extremistů? Nemyslím. Bezpochyby se nacházíme ve vážné, hluboké kulturně-společenské krizi a církev Ježíše Krista je v hledáčku těch nejsilnějších zbraní našeho nepřítele.

Jak tedy máme správně rozsuzovat aktuální společenské trendy a vyhodnocovat, zda jejich akceptováním neohrožujeme svou víru? Nabízím vám k tomu účelu trojí test.

1. Nadřazenost Písma

Boží slovo je absolutní pravda a každý čin jakékoli kultury by měl být v souladu se zásadami Písma. V naší novodobé pluralitní společnosti může tato představa působit nedosažitelně. Především nám ale jde o to, abychom takto smýšleli my jako církev. Pro nás křesťany musí být Boží slovo základem, na kterém stavíme všechna svá životní rozhodnutí.

2. Každodenní duchovní život

Průzkumy opakovaně potvrzují výraznou podobnost ve vzorcích chování věřících a nevěřících. Intelektuální křesťanství není dostatečné. „Víra bez skutků je mrtvá.“ Verbálně deklarovaná oddanost Kristu je výsměchem, jestliže v reálu nelze rozpoznat Boží dítě od člověka, který víru nevyznává. Je to úplně jednoduché. Jak často říkáme: musíme žít to, co kážeme.

3. Trvalá vydanost

Dodržování dogmat, vyznání víry nebo sborových předpisů není ničím víc než osobní sebekázní, jestliže nevyvěrá z láskyplného vztahu k našemu Pánu. (To, co často nazýváme zákonictvím, není ve skutečnosti ničím jiným než tělesností, která se odmítá nechat ukřižovat.) Žádný opravdový křesťan se nevyhne zkušenosti Getsemanské zahrady. Každou svou životní volbu potřebujeme zvažovat ve světle věčnosti, nikoliv ve světle momentálních požitků. Toto poselství zaznívá v refrénu staré písně: „Ve světle jeho slávy a milosti věci tohoto světa podivně pohasnou.“

Někteří se domnívají, že je příliš pozdě. Sláva církve pohasla, protože tolerovala a přijímala stále více kultury, uprostřed níž existuje. Jistě, objevují se znepokojivé signály, které vnášejí úzkost do srdcí bohabojných mužů a žen, kteří ctí Krista a věří Bibli. Máme však naději v tom, jehož přirozeností a podstatou je láska a milosrdenství.

Starý zákon nám představuje Boha, který měl mnoho příležitostí vzdát se svého lidu – a mnoho důvodů k tomu, aby ho odepsal. Přesto jim, když lidé činili opravdové pokání, zas a znovu odpouštěl a vysvobozoval je.

Nový zákon nám dodává víru, že církev může přežít uprostřed jakékoliv kultury. Představme si už pronásledování a zvěrstva, která církev zažívala za vlády Nerona nebo Domiciána. Navzdory jejich nepřátelskému postoji však církev nejen přežila, ale dokonce vzkvétala – dokonce i přímo v císařově domě.

Kristovo prohlášení je stále platné. „Na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí (síly pekelných oblastí) ji nepřemohou [nebudou dost silné na to, aby jí uškodily nebo jí vzdorovaly]“ (Matouš 16,18 – Amplified Bible).