Odborníci na Novou smlouvu se široce shodují na tom, že Ježíšovo dramatické kázání v Nazaretu z Lukáše 4,16–30 představuje určující vzor a paradigma pro celé Lukášovo evangelium. Jsou v něm nastíněna všechna zásadní témata, o kterých evangelium následně pojednává: dílo Ducha, všeobecná univerzálnost evangelia, Boží milost i odmítnutí Ježíše ze strany lidí.

V tomto důležitém bodě se Lukáš v souslednosti dějů rozchází s Markem a událost zprostřed Ježíšovy služby zařazuje hned na začátek. Lukáš tak činí kvůli svému hlubokému porozumění tomu, že právě tato událost přináší důležité vhledy do Ježíšovy přirozenosti a do celého jeho poslání – zejména pak Ježíšova citace Izajáše 61,1-2 a jeho prohlášení, že skrze jeho službu se nyní tato slova naplňují. Tato pasáž je osnovou celé následné Ježíšovy služby.

Stejný druh paradigmatického úvodu zařazuje Lukáš i do své druhé knihy, do Skutků. Petr po seslání Ducha v den Letnic káže (Skutky 2,14-41). Jeho poselství v mnoha ohledech sleduje stejnou linii jako Ježíšovo kázání z Lukáše 4. Také Petr v něm cituje starozákonní proroctví týkající se příchodu Ducha, tentokrát z Jóele 3,1-5, a i on vyhlašuje, že se toto proroctví právě naplňuje (Skutky 2,17-21).

Lukášovo poselství vyznívá jasně: Právě tak, jako byl Ježíš Duchem pomazán k naplňování svého prorockého povolání, jsou teď i Ježíšovi učedníci pomazáni za proroky posledních časů, aby všude vyhlašovali Boží slovo. V citovaném textu z Jóele 3,1-5, stejně jako v paradigmatické pasáži z Lukáše 4, vidíme Lukášovu pečlivou editorskou práci.

Lukáš formuluje citaci ze Septuaginty (řecké verze židovského Písma) takovým způsobem, aby zdůraznil několik důležitých teologických témat. Zvláště nápadné jsou přitom tři jeho modifikace původního textu:

Za prvé, ve Skutcích 2,17 Lukáš zaměňuje pořadí dvou výroků, týkajících se mladíků, kteří budou vídat vidění a starců, kteří budou mívat sny. Jóel uvádí starce a jejich sny na prvním místě, zatímco Lukáš pořadí obrací: „Vaši mladíci budou vídat vidění a vaši starci budou mívat sny.“ Otáčí jejich pořadí a „vidění“ staví před „sny“.

Detailní rozbor knihy Skutků ukazuje, že tato alternace nebyla pouhým rozmarem či nedopatřením. Lukáš ji provedl zcela záměrně. Prioritu položil na „vidění“, aby zdůraznil jejich důležitost. Podtrhl tak téma, které považoval za zásadní a důležité – a které se následně opakuje a zas a znovu objevuje v celém jeho vyprávění.

O snech, snění a s tím spjatých věcech se kniha Skutků následně vůbec nezmiňuje. Lukáše evidentně snění příliš nezajímalo.

Naproti tomu vidění v Lukášově vyprávění sehrávají zásadní roli, a navíc k nim dochází pokaždé, když se děj dostane do klíčových, strategických momentů (např. Skutky 9,10-12; 10,3; 10,17; 16,9; 18,9). Proto se zdá, že Lukáš měl k prohození pořadí ve zmiňované citaci pádné teologické důvody.

Vidění pochopitelně nejsou jediným způsobem, jakým Bůh v knize Skutků vede svou církev. Lukášovu pointu však nemůžete přehlédnout. Spojením „vidění“ z Jóelova proroctví (Skutky 2,17) s viděními prvotní církve Lukáš ve skutečnosti říká, že v „těchto posledních dnech“ – v období mezi Ježíšovým narozením a Pánovým dnem – musí církev naplňovat své poslání pod přímým Božím vedením.

Bůh povede své proroky posledních časů speciálním a osobním způsobem, do čehož spadají vidění, andělská navštívení a pobídky Božího Ducha. Díky nim budeme moci naplňovat své povolání a přinášet evangelium „až po nejzazší konec země“ (Skutky 1,8).

Zkušenost rané církve, jejímž denním chlebem bylo zažívat nadpřirozené Boží vedení, je tak vzorem pro církev napříč staletími.

Zkušenost rané církve, jejímž denním chlebem bylo zažívat nadpřirozené Boží vedení, je vzorem pro církev napříč staletími.

Za druhé, Lukáš přidal do devatenáctého verše oproti textu z Jóele několik slov: „A dám divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi.“ Lukáš tím vědomě spojuje zázraky, jež činili Ježíš (Skutky 2,22) a prvotní církev (Skutky 2,43) s Jóelovým seznamem kosmických divů (Skutky 2,19-20). Povšimněme si také prvního verše, následujícího po citaci z Jóele: „Ježíše … muže dosvědčeného vám od Boha mocnými činy, divy a znameními“ (Skutky 2,22).

To vše jsou znamení a divy, dosvědčující čas posledních dní. Pro Lukáše reprezentují „tyto poslední dny“ epochu znamení a divů. Pamatujme přitom, že podle biblické definice posledních časů spadá církev Lukášovy doby i té naší do stejné epochy.

Lukáš zázrakům nepřipisuje pouze význačnou roli, kterou sehrály v růstu prvotní církve. Předpokládá, že divy a znamení budou provázet a charakterizovat službu církve po celou dobu její existence na zemi.

Za třetí, a toto považuji za nejzásadnější, Lukáš k citaci starozákonní pasáže přidal frázi „a budou prorokovat“. Pouze tím zdůraznil, co již v Jóelově textu bylo obsaženo. Předchozí verše připomínaly vylití Ducha v posledních časech, prorokované Jóelem, které není ničím menším než naplněním Mojžíšova přání: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci, když by Hospodin na ně dal svého Ducha!“ (Numeri 11,29).

Skutky 2,17 představují doslovnou citaci Jóela 2,28: „I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat.“ V osmnáctém verši Lukáš refrén celého poselství opakuje. Zdůrazňuje tím skutečnost, že Duch svatý přichází jako zdroj prorocké inspirace, a toto téma pak vévodí celému vyprávění knihy Skutků. Lukáš nechce, aby jeho čtenáři toto poselství uniklo.

Prohlašuje, že v „těchto posledních dnech“ má být církev společenstvím proroků – lidí, kteří jsou povolaní nést poselství o spasení „až na konec země“ (Izajáš 49,6). Lukáš svým čtenářům připomíná, že k naplnění tohoto povolání jim byla zaslíbena moc. Duch svatý přijde, aby uschopnil církev – Lukášovu i naši – k tomu, aby nesla smělé svědectví o Ježíši tváří v tvář opozici a každému pronásledování.

Téma smělého, prorockého svědectví otevírá už Lukášovo evangelium. Ježíš je pomazán Duchem, aby „zvěstoval dobrou zprávu chudým“, „vyhlašoval zajatcům propuštění“ a „ohlásil léto Hospodinovy milosti“ (Lukáš 4,18-19).

Mezi zkušeností Ježíše u řeky Jordán a událostí, již zažili učedníci v den Letnic, existují ohromující paralely. K oběma dochází na samém počátku služby Ježíše i rané církve. V popředí obou je příchod Ducha. Obě jsou v kázáních citujících starozákonní proroctví popsány jako prorocké pomazání.

Lukáš v pečlivém zpracování svého vyprávění představuje Ježíše, nejvyššího proroka, jako vzor pro všechny své následovníky od Letnic dále. Církev má poslání, které má naplňovat, zvěst, kterou má hlásat.

Vzor smělých, Duchem inspirovaných svědků je zjevný už z Ježíšova vyučování. Lukáš předvídá události, jež se naplní v jeho druhé knize, již prostřednictvím Ježíšova důležitého zaslíbení z Lukáše 12,11-12: „Když by vás vedli do synagog a před vlády a vrchnosti, nestarejte se, jak a čím byste se obhájili nebo co byste řekli. Neboť Svatý Duch vás v té hodině naučí, co je třeba říci.“

Hned v prvním příběhu, jejž Lukáš zaznamenává po události dne Letnic, začínáme vidět, jak relevantní a důležité toto Ježíšovo zaslíbení pro církev a naplňování jejího poslání bylo. Po uzdravení chromého žebráka se shromáždí velký zástup a podivuje se zázraku, který se před jejich zraky odehrál. Příběh graduje ve chvíli, kdy židovští vedoucí zatýkají Petra s Janem za to, že kážou o Ježíšově vzkříšení.

„Zabili jste Původce života,“ prohlásil Petr, „Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky“ (Skutky 3,15).

Židovští vůdci, rozezleni vývojem událostí, Petra a Jana zatknou. Po noci strávené ve vězení předvolají Petra s Janem k výslechu. Petr je naplněn Duchem svatým a navzdory protivenství směle svědčí o Ježíši (Skutky 4,8).

Petrova a Janova ohromující odvaha udělá na židovské vedoucí velký dojem. Když se poradí, přikážou nakonec apoštolům, aby přestali kázat o Ježíši.

Petr a Jan jim však s neskutečnou smělostí odpoví: „Posuďte, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás více než Boha. Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli“ (Skutky 4,19-20).

To je však teprve počátek pronásledování, kterému musí proroci posledních časů čelit. Netrvá dlouho a apoštolové jsou opět zatčeni. Židovští vedoucí jim při výslechu vyčtou: „Výslovně jsme vám přikázali, abyste neučili v tomto [Ježíšově]jménu, a hle, naplnili jste Jeruzalém svým učením“ (Skutky 5,28).

Petr a apoštolové však na sebe přivedou hněv svých odpůrců dalším smělým prohlášením: „Boha je třeba poslouchat více než lidi. Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše … My jsme svědkové těchto slov, i Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Skutky 5,29-32).

Apoštolové jsou zbičováni a je jim znovu důrazně nakázáno nikde nemluvit o Ježíši. Ani bičování však nepřinese kýžený efekt. Apoštolové z něj odejdou s radostí, „že byli uznáni za hodné trpět“ pro Ježíše a nepřestávají kázat „dobrou zprávu o tom, že Ježíš je Mesiáš“ (Skutky 5,41-42 – NKJV).

Pronásledování nabírá na intenzitě. To, co ve čtvrté kapitole Skutků začalo varováními, přechází v páté kapitole v bičování a v sedmé pak ve Štěpánovu mučednickou smrt. Stejně jako byli apoštolové posilněni Duchem k nesení smělého svědectví o Ježíši, bylo i Štěpánovo svědectví až na smrt inspirováno Božím Duchem (Skutky 6,10).

Štěpán uprostřed svého kázání, určeného jeho pronásledovatelům a zaznamenaného v sedmé kapitole Skutků, prohlašuje: „Stále vzdorujete Duchu Svatému; Kterého z proroků vaši otcové nepronásledovali?“ (Skutky 7,51-52). Velikou ironií je, že tento zástup následně Štěpána, muže „plného Ducha svatého“ (Skutky 7,55), ukamenuje k smrti. Lid odmítne svědectví dalšího proroka.

Vzor smělého, Duchem inspirovaného svědectví tváří v tvář opozici vidíme dále i u Pavla, který je hlavní postavou následující části knihy Skutků. Pavla si Pán vyvolil k tomu, aby přinášel evangelium pohanům.

Od počátku je zjevné, že Pavlova životní cesta nebude procházkou růžovým sadem. Když Pán promluvil k Ananiášovi, sdělil mu: „Ukáži mu, co všechno musí vytrpět pro mé jméno“ (Skutky 9,16).

A Pavel skutečně utrpení zažívá. Tváří v tvář neutuchající opozici však od Ducha svatého přijímá vedení a posilu. Zanechává za sebou stopu místních církví plných křesťanů, kteří uctívají Ježíše. Vyprávění Skutků končí Pavlovým uvězněním v Římě, kde káže o Ježíši „se vší otevřeností a bez překážek“ (Skutky 28,31).

Nesmí nám ujít motiv Lukášova vyprávění o vzorech služby naplněné Duchem, ať už jde o příklad Petra, Jana, Štěpána, Pavla či dalších. Lukášovi nejde jen o to, aby církvi převyprávěl historii toho, „jak to všechno začalo“!

Jedním z Lukášových záměrů bylo zdůraznit důvěryhodnost svědectví apoštolů o Ježíšově vzkříšení. Chce, abychom tomuto poselství neochvějně uvěřili a předávali je z generace na generaci, od národa k národu, dokud nedosáhne až „po nejzazší konec země.“

Lukášovo vyprávění má ale ještě jednu linii – příběh o službě proroků posledních časů, která se má stát vzorem k následování a běžnou misionářskou praxí církve všech dob.

Postavy, které kniha Skutků vykresluje, nám ukazují, co ve skutečnosti znamená patřit k Jóelově partě proroků poslední doby. Vyzývají Lukášovy čtenáře k tomu, aby naplňovali své povolání být světlem národů. Tváří v tvář pronásledování, tlakům a opozici mají spoléhat na Ducha svatého, který je uschopní nést smělé svědectví o Ježíši bez ohledu na cenu, jakou za to budou platit. Proroci posledních časů, kteří jsou vykresleni v knize Skutků, vyzývají církev, aby následovala stezku, kterou jako první prošlapal již náš Pán.

Také letniční dnes dosvědčují, že křesťané mají povolání uchopit zaslíbenou moc a stát se smělými svědky o Ježíši, inspirovanými Duchem svatým. Církev není ničím menším než společenstvím proroků posledních časů.

Tento článek je upraveným výňatkem z knihy Christ-Centered: The Evangelical Nature of Pentecostal Theology (Kristocentričtí: Evangelikální přirozenost letniční teologie) (2020) a je použit se souhlasem vydavatelství Wipf and Stock Publishers, www.wipfandstock.com