Nájemci nebo vlastníci?

Když jsme se s manželem vzali, stál náš první domek na břehu jezera přímo uprostřed města. Byl maličký a nedokonalý, ale nacházel se blízko mého oblíbeného obchodu se zmrzlinou.

Vzpomínám, jak jsem si při stěhování všimla, že vchodové posuvné dveře visí doslova na vlásku. Přesto se nám zdárně podařilo dostat dovnitř všechny krabice, aniž bychom dveře vylomili z pantů. Napadlo mě, jestli bychom s tím neměli něco dělat. Okamžitě jsem si však uvědomila, že nám dům nepatří, protože jsme si ho jen pronajali.

Později se dveře úplně zasekly, takže jsme je museli vypáčit. Pak se objevil problém s trávníkem. Nefungovala garážová vrata a tak dále. Pokaždé, když bylo třeba něčemu věnovat pozornost, zavolali jsme majiteli. Byli jsme koneckonců jen nájemci, dům jsme nevlastnili. Nemuseli – a ani jsme nechtěli – investovat prostředky do údržby domku, který nám nepatřil.

S naším druhým domem to bylo jiné. Koupili jsme ho. Byli jsme jeho majiteli. Když se začala loupat barva z vchodových dveří, spěchali jsme do místního železářství a sháněli tu správnou značku a odstín. V kuchyni se rozbila baterie, a tak jsme nainstalovali hezčí a doufali, že vydrží co nejdéle. Byli jsme do toho zapálení. Šlo o náš dům, a proto jsme do něj neváhali investovat svůj čas a peníze.

Je to příběh dvou mentalit: vlastníků a nájemců. Ve vašem sboru se odehrávají oba příběhy. Nájemci přicházejí, aby si jednou týdně na hodinku užili příjemné prostředí církve. Posedí, zapojí se do shromáždění, popovídají si s lidmi a zase odejdou, aby se věnovali svým každodenním záležitostem.

Samozřejmě jsou pro nás důležití a záleží nám na nich. Jako církevní vedoucí jsme nadšení, když přijdou noví lidé, zúčastní se shromáždění a v tom lepším případě se rozhodnou přijít příště znovu. Důležitou otázkou ovšem je, zda se budou trvale vracet jako nájemci, nebo se nakonec stanou majiteli. Budou náš sbor i nadále považovat za cizí investici nebo ji přijmou za svou vlastní?

Jistě, záleží na rozhodnutí každého jednotlivce. Velikou chybou, které se církve často dopouštějí, však je, že lidi s touto možností neseznámí. Mít podíl na růstu a rozvoji Kristovy církve je jednou z nejlepších a nejúžasnějších investic v životě člověka. Na cestu, vedoucí k vlastnictví, ale musíme lidi navést.

Mít podíl na růstu a rozvoji Kristovy církve je jednou z nejlepších a nejúžasnějších investic v životě člověka. Na cestu vedoucí k vlastnictví ale musíme lidi navést.

Vlastníci dělají čtyři věci, které pomáhají jejich společenstvím vzkvétat. Vlastník domu obvykle o svém domě ví vše podstatné – rozumí všem souvislostem a chápe, jak jeho budova funguje. Nedávno jsem mluvila s člověkem, který přistavoval svůj dům. Dobře věděl, jaké má základy. Věděl vše o jeho inženýrských sítích včetně vodovodních rozvodů. Vynaložil čas, aby se seznámil s tím, jak jeho dům funguje.

Totéž platí i o lidech, kteří přijali církev za svou. Rozumí jejímu záměru, poslání a vizi. Aktivně se zapojují jako dobrovolníci ve službě a přispívají k tomu, aby struktura Božího domu pevně držela.

Nejenže se podílejí na každodenním životě církve, ale také se pak přirozeně s ostatními dělí o „informace z první ruky“ ohledně toho, jak je jejich sbor skvělý. Zvou ostatní k jeho návštěvě i k tomu, aby se k nim připojili ve službě. Právě díky vlastníkům církve rostou.

Vlastníci věci opravují. Když se něco rozbije, je povinností majitele to opravit – je nad slunce jasné, že za to nezodpovídá nikdo jiný.

Za celou dobu mé služby v církvi nebylo nic krásnějšího než sledovat, jak dobrovolníkům upřímně záleží na rozvoji sboru a jak o něj pečují. Viděla jsem je spravovat židle, aby si lidé měli během bohoslužby kam sednout. Dozvěděla jsem se, že upravili učební plán dětské besídky, aby mu rozumělo i dítě se speciálními potřebami. Sledovala jsem je pořádat aktivity na pomoc lidem v těžkých životních situacích.

Majitelé opravují věci. Pracují na jejich vylepšování. Chápou, že musí sami přispívat k tomu, aby církev naplňovala své poslání.

Vlastníci se po bouři vracejí zpět. Majitelé domů v pobřežních oblastech se sice před hurikánem evakuují, ale vždy se pak na svůj pozemek vrátí a řeší, co dál. Vlastníkům není lhostejné, co bouře napáchala. Vracejí se zpět, aby své vlastnictví postavili zpět na nohy.

Mnozí křesťané vnímali pandemii jako bouři. Bylo to těžké, od uzavírek po přesun služby církve do online prostoru. Uprostřed toho všeho se ale stalo něco krásného: ti, kdo se považovali za vlastníky, se po odeznění nejhorší bouře okamžitě vrátili. Přihlásili se, že povedou své skupinky prostřednictvím Zoomu. Dobrovolně rozváželi potraviny potřebným. Zapojili se do dodatečného úklidu, aby byly církevní prostory pro jejich návštěvníky bezpečnější.

Vlastníci se během pandemie postavili do první linie služby. Pochopili, že církev je nezbytná, a nikdy ji neopustili.

Vlastníci věří tomu, co dělají. Investují do toho své zdroje s hlubokým vědomím věčné odměny.

Vlastníci investují své finance. Nedávají pouze svůj čas, ale i finanční prostředky. Vědí, že potravinová banka nemůže sloužit potřebným, pokud do jejích prostor střechou zatéká, a tak pomáhají financovat opravy. Uvědomují si, jak moc dokáže mladým lidem změnit život zkušenost s Božím jednáním v cizí zemi, a proto podpoří dospívající dívku, která chce vyjet na misijní výjezd. Vlastníci věří tomu, co dělají. Investují do toho své zdroje s hlubokým vědomím věčné odměny.

Vlastníci jsou pro naše sbory mimořádně důležití. Naším úkolem jako vedoucích sborů je pomáhat nájemcům směřovat k vlastnictví. Potřebujeme ostatní uvolňovat do vedení služeb a dávat jim příležitosti investovat do nich své zdroje.

Zde je pět cest k rozvinutí kultury vlastnictví ve vašem sboru:

1. Přizpůsobte službu na míru konkrétnímu dobrovolníkovi, ne políčku v organizační struktuře

Vyrůstala jsem na farmě v Iowě. V mládí jsem obdivovala módu, ale bylo těžké sledovat nejnovější trendy vzhledem k tomu, že jsme do velkoměsta jezdili jen dvakrát ročně.

Když jsem občas nevěděla, kdy příště pojedeme do města, dělávala jsme nerozumná rozhodnutí – například jsem si nacpala nohy do příliš malých bot, protože v místním obchodě neměli na skladě moji velikost. Když jsem v osmé třídě kulhala s puchýři na nohou do školy, naučila jsem se bolestivé lekci: není možné delší dobu kráčet vpřed se špatně padnoucími botami.

V církvích máme občas problém se špatně padnoucími dobrovolníky. A bolí to. Bolí to dobrovolníka a bolí to i církev. Služebník obvykle po čase službu položí a co je nejhorší – příště se kvůli své traumatické zkušenosti do žádné další nepřihlásí.

Pokud chceme, aby se lidé zapojili do služby v církvi, musíme se ujistit, že jako dobrovolníci najdou své správné místo. Začněte tím, že si s dobrovolníky promluvíte a zeptáte se jich na touhy jejich srdcí a na jejich zájmy. Pokud si nejsou jisti, můžou jim pomoci rozřazovací testy jako je Inventura duchovních darů.

Popište jim všechny existující služby, ukažte jim je v akci a zodpovězte jim na všechny otázky, které vznesou, dříve, než se k nějaké zodpovědnosti závazně přihlásí. Dovolte jim, aby si prohlédli, jak služba probíhá. Někteří lidé budou nadšení z místnosti plné energických středoškoláků. Jiní se naopak otočí a prohlásí, že to rozhodně není nic pro ně.

2. Dovolte stávajícím služebníkům provádět nábor nových dobrovolníků

Jestliže má váš sbor jen jednoho koordinátora pro nábor a činnost dobrovolníků, nadešel čas na změnu. Pokud církve přenesou odpovědnost za nábor na jednu osobu, přicházejí o cenné příležitosti, jak znásobit svůj dosah.

To nejlepší, co se vám může stát, je, že se ze všech vašich dobrovolníků zároveň stanou náboráři. Vztahy mají pro lidi velikou důležitost. Při nákupu zboží často dají na doporučení svých známých. Pokud právě sháníte auto a váš přítel vám nějaké doporučí s tím, že lepším v životě nejezdil, uvěříte mu. Nebo si koupíte šampon, který vám vychválí vaše kamarádka tvrzením, že si jako jediný poradil s krepovatěním jejích vlasů. Takto se v životě rozhodujeme často. Jednoduše důvěřujeme doporučením těch, které známe.

Pro dobrovolnickou službu v církvi to platí jakbysmet. Služebník nadšený z toho, co se děje ve vězeňské službě, je tou nejlepší reklamou a zárukou, že se k němu přidají další lidé. Pokud někdo miluje péči o sborovou zahradu a začne o tom nadšeně vyprávět svým přátelům, vzroste šance, že ve službě dlouho nezůstane osamocen.

Není na tom nic složitého. První krok spočívá v tom dát vašim dobrovolníkům vědět, že mohou sami hledat nové služebníky. Budete překvapení, kolik z nich se podiví nad tím, že je to vůbec možné.

Poskytněte dobrovolníkům nástroje, které jim v tomto úkolu pomůžou. Dejte dohromady popis služby, který budou moci použít v rozhovorech se svými přáteli ze sboru. Vytvořte nenucené příležitosti k tomu, aby mohli stávající dobrovolníci přivést své přátele, představit je ostatním členům týmu a ukázat jim, jak daná služba funguje.

Oceňte lidi, kterým se podařilo získat nové dobrovolníky tím, že je vyzdvihnete na schůzce týmu, nebo jim pošlete děkovný dopis. Chcete-li, aby si lidé sborovou práci skutečně přivlastnili, dovolte jim vyhledávat nové služebníky. Beztak to nejspíše udělají lépe než vy.

Chcete-li, aby si lidé sborovou práci skutečně přivlastnili, dovolte jim vyhledávat nové služebníky. Beztak to nejspíše udělají lépe než vy.

3. Trénujte lidi pro služby

Vedoucí jistého sboru mě jednou požádali o konzultaci, protože se jim nedařilo zapojovat lidi do služeb. Souhlasila jsem pod podmínkou, že se setkám s celým jejich týmem vedoucích. Moje první otázka zněla, jak vypadá jejich trénink služebníků.

Dívali se do země jako školáci, kteří nechtějí pohlédnout do očí tomu, kdo mluví, protože se bojí, že by museli odpovídat. A tak jsem některé z nich „vyvolala“.

„Jak to vypadá ve službě ženám?“

„Ehm, momentálně trénink neprobíhá.“

„A v dětské službě?“

„No, pracujeme na tom.“

„V týmu uvaděčů?“

„Taky na tom pracujeme.“

S úsměvem jsem se na ně zadívala a prohlásila: „Myslím, že vím, v čem je problém.“

Každý nový dobrovolník si zaslouží být pro svou službu vyškolen. V případě nového člena týmu, který skládá židle, možná postačí pět minut, zatímco nový pracovník dětské služby bude potřebovat celodenní školení. Každý dobrovolník, který nově vstupuje do služby, by však měl nějakým tréninkem projít. Nečekejte, až lidé selžou a zažijí frustraci – vystrojte je k úspěchu.

Sepište pro každou službu popis práce a seznamte začínajícího služebníka se všemi aspekty jeho nové role. Pověřte nejlepšího člena dané skupiny, aby se nováčka ujal, a kryl mu záda, dokud si službu plně neosvojí.

Po skončení několika prvních týdnů dobrovolnické činnosti uspořádejte s novými služebníky setkání, na kterém budou moci klást otázky ohledně všeho, co je zajímá. Pokud chcete mít ve svém sboru vlastníky, musíte si je vyškolit.

4. Užívejte si společenství

Pokud si chcete udržet stabilní týmy dobrovolníků, nastolte v nich atmosféru vzájemné péče a legrace. Ať o sebe lidé projevují zájem a společně dělají věci, které je baví.

Kdysi jsem měla tým uvaděčů, který neměl obdoby. Byli pro svou službu totálně zapálení a odváděli lepší práci než jakýkoli jiný náš tým. Jejich úspěch měl jeden důvod: jejich vedoucího.

Steve byl přirozený stmelovač. Pro svůj tým pořádal pravidelně piknik v parku. Každý týden rozesílal e-mail s aktuálními modlitebními požadavky, věnoval čas tomu, aby se lidí vyptával a zajímal se o jejich osobní život. Jeho láska k týmu v něm vytvářela vědomí propojení a společenství.

Ty nejlepší dobrovolnické týmy tvoří lidé, kteří za sebou vzájemně stojí a pojí je úzké vztahy. Tráví spolu i volný čas. Scházejí se dobrovolně k modlitbám a potkávají se na oslavách narozenin a dalších výjimečných životních událostech.

Velice důležité je služebníkům za jejich práci pravidelně ústně či písemně děkovat.Pokud chcete mít ve svém sboru vlastníky, žijte v úzkých vztazích a zažívejte společně legraci.

5. Zaměřte se na druhé

Když mi bylo dvacet čtyři let, pastor sboru mě požádal, zda bych se ze své pozice vedoucí mládeže přesunula do jiné pastorační role. Ačkoliv jsem milovala svůj tým i mládež, které jsem sloužila, po pečlivém zvažování na modlitbách jsem se změnou souhlasila.

Dříve, než svou změnu ohlásím, jsem chtěla dokončit naše letní misijní výjezdy. Tajemství jsem pečlivě střežila, což pro mě nebylo snadné. Během mezipřistání na poslední cestě jsem to všechno zpracovávala a pociťovala silné emoce. Říkala jsem si: Kdo je bude milovat tak jako já? Kdo bude chodit na jejich volejbalové a fotbalové zápasy? Kdo jim bude naslouchat u kávy?

Zatímco jsem postávala na letišti, opírala se o sloup a utápěla se v sebelítosti, rozhlédla jsem se kolem sebe a povšimla si, že se mladí lidé přeskupili. Rozesadili se do velkého kruhu a uprostřed něj byli tři moji vedoucí – kolegové.

Ti obcházeli kruh a každému z mladých lidí kladli následující otázky: „Jak tě tento výjezd změnil? Jak jinak začneš žít po návratu domů? Jak teď budeš sdílet svou víru s nevěřícími?“

V tu chvíli jsem se rozplakala. Uvědomila jsem si, že to beze mě zvládnou. Nepotřebovali mě, protože měli ten nejlepší možný druh dobrovolníků: vlastníky.

Tento zážitek mě naučil, že to není o mně. Pro pastory je snadné postavit službu jen na jejich osobním vedení.

I vedoucí s těmi nejlepšími motivy mohou uvěřit tomu, že úspěch jejich služby závisí na tom, kolik dobra dokážou sami vykonat. Proto na sebe strhávají pozornost a snaží se, aby jejich hlas zněl co nejsilněji. Aniž by si to mnohdy uvědomovali, nakládají si veškerou tíhu na svá vlastní bedra.

To ale nebyl Ježíšův způsob vedení. Ježíš se nedržel pevně u moci – dělil se o ni. Vychovával si učedníky, vystrojoval je a zmocňoval ke službě. Uvolňoval další lidi k tomu, aby dílo Božího království mohlo růst.

Úkolem církevních služebníků na plný úvazek je činit totéž. Měli bychom se trvale ptát sami sebe: Kdo jiný by zvládl dělat mou práci? Kdo by ji dokázal odvést lépe než já? Neobjevuje se příležitost, aby se o vedení pokusil někdo jiný?

Tyto otázky by se měly stát vodítkem naší služby v každé její fázi. Znakem skvělého vedoucího je, že když odejde, pokračuje jeho služba dál, protože do vedení uvolnil další lidi. Jinými slovy, uvědomoval si, že to není jen o něm.

Kultura vlastnictví nespadne z nebe – je nutné ji cíleně rozvíjet.

Chcete-li ve svém sboru vidět vlastníky, musíte si uvědomit, že to není jen o vás.

Kultura vlastnictví nespadne z nebe – je nutné ji cíleně rozvíjet. Musí být promyšlená, jasně definovaná a vyhlížená. K jejímu rozvoji je zapotřebí určitý čas.

Chcete-li zažívat, jak váš sbor roste a sledovat, jak lidé prohlubují svou víru, chcete-li vidět přicházet lidi k víře v Ježíše Krista, dejte jim prostor a dovolte jim vést. Předávejte jim služby, zvěte je, aby si je přivlastňovali a dovolte jim investovat sami sebe a svůj čas.

Autor: Jill Foxová

Jill je výkonnou pastorkou zodpovědnou za rozvoj jednotlivých služeb ve sboru Westwood Community Church v Chanhassenu v Minnesotě. Je spoluautorkou dvou knih, Volunteering (Dobrovolnictví) a The Volunteer Church (Církev dobrovolníků).

Reklama