Vše, co člověk pevně svírá v dlani, umírá. Pokud dlaň rozevře, dává možnost úniku – a přesto, nebo právě proto, se mu taková věc často dobrovolně vrací. Jinak řečeno, vést musíme strategicky, milovat ale spontánně. Dobrý vedoucí lidi zmocňuje do služby, špatný je ovládá. Na etice vzájemné úcty, respektu a povzbuzování je třeba cílevědomě pracovat. Jednoty a týmového ducha nedosáhnete, pokud nepotlačíte bezohledný individualismus. Docílíte jich soustředěným úsilím o vytváření společenství zaměřeného na službu. Jak mladí, tak i starší lidé se občas ocitají v silně polarizovaných kolektivech, kde panuje vzájemná mezigenerační nedůvěra. Taková prostředí bývají ledově chladná. Někdy není jiné cesty, jak zastavit negativní trend v takové organizaci, než postavit vedle ní skleník a začít v něm pěstovat něco nového. Vůdcovství je komplexní věda – týká se totiž společenských procesů mezi nezávislými individui. K iniciaci vztahů s novými lidmi, založených na vzájemné důvěře, člověk potřebuje stálou víru a odvahu. Cyničtí a podezřívaví lidé nebývají dobrými vedoucími, kteří by měli trvalý vliv na své okolí. K vůdcovství patří otázky na tělo i těžká rozhodnutí. Každá mezilidská interakce, včetně těch korektivních, musí čerpat z optimismu plynoucího z našeho vykoupení. Má-li být církev životaschopná, potřebuje zůstat mezigeneračně propojená. Právě jednota mezi novou generací a zkušenostmi starších činí z Kristova těla tak jedinečný organismus.
Jednou z nejvýmluvnějších biblických pasáží, popisujících důsledky zbabělosti a rezignace na mezigenerační vztahy, je 1. Královská 1,5–6: „Adónijáš, syn Chagítin, se vynášel slovy: Já budu kralovat. Pořídil si vozy, jezdce a padesát mužů, kteří běhali před ním. Jeho otec ho v životě nepokáral slovy: Proč jsi tohle provedl? Navíc byl velmi hezkého vzezření. Narodil se po Abšalómovi.“
Mezigenerační rozdělení může vést k demoralizaci a úpadku. Uvedu šest důležitých návyků, které vám pomohou udržovat ve vaší církvi či týmu vzájemnou úctu a zdravou dynamiku. Starší generace potřebuje tyto principy jasně a důvěryhodně předávat té mladší a být jí skvělým příkladem k následování. Mladší generace je potřebuje pozorně sledovat, učit se jim a přijmout je za své.
Vykazatelnost. Splnil jsem včas všechny své úkoly? Zklamal jsem v něčem náš tým? Dovoluji ostatním, aby prověřovali mou práci? Projevuji negativní emoce, kdykoliv mé nápady nebo činy vyžadují změnu či nápravu? Podporuji naplno klíčové body naší vize?
Plánování. Mezi výsledky naší práce a našimi návyky existuje přímá souvislost. Věnoval jsem dostatečný čas studiu, rozjímání, psaní poznámek a bádání? Je moje prezentace připravená ledabyle? Spoléhám vskrytu jen na své přirozené dary a předchozí pověst? Dělám vše, co je v mých silách, a používám veškeré dostupné nástroje k tomu, abych budoval lidi, jimž sloužím, anebo chci, aby druzí sloužili mě?
Kontinuita. Dělám to, co je potřeba dělat, i když se mi do toho právě nechce? Mám zdravé návyky? Co by si lidé odnesli z příkladu mého života, kdyby mě po dobu jednoho týdne mohli sledovat dvacet čtyři hodin denně? Představovaly by pro ně mé skutky šok anebo inspiraci?
Důslednost v detailech. Dbám usilovně o preciznost v napravování drobných nedostatků, tak abych byl pro lidi, jež vedu, vzorem? Dokážu ujít onu pověstnou míli navíc? Je lidem, kteří mi naslouchají, zjevné, že dostávají to nejlepší, co ve mně je?
Soustředěnost. Znám své osobní životní priority i pracovní priority svého týmu? Říkám „ne“ všem podnětům, které mě rozptylují a odčerpávají mou energii? Když přijde chvíle, abych něco prezentoval, dělám to skutečně s plným nasazením a dostávám ze sebe to nejlepší? Nebo jen lakuji narůžovo své vlažné úsilí? Jsem jako vedoucí vystresovaný, negativní a unavený? Musí členové mého týmu soustavně přimhuřovat oči nad mou nedůsledností?
Důstojnost. Klade váš tým důraz na profesionalitu, úctu a respekt vůči pateru úřadů novozákonní církve? Od lidí, kterým sloužím, úctu vyžadovat nemohu. Musím ji ovšem sám prokazovat. Jsem natolik lehkovážný, že v tom, co dělám, nepočítám se svatostí či Božím povoláním? Nejde o to, jak mou roli pastora vnímají ostatní, ale jak ji vnímám já. Přistupuji k ní s bázní jako ke svatému povolání nebo jen jako k rutinní práci, během níž sem tam zažiju nějaké hlubší okamžiky věčné hodnoty?
Závěrem jedno povzbuzení pro generaci plnou energie: Chopte se každé možné příležitosti, i kdyby vám připadala malá a bezvýznamná. Věřte mi, žít mdle a utápět se v pesimismu, zatímco čekáte, až vám zazvoní telefon a někdo vám nabídne „životní nabídku“, představuje špatnou strategii. Pesimismus je jako gravitace – stáhne vás dolů. Jedinou cestu, jak se z něj vymanit a překonat nudu, představuje zápal pro věc. Využijte ty nejmenší příležitosti pronést krátkou promluvu, komunikovat s lidmi či napsat článek – ať už jde o cokoliv. Přijímejte úkoly, o které nikdo nestojí. Plňte je skvěle, svědomitě a zdarma a široce se u toho usmívejte – jako kdybyste věděli něco, o čem nikdo jiný nemá tušení. Nepohrdejte dnem malých začátků (Zacharjáš 4,10). Pokud vnímáte v nabízené příležitosti byť jen drobnou možnost budovat Království, bez váhání ji přijměte. A především, nikdy se nevzdávejte.
