Odpověděli jste na Boží povolání být vedoucím v jeho Království. Tvrdě jste se na ně připravovali, pilně studovali, usilovně se modlili a prokazovali dlouhodobou věrnost ve službě – to vše ve snaze chopit se svého povolání. Teď ho již naplňujete. Jste vedoucí. Lidé k vám vzhlížejí a respektují vás. Ať už vedete skupinu mládeže, pastorujete sbor nebo sloužíte jako misionář, disponujete jistou mírou vlivu nad lidskými životy. S největší pravděpodobností sloužíte z upřímného srdce a jste při uplatňování svého vlivu vedeni ctnostnými motivy.

Avšak každý člověk, kterému je svěřena jistá moc, zakouší v jistém bodě pokušení uvěřit tomu, že si zaslouží speciální zacházení. Ryan Holiday ve své knize „Ego je nepřítel“ (Ego Is the Enemy) uvádí: „S úspěchem, zejména s mocí, přicházejí ty největší a nejnebezpečnější klamy: pocit výlučnosti, ovládání lidí a paranoia.“ Vůči těmto klamům žel nejsou imunní ani vedoucí služebníci církve.

Pocit výlučnosti představuje jednu z ničivých zbraní, skrze niž dokáže nepřítel v životě vedoucího nadělat pořádnou paseku. Jde o přesvědčení, že si člověk zaslouží mimořádné zacházení a speciální privilegia. Jinak řečeno, člověk jemného srdce, který ve službě začínal s postojem „Tady jsem, pošli mě“, se plíživě promění až v nafoukaného církevního funkcionáře, jenž říká, „Tady jsem, jen se na mě podívej“ nebo „Tady jsem, toto pro mě udělej“ anebo „Tady jsem, požehnej mi“.

Ježíš nás však povolal k tomu, abychom byli požehnáním pro svět. Pocit výlučnosti spočívá v tom, že si nárokuji věci, které mi domněle náleží. Vychází z chybného předpokladu, že si něco zasloužíme kvůli své pozici, vlivu, povolání či zkušenostem. Projevuje se jedním z následujících způsobů:

• Předpokládáte, že vás na výjimečných akcích a událostech usadí na čestné místo, například do čela stolu či do přední řady.
• Očekáváte nabídky ke službě v důležitých výborech či správních radách.
• Domníváte se, že lidé budou chtít znát váš názor dříve, než učiní rozhodnutí, dokonce i když jde o oblast mimo váš rámec působnosti.
• Máte za to, že by po vás ostatní vedoucí měli chtít, abyste promluvili na jejich shromážděních či konferencích.
• Chcete, aby lidé pracovali vaším způsobem, protože ten je samozřejmě nejlepší.
• Jste přesvědčeni o tom, že lidé pracující pod vaším vedením by vám nikdy neměli oponovat.

Další neklamný znak pocitu výlučnosti spočívá v tom, že pokud se ve vašem případě výše uvedené věci nedějí, cítíte křivdu a máte tendenci se urazit. „Cožpak nevědí, kdo jsem?“ Pokud jste takto někdy zareagovali na to, když vám (dle vašeho názoru) nevěnovali dostatečnou pozornost, jedná se o jasný symptom pocitu výlučnosti.

Lukáš zaznamenává dva Ježíšovy výroky, které se tímto tématem přímo zabývají. V prvním, z Lukáše 17,7–10, Ježíš říká: „Kdo z vás, kdo má otroka, který oře nebo pase stádo, mu řekne, když se vrátí z pole: ‚Pojď hned a ulehni ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav něco k jídlu, opaš se a obsluhuj mne, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty‘? Děkuje snad tomu otroku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Nemyslím. Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme nehodní otroci; udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“

Ani ten nejlepší, nejkvalifikovanější, nejtalentovanější kazatel si nezaslouží žádné zvláštní zacházení. Je to jen nehodný služebník, vykonávající to, oč ho Bůh požádal.

V druhé pasáži v Lukáši 20,46–47 Ježíš prohlásil: „Mějte se na pozoru před učiteli Zákona, kteří se chtějí procházet v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na tržištích, přední sedadla v synagogách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a okázale se dlouho modlí; ti dostanou větší trest.“

Ježíšovo poselství zní jasně. Nepodobejte se farizeům! Vaše pozice duchovního vedoucího vás neopravňuje k žádnému speciálnímu zacházení.

Uvedu tři praktické rady, jak může kazatel ve svém životě překonat pocit výlučnosti a zůstat pokorný:

Služte druhým. Rozhodujte se dělat věci nad rámec svých povinností nebo věci, které běžně ostatní dělají pro vás. Budete tím sobě i druhým připomínat, že nejste tak výjimeční, aby se vás služba netýkala.

Povzbuzujte druhé. Využívejte své postavení a vliv k tomu, abyste světlo reflektoru zaměřovali na druhé lidi a dávali jim příležitost uspět. Když se o svou moc a úspěch podělíte s ostatními, nikdy vám je to neubere.

Podřizujte se. Obklopte se několika lidmi, kteří vás znají a kteří vám nezobou z ruky. Mějte skupinu přátel a mentorů, kterým jste dali právo vás v případě potřeby upozornit, že chybujete. Dovolte jim pojmenovávat vaše nevhodné chování a každý náznak nadřazenosti či výlučnosti. Pozorně jim naslouchejte.

Vedoucí v Kristově církvi musí cíleně odmítat pocit výlučnosti, který jejich vlivné postavení ve službě může přinést. Jediná osoba v dějinách lidstva, která měla na výlučné zacházení nárok, ho neuplatňovala. V Božím království mají vedoucí následovat příklad Syna člověka, který „nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Matouš 20,28). Ježíše zastoupíme nejlépe, když mu v duchu pokory a služby cele odevzdáme své životy.