Neexistuje pouze jeden model církve

Už si nevybavuji, kdo pronesl následující výrok, se kterým velice souzním: „Jednání Ducha svatého se podobá veliké řece, která si proráží nová koryta, kdekoli se jí zachce. Nás, křesťanské povodňové experty, to občas vyvádí z míry. Nejraději sami vykopeme koryto, vylijeme ho betonem a zvoláme: ‚Přijď, ó Boží řeko! Vyhloubili jsme ti koryto. Plyň v něm v souladu s naším přáním.‘“

Výzkum provedený v naší denominaci Assemblies of God ukazuje, že mezi jejími jednotlivými sbory existují značné rozdíly ve stylu organizace, způsobu vedení, časech shromáždění, v koncepcích sborových prostor a způsobech komunikace. Nemá smysl stavět betonová koryta a žádat Ducha svatého, aby z nich nevybočoval.

Nová smlouva nám jasně ukazuje, že je to v pořádku. Jednotlivé sbory se od sebe mohou vzájemně lišit. Podívejme se na naši současnou situaci optikou novozákonních sborů v Jeruzalémě a Antiochii.

Jeruzalémský model církve

Jeruzalémská církev reprezentuje efektivní model pro zasažení kultury svého města. Dnes bychom ji mohli přirovnat k tradiční, avšak dynamické letniční církvi.

Zpočátku se jednalo o experiment. Všichni zakládající členové znali Ježíše osobně. V den Letnic přebývali pospolu v horní místnosti. Přijali křest v Duchu svatém. Následně vytrvale zůstávali v učení apoštolů, společenství, lámání chleba a modlitbách. V jejich středu se – spolu s pronásledováním – odehrávaly zázraky uzdravení, nadpřirozené ochrany a osvobození.

Jejich společenství překotně rostlo. Kolik církví o sto dvaceti členech by dnes dokázalo v jediném dni přijmout tři tisíce nově obrácených? Jeruzalémská církev to zvládla a její členové si nestěžovali, že se už s každým ve sboru neznají. Prvních sto dvacet převzalo zodpovědnost za učednictví nových tří tisíc. Pravděpodobně měli sto dvacet domácích skupinek po pětadvaceti lidech. Na čísle 3 120 se ale nezastavili. Nepřestávali růst. Den za dnem se k církvi připojovali noví věřící (Skutky 2,47), potom přibylo pět tisíc (Skutky 4,4), a nakonec církev přestala růst lineárně a začala růst dokonce exponenciálně (Skutky 6,7).

Šlo o elitní skupinu. Teď toto slovo nepoužívám v pejorativním smyslu. Jestliže chtěli efektivně zasáhnout lidi ze své kultury, museli respektovat určité hranice – jíst pouze košer jídlo a dodržovat další tradice Zákona. Apoštol Pavel během své poslední návštěvy Jeruzaléma například čtyřem mužům zaplatil složení nazarénské přísahy. Svůj slavnostní slib završili zvířecí obětí (Skutky 21,17-26). Na této události je vidět, že jeruzalémská církev ani dvacet pět let po kříži a zmrtvýchvstání nepřestávala přicházet do chrámu a účastnit se všech starozákonních rituálů.


Chceme-li Ježíše přinášet lidem různých kultur, musíme upravovat formu našeho poselství. Věčné evangelium se nikdy nemění, kultura společnosti však podléhá změnám.


Jeruzalémská církev sama na sebe nahlížela jako na naplnění a pokračování judaismu. Pokání, víra v Krista a vodní křest pro ně představovaly jen nové požadavky ve vztahu s Bohem přidané k těm původním. První klín vrazila do původně kulturně exkluzivní teologie jeruzalémské církve až Petrova zkušenost v Kornéliově domě.

Antiochijský model církve

Antiochijská církev sdílela s jeruzalémskou stejné základy víry. Nebyli o nic méně vedení či naplnění Duchem. Také oni experimentovali a rostli, lišil se ale jejich přístup k okolní společenské kultuře.

Antiochie představovala oproti Jeruzalému úplně jiné urbanistické prostředí. Ve své době se stala třetím největším městem světa po Římu a Alexandrii. Odhaduje se, že v ní žilo okolo půl miliónu obyvatel. V tomto kosmopolitním městě vedle sebe stáli Židé s pohany, Řeky a barbary. Západní středomořská kultura se tu protínala s východní pouštní syrskou kulturou. Město si také oblíbilo sport – týmy koňmi tažených dvoukoláků soutěžily o titul mistrů světa své doby.

Šlo také o město plné nemorálnosti smísené s pohanským náboženstvím. Podle legendy se bůh Apollón zamiloval do Dafné, kterou pronásledoval v tamních zahradách, až se proměnila ve vavřínový strom. V Antiochii stál velký chrám zasvěcený Apollónovi s tisícovkou kněžek (prostitutek), které spolu s přicházejícími zastánci kultu zas a znovu přehrávali scénu Apollova pronásledování Dafné v zahradách.

Antiochie se příliš nelišila od současné moderní západní kultury. Šlo o město pohanské, multikulturní, sportovně založené a posedlé sexem.

Antiochie ale zároveň patřila do světa, který Bůh tolik miluje. Vzhledem ke svému umístění měla místní církev jiné vlastnosti než ta jeruzalémská.

Rozmanití vedoucí

Skutky 11,19-20 vysvětlují, jak do Antiochie přišlo evangelium. Jeruzalémští Židé, čelící pronásledování, se rozprchli a přišli do Antiochie, kde kázali Židům. Zároveň tam dorazili i lidé utíkající z Jeruzaléma, kteří však byli původem z Kypru a Kyrény. Ti začali mluvit k Helénistům a zvěstovali jim evangelium. Mnozí lidé uvěřili a obrátili se k Pánu a jeruzalémská církev k nim nakonec vyslala Barnabáše.

Vybrat správného člověka pro takovou práci představuje jistě zásadní rozhodnutí. (Koho si zvolíte do staršovstev a výborů je mimořádně důležité.) Když tam přišel a uviděl tu Boží milost, zaradoval se a povzbuzoval všechny, aby s rozhodným srdcem zůstávali u Pána (Skutky 11,23).

Barnabáš si uvědomil, že potřebuje pomoc, a proto odešel do Tarsu vyhledat Saula, a když ho našel, přivedl ho do Antiochie. Stalo se, že celý rok zůstali v společenství církve a vyučili značný zástup; a v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany (Skutky 11,25-26).

Lukáš slovy „vyučování“ a „povzbuzování“ naznačuje důvod, proč Barnabáš na pomoc přizval Saula. Barnabáš měl zjevně dar povzbuzování, který se projevoval i ve stylu jeho kázání. Uvědomoval si však, že nově obrácení antiochijští křesťané potřebují být ve své víře ukotveni skrze vyučování základů. Lukáš teprve po Saulově příjezdu používá sloveso „vyučovat“. Barnabáš nám v tom jde příkladem, abychom k sobě do týmu vyhledávali lidi s odlišnými obdarováními, kteří vhodně doplní naše nedostatky.

Ve Skutcích 13,1 Lukáš jmenuje kromě těchto dvou ještě další vedoucí: Šimon zvaný Černý, Lucius Kyrénský, Manahen, společně vychovaný s tetrarchou Herodem.

Barnabáš jako vedoucí představoval spojnici mezi Jeruzalémem a Antiochií, ačkoliv v Jeruzalémě nepatřil do první linie vedení. Ostatní čtyři antiochijští vedoucí neměli v jeruzalémské církví žádnou roli. Jednoho z nich, Pavla, považovala značná část jeruzalémské církve za potížistu. Stručně řečeno, jeruzalémská církev by antiochijské vedoucí nepřijala. Důvod spočíval v jejich kulturních postojích ohledně přijímání pohanů do církve.

Rozmanitý jazyk

V Jeruzalémě mluvili hebrejsky, v Antiochii řecky. V Jeruzalémě jedli košer, v Antiochii si klidně dali cheeseburgra se slaninou.

Co je jazykem naší kultury? Potřebujeme se zamýšlet nad následujícími „jazyky“:

  • hudba,
  • styl oblékání,
  • časy shromáždění,
  • architektura sborových prostor,
  • způsob uctívání,
  • systém vedení církve,
  • tradice.

Chceme-li Ježíše přinášet lidem různých kultur, musíme upravovat formu našeho poselství. Věčné evangelium se nikdy nemění, kultura společnosti však podléhá změnám.

Skutky 2,42 se vztahovaly na antiochijskou církev stejně jako na jeruzalémskou – a platí i pro nás! Klíčem je pevně se držet zdravého apoštolského učení. Ve stylech a přístupech však musíme být pružní. 

Když stál v čele Číny Mao Ce-Tung, nechal uvěznit Denga Xiaopinga, jehož prohlásil za kapitalistu. Po Ce-Tungově smrti se Xiaoping stal novým čínským vůdcem a uskutečnil kapitalistické reformy, které odstartovaly dnešní ekonomickou kondici Číny. Přívrženci dřívějšího Maovského režimu Xiaopinga ostře kritizovali. Obvykle na zmíněnou kritiku reagoval slovy: „Je mi jedno, jestli je kočka černá nebo bílá. Hlavně aby chytala myši.“

Stejný přístup měl i apoštol Pavel v tom, jak komunikovat evangelium lidem rozličných kultur: Všem jsem vším, abych zachránil aspoň některé“ (1. Korintským 9,22).

V Assemblies of God se potřebujeme více zajímat o výsledky než o prostředky. Přicházejí lidé ke spasení, jsou křtěni Duchem, žijí v Duchu a stávají se Ježíšovými učedníky nesoucími ovoce? Jestliže ano, nemusí nás trápit, že někteří pastoři a sbory pracují oproti předchozí generaci jiným způsobem.


V Assemblies of God se potřebujeme více zajímat o výsledky než o prostředky.


Rozmanitý přístup

Antiochijská církev nikdy nepřijala za svou podezřívavost jeruzalémské církve ohledně obracejících se pohanů. Navíc by bylo pochopitelné, kdyby si antiochijští řekli: „Co je nám do Jeruzaléma? Nikdy k nám nevyslali své misionáře. První učedníci nebyli do Antiochie vysláni, dorazili sem souhrou okolností, jen kvůli pronásledování. Navíc mluvili jen k Židům. Až rozptýlení Židé z Kypru a Kyrény nám pověděli dobrou zprávu o Ježíši. Jeruzalémské církvi nic nedlužíme.“

Antiochijští však byli jiného ducha a tímto způsobem vůbec neuvažovali. Nedrželi si v sobě vůči jeruzalémské církvi hořkost kvůli tomu, že k nim nevysílala misionáře a nepomáhala jim. Namísto toho se rozhodli, že sami vyšlou misionáře do dosud nezasažených oblastí světa a že jeruzalémskou církev podpoří finančně (Skutky 11,30). Zároveň do svého sboru zvali jeruzalémské proroky (pomazané kazatele), například Agaba. K jejich postojům patřilo také to, že jeruzalémskému sboru nijak nevnucovali své přístupy a vlastní způsob práce.

Jak úžasný vzor pro nás letniční. Problémy spjaté s rozmanitými způsoby práce místních sborů pramení z toho, že se Jeruzalém snaží být Antiochií nebo Antiochie Jeruzalémem. Řeknu vám, jak zničit místní církev. Učiňte zásadní změny a udělejte je (1.) překotně, (2.) bez vysvětlení a zapojení členů sboru, (3.) bez lásky a (4.) bez respektu k duchovním vlastnostem daného sboru.


Problémy spjaté s rozmanitými způsoby práce místních sborů pramení z toho, že se Jeruzalém snaží být Antiochií nebo Antiochie Jeruzalémem. 


Antiochijská církev si vůči jeruzalémskému sboru nepěstovala povýšenecký či nadřazený postoj. Ani je nenapadlo, že by s nimi přerušili společenství. Naopak dali prostor Boží lásce. Když svatí v Jeruzalémě potřebovali pomoci, antiochijská církev jim štědře přispěchala na pomoc.

V naší novodobé kultuře převládá individualismus a roztříštěnost. Církev musí svým duchovním lepidlem spojovat lidi tak, aby Kristus v nás mazal jakékoli rozdíly, které by nás mohly rozdělovat.


Církev musí svým duchovním lepidlem spojovat lidi tak, aby Kristus v nás mazal jakékoli rozdíly, které by nás mohly rozdělovat.


Závěr

Měli bychom si dávat pozor na to, abychom se nestali pyšnými na způsob, jak děláme církev. Pokud se máme chlubit, pak jedině v Pánu. Musíme se vyvarovat postoje: „My děláme církev lépe než vy.“ Potřebujeme v církevní rodině naší denominace vytvořit prostor pro kreativitu a různorodost.

Přijímání změn vyžaduje pružnost. Pro Duchem naplněné věřící je přirozené reagovat na impulzy Ducha a vstupovat do dosud nezčeřených vod podle jeho vedení a zaopatření.

Změna může být těžká. Pasažér taxíku jednou poklepal na rameno řidiče, aby se ho na něco zeptal. Řidič se lekl, zaječel, ztratil nad vozem kontrolu, málem narazil do autobusu, přejel přes obrubník a zastavil jen pár centimetrů před velkou skleněnou výlohou.

Na okamžik se v taxíku rozhostilo úplné ticho. Řidič po chvíli promluvil: „Už mi to prosím nedělejte. K smrti jste mě vyděsil.“

Rozrušený pasažér se omluvil: „Neuvědomil jsem si, že vás tak moc vyděsí, když vám poklepu na rameno.“

Řidič vysvětlil: „To já se omlouvám, nebyla to vaše chyba. Dnes poprvé řídím taxík. Posledních dvacet let jsem jezdil pohřebákem.“

Některé lidi změny děsí. Je správné bát se změny, která by nás odvedla od zakotvení v Písmu. Nesmíme se však strachovat, pokud jde o následování příkladu apoštola Pavla, který používal všechny možné nástroje k tomu, aby aspoň některé získal pro evangelium.

Stojí před námi výzva, abychom zachovávali jednotu a současně respektovali své vzájemné odlišnosti. Jednoty docílíme, jen pokud budeme pevně zůstávat v učení apoštolů, společenství, lámání chleba, modlitbách a upřímné péči a lásce jedni k druhým (Skutky 2,42).

Pán by z balkanizace Assemblies of God neměl radost. (Termín „balkanizace“ se používá pro popis roztříštěnosti, rozpadu, nestability a rozštěpení. Vznikl v reakci na střet etnik a kultur a následné rozštěpenosti oblasti Balkánu – současného Chorvatska, Srbska, Slovinska, Černé Hory, Makedonie a Kosova.)


Pán by neměl radost z balkanizace Assemblies of God.


Jde o termín, který se na církev nesmí vztahovat. Často se modlím slovy písně: „Spoj nás v jedno, Pane, spoj nás poutem, jež nemůže být zlámáno.“

Tradiční americké motto, latinská fráze E Pluribus Unum, vyjadřuje jednotu v rozličnosti. Naší církvi se nepovede dobře, pokud bude setrvávat v postoji výlučnosti. Nesmíme jako pluribus jen každý kráčet svou vlastní cestou. Nesmíme ale být ani pouze unum – vždyť Bůh miluje pestrost! Právě proto učinil každého z nás originálem. Když se však sjednotíme k činění Pánova díla, dokážeme spolu mnohem více než každý sám.

Čas od času někdo kritizoval Billyho Grahama za to, že je příliš vstřícný vůči lidem odlišných křesťanských vyznání. Na kritiku reagoval následující básní:

„Nakreslil kruh a vyčlenil mě z něj,
rebel, heretik, jen se mu směj.
S láskou jsme na to však vyzráli.
Nakreslili jsme nový kruh
a pro něj ho získali.“

Kéž jsme dostatečně milosrdní na to, abychom s pomocí Boží milosti kreslili okolo lidí kruhy, jimiž je získáme, namísto stavění zdí, kterými je odradíme.

Autor: George O. Wood, D.Th.P.

V letech 2007–2017 sloužil jako hlavní superintendent Ústřední rady církve Assemblies of God ve Springfieldu v Missouri

Reklama